Brněnský festival francouzského umění Bonjour Brno přichystal ve dnech 11. až 14. dubna nejen nahlédnutí do kultury kulinářské, divadelní či výtvarné, ale i prezentaci frankofonní kinematografie. Hlavní součástí filmové přehlídky v malém komorním sálu kina Art byla retrospektiva tvorby dokumentaristy a spisovatele Chrise Markera.

Nadužívaná fráze, která se stává denním chlebem pro stále více lidí. Myslet si, že tyto výkřiky jsou jen příznakem aktivního a činorodého života, by byla hloupost.

Helena Třeštíková nemusí být dlouze představována – uvedly ji desítky jejích filmů. Zatím nejdelší časosběrný dokument Soukromý vesmír bylo možné zhlédnout v kinech od ledna loňského roku. Ve své filmové tvorbě si vybrala dlouhou cestu nejistoty, kde scénář píšou její vlastní postavy. Nejen o nich mluvila na pražské PechaKucha Night.

Kdekdo se ohání tím, jak je tolerantní. Přitom má potíže respektovat cizí názor nebo přijmout fakt, že má za sousedy Romy. I tato palčivá témata si letos bere na paškál dokumentární festival Jeden svět, když se chystá mezi svými diváky šířit otázku: Bojíte se snášet?

Krásy slovenské krajiny, okouzlující taneční prvky a roztroušené kousky lidského života. Pokud čekáte typický taneční film, v Tanci medzi črepinami se ho nedočkáte. Stanete se však součástí dynamického slovenského folklóru, kulturního dědictví a žánrově netradiční formy zpracování, které vám přinesou téměř „divadelní“ zážitek.

V hlavní roli je tělo, gesta a rytmus. Postavy sice mluví, spíše však nechávají promlouvat své tělo. Děj se trochu ztrácí za obrazy a já pohlceně sleduji film, jenž přetavuje slova v pohyb. Učím se rozumět novému jazyku a sleduji, jak fyzické divadlo pozvolna proniká do filmu. Střetávám se s žánrem, kterému se mimo jiné říká videodance, dance film, screen dance či cinedance.

Kdo jezdí do Olomouce na PAF, ví. Kdo tu ale ještě nebyl, tak by si snad mohl myslet, že se na Přehlídce animovaného filmu setká s průřezem historií, sestaví si žebříček zajímavých studentských filmů, na přednášce prodiskutuje budoucnost animace a pak s dobrým pocitem sbalí ruksak a pojede zpátky domů. V Olomouci to ale funguje zcela jinak.

Právě o Vánocích nastává ten okamžik, kdy mám možnost se pozastavit, strávit pěkné chvíle se svou rodinou a zhodnotit uplynulý rok. Někdy se mi zdá, že se nic nestalo, jindy zase že se stalo všechno. Letos mi k tomuto vánočnímu zamyšlení přispěl i film Atlas mraků, který mé dosavadní chápání světa obrátil naruby.

Prožijte den D roku 2012 tam, kde končí čas a začíná PROSTOR. Od 21. do 27. prosince vyjma Štědrého dne, v novém žižkovském kulturním centru na Koněvově 219, Praha 3 se projekt PROSTOR promění v hudební klub, výstavní galerii, artové kino, knihovnu i prodejní trh!

Troufnu si tvrdit, že tahle výstava bude bavit úplně všechny. Každý byl totiž někdy dítětem, každému se čas od času něco zdá a každý má nějaké ty touhy. A to jsou také hlavní témata, kolem kterých se tvorba Jana Švankmajera točí: dětství, sny a erotismus.

Ztohoven jsou skupina, kterou znáte, i když nechcete. Moderní rebelové, „ti, kteří udělali v televizi ten atomovej výbuch a veřejně vyvěsili čísla všech politiků“. Díky reputaci známých odpůrců pravidel na jejich nový počin, film Občan K., vyrazil nebo chce vyrazit každý, kdo se považuje za člověka kulturního, dění sledujícího. Stojí to ale za to?

Také máte pocit, že se s celovečerními animáky „pro dospělé“ roztrhl pytel a vám bude opravdu silně nevolno, pokud uslyšíte další Wall-e? Pixar to možná skutečně přehání se snahou vyždímat z unavených pracujících slzu dojetí nad balením popcornu, já se však nyní chci bavit o animaci úplně jiného rázu. A to doslova sebevražedného.

Tetování jako módní hit současnosti. Nebo ho další vlna už odplavila? V Dokumentu pro lidi ale nejde jen o tetování. Snaží se pojmenovat a zhodnotit dnešní společnost.

Atmosféru kina nenahradí televize ani promítání na stěnu proti gauči. Ta sounáležitost s ostatními zpestřuje filmový zážitek. Pravidla kinového sdílení totiž nejsou pevně definovaná. Vytříbené způsoby diváků začínají vyplouvat na povrch záhy po zhasnutí světel v promítacím sále.

Sedím na gauči v druhém patře gymnázia Na Pražačce a zhluboka dýchám. Za pět minut jdu na řadu, v rukou žmoulám kapesník a doufám, že maturitu přežiju. Najednou se na schodišti objeví Olga Špátová s kamerou a ptá se: „Připravena?“ Přitakám a odcházím do třídy, o trochu klidnější.

„Money makes time. It used to be the other way around. Clock time accelerated the rise of capitalism. People stopped thinking about eternity. They began to concentrate on hours, measurable hours, man-hours, using labor more efficiently.“

Chodit stále do kina vyjde celkem draho. Zkuste si tentokrát udělat domácí projekci dokumentů. Usaďte se, udělejte si pohodlí a nezapomeňte Coca-Colu a brambůrky.