Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Nejsem moc bohatý, ale za kvalitu si zaplatím rád. I tak je pro mě samozřejmostí zaplatit za věci a služby, za které jiní lidé nemají ve zvyku platit. Rád si koupím jízdenku na tramvaj, i když vím, že umím rychle utíkat. Rád si bezedný kelímek naplním jen jednou, protože mi to stačí. Rád do pokladničky „vstupné dobrovolné“ vhodím pár kaček. A stejně tak rád zaplatím umělcům za to, že si poslechnu jejich hudbu.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Freeganismus nebo dumpsterdiving není řešením nebo alternativou současného kapitalistického systému produkce potravin, je jen další součástí rezistence. Náš kolektiv sice chodí pro jídlo do kontejneru, ale zároveň máme dvě zahrady a hodně jídla si pěstujeme. Dumpsterdiving je prostě další projev celkového životního postoje, není to jen nějaké „ale fuj, ty jíš bagel, který jsem vyhodil“.

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Když Lenka Vychodilová ráno odemykala vchodové dveře, potkala sousedku Růžičkovou. Sousedka se na ni usmála a prohodila: „Vám to ale dneska sluší.“ Lenka se proti své vůli lehce začervenala.

„You ain’t heard nothin’ yet,“ („Ještě jste nic neslyšeli“) říká Al Jolson jako Jackie Rabinowitz ve filmu Jazzový zpěvák (1927). Jedna z prvních vět pronesených „ze stříbrného plátna“ ohlašuje zánik více než třicet let trvající éry tzv. němého filmu. Jenže i o desetiletí později vznikají další tiché snímky.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Když se krátce po revoluci začaly prodávat první mobilní telefony, staly se vzhledem ke své ceně zbožím jen pro omezenou skupinu lidí. Dnes jej má každý a život bez něj si dokáže představit jen málokdo. Symbol přepychu se mění ze dne na den. Ale dají se vůbec s luxusem spojovat pouze hmotné statky?

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl

Přijme ji stařičká paní v zástěře, zapíše do žloutnocích listů velké knihy, kterou se skřípěním vydal první šuplík odshora. Kolem žárovky líně bzučí moucha a víří prach, který si také nikdo nevyzvedl. Ztráty a nálezy. Místo, které může existovat jen v městě tak velkém, kde se lidé navzájem neznají. Místo, které by na vsi zelo prázdnotou.