S Jonášem Janků jsem se sešla hlavně kvůli tématu nového cirkusu. Toto odvětví je u nás ještě v plenkách, ale buduje si dobrý základ. Je tedy co objevovat. Jonáš mě zaujal jako aktivní akrobat, tanečník, choreograf, hudebník, performer (prostě multiumělec!), a proto jsem ho požádala o malý exkurz do světa pohybu a divadla. Hned po mém příchodu bleskově složil ze dvou židlí a bedny improvizované sezení na slunci, nabídl mi něco k pití a s úsměvem mi řekl, že si rád povídá. Z příjemné atmosféry tak vznikl příjemný rozhovor.

Vnímá postavení mužů jinak muž a jinak žena? Abychom to zjistili, položili jsme výše uvedenou otázku naší redaktorce Marie Belinson a bloggerovi Maaristaanovi.

Jestliže máte rádi design, po životě toužíte nezabrat moc místa a chcete se nechat zpopelnit, je pro vás ideální řešení Prokopa Bartoníčka. Ten v rámci své semestrální práce zpracovával problematiku metadesignu – tedy designování nástroje, který budou lidi sami využívat k tomu, aby něco vytvořili. Rozhodl se nemyslet jen na živé.

Sebevraždy slavných. Titul knihy by možná mohl leckoho odradit. Ale nesuďte knihu podle názvu. Pokud se mluví či píše o sebevraždách slavných, nemusí se jednat zrovna o ufetované hvězdičky, které zhasly poté, co na pár okamžiků rozzářily popové či hollywoodské nebe.

Pozvěte uživatele David S. na událost! Napište na zeď Jan W. a popřejte mu k narozeninám! Takhle mě Facebook každodenně nutí, abych zůstala ve spojení se svými přáteli alespoň přes sociální síť. Problém nastává ve chvíli, kdy víte, že David i Honza jsou už víc než rok mrtví.

Jako skalní vyznavač hřbitovní romantiky se často stávám terčem posměchu svých kamarádů a celé rodiny. Už jsem několikrát dostala otázku, jestli to myslím vážně. To víte, že jo!

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Během rozhovoru máme ruce od hlíny. Sázíme meduňku, šalvěj, ačokču… Jsme ekofunebrácké duo Ke kořenům. Hledáme k přírodě a lidem přátelské cesty, jak pohřbívat a loučit se se zemřelými. A z hlíny může vyrůst ledasco… třeba i tenhle DIY rozhovor o ekologickém pohřebnictví a DIY pohřbech. Vzniknul jedné dubnové neděle pomocí dada hry, kterou jsme spolu hrály. Kladení otázek probíhalo organicky. Některé vyrůstaly náhodně v našich hlavách, jiné jsme si vypsaly na papír a losovaly je. Mezi tím jsme prokrastinačně vymyslely nový recept na veganské palačinky a zasázely bylinky.

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života.

Vyrostl v pivovarnické rodině, mládí prožil v šedé zóně, vystudoval historii a zeměpis a nyní je z něj hledač lidských zdrojů. Tento výčet by nebyl nijak ojedinělý, kdybych nezmínila jeho největší zálibu – už více než čtyři roky nenavštívil jedinou vernisáž bez toho, aniž by mu kolem krku nevisel fotoaparát. Martin Fryč díky specifickému zájmu denně dokumentuje dění na pražských výstavách a přináší tak kulturní přehled o současné umělecké scéně. Je přímým svědkem nejrůznějších forem uměleckého vyjádření. Je živým archivem. Je konceptuálním projektem.

„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost.

Se scénografkou Marií Černíkovou alias Bio Mashou jsem se sešla den před konáním zimní slam poetry exhibice v Rock Café, kam byla tradičně pozvaná jako jedna ze špiček české scény. Oslovila jsem ji hlavně kvůli tematické „ženské lince“, která se spolu s fascinací popkulturou táhne celou její tvorbou od divadla, slamu, rapu až po komiks.

Skutečná sexualita nespočívá v rozevřených nohou, krátké sukni, vysokých podpatcích. To všechno jsou jenom atributy, které mají naznačovat, že jde o sex a přitažlivost. Je to reklama, blikající štít „kup si mě!“. Něco, co vám bude údajně chutnat. Takový hamburger mezilidských vztahů.

Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

Na zkouškách působí klidně, téměř nenápadně, mluví tiše, ale jeho práce je nepřehlédnutelná: nedávno zazářil velkolepým multižánrovým projektem Divadlo za bránou Bohuslava Martinů, ve kterém se mu podařilo propojit všechny fakulty pražské AMU. Pár metrů od nádvoří Lichtenštejnského paláce, kde se loni v červnu odehrály letní reprízy projektu, na katedře pantomimy pražské HAMU, se tento rozhovor s Radimem Vizvárym (33) uskutečnil.

Koktejlové šaty, boty na podpatku, rukavičky a motýlek a jde se tancovat! Takhle nadšeně šel do tanečních z mé generace jen málokdo. Ale i přesto se našli nadšenci, kteří si kurzy standardních a latinsko-amerických tanců užívali stejně jako páteční alkoholové dýchánky v (dnes již nefungujícím) klubu Face To Face.