HELL Party je událost. Svědčí o tom nejen počet návštěvníků – na letošním ročníku jich byla neuvěřitelná tisícovka – ale především spokojené až nadšené výrazy na jejich tvářích a celková atmosféra akce. Tady se totiž smí to, co jen málokde.

„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

Na jaře si zásadně nepěstuji, ani žádným jiným způsobem nezkrášluji své nehty. Chodím po zahradě oblečená jako Bořek Stavitel, vrtám se v zemi celý den a v potu tváře bojuji s krtky, kteří mi neustále ničí záhony. Večer se horko těžko zbavuji hlíny, ze které se stal můj neoddělitelný souputník. A fakt mě to baví!

Od začátku roku se množí zmínky o HELL Party, extravagantním večírku pod taktovkou tattoo & piercing studia HELL.cz. Redaktorům Kulturní Pecky se povedlo proniknout do zákulisí nejhrubší párty ve městě a odhalit šokující skutečnosti.

Jdete po městě, spěcháte z nádraží do školy, z práce na poštu, domů ze sámošky. Hledáte nejrychlejší trasu do cílové destinace, prodíráte se prostorem a zřídka kdy se zastavíte a uhnete z předem plánované trajektorie. Třeba Vrchlického sady, takzvaný Sherwood, je jedním z míst, která jako by byla určena jen k průchodu. A právě tam také začínala netradiční prohlídka po Praze s bezdomovcem Honzou H.

Dlouho jsem o něm nevěděla. Když jsem se o něm prvně doslechla, ostýchala jsem se. A když jsem se konečně osmělila, unikl mi mezi prsty. Loni se totiž pekelnický večírek studia HELL.cz nekonal. Letos mám ale zase šanci: HELL Party volume 7 bude! A bude velká. Abych se mohla důkladně připravit na všechno, co mě tam čeká, vyzpovídala jsem Mášu, která je v HELLu podle vlastních slov „ta buchta přes média“.

Čtení o ženách, ale nejen pro ně – to je devíza aktuálního čísla. Ne, z Kulturní Pecky se nestává feministický časopis, zůstává stále genderově vyvážená (i proto bude jedno z následujících čísel věnováno mužům).

Monitorování kamerovým systémem. Shromažďování osobních údajů v databázích. Sledování pohybu osob. To nejsou scény z kriminálního seriálu ani antiutopická vize fungování společnosti. Jedná se o běžné praktiky umožněné moderními technologiemi.

Obchod s kompletním sortimentem pro pěstování rostlin nejen pod umělým osvětlením GROWSHOP byl prvním svého druhu v Čechách i v zemích bývalého východního bloku. Letos oslaví již 15. narozeniny.

Mám stále silnější pocit, že se historie stala mým prokletím. Nejen že ji studuji, ale také nevědomě vybírám podniky, kde se stravuji, podle jejich minulosti. Kavárna v obchodním centru mi opravdu nic neříká, ale co takové okolí Pražského hradu?

Zapomeňte, že jste měli dceru. Název knihy pochází z úryvku jednoho z dopisů, který Sandra Gregoryová adresovala svým rodičům. V tu chvíli ještě nevěděla, jaký rozsudek nad ní zazní. Ale roky strávené v thajské věznici se už pomalu začínaly rýsovat.

První prosincová sobota v Brně patřila nejen vánočním trhům a smrtícímu „svoboďáčku“, ale především slam poetry. Ve Flédě se konalo výroční desáté finále české soutěže. Nejvíce bodů od publika obdržel mladý Martin Fillipi, následován Bohdanem Bláhovcem v těsném závěsu s Konstantinem Metodějem. Ale jak pravil klasik: „The points are not the point, the point is poetry.“

Vypadá to, že jsem v úzkejch, ale netuším, jak jsem se tam dostal. Zjistil jsem totiž, že se mě z nějakého neznámého důvodu snaží svým zpěvem zachránit Vilém Čok.

Prožijte den D roku 2012 tam, kde končí čas a začíná PROSTOR. Od 21. do 27. prosince vyjma Štědrého dne, v novém žižkovském kulturním centru na Koněvově 219, Praha 3 se projekt PROSTOR promění v hudební klub, výstavní galerii, artové kino, knihovnu i prodejní trh!

… něco pěknýho? Nebo nadělit příbuzenstvu či kámošům prezent, co stojí za to? V narvaném obchoďáku ho nehledej a radši vyraz na vánoční nákupy do tetovacího studia.

Vydání knihy dvorního textaře skupiny Sto zvířat Tomáše Belka jsem kvitovala s nadšením. Nejen že tato kapela před lety nastartovala můj zájem o hudbu ovlivněnou rytmy z prosluněné Jamajky, ale naprosto si mě získala svými texty – neotřelými, vtipnými, pohlížejícími na svět optikou absurdnosti. A těch fascinujících divností v nich!

Před měsícem jsem se zúčastnila oslavy narozenin svého kamaráda. Hudba duněla, pivo teklo proudem, když oslavenec najednou zařval: „Počkejte, teď se připravíme a začneme všichni naráz tancovat!“ Nechápala jsem, o co mu jde, čekala jsem makarénu nebo něco podobného. Místo toho jsem uviděla na plátnu oplácaného Korejce, který se válí v lázních a zpívá v koňských stájích. A k tomu se tak nějak divně pohupuje. Říkala jsem si, že asi opravdu nastává konec světa.

Znáte takové ty kalendáře s holkama rozvalujícíma se po autech? Trochu nuda, a navíc dost okoukané. Ale kalendář s kun*ama posadí na zadek každého!