Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012

Přinášíme vám výběr fotografií z koncertu Submotion Orchestra (UK) + Floex Live (CZ) v rámci festivalu Music Infinity 2011, který proběhl 25. 11. ve Velkém sále Městské knihovny v Praze.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

Postavte se v noci na ulici jakékoliv evropské metropole a zjistíte, že kromě počasí a převládajícího jazyka se vlastně nijak neliší. V Barceloně, Londýně nebo Praze potkáte skupinky dlouhonohých krásek v maxi podpatcích a minisukních, osamělé lovce smutných duší, podivíny i uspěchané kravaťáky na cestě od milenky k manželce. Nebo poznáte, které z měst fotografka Třešeň ze Sadu navštívila?

1, 4, 9 – Barcelona
2, 5, 7 – Praha
3, 6, 8 – Londýn

Fotografie je médium podléhající vlivu různých tekutin, které je nejen vyvolávají k životu, ale zároveň i deformují a proměňují.

Matthew Brandt efektů různých tekutin zhusta využívá. Každá ze souboru fotografií „Lakes and Reservoirs“ byla po vytištění ponořena do vody, kterou zobrazuje. Fotografie jezer se tak stávají nejen obrazem, ale přesným zobrazením sebe sama.

Na www.matthewbrandt.com/photographs najdete více souborů, které podobným způsobem pracují s dalšími objekty a tekutinami. Nakolik se vám budou líbit, záleží už jen na vaší útlocitnosti a míře estetizace, kterou jste postiženi.

Enfant terrible české fotografie… narozen 1926… obsedantní zaujetí… vlastnoručně vyrobené fotoaparáty.

Těch pár slov stačilo, abych se i přes nádherný slunečný den (který byl po těch mnoha týdnech ocelové oblohy téměř zázrakem) na pár hodin dobrovolně zavřela do galerie. A stálo to za to. Historicky ucelenou výstavu fotografií Miroslava Tichého v Čechách vřele doporučuji. Čas máte do 6. března.

Jen neodvracet oči
Na stěnách druhého patra Staroměstské radnice vás čekají fotografie žen. Stovky fotografií odhalených kotníků a lýtek, plavné křivky stehen prosvítající rozevlátými sukněmi, obrysy Venušiných pahorků zakrytých plavkami, zdůrazněných obtaženými tepláky, tušených pod volnými šaty. Miroslav Tichý je bezpochyby voyer (a fetišista ženských nohou) a snadno jej udělá i z vás. Tedy alespoň mně před určitými fotografiemi začínaly hořet tváře a pociťovala jsem nutkání svůj pohled odvrátit. Jenže skrze fotografie žen jasně vidíte plynutí času a proměnu doby nejen podle módy. Mění se způsob, jakým ženy sedí či stojí, jak gestikulují. Vše se odehrává v ulicích Kyjova u Brna a jeho okolí, spousta momentek je z koupaliště, zachycených skrze drátěný plot. Z fotografií se tak stává dokonalý otisk své doby z přesně definované lokality, místo kamene však zachycený na světlocitlivém papíře, který zkáze podléhá mnohem rychleji. Neboť i zkáza hraje svou roli.

Silent worldstar
Stejně zajímavý jako fotografie je dokument, který doplní chybějící mezery a odpoví na otázky, které se mohou během prohlížení zapaspartovaných fotografií objevit. Například nenásilně vysvětluje fakt, že autor se o své výstavy nezajímá. Nejde o pózu – ostatně v čtyřiaosmdesáti snad ani pozérem být nelze – ale o přístup k tvorbě, která je primárně určena pro osobní potřebu. Díky filmu tak viděné dokreslování, skvrny od kávy a od whisky (či myslivce?), svébytné rámečky i fotografie, které „vyletěly komínem“, usedají na svá místa stejně spořádaně jako dívky v čekárně u gynekologa.

Opomenout nelze ani kurátorské vedení Olgy Malé, které jemně a chytře podtrhuje jednotlivá témata. Vedle sebe jsou tak například postaveny fotografie matek s dcerami v identickém postoji a aniž by bylo nutné cokoli dalšího dodávat, smysl je jasný. Další podskupinou jsou fotografie televizního vysílání, od ostatních oddělené pouze větší mezerou. Členění výstavy tak nechává dýchat atmosféru, která z díla Tichého vyzařuje.






Trailer k dokumentu

Více na www.worldstar.sleeping-tiger.com.


MIROSLAV TICHÝ / Podoby pravdy
GHMP – Staroměstská radnice, 2. patro
15. 12.–6. 3.
út–ne 10:00–18:00
100 / 50 Kč

Čas: neděle 12. 12., 13:00–15:00
Místo: palác Perla v Perlové ulici
Obsah hlášení: Bylo to dobrodružství. Základna byla ve třetím patře. Dobrý bar s jídlem a pitím, DJ a sezení, šatna i hlavní kancelář. A především tam byli ti, díky nimž se tato akce děje. Designéři! Bylo jich tam hodně, byli tam osobně, každý hezky stál za svým pultíčkem a komunikoval se zákazníkem. Vysvětloval, jak který jeho výrobek funguje a proč ho navrhl tak a tak. Bylo hezké poslouchat tyto mikropříběhy, většinou završené nákupem.

Do fáze hodnocení a bilancování dospěla po sedmileté činnosti galerie Langhans a vytvořila výstavu LANGHANS PRAHA / Od roku 1880 / Jedno jméno, jedno místo, jedno téma.

Výstava nás seznamuje s historií prvorepublikového portrétního fotoateliéru založeného Janem Langhansem. Kurátor Dušan Šimánek, odborné veřejnosti známý jako portrétní a módní fotograf, se zhostil úkolu s lehkostí a citlivostí, jež je pro něj signifikantní. Výstava pojednává o době první republiky a důsledcích zvůle komunistického režimu, která se projevila likvidací archivu, znárodněním a přejmenováním ateliéru, je zároveň živá a přítomná, instalace i tematické rozdělení do jednotlivých místností jsou k divákovi vstřícné a usnadňují pochopení i vcítění se do doby, kterou už mladá generace nepamatuje. Skleněné tabule v přízemí seznamují diváka s osobností Jana Langhanse a jeho osvíceným přístupem k podnikání. Je zde také ukázka několika zapůjčených portrétů, jež svou instalací ve středu místnosti vytvářejí působivou mozaiku, připomínající oltář v kostele.

První patro
Menší místnost po pravici se věnuje historii samotného domu. Čelní stěna je určena fotografiím, které vznikaly během 130 let existence, takže máme možnost pocítit skrze proměny domu i dobové politické klima. Na protilehlé straně je popsán osud nemovitosti po roce 1989. Tato instalace prezentuje přítomnost – seznamuje diváka s rekonstrukcí vedenou architektem Jiřím Lábusem. Dále galerie prezentuje svou spolupráci s grafikem R. V. Novákem, který jí dává svým nadčasovým přístupem k typografii jasnou tvář.

Největší místnost pak můžeme chápat jako třešničku na dortu celé výstavy. Poté, co jsme byli seznámeni s historickým kontextem výstavy, se zde můžeme nabažit výběrem toho nejlepšího z Galerie osobností – jediným dědictvím ateliéru, který se podařilo skrýt před likvidací archivu ateliéru po roce 1948.

Roku 2003 Galerie Langhans zahajovala svou činnost a první výstavou byla propagace nalezeného archivu Galerie osobností. Sbírka skleněných deskových negativů obsahuje výběr portrétů slavných osobností té doby. Celá sbírka byla naskenována a Nadace galerie Langhans, jež toto dědictví spravuje, vyzvala pamětníky, aby pomohli při identifikaci osobností, které ztratily svou identitu během doby, kdy byly jejich portréty skryté za popelnicemi ve dvorku domu.

Jít dál
Ve druhém a posledním patře galerie se svou instalací Póza a antipóza představuje kurátor Walter Keller z Curychu, jenž od ledna 2011 povede dramaturgii programu Galerie Langhans. Jeho instalace je postavena na společenském a dobovém kontrastu portrétů Jana Langhanse a současného fotografa Pawela Jaszczuka. Keller se dotýká momentu fotografování, kdy se začneme stylizovat do podoby, ve které chceme být viděni, a už nedokážeme zůstat uvolnění a takoví, jací skutečně jsme.

Výstavě Jedno jméno, jedno místo, jedno téma není co vytknout, je jasným bilančním bodem, který se vztahuje jak k historii domu a ateliéru, tak i k budoucnosti, s kosmopolitním pohledem na současnou fotografii, který je pro Galerii Langhans tak příznačný.

Přinášíme vám fotoreport z koncertu Parov Stelar, tak jak ho zaznamenal náš fotograf Martin Jarčík 10. 11. v Lucerna Music Baru. Akce se konala v rámci série koncertů Exit Music.

To nám – divákům, pověděla a potom začala kouzlit. Okouzlila mě.

Název není důležitý. Důležitý je prožitek a umění jej zprostředkovat. Koncert Ivy Bittové v rámci tanečního festivalu ProART, v den, kde se prázdniny lámou vpůli byl… nepopsatelný. Dojmy umím vylíčit obrazy, zachycováním okamžiků, ve kterých je obsaženo moje vnímání a dojímání. Ráda se dojímám. Obrazy i zpěvem. Fotografie nemohou zpívat, Iva Bittová ano.

Režie koncertu byla rozdělena do dvou částí. V první vystupovala renesanční umělkyně sama se svými houslemi a hrdelním kouzly, které ovládá bezchybně. Poté se oddala spolu s šesti mladými tanečníky a tanečnicemi pohybové a hudební improvizaci, během níž vznikaly velmi roztomilé okamžiky, jako byla třeba komunikace mňoukáním mezi jednou z tanečnic a Bittovou. Improvizaci skončila točením okolo vlastní osy, které mám ve své paměti spojené s dětstvím a hrou, a slovy „Tak už stačí“ řečenými měkce a s nadhledem, s mateřskou laskavostí. A takové bylo vlastně celé její vystoupení.

Fotografuji krajinu jak okolonás, tak uvnitř nás. Snažímse zhmotnit vlastní představya pocity. Veškerá moje tvorbaje reakcí na určitý prožitek,pocit, vjem. Ačkoliv mákaždé dílo svůj vlastní příběh,netrvám na tom, abych hosdělovala verbálně. Vnímánídíla jako takového ponechámna „čtenáři“.

Tereza Příhodová, 1987, Třebíč
Studium FAMU od roku 2006.

Spamuju poštovní schránky svých kamarádů opravdovými papírovými pohlednicemi. Xeroxuju fotky do plakátových formátů, lepím je po ulicích a posílám tak tiché vzkazy lásky svým blízkým, a svým přátelům, kteří po ulicích chodí a nedívají se jen na chodník.

Dora Dernerová, 1984, Hradec Králové
Studium 3. ročníku katedry fotografie na FAMU.

Kontakt:
doradernerova@gmail.com