„Vždycky jsem chtěl být muzikant. Ne jenom si občas zahrát, ale opravdu se hudbou živit, “ řekl Adam. Bylo pět minut před půlnocí. Kateřina si rukou prohrábla vlasy. „Tak proč to neděláš?“

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

„Dobrý den. Vemte si roušku přes obličej. Pro jistotu. Nevíte, co tam kdo před vámi naprskal. Kdo chcete jít první? Nasaďte si tuhle masku, postavte se sem a už se jen soustřeďte. Je to trochu jako meditace – vydechujete světlo.“

Právě jsem se vrátila ze severu Čech, kde jsem pro Českou televizi Ostrava připravovala další díl dokumentárního cyklu Intolerance, tentokrát o vlivu médií na vztah majority a Romů.

Odcházeli jsme z vernisáže. Mlčeli jsme. „Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna. Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Co máš na nohou? Barevné botasky? Pak nosíš dílo Jana Klosse, který navrhl tento originální design. Před třemi lety společně s Jakubem Koroušem oslovili firmu Botas a díky vytrvalosti a jasné vizi se jim podařilo podílet se na určování současných trendů volnočasové obuvi.

Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Galery ve Školské ulici.

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?

Ocitli jste se někdy v centru Prahy a nevěděli, kam zajít? Všude spousta turistů a nabídka služeb jim přizpůsobená, ale co domorodci? Máme pro vás skvělý tip!

Hlavními tématy Alfreda ve dvoře a produkce Motus pro letošní rok jsou děti, dospívání a rodina. Jedním z projektů, který tato témata divákům přibližuje, jsou „Mraky“ kolektivu Handa Gote Research & Development ve spolupráci s Veronikou Švábovou.

Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn.

Dost už bylo šokujících výstav. Kontroverze v Rudolfinu láká na pohled do právní historie fotografie a ptá se na klasickou otázku, zda je samotná fotografie uměním.

„Kdybych měl dospat všechny svoje nedospánky, už bych se asi neprobudil.“

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!