Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.

Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.

Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.

Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.

Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Ve filmu o vzpomínkách z pařížského nevěstince pro ty nejbohatší zákazníky může divák nahlédnout do sugestivních scén, ve kterých kurtizány řeší každodenní strasti i slasti svého řemesla a s ironickým úsměvem a rudou rtěnkou na rtech doufají v lepší zítřky. Scény jsou plné dobových stylizací a největší rozkoš nabízejí v oblasti vizuální. I když film nevyniká výraznými zápletkami ani zvraty, je klíčovou dírkou i do dnešního světa.

Sbírka nablýskaných pozlátek
V Nevěstinci se střetávají příběhy jak zkušených děvek, tak nenápadné pomocnice přezdívané Židovka, která zásluhou zhýralého hosta dostane na památku krvavě se třpytící ozdobu. Ta ji učiní nejvýraznější z dívek a budí v okolí zájem nejen u mužů. Do podniku nastoupí i mlaďounká dlouhovláska, zdánlivě panenského vzezření, která ve svém těle cítí potenciál pro snadné zbohatnutí – aniž by ale měla vzhledem k rodinným poměrům peněz nedostatek. Další z nich, která v tomto nočním domě strávila už nespočet pracovních dnů, se stále snaží svými opiovými chvilkami uniknout z reality. To se nakonec díky zákeřné nemoci z povolání nepodaří jí, ale kolegyni. Scény zobrazují bezvýchodné situace, kdy by dívky raději unikly jakoukoli cestou z tohoto způsobu života, ale přesto doufají, že někdo vykoupí jejich dluhy z minulosti, kvůli kterým většina z nich do podniku přišla. Jejich důstojnost, kterou příchodem do Nevěstince ztratily, jim už ale nevrátí ani to největší jmění. Celé dění tohoto rozporuplného místa řídí Madam a ta se ke konci příběhu setkává s finančními problémy, a musí proto jednotlivé dívky rozprodávat jako kusy nábytku do podniků s horší pověstí.

Dveře z minulosti vedou do současnosti
Tehdejší snahy o reformu společnosti chtěly, aby se dívky tohoto nejstaršího řemesla vzdaly úplně, ale nestalo se tak a změnila se pouze forma provozování tohoto druhu obživy v současnosti. Paralelu s dnešním světem zdůrazňuje i podbarvení filmu současnou hudbou, soulem ze šedesátých let. Hořká pravda v závěru filmu sděluje, že i přes slzy plné spermatu svět mužů a žen rovnocenný nebyl a není.

Nevěstinec (L‘apollonide)
Francie, 2010, 122 min.
režie Bertrand Bonello
hrají Adele Haenel, Jasmine Trinca, Hafsia Herzi, Noémie Lvovsky, Céline Sallette

Když hodíte žábu do vroucí vody, lekne se a vyskočí. Sedí-li ve studené, kterou postupně dovedete k varu, nechá se uvařit zaživa. Aneb lidi žijící v konzumu netuší, jak konzumně se chovají. Sami o sobě říkají, jak jsou štědří, uvědomělí a laskaví a konzum odsuzují. Komedie „Pan Popper a jeho tučňáci“ je toho zářným příkladem. Kapitalistického byznysmena okouzlí šestice tučňáků natolik, že (SPOILER ALERT!) se vnitřně změní, získá zpět svoji rodinu a zachrání budovu. Paradoxně je tato rádoby poučná a dobrotivá komedie bojovnicí proti konzumu zároveň tím nejkonzumnějším odpadem, který jsem viděl.

Projekt DŮM, který v lednu 2012 uvedou režisérka a výtvarnice Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin, vypráví o osudu jednoho pražského secesního domu a loučení se s ním. 20. a 21. ledna od 19 h bude v NoD za přítomnosti performerů a několika původních obyvatel domu uvedena premiéra dokumentárního filmu. Svědectví o domě bude představeno i formou performance a fotografické výstavy.

Poté, co byl dům prodán, byl před začátkem rozsáhlé rekonstrukce postupně vybydlen a odsouzen k proměně až zániku své původní architektonické podoby. Poslední obyvatelé domu Golubovič a Dragin v něm zůstali až do rekonstrukce a spolu se skupinou herců, tanečníků a hudebníků zpracovali témata DŮM a domov. Ze sloučení života a uměleckého činu vznikla performance, film, fotografický seriál a kniha. Vše tak mapuje vývoj DOMU i loučení se s ním během oněch 617 dnů.

Malostranský příběh
Na přelomu roku 2008/2009 vzniklo z iniciativy zakladatelů divadelního sdružení BART v secesním domě na Malé Straně divadlo v domě a doma. Inspirovalo se skutečným životním příběhem a tvůrčím způsobem zkoušelo denně odpovídat na otázku: jak se rozloučit s domem, který musíme po dlouhých letech obývání opustit z důvodu jeho prodeje? Dům prý vlastnila rodina Wichterlových. Během sametové revoluce se v podkrovním bytě scházeli vůdčí členové studentského hnutí. Zakladatelé BART, divadelní režisérka a autorka dokumentů o přechodových rituálech Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin zde žili a tvořili od doby, kdy v devadesátých letech emigrovali z bývalé Jugoslávie do Čech.

Později se k Biljaně a Draganovi přidala mezinárodní skupina herců, tanečníků, hudebníků a dobrovolníků. Dohromady hledali v prostorech domu tvůrčí odpověď na otázku „Co je to domov?“ z různých úhlů pohledu. Vytvořili v domě interaktivní performanci pod názvem Dočasně v provozu, kam byl divák-spoluobčan pozván jako host. Tak do paměti domu vepsali další kapitolu jeho dějin. Performance měla formu divadelního rituálu, který je inspirován přechodovým rituálem loučení se s umírajícím a zesnulým. V různých podobách se odehrávala po dalších 617 dnů, ovlivněna každodenní realitou, dokud i poslední původní prostor v domě, byt iniciátorů a sídlo skupiny, nebyl rozbourán v zájmu rekonstrukce.

Dům Dom Domov
Interaktivní performance je inspirována tématem domova, svědectvím o naší existenci v reálném čase a prostoru domu na Malé Straně. Projektu se zúčastní umělci z Čech, Slovenska, Polska, Francie, Španělska, Černé Hory a Srbska. Dramaturgie performance propojí tři podoby narace: filmový příběh, divadelní hru a ústní svědectví účastníků.

97 kroků
Film o domě vznikl jako kompozice časosběrného dokumentárního materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Sled mikropříběhů ze života skupiny, performance a fiktivního filmového příběhu, ve kterém se setkáváme s reminiscencí z různých období paměti domu.
Kamera: Darko Štulič, Dragan Dragin, Biljana Golubovič
Střih: Pavel Kolaja
Režie a scénář: Biljana Golubovič
110 min.

Fotografická výstava
Fotograf Dragan Dragin od začátku zaznamenával vývoj „loučení se s domem“. Dragin se zvlášť zaměřil na vztah mezi prostorem a člověkem, mezi prostorem intimním, soukromým – tj. domovem a prostorem veřejným, významem prázdného a neobydleného a obydleného „zaplněného“ prostoru. Vytvořil konceptuální cyklus, který se skládá z výtvarných diptychů vypovídajících o proměně v člověku, prostoru a čase. Na výstavě bude k vidění i instalace Biljany Golubovič.

autor: Tereza Přibylová

Kino Aero již osmým rokem pořádá soutěž krátkých filmů Aerokraťas. Mohou zazářit amatéři i profíci a odměnou je promítání před celovečerními filmy. Což je jedna z tradic, kterou se zaslouží zachovávat i podporovat.

Uvedení filmu před platícím publikem může být pro mnohé tvůrce zajímavou příležitostí, pro jiné jsou dostatečnou motivací i hodnotné a praktické ceny v soutěži, například kamera nebo střihačský software. Soutěží se ve třech kategoriích – Amatéři do 10 minut, Profíci do 10 minut (za profíky jsou považováni například studenti filmových škol) a nakonec Minuta film – a ocenění také získali žáci filmového workshopu pořádaného kinem Aero (Aertěk) a vítěz diváckého hlasování. Všechny soutěžní filmy byly totiž s předstihem uveřejněny na www.muvi.cz a internetoví diváci mohli hlasovat pro své favority, čímž se Aerokraťas odlišuje od ostatních soutěží krátkých filmů – při slavnostním udělování cen jsou promítány jen ty nejlepší vítězné kousky.

Jako by nestačilo náhlé úmrtí matky. Ještě musí přijít notář s prapodivnou závětí. Pozůstalí potomci, dvojčata Simon a Jeanne (Mélissa Désourmeaux-Poulin a Maxim Gaudette), jsou povoláni k nelehkému úkolu. Mají předat svému otci a bratrovi matkou napsané dopisy. Do té doby však netušili, že nějakého dalšího bratra mají a o otci se domnívali, že je již dávno mrtev. Pokud však splní daný úkol, budou moci vystrojit matce pohřeb se vší parádou, kterou zasluhuje.

Doutnající požářiště
Od té chvíle začíná pátrací akce odehrávající se v matčině rodišti. Dvojčata, zvyklá na pohodlný život v Kanadě, jsou konfrontována s drsnými podmínkami vyprahlé arabské země, kde jejich tajemná máti strávila období svého mládí. Zjišťují, že o svém původu vědí žalostně málo. Tuto dějovou rovinu prolíná vyprávění o životě tvrdé a neústupné ženy – jejich matky. Každý si ji pamatuje pod přezdívkou Žena, která zpívá. Často svým hlasitým zpěvem totiž dávala najevo, že ji protivník přes veškerou jeho snahu nezlomil.

Vkusně a bez patosu
Film Požáry (Incendies) získal řadu ocenění, mezi nimi například osm cen na Genie Awards či cenu za nejlepší kanadský film. Právem. Byla jsem dokonale vtažena do silného příběhu odehrávajícího se ve fiktivní arabské zemi zmítané náboženskou válkou, kde lidský život nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou mu přisuzuje naše západní kultura. Spolu s hrdiny jsem se napjatě blížila k odhalení rodinného tajemství, kterým jsem byla i přes jeho mírnou předvídavost v závěru šokována.

Na snímku se mi kromě vynikajících hereckých výkonů a silného příběhu líbí především zdravý vypravěčský odstup, který nenutí divákovi své postoje ani se z něj nesnaží vymačkat násilím slzy dojetí, přestože k tomu zápletka vysloveně vybízí a stačilo by přidat několik smyčců a patosu v dialozích, aby dojetí mohlo propuknout naplno. Očistné slzy však nepřijdou. Nejedná se také o žádný průměrný film, na který byste mohli druhý den jen tak zapomenout.

Požáry (Incendies)
Kanada/Francie, 2010, 130 min.
režie Denis Villeneuve
hrají Lubna Azabal, Mélissa Désourmeaux-Poulin, Maxim Gaudette

Filmasia svým zaměřením na u nás nepříliš distribuovanou, ale značně populární asijskou kinematografii láká specifické publikum. Dvanáct filmů promítaných od 1. do 4. 12. ve Světozoru pocházelo zejména z Jižní Koreje.

Kompletní retrospektiva jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa (Pes, který štěká, nekouše, Vzpomínky na vraha, Mutant, Tokio! a Matka) pěti filmy zabrala téměř polovinu festivalové nabídky. Kvalita jeho filmů byla nicméně dostatečným odůvodněním. Bong Joon-ho právě natáčí v barrandovských ateliérech svůj nový film Snow Piercer a mohl tak Filmasii osobně navštívit – své filmy osobně uvedl, ale také se zúčastnil diskuze s diváky.

Dramaturgicky se Filmasia drží svého konceptu z loňského roku. Tehdy poprvé upustila od do té doby tradičního uvádění filmů jedné země a dalších doplňujících snímků, například žhavých asijských novinek. Loňský rok a letošek už se soustředí čistě na současnou asijskou tvorbu, větší prostor dostávají žánrové filmy, kterých si jiní festivaloví dramaturgové méně všímají a k českému divákovi tudíž mnohdy nedoputují.

Návštěvník Filmasie by teoreticky měl po čtyřech dnech opouštět kinosál s daleko jasnější představou o současných trendech v asijské tvorbě. Já jsem si třeba znovu potvrdil asijskou hravost, míchání vážného s komických až absurdním, jistou afektovanost a sklony k podivnostem. Mému srdci nejbližší byl Joon-hoův Mutant (2006), film, který je – překvapivě – o obří, lidmi se krmící, stvůře. Patetický, megalomanský, místy značně nesmyslný monster film se zároveň bere zcela vážně jako snímek společenskokritický a sociologický, zároveň je parodií sebe sama a monster filmů obecně. Že to zní jen jako jakýsi nesmyslný spletenec? Taky že je. Ale drží pohromadě a má svou kvalitu. Stejně jako většina uvedených filmů.

Právě jsem se vrátila ze severu Čech, kde jsem pro Českou televizi Ostrava připravovala další díl dokumentárního cyklu Intolerance, tentokrát o vlivu médií na vztah majority a Romů. Dokument jsme natáčeli ve Varnsdorfu, kde v posledních týdnech probíhala jedna demonstrace za druhou. Během práce na dokumentu se mezi lidmi v ulicích ukázalo, že motivací je především strach z budoucnosti – který je v tomto regionu oprávněný ještě o něco víc než v ostatních částech republiky. Většina těch, kteří pochodovali k ubytovnám s hesly „cikáni do práce“ je již teď bez zaměstnání, další mají strach, že ho díky pokračující krizi brzy ztratí. Heslo „dejte nám své dávky“, které mířilo od chudých z ulice k chudým z ubytoven, na obavy z přicházejích změn jen poukazovalo. Jak řekl jeden z aktérů: „Černí i bílí by spíš měli spolu demonstrovat před úřadem vlády.“

Během natáčení se také ukázalo, že mnohé z údajných útoků, které se ve městě v minulých týdnech odehrály a o kterých média podrobně informovala, mají zvláštní pozadí. Dostávali jsme signály, že některá z nich se vlastně ani nestala, což postupně prokázala i policie, která již u poloviny z nich došla k závěru, že si je údajné oběti vymyslely. To, že kriminalita díky pozornosti médií fungovala jako reklama i ospravedlnění demonstrací, už pak po jejím zpochybnění v médiích nezaznělo. A tak fámy spolu s potřebou zajímavého zpravodajství a populismus politiků v kombinaci s problémy chudého regionu pracují nejen na stále hlubší propasti mezi „námi“ a „nimi“, ale hlavně záměrně odvracejí pozornost od reálných problémů, které je nutné řešit teď a tady.

Naposledy nechal o sobě Vinterberg vědět syrovým sociálním dramatem Submarino. Příběh dvou bratří, kteří si kladou za vinu tragickou událost z dětství, když zemřel jejich novorozený sourozenec, o něhož se starali místo své alkoholu propadlé matky, byl čirým vymítáním dobré nálady. Nový snímek se sice bude odehrávat v provinčním městečku těsně před Vánoci, ale čekat pohodový film na zimní prázdniny by bylo bláhové. Portrét obyčejného muže, jehož pouze malá poznámka, náhodná lež vyvolá v malé komunitě stav kolektivní hysterie, která propukne v téměř středověký čarodějnický lov na jeho hlavu a jeho následný boj o vlastní důstojnost a možná i život, zaručeně rozplyne nespokojenost s nechtěnými pletenými ponožkami pod stromečkem. Premiéra filmu se očekává v závěru roku 2012, takže konec světa.

Prvním baletem, který byl natočen technologií 3D, je příběh o dívce Giselle, která se po smrti stane vílou. Představení bylo zaznamenáno ve významném ruském Mariinském divadle a v hlavních rolích tančili Natálie Osipová a Leonid Sarafanov, jedni z nejlepších baletních mistrů současnosti.

Záznam ve 3D není jen zoufalou snahou přinést kvalitní balet obyčejným lidem, ale také novou formou baletu jako takového. Nevýhodou divadla je, že divák usazen na jedno stálé místo má po celé představení pohled na scénu jen z jednoho úhlu, zatímco v záznamu se střídají záběry v detailech (v případě Giselle zabírají tyto záběry celé postavy) se záběry v celcích (celé pódium) a velkých celcích (celé divadlo). Proto divák v kině vidí výraz v tváři hlavní hrdinky, aniž by musel používat kukátko, a v dalším střihu uvidí celou taneční kreaci padesáti tanečnic.

Podobné záznamy představení, oper a baletů – například ze státní opery v New Yorku – jsou již běžnou záležitostí, včetně přímých přenosů z těchto akcí. 3D projekce nabízí ale i třetí rozměr tance a vtáhne diváka do děje.

Jedinou nevýhodou baletu v kině je, že se nejedná o tak významnou událost, na které bych mohl vyvětrat frak a cylindr a závidět lidem v lóži. Stačí jen dojít do jednoho z kin Aerofilms a nasadit polarizační brýle.

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Vozka táhne koně, fouká silný vítr, trmácejí se po kamenité cestě. Přichází žena viditelně mladší než vozka. Zbaví koně vozíku i otěží a ustájí ho. Převléká muže. Ten před ni stojí jaksi nedominantně, pokorně a stařecky vděčně. Později se dozvídáme, že jde o dceru a otce, který má jednu ruku chromou. A tady bych mohl skončit. Poslední film Bély Tarra nemá zápletku. Rozhodně ne ve smyslu, jaký jsme většinou u filmu či dramatu zvyklí chápat. Dosloužilý maďarský režisér optikou svého vyprávění zde akcentuje takové situace, jako je prostá příprava brambor v horké vodě, jejich následné loupání a konzumace, převlékání z pracovního oděvu do domácího, osedlání koně či zapálení lampy. Příběhy se rituálně opakují v drobných obměnách. K samotnému vyprávění skrze postavy filmu dojde pouze jedinkrát, aby bylo jinou z nich v zápětí odbyto. Jejich vzájemná komunikace je omezená na emocí zbavené úsečné povely či strohá sdělení typu „jsou hotové“ anebo „jíst se musí“.

Konec všeho bytí začíná pozvolna mohutným neústupným vichrem, apatií koně, který zničehonic přestal žrát a jen na svém místě ve stáji odevzdaně civí, jako by se na něho přenesl mlčenlivý zánik Friedricha Nietzscheho zmíněného v úvodu snímku. Studna vyschla, vítr je neústupný a nechuť se již přenesla i na obyvatele skromného domu. Pokus opustit stavení se velice záhy jeví jako nemožný, utéct není kam. Smrt je nevyhnutelná.

Přes svoji zdánlivou diváckou nevstřícnost, ať už jde o asketický střih ve spojení s dlouhými několikaminutovými záběry nebo o vyprázdněnou naraci, přináší Turínský kůň paradoxně úlevu, neboť divák nemusí bedlivě sledovat všechny intertextové odkazy, jako například u romantického konce světa v Melancholii Larse von Triera, který si často libuje v metafikci. Místo toho se stačí ponořit do dlouhých až plíživých kamerových jízd, které se vždy v přesný okamžik zastaví, aby následný záběr mohl vykrystalizovat ve zcela fotogenický obraz s dokonalou kompozicí, který by už stačilo jen zarámovat. Všudepřítomný pocit zmaru dokresluje ústřední a zároveň jediný hudební motiv Mihály Viga, je definitivním zhudebněním nevyhnutelného.

Celý snímek ovšem stojí a padá na estetické distanci, jež se v případě Tarrova filmového epilogu smršťuje na nekompromisní líbí/nelíbí. Pro jednoho může Turínský kůň představovat hluboký a intenzivní duchovní zážitek, pro jiného navždy ztracených a nepochopitelných 146 minut života uvnitř potemnělého kinosálu. Existenciální tíha dopadá těžce na hruď v obou případech.

Turínský kůň (A Torinói ló)
režie Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Maďarsko/Francie/Německo/Švýcarsko/USA,
2011, 146 min.

Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.

Aktuální snímek Lůno mladého maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa sebou přináší spoustu otázek ale žádné odpovědi. Už úvodní titulky mohou svou minimalistickou stylizací působit dost nepřívětivě a jaksi neklidně. Bílý text běží nerušeně na šedém pozadí, aniž by jeho tok provázela hudba. Stejně šedivá a nehostinná je i pláž, na které se seznámí Rebecca (Eva Green) a Thomas (Matt Smith).

Jejich pouto nevyslovené dětské lásky roztrhne Rebečin odlet do Japonska, ze kterého se vrací po více jak deseti letech už jako mladá žena. S příjezdem domů přicházejí po léta vysnívané polibky. Mladý pár nestačí ani setřást divný pocit ze vzkříšené lásky a jsou opět odděleni. Tentokrát nadobro Thomasovou nečekanou smrtí.

Místo zármutku Rebecca vyzdobí dětský pokoj a přinese Thomasovým rodičům formulář schvalující vytvoření jeho klonu, který sama porodí. A zde začínají zásadní konflikty příběhu a eticko-morální dilema. Rebecca porodí svého milence, který se však podruhé na svět nedostává skrz její lůno, ale císařským řezem. Z milenky se přesouvá do role matky a jako každá jiná matka každého jiného dítěte musí malého Tommyho kojit, přebalovat, učí jej chodit, mluvit, jíst. Stále není těžké její sobeckou volbu pochopit. První náraz přichází ve scéně, kdy si Rebecca zhruba 11letého Tommyho prohlíží při společné koupeli pohledem, ve kterém není nic mateřského. Ona totiž ani jeho „opravdovou“ matkou není a on není ani „opravdovým“ Tommym. Nemá vzpomínky, zkušenosti, paměť originálu, z něhož vzešel. Je pouze uměle vytvořeným člověkem, který nese jeho identickou podobu. Rebecca mu chce jeho původ alespoň naznačit ještě v době, kdy má pubertu daleko před sebou, a sdělí mu, že jeho otec zemřel (je tedy otcem sám sobě?), a on odpovídá „Myslel jsem, že se jen vrátil na svou planetu.“

Pokud chcete někoho naklonovat, nejdříve se ho zeptejte
Tušení, že něco není v pořádku, roste s Tommyho dospíváním a vrcholí setkáním s matkou původního Thomase, kterou vidí poprvé a zároveň naposledy, neboť on pro ni představuje zhmotnělý přízrak přinášející nikoliv útěchu, ale bolest.

Konfrontace se skutečností, že je klonem někoho, kdo žil před ním, vede ke ztrátě všech jistot týkajících se jeho identity a dosavadního života. To nakonec vede k násilnému vniknutí do Rebečina lůna, které jí ale zjevně nevadí. Jako by se skrz ni chtěl dostat zpět do prázdnoty nebytí, tedy před okamžik umělého stvoření. Proč považovat jejich pohlavní styk za incest? Nikoliv proto, že Rebečino tělo sloužilo jako líheň, ve které se plod vyvíjel, ale kvůli tomu, že Tommyho vychovávala. Tommy od Rebeccy pak odchází a děkuje jí za druhou šanci k životu. Za altruistku ji ale považovat nelze, druhou šanci nikomu nedala, jen vytvořila její iluzi – protože co mají Thomas/Tommy originál a kopie společného kromě genetické informace?

Rebečinu volbu motivovalo hlavně odmítnutí smrti, nedostatek síly přijmout trvalé odloučení od člověka, na kterého čekala dlouhé roky. Zda si byla vědoma možnosti, že Tommy od ní nakonec odejde, lze jen polemizovat – ve filmu nad tímto důsledkem neuvažuje, stejně tak jako nepřemýšlí nad dalšími následky svého jednání. Nakonec se ukáže, že s klonem Tommyho přišla o panenství a čeká s ním dítě. Otázkou zůstává, zda si i on, podobně jako Oidipus, vypíchne oči a v cárech opustí svůj dosavadní život.

Kopie musí z kola ven
Přes stěžejní téma genetického inženýrství se nejedná o žádné neuvěřitelné sci-fi. Lůno má spíše podobu komorní lovestory rozehrávané na pozadí „co kdyby…“. I když se tímto snímkem Benedik Fliegauf zastává klonování, nevyhýbá se ani problematice s tím související (jako ve filmu naznačená xenofobie vůči klonům) a nutí k zamyšlení nad začleněním replikovaných bytostí do společnosti. Neuvážené Rebečino jednání by však bylo možné číst i jako varování před nekontrolovaným užíváním výsad moderní technologie. Tím by se tak mohlo přiřadit k filmovým a literárním dílům jako je Brave New World, Blade Runner, Never Let Me Go nebo The Boys from Brazil, jejichž vize světa genetického inženýrství je znepokojivá.

Mohlo, jenomže Lůno je přes všechny ty otázky, ke kterým může vybízet, spíš perverzní romancí o znovunalezené lásce, lépe řečeno o pokusu získat ji zpět. A to je jen dobře, protože netradiční způsob vyprávění něčeho známého je to, co se počítá. A co se týče toho klonování, není to jen další krok v hledání elixíru života?

Lůno (Womb)
Režie Benedek Fliegauf
Německo/Maďarsko/Francie,
2010, 111 min.

Nejaktuálnější a cenami ověnčené hrané i dokumentární snímky z Německa, Rakouska a Švýcarska opět přicházejí do kin díky přehlídce německy mluvených filmů DAS FILMFEST.

Na 26 snímků bude uvedeno ve dnech 19. až 23. října v pražských kinech Lucerna a Evald. Následně se atraktivní výběr filmů přesune na dalších pět dní (24.–28. října) do brněnského Kina Art. Čtyři festivalové sekce zaostří na rebelující hrdiny i režiséry, dotknou se tématu smrti a umírání, nahlédnou za Berlínskou zeď v 60. a 70. letech (50. výročí její stavby připadá právě na letošní rok) i na další významné historické události 20. století. Návštěvníci festivalu se mohou těšit také na řadu zajímavých hostů z řad tvůrců a producentů.

Přehlídka filmů je rozdělena do čtyř kategorií: Die Rebellen/Rebelové, Die Schwelle/Na Prahu, Die Doku a Die Mauer/Zeď. Rebelové nabídnou například filmový debut dokumentaristy Andrease Veiela s názvem Kdo, když ne my, který letos získal bronzovou německou filmovou cenu. Osvěžující pop-drama s prvky komiksu o dospívání dvou kamarádek režisérky Zisky Riemann, Lollipop Monster, zamíří na Das FilmFest rovnou ze soutěžní sekce letošního festivalu v Karlových Varech. Další diváckou lahůdkou bude jistě i historické velkodrama Poll v režii Chrise Krause o zvratech v Evropě v létě roku 1914, těsně před vypuknutím první světové války.

Rakouská tvorba bude zastoupena například debutem režisérky Marie Kreutzer Bez otce. Snímek byl letos uvedený v rámci soutěžní sekce festivalu Berlinale a v Grazu na Diagonale 2011, kde toto intimní drama o životech zmatených potomků jedné hippies komunity ověnčily hned čtyři trofeje.

V sekci Na prahu se představí ukázky pro tvrdší nátury jako například švýcarský snímek Nemocniční piráti vyprávějící o pětici teenagerů čekajících na ortel při léčbě rakoviny nebo úspěšný thriller Pastýřova panenka, držitel ceny Prix Walo 2011 za nejlepší filmovou produkci a ceny poroty za výpravu na Švýcarské filmové ceně 2011.

V rámci sekce Zeď se mohou diváci těšit na satirickou road-movie Sváteční řidiči z roku 1963, která se po několika desetiletích konečně dočkala přijetí ze strany německých diváků. Autorem scénáře je Wolfgang Kohlhaase, který loni získal na Berlinale cenu Zlatý medvěd za celoživotní dílo. Kromě toho budou na festivalu vůbec poprvé k vidění snímky ve 3D, a to dokument Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů 3D a taneční film Wima Wenderse PINA věnovaný tanečnici a choreografce Pině Bausch.

Na festival přijala pozvání vedle Zisky Riemann a Andrese Veiela celá řada filmových tvůrců a producentů. Svůj snímek osobně uvedou například režisér nejnavštěvovanějších švýcarských filmů posledních deseti let Michael Steiner, který přiváží film Pastýřova panenka, nebo režisér a scenárista Karl Markovics, u nás známý především jako hlavní hrdina seriálu Komisař Rex, uvede film Dýchat.

Das Filmfest pořádá Goethe-Institut Prag ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem a Švýcarským velvyslanectvím v Praze. Všechny filmy budou uváděny v originále s českými titulky. Předprodej vstupenek začína v pražských kinech 5. října.

Více na www.dasfilmfest.cz.

autor: Silvie Marková

Přišel čas, kdy se zhmotnil i český král komiksu Alois Nebel. Cesta vede přes Sin City Roberta Rodrigueze.

Právě, zfilmovaný Sin City, možná i díky své věrnosti předloze, udělal na Pavla Strnada, spoluzakladatele společnosti Negativ, takový dojem, že řekl Jaroslavu Rudišovi a Jaromírovi 99, ať Aloise pošlou nejbližším expresem na plátno. Strnad taky vyhmátl Miroslava Krobota, který je navíc taky z Jesenicka. Pak k sobě přibrali ještě Tomáše Luňáka, pro kterého je Alois Nebel celovečerním režijním debutem. Že nepůjde o hraný film, bylo jasné už od začátku. Jenže klasická animace se zdála příliš dětská a důležité bylo udržet atmosféru příběhu. K otázce jak zachovat výtvarnou podobu napověděl snímek Waking Life Richarda Linklatera, ztvárněný pomocí rotoskopie (viz box).

Znamenalo to, že se každá scéna, obrázek po obrázku, musela převést do masek z vektorových křivek v patřičném softwaru. Převedení jedné scény může trvat jeden týden, ne-li pět, záleží samozřejmě na její délce a složitosti. Tým animátorů ze studia Tobogang měl kromě animace na starosti také pozadí a kompozici. Práci usnadňovalo i výrazné bílé nalíčení herců a černé zvýraznění vrásek, kterých se mohli animátoři držet. Část animací, paradoxně také scény poválečného odsunu, mělo na práci drážďanské studio Balance.

Kdo na reálu šetří, má virtuálně za tři
Co se týče interiérů, všechny byly natáčeny v Barrandovských studiích. Exteriéry nejsou jen z Jeseníku, ale také z pražských Stodůlek. Za Bílý Potok posloužila Malá Morávka, kde se natáčel Freonový duch Zdeňka Zelenky.

Hlavně díky formě, do jaké se film převáděl, bylo možné při samotném natáčení šetřit. Někdy postačila jenom provizorní holá budka, kus prkna za železniční přejezd. Z denní scény se mohla stát záhy noční, celkem snadno se dodělal sníh, déšť, bouřka, vlastně všechno. Tím se také rotoskopie liší od běžné animace, kde mají animátoři na starosti herectví samotných postav. 3D animace se pak postarala o vlaky a jiné vehikly a 3D motion tracking pomohl převést pohyb kamery do digitální podoby, stručně řečeno.

Od původního záměru použít jenom černou a bílou nakonec autoři upustili, protože to prostě nefungovalo. Přesně díky téhle chybě se například pohřbil ambiciózní francouzský snímek Reneissance, ve kterém dominovala černá. Protože neměli tvůrci z čeho vycházet, pracovali metodou objevování, rozdíl mezi verzemi prvního testu a nynější podobou je jako peklo a varhany.

Film o filmu Alois Nebel

Film o filmu Alois Nebel from Negativ Film on Vimeo.