Filmové a divadelní kostýmy jsou druh umění, který dotváří celkový dojem z představení nebo filmu. Galerie AzeReT představuje návrhářku významných kostýmů Šárku Hejnovou-Svobodovou.

Šárka Hejnová-Svobodová působila například v Národním divadle, Laterně magice, ale i v zahraničních divadlech – v Sydney Opera House nebo Metropolitan Opera, New York. Stejně tak se její kostýmy objevovaly ve filmech z produkce studia Barrandov a České televize. Spolupracovala s významnými divadelními i filmovými režiséry – Jurajem Jakubiskem, Věrou Chytilovou a dalšími.

13. prosince se konala slavnostní vernisáž výstavy kostýmů, rekvizit, ale i uměleckých mozaik, doplněná baletním vystoupením. Netradiční mozaiky jsou kombinací keramických, dřevěných a břidlicových prvků, často nesou motivy postav a podle mého názoru byly hodně inspirované divadelními postavami.

Galerie AzeReT nabízí umělcům příjemné útočiště naplněné pozitivní energií, která následně působí i na návštěvníky výstav. Je to místo setkání významných osobností, přátel a lidí působících na české umělecké scéně bez ohledu na jejich obor. Při jedné vernisáži se mi podařilo setkat se se zajímavými lidmi, prohlédnout si kostýmy, galerii mozaik a užít si baletní vystoupení.

Ak. mal. Šárka Hejnová-Svobodová
AzeReT ART Galerie
Ondříčkova 20, Praha 3 – Vinohrady
Otevřeno po telefonické domluvě
http://www.galerieazeret.cz/

Projekt DŮM, který v lednu 2012 uvedou režisérka a výtvarnice Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin, vypráví o osudu jednoho pražského secesního domu a loučení se s ním. 20. a 21. ledna od 19 h bude v NoD za přítomnosti performerů a několika původních obyvatel domu uvedena premiéra dokumentárního filmu. Svědectví o domě bude představeno i formou performance a fotografické výstavy.

Poté, co byl dům prodán, byl před začátkem rozsáhlé rekonstrukce postupně vybydlen a odsouzen k proměně až zániku své původní architektonické podoby. Poslední obyvatelé domu Golubovič a Dragin v něm zůstali až do rekonstrukce a spolu se skupinou herců, tanečníků a hudebníků zpracovali témata DŮM a domov. Ze sloučení života a uměleckého činu vznikla performance, film, fotografický seriál a kniha. Vše tak mapuje vývoj DOMU i loučení se s ním během oněch 617 dnů.

Malostranský příběh
Na přelomu roku 2008/2009 vzniklo z iniciativy zakladatelů divadelního sdružení BART v secesním domě na Malé Straně divadlo v domě a doma. Inspirovalo se skutečným životním příběhem a tvůrčím způsobem zkoušelo denně odpovídat na otázku: jak se rozloučit s domem, který musíme po dlouhých letech obývání opustit z důvodu jeho prodeje? Dům prý vlastnila rodina Wichterlových. Během sametové revoluce se v podkrovním bytě scházeli vůdčí členové studentského hnutí. Zakladatelé BART, divadelní režisérka a autorka dokumentů o přechodových rituálech Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin zde žili a tvořili od doby, kdy v devadesátých letech emigrovali z bývalé Jugoslávie do Čech.

Později se k Biljaně a Draganovi přidala mezinárodní skupina herců, tanečníků, hudebníků a dobrovolníků. Dohromady hledali v prostorech domu tvůrčí odpověď na otázku „Co je to domov?“ z různých úhlů pohledu. Vytvořili v domě interaktivní performanci pod názvem Dočasně v provozu, kam byl divák-spoluobčan pozván jako host. Tak do paměti domu vepsali další kapitolu jeho dějin. Performance měla formu divadelního rituálu, který je inspirován přechodovým rituálem loučení se s umírajícím a zesnulým. V různých podobách se odehrávala po dalších 617 dnů, ovlivněna každodenní realitou, dokud i poslední původní prostor v domě, byt iniciátorů a sídlo skupiny, nebyl rozbourán v zájmu rekonstrukce.

Dům Dom Domov
Interaktivní performance je inspirována tématem domova, svědectvím o naší existenci v reálném čase a prostoru domu na Malé Straně. Projektu se zúčastní umělci z Čech, Slovenska, Polska, Francie, Španělska, Černé Hory a Srbska. Dramaturgie performance propojí tři podoby narace: filmový příběh, divadelní hru a ústní svědectví účastníků.

97 kroků
Film o domě vznikl jako kompozice časosběrného dokumentárního materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Sled mikropříběhů ze života skupiny, performance a fiktivního filmového příběhu, ve kterém se setkáváme s reminiscencí z různých období paměti domu.
Kamera: Darko Štulič, Dragan Dragin, Biljana Golubovič
Střih: Pavel Kolaja
Režie a scénář: Biljana Golubovič
110 min.

Fotografická výstava
Fotograf Dragan Dragin od začátku zaznamenával vývoj „loučení se s domem“. Dragin se zvlášť zaměřil na vztah mezi prostorem a člověkem, mezi prostorem intimním, soukromým – tj. domovem a prostorem veřejným, významem prázdného a neobydleného a obydleného „zaplněného“ prostoru. Vytvořil konceptuální cyklus, který se skládá z výtvarných diptychů vypovídajících o proměně v člověku, prostoru a čase. Na výstavě bude k vidění i instalace Biljany Golubovič.

autor: Tereza Přibylová

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012

Výstavní síně galerií obvykle prezentují především esteticky hodnotné umění, umělecky lze přitom ztvárnit i palčivá témata lidské lhostejnosti, manipulovatelnosti a (ne)lidskosti obecně. Výstava Luciferův efekt: Střetnutí se zlem v Centru současného umění DOX prostřednictvím videa, 3D instalací a fotografií představila zlo v různých jeho formách. Čeští umělci (například Magdalena Jetelová či skupina Pode Bal) se zaměřili na to naše „malé české“ v podobě prorůstání organizovaného zločinu do vysoké politiky. Část výstavy se věnovala i období komunismu, prostor dostali ale především ti, kterým se podařilo režim zlomit. Českou sekci uzavírala kopie Charty 77, vystavená stránku po stránce pod tlustým sklem. Je to náhoda, že mnozí ze signatářů byli sami umělci? Když jsem se dostala od tuzemské tvorby k té zahraniční, čekala mě série depresivních videí. Nejdřív zpovědi uplakaných mexických žen, najímaných coby levná pracovní síla bez nároku na lidská práva. „Hajzlové!“, chce se říct na adresu novodobých otrokářů, komunistů, ale i těch našich kmotrů a vlastně všech těch „špatných“. Konejšivá jistota vědomí, kde je ten správný břeh, ale postupně bere za své. Mrazí mě z toho, že ta největší zvěrstva se často odehrála za aktivní účasti tak zvaných obyčejných lidí a že oním hajzlem se může velice jednoduše stát kdokoli z nás.

Špatná odpověď za 450 voltů
Výstava je inspirovaná stejnojmennou knihou od amerického psychologa Phillipa Zimbarda, proslulého zejména svým vězeňským experimentem. Ten prostřednictvím výstavy nabádá obyčejné lidi, aby se stali hrdiny v záloze a jako příklad z našich luhů a hájů jmenuje Václava Havla. Nejvíc šokována (a to doslova) jsem byla při projekci o Milgramově experimentu. Tento sociální psycholog se během 60. let zamýšlel nad tím, jak je možné, že docházelo za druhé světové války k tak nelidskému zacházení s vězni v koncentračních táborech. Rozhodl se proto provést zajímavý pokus a díky němu zjistit, kam až může zajít lidská poslušnost k autoritám . Na začátku experimentu vždy vzájemně představil učitele a žáka. Učitel měl k dispozici stroj s třiceti tlačítky označenými od 15 do 450 voltů. Žák byl usazen do jiné místnosti a na tělo mu byly připevněny elektrody vedoucí k učitelovu stroji. Úkol byl jasný – učitel žákovi předčítal několik slov, z kterých měl žák utvořit správnou dvojici. Když se spletl, byl potrestán šokem, nejprve tím nejnižším a postupně za každou chybu vyšším a vyšším. Za učitelem navíc seděl vědec, podporující ho v jeho konání. Ubezpečoval ho, že vše bere na svou zodpovědnost a že pokračování ve výzkumu je důležité. Učitel však nevěděl, že jak ubohý žák, který křičí bolestí zpoza zdi, tak dokonce i sterilní a chladně vyhlížející vědec za jeho zády jsou ve skutečnosti herci a dráty žádná elektřina nevede. Přesto, že tuto skutečnost dobrovolníci v roli učitele neznali, 63% z nich došlo až na úplný konec šokové stupnice. To znamená, že víc než polovina lidí by vás byla na příkaz někoho jiného ochotná v klidu zabít.

Zlo v dokumentu
Koho by mrzelo, že výstavu nestihl a chtěl by se také ponořit do temných hlubin lidské duše, toho odkazuji na dokumentární film z roku 2006 od Alexe Gibneyho s názvem Experiment s lidským chováním. Kromě zmíněných pokusů se zde rozebírá právě reakce lidí na situace, vyžadující okamžitou pomoc. Proč tedy většina lidí není schopna poskytnout pomoc cizím lidem v nouzi? Necítí totiž osobní zodpovědnost a schováni v davu čekají, co udělá někdo jiný. Máte odvahu být ten „jiný“?

Luciferův efekt
výstava končí 2. 1.
sváteční otevírací doba
23.–26. 12. ZAVŘENO
27.–30. 12. 11:00–19:00
31. 12., 1. 1. ZAVŘENO
Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
180 / 90 Kč

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Gallery ve Školské ulici.

Kladenský amatérský fotograf Jiří Hanke zachytil svým objektivem dobu komunismu osmdesátých let z okolí typického dělnického města, které upadalo do nekonečné šedi. Není to ale jen deprese, ale převážně svědectví o době, kdy tehdejší režim pomalu ztrácel svou moc a ve vzduchu se vznášel příslib nového začátku.

Tváře plné optimismu
Nejen zanedbané budovy, ale i lidé se často ocitali v dosahu Hankeho hledáčku. Zaznamenával náhodné chodce, kteří pracují nebo se jen poflakují v prázdných ulicích, spartakiádní cvičence, individua na podomácku vyrobených vozítkách či socialistické brance. Mimo to dokumentoval i prostředí umělců, se kterými se sám setkával. Velmi příjemně působí fotografie z vernisáže v ateliéru výtvarnic sester Válových, kde to spíše vypadá jako na sešlosti letitých přátel, nebo z fotografova bytu, který působí jako malá galerie, v níž se popíjí víno a hovoří do pozdních hodin o všem, co se komu honí hlavou. Jako by strach z režimu utichal a lidem se do žil vlévala nová míza a naděje, že svobodný projev bude opět na denním pořádku.

Zahoďte staré kabáty, jaro přichází
Právě tato slova ve mně snímky evokovaly. I když mi z pohledu na panelákové zástavby utápějící se v mlze běhal mráz po zádech, detaily a výrazy zachycených osob mluví jasně. Z oken chladných betonových kolosů se náhle line úlevný výkřik, že tohle bude již za chvíli minulost, ke které se budeme vracet jen skrze černobílé fotografie.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Tak jako každoročně se v rámci Tiny B. představí umělci z celého světa a nejnovější umělecké trendy v oblasti nových médií, light artu, video artu, performance a dalších oblastí. Jedním z nich je pro výstavu tak trochu netradiční prostor atomového krytu pod hotelem Jalta, kde se budete moci v době zahajovacích dnů od 20. do 23. října setkat se všemi kurátory, sběrateli, umělci a novináři. V průběhu festivalu zde budou vytvořeny dvě výstavní sekce. První s názvem Eco Bio Goes Around The World obsahuje převážně videa a instalace a druhá Německá sekce nám představuje sedm, jak jinak než německých, umělců, mezi které patří také světoznámá Claudie Robles. Ta k nám přijela se svým dílem Oceanique. Vystavovatelé ze Švýcarska, Izraele a Itálie budou křtít nově otevřený výstavní areál Vernon Depot v Holešovicích, a to v sekci Little Absurdities. Stranou nezůstanou ani umělci z Polska, jejichž díla je možné zhlédnout v druhé zdejší sekci Universal Habitat, My Habitat. Ještě před zahájením celého festivalu 19. října nezapomeňte navštívit vernisáž fotek Mickeyho Smithe. Ten ve Vernon Projektu, výstavním prostoru na rohu ulic Janovského a Heřmanova, představí svou sbírku s názvem Today. A jen kousek vedle, taktéž v ulici Janovského se nachází Galerie Vernon, která celý festival pořádá. Tam se ve stejný den otevírá výstava izraelské fotografky Angeliky Sher. Útočištěm letošních open air instalací se stane více než oblíbená (A)void galery na náplavce pod Rašínovým nábřežím, kde se mj. chystá americký sochař Kal Spelletich zkonstruovat třímetrovou sochu létajícího anděla. S festivalem po celou dobu spolupracuje kino Bio Oko, které poskytuje prostory videoprojekcím, z nichž jedna nás vezme na výlet až do dalekého, exotického Afghánistánu. A komu by to stále nestačilo a chtěl by prodiskutovat problematiku takzvaného ready-made umění, může tak učinit v budovách VŠUP na náměstí Jana Palacha.

Více informací naleznete na webu www.tina-b.cz, Facebooku Tina B. Fest nebo Twitteru @TinaBFest.

Dost už bylo šokujících výstav. Kontroverze v Rudolfinu láká na pohled do právní historie fotografie a ptá se na klasickou otázku, zda je samotná fotografie uměním.

Před začátkem prohlídky jsem dostala nečekanou nabídku vytvořit si vlastní brožuru o celé expozici. Konkrétněji desky, do kterých si přidávám materiál ke každé fotografii, která mne zaujala, a tuhle, sobě na míru vytvořenou knihu si pak odnáším s sebou domů.

Ale vraťme se do galerie. Výstava ukazuje známá i méně známá díla, od počátku fotografie až po současnost. Nutila mne zamyslet se, je-li fotografie skutečným uměním, jak je to vlastně s těmi krádežemi lidských duší, jaký význam fotografie nese a jak nesmyslný význam jí někdy přikládám. Sama jí často až bezmezně věřím, přestože mne ještě častěji podvádí. Jenže – za každou fotografií stojí zase jenom člověk. Úsměvným příkladem této hry s lidskou fantazií je portrét dívky, která mluví s vílou. Vznikla v roce 1920 společným úsilím dvou kamarádek. Fotografii ukázal veřejnosti sám sir Artur Conan Doyle, který věřil ve spiritualismus. Už tehdy vyvolala řadu kontroverzních reakcí, ale dívky si stály za svým. Teprve ve svých 83 letech jedna z nich prohlásila, že víla byla vystřižena z časopisu, druhá to však do konce života nikdy nepotvrdila.

Výstava mě donutila přemýšlet o jednotlivých fotografií, a to ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře Rudolfina. I to podle mě svědčí o kvalitě výstavy. Kontroverze v Rudolfinu potrvá do 13. 11

Poprvé tak máte možnost spatřit rozsáhlou sbírku české poválečné tvorby tzv. druhé surrealistické generace vycházející z avantgardy a vyvíjející se především ve skupině kolem kritika a publicisty Karla Teigeho, po jeho smrti pak vedené literárním a uměleckým teoretikem Vratislavem Effenbergerem. Výstava zahrnuje i díla z obnovené Surrealistické skupiny.

V první části výstavy jsou shromážděny zejména sborníky Znamení zvěrokruhu z roku 1951 nebo Objekt 1–5 z let 1953–1962. Najdete tu i katalogy výstav, které se nikdy neuskutečnily nebo například po zásahu StB jediný zachovalý výtisk sborníku, který připravil Egon Bondy a Jana Krejcarová v roce 1948.

Druhá část pak představuje dobu normalizace a činnosti nově vzniklé Surrealistické skupiny, jejíž vůdčí osobností byl již zmíněný Vratislav Effenberger, mezi jeho nejznámější spoluautory patří František Dryje nebo Emila Medková. V této části se expozice zaměřuje na nelegálně vydávané soubory jako například Otevřená hra (1979) a Opak zrcadla (1985) nebo policejně zastavené výstavy „Sféra snu“.

Výstavu doplňuje cyklus filmů v kině Ponrepo.

Surrealistická východiska 1948–1989 připravil kurátor Stanislav Dvorský ve spolupráci s Martinem Stejskalem a Františkem Dryje. Projekt podpořili Památník českého písemnictví a Společnost Karla Teigeho.

Další informace naleznete na stránkách revue Analogon www.surrealismus.cz/vychodiska a www.bio-ponrepo.cz.

Jsem středobodem svého světa. Jsem bodem, kolem kterého se vše otáčí. Jak jinak ale mohu vnímat svět než skrze sebe?A kdy se zdravá sebestřednost mění ve škodlivou sebezahleděnost?

Vstupní sál výstavy Já, bezesporu je impozantní. Instalace „Menschlich“ Christiana Boltanského mi doslova vyrazila dech. Ten dech jsem ale postupně našla a popravdě mi ho ještě velký kus zbýval – jenže výstava už byla u konce. Výstava mohla být dvakrát tak dlouhá a neospravedlňuje to ani tvrzení z letáku, že výstava nechce být vyčerpávající. Jak si totiž pak mám vyložit větu z webu, která tvrdí, že „se v širokém záběru pokouší shrnout a navzájem propojit řadu prací, které samy o sobě vznikaly v nejrůznější době a místě, přičemž ale komplexitou svého vyjádření mají zásadní význam pro interpretaci daného tématu.“? Ale nenechte se zmást, z velkých galerií mám Rudolfinum opravdu ráda a výstava za návštěvu rozhodně stojí. Jen příště si zajedu i do Wolfsburgu, jehož Kunstmuseum a kurátoři se na podobě pražské výstavy výrazně podíleli.

Já, bezesporu se tak stává pootevřeným oknem do košatého světa, které téma identity otevírá a které prostor galerie výrazně přesahuje. Ukazuje to například videoinstalace Garyho Hilla, od které je jen krok k adaptaci nejnovější hry Edwarda Albeeho Me, Myself and I (kdy bude tahle loňská novinka i u nás?) nebo stejnojmenný cyklus Cindy Shermann (která je na výstavě zastoupena velmi střídmě). Nechci si ale hrát na kurátora. Jen je mi líto, že potenciál tématu nebyl využitý více než jen sociologickými přednáškami, komentovanou prohlídkou a programem pro školy. Protože téma identity je ve světě CCTV kamer, virtuálních světů a nejisté bezpečnosti více než aktuální.

Pokud máte pocit, že vás obklopuje česká upachtěnost a všudypřítomný nevkus, výstava NOW and WOW v Langhans Galerii pro vás bude vysvobozením.

Švýcarský kurátor Walter Keller velmi přítomným způsobem přináší prostředí módních blogů do galerijního prostoru. Místo fotografií v prostoru potkáme zavěšené iPady, které si můžete sami ovládat a pouštět si na nich slideshow jednotlivých bloggerů. Trochu jsem si připadala, jako když klikám na facebooku, a to je myslím pro dnešní dobu příznačné.

Keller tak stírá hranici mezi posvátným pocitem, jenž je spojen s pobytem ve svatyni umění – galerií, a jakýmsi živočišným voyerismem, který se v nás probouzí, když surfujeme na internetu. Hranice zcela mizí ve sklepení galerie, kde jsou vystaveny dvě série – Lékařská fotografie z Japonska kolem roku 1900 ze sbírky Dr. Ikkaku Ocháno a Spálená země, test jaderných zbraní autora Meinrada Schadeho.

Na fotografiích ve skleněných vitrínkách jsou s důstojností a respektem zachyceni fyzicky znetvoření lidé. Tato smutná krása mne přiměla uvědomit si svou vlastní povrchnost. Pocit je o to silnější, když tuto expozici navštívíte jako poslední, plni proměnlivých barev, tvarů, obrazů a módních stylů.

Kurátor dále představuje dvě série slavných fotografů: Roberta Franka (1924) a Juergena Tellera (1964). Frank je znám především jako dokumentární fotograf s citlivým vnímáním a se smyslem pro lehkou ironii. Jeho nejslavnější sérií jsou Američané, ta také vyšla knižně. Proto je překvapivé vidět jeho jméno a práci v souvislosti s módní fotografií. Vystavená série (1989–1997) působí velmi civilně a svým způsobem předjímá dobu – Frankova estetika potírá klasické vnímání módní glamour fotografie, která v době vzniku tohoto souboru byla nejjednodušší možnou formou, jak se v módní branži prosadit.

Tellerova slavná série Go-Sees, kterou je možno si prohlédnout v knihovně Langhans od momentu otevření galerie, je tentokrát velmi nápaditě instalována zavěšením na lankách. Způsob prezentace fotografií ve mně vyvolával neodbytný pocit nepatřičnosti. Jako bych se ocitla v temné komoře, dívala se fotografovi přes rameno, sledovala práci jeho rukou – bez dovolení, jako nezvaný host. Výstava velmi jemným a sofistikovaným způsobem probouzí zvíře, které je v každém z nás. A zároveň baví.

NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE
Langhans galerie Praha
Vodičkova 37, Praha 1
25. 5.–9. 7.
út–ne 13:00–19:00
60 / 30 Kč

Soutěž s Langhans Galerií o lístky na výstavu zde.

Za prvotní myšlenkou, jež byla inspirací pro první výstavu velmi podobnou té současné pražské, stála láska. Kdesi v Německu jistý muž najednou oslepl a jeho manželka se zachovala velmi netradičně. Nechala totiž celý byt absolutně zatemnit, aby měli alespoň doma oba stejné podmínky. A právě takové vyrovnání podmínek s nevidomými okusí každý návštěvník Neviditelné výstavy na vlastní kůži.

Hra na schovávanou
Poslední příležitost k uplatnění zraku máte při hledání vchodu z ulice. Dřevěné dveře jsou naproti hlavnímu vstupu do Novoměstské radnice a cedule, jež k nim naviguje, je šibalsky ukrytá za sloupem. Malé nápisy a šipky pak tápající navedou po schodech či výtahem do druhého patra, kde teprve čekají slečny prodávající lístky na samotnou výstavu.

Veškeré svítící přístroje nebo doplňky (mobily, fluorescentní hodinky apod.) je nutné před vchodem do „neviditelné“ části výstavního prostoru buď zamknout do kabinky v šatně, nebo schovat do kapes. Lákaly by totiž k osvětlování objektů a bezprostředního okolí, nebo byste usnadňovali orientaci návštěvníkům za sebou, což je v tomto případě nechtěné.

Co je vidět ve tmě
Jakmile nevidomý průvodce zavede skupinku návštěvníků do zatemněné části výstavních prostor, obvyklé role se obracejí. Nevidomý nebo zrakově postižený člověk tu zhruba hodinu pomáhá vidoucím lidem s orientací v prostoru a jako malé děti je trpělivě učí prvním krůčkům, upozorňuje je na všechna nebezpečí a chválí je za úspěšně zvládnuté úkoly. Kromě procházky v replikách různých interiérů i venkovních prostorů jsem na výstavě zkoušela podle hmatu poznat jednotlivé součásti vybavení domácnosti, zahradnické nástroje, ovoce a zeleninu nebo třeba i sochy.

A jak taková neviditelná výstava vypadá? Vidět je tu jen to, co si sami představíte, takže je potřeba co nejvíce zapojit ostatní smysly. Podle pokynů průvodce jsme se pohybovali vždy podél jedné zdi nebo zábradlí, v malých místnostech dostala skupinka „rozchod“ k prozkoumání objektů pomocí hmatových vjemů. Navozené situace jsou doplněny i odpovídajícími zvukovými efekty, takže uplatnit můžete i sluch. Nebo čich, to když jsme byli v kuchyni postaveni před různé druhy koření. Chuťové vjemy jsem se neodvážila zapojit, ačkoliv – jak jsem poté zjistila na světle podle čistých prstů, hygiena tu je skutečně perfektně dodržovaná. Na výstavě dobře procvičíte i šestý smysl a intuici, například při odhadování vzdáleností od ostatních lidí a předmětů.

Pobyt v naprosté tmě má prý na lidi v zásadě dva možné účinky. Buď dojde ke zklidnění, uvolnění a zpátky na světlo se vám ani moc nechce, nebo vás naopak zachvátí panika, strach, stres, klaustrofobie a až hysterická potřeba znovu vidět. Mně vyřazení zraku zvláštně zklidnilo a vnitřně uvolnilo. Cítila jsem se po výstavě vyloženě zrelaxovaná.

Placení bez koukání
Náš průvodce mě trochu překvapil svým prohlášením. Řekl totiž, že kdyby mu teď (ve věku kolem 25 let) někdo nabídl možnost uzdravení zraku, nechtěl by to. Prý by se musel všechno učit znovu, začínat od začátku. Je prý se svým životem spokojený, šťastný, věnuje se činnostem, jež má rád – sportuje, studuje, má dlouholetý vztah s přítelkyní… nic mu nechybí.

Nejzajímavější zkušeností ale byla poslední část procházky tmou na předsvětelném baru, kde se průvodce proměnil v barmana, nás usadil jakožto hosty na barové stoličky a sehrál s námi reálnou scénku s objednáváním, konzumací a placením teplých či studených nápojů. Dozvěděli jsme se, že naše měna má snad nejlépe vypracovaný systém logického tektonického (hmatového) rozlišení mincí. Jednak se poměrná velikost shoduje s faktickou hodnotou mince (podle velikosti: koruna – dvoukoruna – pětikoruna – desetikoruna – dvacetikoruna – padesátikoruna), navíc lze vypozorovat i takové nuance, jako že korunová mince a její desetinásobek – desetikoruna – mají obě vroubkované okraje, dvoukoruna a dvacetikoruna jsou obě hranaté a pětikoruna a největší padesátikoruna mají obě povrch okraje zcela hladký. Po návratu na světlo jsme si kromě jiných šikovných pomůcek usnadňujících nevidomým život vyzkoušeli i plastovou šablonku na poznávání hodnoty papírových bankovek podle jejich délky.

Nevidomí se vás dotknou
Ve viditelné části výstavy nám průvodce ukazoval pomůcky, které umožňují lidem se zrakovým postižením – tedy ne zcela nevidomým – pracovat s textem. Mohli jsme se tu naučit Braillovo písmo, poslepu složit hlavolam nebo si zahrát domino. Při předvádění některých technických pomocníků si mladý zrakově postižený muž postěžoval na cenu takových vymožeností. Často se totiž potom stává, že ačkoliv pomoc existuje, je tak drahá, že si jí většina těch, kteří by ji nejvíce potřebovali, prostě nemůže dovolit.

Neviditelnou výstavu by měl navštívit každý; a klidně i opakovaně. Důvodů je celá řada: nevšední procházka s vyloučením zraku a tedy vcítění se do role nevidomého, také setkání s nevidomými nebo zrakově postiženými, a to v úplně nové roli, pochopení jejich světa a problémů, osvojení si základních pravidel pro pomoc nevidomým v každodenních situacích, vyvrácení předsudků a mýtů. Ještě jsem nepotkala člověka, jehož by se návštěva výstavy nijak nedotkla, nehnula s ním. Mně se ve tmě kromě jiného vrátila vzpomínka na černé hodinky, které si pamatuji z dětství. Povídání ve tmě je tak nějak uvolněnější a nakonec tedy i příjemnější. Kdy jste si naposled dali černou hodinku vy?

Neviditelná výstava
Novoměstská radnice
Karlovo nám. 1/23, Praha 2
po–pá 12:00–20:00
so, ne, svátek 10:00–20:00
(poslední návštěvníci v 19:00)
výstava potrvá nejméně do konce roku 2011
www.neviditelna.cz

Z názvu je patrné, že hlavním tématem výstavy byla problematika závislosti u žen, a není teď řeč jenom o drogách. „Každá z umělkyň pojala toto téma naprosto originálně, někdo se zaměřoval na závislost okamžiku, jiný na závislost ženy na muži a někdo to vyloženě pojal jako uměleckou tvorbu pod vlivem drog,“ říká organizátorka akce Eliška Furčáková. Během výstavy zde bylo možné dobrovolně vyplnit dotazník ohledně vašich zlozvyků a také se první den zahájení zúčastnit videoankety, kde se vždy pokládaly dvě stejné otázky: „Na čem jste závislý?“ a „Myslíte si, že ženy jsou k závislostem náchylnější více než muži?“ Pokud máte zájem, reportáž z celé výstavy a rozhovor s organizátorkou najdete na webu ČT24 v archivu pořadu Kulturama.

Představte si, že máte rádi určitého umělce, kterému se u nás poprvé konečně uspořádala výstava. Takže se na ni asi těšíte, to je logické. Tudíž si vyšetříte jedno celé odpoledne, abyste měli dost času si jeho dílo v originálech náležitě vychutnat, vezmete s sebou podobně postiženého jedince a máte svátek.

A pak přijdete na výstavu. První, co uvidíte, je kávovar a varná konvice, to vše doprovázené zvukem z hraného dokumentu, z něhož odkapává sentiment a rozmazaná řasenka v kvantech, za která by se nestyděla leckterá argentinská produkce telenovel. Tomu dokumentu jsem věnovala pár vteřin. Mnohem více času jsem totiž trávila před zarámovanými kresbami třeba z Arménského sešitu, které byly nejen špatně zapaspartované (papír se prohýbal a vlnil), ale byly nasvícené tak, že jsem ve skle viděla perfektně vše, co se odehrávalo za mými zády, ale kresbu samotnou až na několik pokusů, při kterých se mezi odlesky odhalil vždy další kousek. To, že dvě třetiny prvního sálu zabíraly fotografie domů, ve kterých Amedeo Modigliani bydlel, přátel, se kterými se stýkal, a kresby jeho sestřenic Corriany a Olgy, je dalším potvrzením kvality kurátorské práce Sereny Baccaglini.

Stejná detektivní práce jako u kreseb mě čekala i ve druhém sále, kde byl Amedeo pro změnu doplněn Františkem Kupkou (to, že se sešli v roce 1912 na Podzimním salónu v Paříži měl být pravděpodobně dostatečný důvod, jak zaplnit prázdný prostor na stěně). Kromě toho jsem se mohla pokochat celkem šesti (!) oleji, jednou ostudnou reprodukcí oleje (což je dáma z plakátu, jak charakteristické) a korespondencí, která byla Amedeovi adresována. Olejů namaloval Modigliani opravdu hodně (sice hodně jich bylo zničeno, ale přece jen se jich zachovalo více než šest) a fakt, že byl i sochařem, byl jaksi naprosto opomenut. A to, že popisky byly o jeden milimetr vzdáleny rámu obrazu, a tudíž tak nepříjemně zasahovaly do zorného pole, na téhle výstavě stojí snad už jen za malý povzdych. Nemluvě o „katalogu“, kterým je publikace Taschen. Opět se mi tak potvrdila zkušenost, že výstavy v Obecním domě nejsou dobré.

„Výstava Amedeo Modigliani přináší vysoké umělecké i historické hodnoty a je jednou z nejdražších výstav Prahy vůbec,“ kopíruji z oficiálního prohlášení na webu, které se hemží slovy jako unikátní, výjimečný, originální, vynikající, skvělý atp. a musím jim dát za pravdu. Zaplatit za výstavu, která aspiruje na titul KATASTROFA ROKU 2011 jako běžný návštěvník částku 240 Kč je opravdu drahé. Sakra drahé.

V nejvyšším patře věže Centra DOX je od 27. 1. do 18. 4. 2011 umístěna železná konstrukce kostela od Juana Garaizabala: Understanding Bethlehemskirche (Porozumění Betlémskému kostelu). Monumentální kovový model o výšce 4,75 m patří do cyklu Memorias Urbanas (Paměť měst).

Instalace z vodivého drátu se obsahově zaměřuje na zhmotnění ducha již vymizelých historických budov a architektonických prvků, které měly svého času neopomenutelný význam (expozice čítá dalších deset objektů). Zmizelý Český betlémský kostel v Berlíně (německy Bethlehemskirche) je z historického hlediska unikátem. Za pruského krále Fridricha Viléma I. v něm před pronásledovateli nalezli útočiště čeští protestantští emigranti. Juana Garaizabala tato událost inspirovala. V roce 2008 začal po stopách chrámu pátrat a nashromáždil rozsáhlou dokumentaci. Hlavním cílem jeho projektu je zrekonstruovat kostel v původní třicetimetrové výšce a na původním místě, tedy v Berlíně, čemuž předchází představení exponátu v Praze, místě, z něhož náboženští utečenci pocházeli.

Evě Votavové alias Efce rostou fluorescentní 3D objekty pod rukama jako houby po dešti.

V sobotu 12. února proběhla v Café Alternatif (Mezibranská 21, Praha 1) vernisáž částečně prodejní výstavy 3D objektů, které Efka vytváří metodou tzv. kašírování a následným dokrášlováním UV-aktivními barvami. „Kašírování je vlastně neustálé vrstvení papírů, novin a letáků na sebe, a proto bych chtěla poděkovat velkým obchodním řetězcům za bezplatné poskytnutí materiálu,“ směje se v úvodním proslovu autorka, povoláním učitelka výtvarné výchovy a zároveň třídní 9B.

Mezi volenými motivy dominují houby, hvězdy a různé organické tvary. Inspiraci si Efka bere ve fascinujícím světě atomárních struktur, který je pouhému oku skryt a zjevuje se až pod objektivem elektronového mikroskopu. Zvětšené mikrostruktury v zářícím provedení působí až mimozemským dojmem, takže není divu, že se UV-aktivní dekorace používají na festivalech psytranceové hudby. Dohromady s pulzující psychedelickou muzikou instalace ožívají, tančí, podněcují fantazii a vtahují přítomné do vzdálených dimenzí.

Do klubkavárny je možné zajít kdykoliv od časného podvečera (otevřeno od pondělí do pátku 16:00-24:00, v sobotu a neděli pak 18:00-24:00), doporučuji ale volit čas vyloženě po setmění, neboť až po vymizení denního světla mohou UV paprsky naplno působit. Na vyžádání je však možné i za dne poprosit obsluhu o zatemnění místnosti a rozsvícení UV zářivek. Výstava je prodloužena do 19. 3. 2011. Vstupné zdarma.