S Jonášem Janků jsem se sešla hlavně kvůli tématu nového cirkusu. Toto odvětví je u nás ještě v plenkách, ale buduje si dobrý základ. Je tedy co objevovat. Jonáš mě zaujal jako aktivní akrobat, tanečník, choreograf, hudebník, performer (prostě multiumělec!), a proto jsem ho požádala o malý exkurz do světa pohybu a divadla. Hned po mém příchodu bleskově složil ze dvou židlí a bedny improvizované sezení na slunci, nabídl mi něco k pití a s úsměvem mi řekl, že si rád povídá. Z příjemné atmosféry tak vznikl příjemný rozhovor.

Dva bílé čtverce dva krát dva metry tvoří arénu kreslířského duelu, při kterém platí kdo s koho. Klání trvá devadesát minut, a povolenou zbraní je černá kresba a vzkazy v komiksových bublinách.

Vyrostl v pivovarnické rodině, mládí prožil v šedé zóně, vystudoval historii a zeměpis a nyní je z něj hledač lidských zdrojů. Tento výčet by nebyl nijak ojedinělý, kdybych nezmínila jeho největší zálibu – už více než čtyři roky nenavštívil jedinou vernisáž bez toho, aniž by mu kolem krku nevisel fotoaparát. Martin Fryč díky specifickému zájmu denně dokumentuje dění na pražských výstavách a přináší tak kulturní přehled o současné umělecké scéně. Je přímým svědkem nejrůznějších forem uměleckého vyjádření. Je živým archivem. Je konceptuálním projektem.

Blešáky, bazary, antikvariáty, nebo sekáče. Pro někoho sklady plné haraburdí, pro jiné studnice pokladů. S Janet Lavickou se potkáváme v holešovické kavárně, nedaleko útočiště VotočVohoz, přibíhá z jedné schůzky, aby zas pokračovala na další. Její život je hektický, ona je ale spokojená, protože dělá, co ji baví: nabízí lidem alternativu ke konzumnímu životu plnému přebytku.

Svět v obrazech. Introspektivní taneční cesta. Průzkum vlastních hloubek nebo napojení na kolektivní nevědomí? S choreografem a tanečníkem Michalem Záhorou a producentem a tanečníkem Honzou Malíkem jsme si povídali o představení Orbis Pictus. Najdete ho na festivalu Česká taneční platforma, který letos již po devatenácté přináší to nejzásadnější z českého současného tance.

Originální písničkářka, buskerka a bytostně tvůrčí člověk, zkrátka nomád. Svůj první hudební kousek natočila Iamme Candlewick v devíti letech se svým otcem, psychologem žijícím v jurtě za městem. Inspiraci našla na svých cestách Evropou, Indií, Spojenými státy i lidsky pustými ulicemi Prahy. Nyní vydává CD nazvané I Am You, které pokřtí 11. března v pražském klubu Café V lese.

Zuzana Jíchová alias Oipooik je osobitá výtvarnice, kterou si možná někteří pamatují jako semifinalistku soutěže ilustrátorů Secret Wars. Přišla mi od ní pozvánka na vernisáž, tak jsem si příležitost k rozhovoru nemohla nechat ujít. Nejen dílo, ale i samotný život této mladé umělkyně totiž rozhodně stojí za řeč.

Herec Daniel Červinka svádí boj s duševní nemocí. Čtyři roky byl mimo jeviště, teď se vrací jako hlavní představitel MMXII Zánik domu Usherů. V Celetné, kde měla inscenace premiéru, se uskutečnil i náš rozhovor. Téměř po celou dobu interview se mi díval do očí, působil klidně a smířeně. Opakovaně děkoval svým spolupracovníkům. Nebylo těžké začít si s ním tykat.

Pražská kapela Chamber Worcester již řadu let zvedá ze židlí všechny vyznavače stylu funky. Na 11. prosince si připravila pro své fanoušky speciální vánoční koncert v pražském klubu Futurum, a tak máme skvělou příležitost si o všem popovídat s frontmanem kapely Ondřejem Jonášem.

Z předrevoluční doby si toho moc nepamatuje, s počítačem se učila jako malá a je zvyklá občas pracovat i o víkendu. Představuje typického zástupce takzvané Generace Y, o které napsala diplomovou práci. S Kathryn Havlovou jsme mluvily i o reklamě a marketingu, kterému se sama profesně věnuje.

Michal Hába (*1986) je spolu se Šimonem Spišákem jedním z režisérů souboru Lachende Bestien. Dokončuje režii na DAMU, v současné době je na stáži v berlínském divadle Volksbühne, angažuje se také v kočovném Divadle Koňa a Motora. E-mailem jsme se spolu bavili o 120 dnech svobody, Bestiích a jeho pohledu na divadlo.

Lena Mechtchanová byla součástí redakce zhruba rok, od založení časopisu na podzim 2009 do konce roku 2010. Byla nepřehlédnutelnou redaktorkou, která se věnovala převážně divadlu.

Léčebné metody duševně nemocných v minulosti zahrnovaly tak nevinné praktiky jako je pití vody (především minerální), poslech hudby nebo stříhání vlasů přes méně příjemné obklady lidským lejnem, pití krve oslí nebo čerstvě popraveného člověka, aplikaci různých drog a jedů, očkování svrabu či dosud úspěšně používané elektrošoky až po hladovku, tradiční pouštění žilou, záměrnou tvorbu umělých vředů a zánětlivých boláků (k odvedení myšlenek nemocného k fyzické bolesti) nebo trepanaci lebky.

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.

O ženách se říká, že jsou mostem mezi generacemi. Iveta Dušková takový most tvoří i mezi ženami jako takovými. Je matkou, babičkou, manželkou, pozitivní ženou několika profesí, píšící o ženách, hrající s ženami.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!