„Dobrý den. Vemte si roušku přes obličej. Pro jistotu. Nevíte, co tam kdo před vámi naprskal. Kdo chcete jít první? Nasaďte si tuhle masku, postavte se sem a už se jen soustřeďte. Je to trochu jako meditace – vydechujete světlo.“

Obyčejný kus látky nebo kůže na podpatku představuje pro designérského vizionáře jménem Kobi Levi úrodné plantáže neomezených možností. Vytváří sochy, do nichž se lze doslova obout. Inspiraci čerpá z každodenních maličkostí, které se světem ševcovství nijak nesouvisejí a které se snaží právě v boty přeměnit. Leviho střevíce tak získávají humoristický nádech a výrazně mění vnímání bot jako takových. Působí [...]

Už jste někdy poskytovali první pomoc uprostřed hloučku čumilů, neschopných byť jen zavolat záchranku? Anebo jste se spíše našli uprostřed davu jako pozorovatel, který – jak přikován – tu neobvyklou událost s podivně zvrhlou zvědavostí sleduje? Nezoufejte. Z pohledu sociálních psychologů jste běžný, zcela zdravý, průměrný jedinec, zatímco před vámi se na kolenou činí skutečný hrdina.

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Nevelká výstava v budově Nové scény Národního divadla vás zavede do světa nezachytitelného lidským okem. V nanotechnologii je budoucnost a NanoPOLIS ukazuje potenciál tohoto vědeckého odvětví skrze umění.

Možná jste už někdy měli tu čest vidět dva kreslíře, jak se během přesně dané lhůty snaží znemožnit jeden druhého, jen pomocí černé barvy na bílém plátně. Možná ještě ne. V každém případě máte letos v ČR poslední možnost se takového klání zúčastnit.

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

„You ain’t heard nothin’ yet,“ („Ještě jste nic neslyšeli“) říká Al Jolson jako Jackie Rabinowitz ve filmu Jazzový zpěvák (1927). Jedna z prvních vět pronesených „ze stříbrného plátna“ ohlašuje zánik více než třicet let trvající éry tzv. němého filmu. Jenže i o desetiletí později vznikají další tiché snímky.

Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Galery ve Školské ulici.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Dost už bylo šokujících výstav. Kontroverze v Rudolfinu láká na pohled do právní historie fotografie a ptá se na klasickou otázku, zda je samotná fotografie uměním.

Nejaktuálnější a cenami ověnčené hrané i dokumentární snímky z Německa, Rakouska a Švýcarska opět přicházejí do kin díky přehlídce německy mluvených filmů DAS FILMFEST.