Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Gallery ve Školské ulici.

Kladenský amatérský fotograf Jiří Hanke zachytil svým objektivem dobu komunismu osmdesátých let z okolí typického dělnického města, které upadalo do nekonečné šedi. Není to ale jen deprese, ale převážně svědectví o době, kdy tehdejší režim pomalu ztrácel svou moc a ve vzduchu se vznášel příslib nového začátku.

Tváře plné optimismu
Nejen zanedbané budovy, ale i lidé se často ocitali v dosahu Hankeho hledáčku. Zaznamenával náhodné chodce, kteří pracují nebo se jen poflakují v prázdných ulicích, spartakiádní cvičence, individua na podomácku vyrobených vozítkách či socialistické brance. Mimo to dokumentoval i prostředí umělců, se kterými se sám setkával. Velmi příjemně působí fotografie z vernisáže v ateliéru výtvarnic sester Válových, kde to spíše vypadá jako na sešlosti letitých přátel, nebo z fotografova bytu, který působí jako malá galerie, v níž se popíjí víno a hovoří do pozdních hodin o všem, co se komu honí hlavou. Jako by strach z režimu utichal a lidem se do žil vlévala nová míza a naděje, že svobodný projev bude opět na denním pořádku.

Zahoďte staré kabáty, jaro přichází
Právě tato slova ve mně snímky evokovaly. I když mi z pohledu na panelákové zástavby utápějící se v mlze běhal mráz po zádech, detaily a výrazy zachycených osob mluví jasně. Z oken chladných betonových kolosů se náhle line úlevný výkřik, že tohle bude již za chvíli minulost, ke které se budeme vracet jen skrze černobílé fotografie.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

Postavte se v noci na ulici jakékoliv evropské metropole a zjistíte, že kromě počasí a převládajícího jazyka se vlastně nijak neliší. V Barceloně, Londýně nebo Praze potkáte skupinky dlouhonohých krásek v maxi podpatcích a minisukních, osamělé lovce smutných duší, podivíny i uspěchané kravaťáky na cestě od milenky k manželce. Nebo poznáte, které z měst fotografka Třešeň ze Sadu navštívila?

1, 4, 9 – Barcelona
2, 5, 7 – Praha
3, 6, 8 – Londýn

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

Fotografie je médium podléhající vlivu různých tekutin, které je nejen vyvolávají k životu, ale zároveň i deformují a proměňují.

Matthew Brandt efektů různých tekutin zhusta využívá. Každá ze souboru fotografií „Lakes and Reservoirs“ byla po vytištění ponořena do vody, kterou zobrazuje. Fotografie jezer se tak stávají nejen obrazem, ale přesným zobrazením sebe sama.

Na www.matthewbrandt.com/photographs najdete více souborů, které podobným způsobem pracují s dalšími objekty a tekutinami. Nakolik se vám budou líbit, záleží už jen na vaší útlocitnosti a míře estetizace, kterou jste postiženi.

Diváci jsou vystaveni a sledováni námi, jak sami něco sledují… nikoli zpět diváky v nabízející se smyčce, ale cosi jiného…

Před mýma očima se proměňují dvě dětské tváře. Obličeje plné emocí přecházejí z úžasu do radosti, z leknutí do rozhořčení a tak stále dokola. Rychlost a náhlost vnitřní proměny, klidová pozice těla a pohled směřující stále stejným směrem v jediném ohnisku vzdálenosti mne nenechává dlouho na pochybách, že se jedná o diváky televize. Sledují něco neuvěřitelně pohlcujícího, soudím podle jejich napjatých výrazů. Jenže jde o dvě malé divačky a děti jsou přece ještě nezkažené a naplno zaujaté pozorováním světa a druhých, i když se jedná třeba jen o televizní obrazovku.

Silnější virtuální realita
Sylva Francová se zabývá fotografií a videem. Své časosběrné projekty orientuje především do vlastního rodinného prostředí. Nejnovější projekt Diváci vytvořila s oběma dcerkami v rodinném zázemí. „Fotila jsem je průběžně odmala, vždy mne fascinovalo to jejich zaujetí pohádkou, příběhem…“

Holčičky vědí, že je máma fotografuje. Pohádka, na kterou se dívají, je však silnější než staticky známá realita hned vedle. „Děti neskrývají své emoce, je na nich dobře vidět, jak se při sledování pohádkových příběhů dostávají do jiné reality. Obrazovka jim v tu chvíli nahrazuje celý svět, od kterého se nemůžou odtrhnout,“ říká Sylva.

S odstupem dospělého, který se naučil rozeznávat skutečnost a určovat si hranici „ponoru“ do prožitku virtuálního světa, pozoruji dětskou citlivost vnímání příběhu na obrazovce. Jenže – je můj odstup skutečně takový, jak si myslím? Při sledování televize často potlačuji své emoce, abych byla konformní s jakýmsi společenským uvědoměním. Vždyť jde pouze o film, je to přece falešný příběh, jen nahraná historka. Skončí a přestane existovat. A televize mi navíc dává iluzi svobodného pohybu – vždyť mohu vstát a uvařit si kávu…

Co je ale ve skutečnosti pravá realita, když emocionální zkušenost při pozorování obou – pravé i té nahrané – se zdá být rovnocenná? Vždyť nakonec nehraje roli, zda se jedná o výjev ve světě reálném či virtuálním.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být
V Lynchově Mullholand Drive je scéna z divadelního jeviště, kde moderátor vykřikuje „Everything is on a Tape!“ a hrající saxofonista v tu chvíli vzdaluje svůj nástroj od úst a hudba dál hraje, jen on svým gestem vyvrací domněnku, že hrál na živo. Lynch symbolicky naznačuje, že obrazový i zvukový přenos nás ovlivňuje stejným způsobem, jako nás ovlivňuje iluze reality.

Videoinstalace Diváci jsou dvě samostatné, proti sobě umístěné projekce. Jednotlivé po sobě následující fotografie jsou mírně rozpohybovány efektním časovým prolnutím. „Vzniklo hodně fotek a poté jsem pro příležitost této výstavy nafotila nový soubor pro projekci, ale to, že jsem holčičky fotila dlouho, mi pomohlo najít tu správnou finální verzi pro tuto výstavu,“ říká mi Sylva při vernisáži. Vnímáme tak škálu citových rozpoložení malých dvojčátek čistě a minimalisticky, Sylva Francová nevyužívá trendové vyumělkovanosti. Objekty jsou dostatečně svůdné pro svůj vnitřní obsah, který si v tomto případě nemusíme sami dosazovat. Vnímáme ho tak silně, že nás uchrání od oblíbeného dojímání se nad kýčovitostí krásných tvářiček a donutí nás možná také na chvíli popřemýšlet o svém vlastním emocionálním životě.

Sylva Francová: Diváci
Galerie Chodovská tvrz – malá galerie
Ledvinova 9, Praha 4
út–ne, 13:00–19:00
13. 5.–16. 6.
60 / 30 Kč / rodinné vstupné 120 Kč


autor: Markéta Bendová

Pokud máte pocit, že vás obklopuje česká upachtěnost a všudypřítomný nevkus, výstava NOW and WOW v Langhans Galerii pro vás bude vysvobozením.

Švýcarský kurátor Walter Keller velmi přítomným způsobem přináší prostředí módních blogů do galerijního prostoru. Místo fotografií v prostoru potkáme zavěšené iPady, které si můžete sami ovládat a pouštět si na nich slideshow jednotlivých bloggerů. Trochu jsem si připadala, jako když klikám na facebooku, a to je myslím pro dnešní dobu příznačné.

Keller tak stírá hranici mezi posvátným pocitem, jenž je spojen s pobytem ve svatyni umění – galerií, a jakýmsi živočišným voyerismem, který se v nás probouzí, když surfujeme na internetu. Hranice zcela mizí ve sklepení galerie, kde jsou vystaveny dvě série – Lékařská fotografie z Japonska kolem roku 1900 ze sbírky Dr. Ikkaku Ocháno a Spálená země, test jaderných zbraní autora Meinrada Schadeho.

Na fotografiích ve skleněných vitrínkách jsou s důstojností a respektem zachyceni fyzicky znetvoření lidé. Tato smutná krása mne přiměla uvědomit si svou vlastní povrchnost. Pocit je o to silnější, když tuto expozici navštívíte jako poslední, plni proměnlivých barev, tvarů, obrazů a módních stylů.

Kurátor dále představuje dvě série slavných fotografů: Roberta Franka (1924) a Juergena Tellera (1964). Frank je znám především jako dokumentární fotograf s citlivým vnímáním a se smyslem pro lehkou ironii. Jeho nejslavnější sérií jsou Američané, ta také vyšla knižně. Proto je překvapivé vidět jeho jméno a práci v souvislosti s módní fotografií. Vystavená série (1989–1997) působí velmi civilně a svým způsobem předjímá dobu – Frankova estetika potírá klasické vnímání módní glamour fotografie, která v době vzniku tohoto souboru byla nejjednodušší možnou formou, jak se v módní branži prosadit.

Tellerova slavná série Go-Sees, kterou je možno si prohlédnout v knihovně Langhans od momentu otevření galerie, je tentokrát velmi nápaditě instalována zavěšením na lankách. Způsob prezentace fotografií ve mně vyvolával neodbytný pocit nepatřičnosti. Jako bych se ocitla v temné komoře, dívala se fotografovi přes rameno, sledovala práci jeho rukou – bez dovolení, jako nezvaný host. Výstava velmi jemným a sofistikovaným způsobem probouzí zvíře, které je v každém z nás. A zároveň baví.

NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE
Langhans galerie Praha
Vodičkova 37, Praha 1
25. 5.–9. 7.
út–ne 13:00–19:00
60 / 30 Kč

Soutěž s Langhans Galerií o lístky na výstavu zde.

Enfant terrible české fotografie… narozen 1926… obsedantní zaujetí… vlastnoručně vyrobené fotoaparáty.

Těch pár slov stačilo, abych se i přes nádherný slunečný den (který byl po těch mnoha týdnech ocelové oblohy téměř zázrakem) na pár hodin dobrovolně zavřela do galerie. A stálo to za to. Historicky ucelenou výstavu fotografií Miroslava Tichého v Čechách vřele doporučuji. Čas máte do 6. března.

Jen neodvracet oči
Na stěnách druhého patra Staroměstské radnice vás čekají fotografie žen. Stovky fotografií odhalených kotníků a lýtek, plavné křivky stehen prosvítající rozevlátými sukněmi, obrysy Venušiných pahorků zakrytých plavkami, zdůrazněných obtaženými tepláky, tušených pod volnými šaty. Miroslav Tichý je bezpochyby voyer (a fetišista ženských nohou) a snadno jej udělá i z vás. Tedy alespoň mně před určitými fotografiemi začínaly hořet tváře a pociťovala jsem nutkání svůj pohled odvrátit. Jenže skrze fotografie žen jasně vidíte plynutí času a proměnu doby nejen podle módy. Mění se způsob, jakým ženy sedí či stojí, jak gestikulují. Vše se odehrává v ulicích Kyjova u Brna a jeho okolí, spousta momentek je z koupaliště, zachycených skrze drátěný plot. Z fotografií se tak stává dokonalý otisk své doby z přesně definované lokality, místo kamene však zachycený na světlocitlivém papíře, který zkáze podléhá mnohem rychleji. Neboť i zkáza hraje svou roli.

Silent worldstar
Stejně zajímavý jako fotografie je dokument, který doplní chybějící mezery a odpoví na otázky, které se mohou během prohlížení zapaspartovaných fotografií objevit. Například nenásilně vysvětluje fakt, že autor se o své výstavy nezajímá. Nejde o pózu – ostatně v čtyřiaosmdesáti snad ani pozérem být nelze – ale o přístup k tvorbě, která je primárně určena pro osobní potřebu. Díky filmu tak viděné dokreslování, skvrny od kávy a od whisky (či myslivce?), svébytné rámečky i fotografie, které „vyletěly komínem“, usedají na svá místa stejně spořádaně jako dívky v čekárně u gynekologa.

Opomenout nelze ani kurátorské vedení Olgy Malé, které jemně a chytře podtrhuje jednotlivá témata. Vedle sebe jsou tak například postaveny fotografie matek s dcerami v identickém postoji a aniž by bylo nutné cokoli dalšího dodávat, smysl je jasný. Další podskupinou jsou fotografie televizního vysílání, od ostatních oddělené pouze větší mezerou. Členění výstavy tak nechává dýchat atmosféru, která z díla Tichého vyzařuje.






Trailer k dokumentu

Více na www.worldstar.sleeping-tiger.com.


MIROSLAV TICHÝ / Podoby pravdy
GHMP – Staroměstská radnice, 2. patro
15. 12.–6. 3.
út–ne 10:00–18:00
100 / 50 Kč

Čas: neděle 12. 12., 13:00–15:00
Místo: palác Perla v Perlové ulici
Obsah hlášení: Bylo to dobrodružství. Základna byla ve třetím patře. Dobrý bar s jídlem a pitím, DJ a sezení, šatna i hlavní kancelář. A především tam byli ti, díky nimž se tato akce děje. Designéři! Bylo jich tam hodně, byli tam osobně, každý hezky stál za svým pultíčkem a komunikoval se zákazníkem. Vysvětloval, jak který jeho výrobek funguje a proč ho navrhl tak a tak. Bylo hezké poslouchat tyto mikropříběhy, většinou završené nákupem.

Do fáze hodnocení a bilancování dospěla po sedmileté činnosti galerie Langhans a vytvořila výstavu LANGHANS PRAHA / Od roku 1880 / Jedno jméno, jedno místo, jedno téma.

Výstava nás seznamuje s historií prvorepublikového portrétního fotoateliéru založeného Janem Langhansem. Kurátor Dušan Šimánek, odborné veřejnosti známý jako portrétní a módní fotograf, se zhostil úkolu s lehkostí a citlivostí, jež je pro něj signifikantní. Výstava pojednává o době první republiky a důsledcích zvůle komunistického režimu, která se projevila likvidací archivu, znárodněním a přejmenováním ateliéru, je zároveň živá a přítomná, instalace i tematické rozdělení do jednotlivých místností jsou k divákovi vstřícné a usnadňují pochopení i vcítění se do doby, kterou už mladá generace nepamatuje. Skleněné tabule v přízemí seznamují diváka s osobností Jana Langhanse a jeho osvíceným přístupem k podnikání. Je zde také ukázka několika zapůjčených portrétů, jež svou instalací ve středu místnosti vytvářejí působivou mozaiku, připomínající oltář v kostele.

První patro
Menší místnost po pravici se věnuje historii samotného domu. Čelní stěna je určena fotografiím, které vznikaly během 130 let existence, takže máme možnost pocítit skrze proměny domu i dobové politické klima. Na protilehlé straně je popsán osud nemovitosti po roce 1989. Tato instalace prezentuje přítomnost – seznamuje diváka s rekonstrukcí vedenou architektem Jiřím Lábusem. Dále galerie prezentuje svou spolupráci s grafikem R. V. Novákem, který jí dává svým nadčasovým přístupem k typografii jasnou tvář.

Největší místnost pak můžeme chápat jako třešničku na dortu celé výstavy. Poté, co jsme byli seznámeni s historickým kontextem výstavy, se zde můžeme nabažit výběrem toho nejlepšího z Galerie osobností – jediným dědictvím ateliéru, který se podařilo skrýt před likvidací archivu ateliéru po roce 1948.

Roku 2003 Galerie Langhans zahajovala svou činnost a první výstavou byla propagace nalezeného archivu Galerie osobností. Sbírka skleněných deskových negativů obsahuje výběr portrétů slavných osobností té doby. Celá sbírka byla naskenována a Nadace galerie Langhans, jež toto dědictví spravuje, vyzvala pamětníky, aby pomohli při identifikaci osobností, které ztratily svou identitu během doby, kdy byly jejich portréty skryté za popelnicemi ve dvorku domu.

Jít dál
Ve druhém a posledním patře galerie se svou instalací Póza a antipóza představuje kurátor Walter Keller z Curychu, jenž od ledna 2011 povede dramaturgii programu Galerie Langhans. Jeho instalace je postavena na společenském a dobovém kontrastu portrétů Jana Langhanse a současného fotografa Pawela Jaszczuka. Keller se dotýká momentu fotografování, kdy se začneme stylizovat do podoby, ve které chceme být viděni, a už nedokážeme zůstat uvolnění a takoví, jací skutečně jsme.

Výstavě Jedno jméno, jedno místo, jedno téma není co vytknout, je jasným bilančním bodem, který se vztahuje jak k historii domu a ateliéru, tak i k budoucnosti, s kosmopolitním pohledem na současnou fotografii, který je pro Galerii Langhans tak příznačný.

Co dělat s průmyslovými prostorami v dobách, kdy se výroba přemísťuje do zemí s levnější pracovní silou? Místo ponechání svému osudu se nabízí možnost přestavby s jejich následným využitím pro kulturní aktivity. Posuďte sami, jak jim nová tvář sluší.

Více informací o industriálních stavbách v České republice můžete nalézt na stránkách Výzkumného centra průmyslového dědictví FA ČVUT v Praze a v Registru stavebních děl.
http://vcpd.cvut.cz/
https://registr.cvut.cz




DOX
Po výstavbě továrny na stroje podniku Rossemann & Kühnemann v roce 1901 budova několikrát změnila majitele. Sídlila zde firma na výrobu letadel Avia, zámečnické a instalatérské závody a po znárodnění Kovotechna n. p. Po náročné rekonstrukci byl objekt otevřen veřejnosti v roce 2008 v podobě soukromého centra moderního umění DOX.
http://www.doxprague.org





MeetFactory
Po povodních v roce 2002 bylo mezinárodní centrum pro současné umění MeetFactory nuceno vyměnit industriální prostor v Holešovicích za stávající budovu na Smíchově, kde zahájilo provoz na konci roku 2007. Současné sídlo MeetFactory v minulosti patřilo ČKD.
http://meetfactory.cz






La Fabrika
Na místě bývalé Haly Richterových strojních závodů a slévárny postavených na začátku 20. století vzniklo v letech 2003–2007 víceúčelové kulturní centrum La Fabrika podle návrhů ateliéru KAVA.
http://lafabrika.cz/














Trafačka
Z původní Teslovy rozvodny a měnírny ze dvacátých let 20. století se dochovalo pouze přízemí. Objekt rozvodny byl zničen při náletech v roce 1945. Dnes prostor slouží jako galerie, hudební klub a umělecké ateliéry.
http://www.trafacka.net

Fotografuji krajinu jak okolonás, tak uvnitř nás. Snažímse zhmotnit vlastní představya pocity. Veškerá moje tvorbaje reakcí na určitý prožitek,pocit, vjem. Ačkoliv mákaždé dílo svůj vlastní příběh,netrvám na tom, abych hosdělovala verbálně. Vnímánídíla jako takového ponechámna „čtenáři“.

Tereza Příhodová, 1987, Třebíč
Studium FAMU od roku 2006.