Ospalý pražský nonstop. Blikající výherní automaty. Přítmí, atmosféra beznaděje, z rádia znějí staré české hity. Barmanka, odbarvená blondýna se šarmem roznašečky pohlavních nemocí, sedí za barem, pročítá bulvární plátky a popíjí červené víno.

Každá mince má dvě strany a „jak nahoře, tak dole“, říkají alchymisté. Nuže, není zrovna teď ta správná chvíle připomenout si, že na světě existují hezké věci?

Alois si všímá dalšího kouzla toho lektvaru bez tvaru, který mu stále ubývá ze sklenice. Čím dál více. Pátrá, radí, informuje, deformuje lidem obličeje. Ten chlap, co zprava sou-sedí, měl o pár hltů zpět fajn vzhled. Ale teď? Teď mu zhrubly rysy i obrysy půdorysu. Hrůza, děsy, prokrysy. Ale ženy naopak.

Strašák finanční krize stále obchází naše poklidné příbytky, a i když to chvíli vypadalo, že s novým rokem postupně zmizí jako černá pára nad spáleným hrncem, stále se nad námi, potvora jedna, převaluje ve formě těžkého bouřkového mraku.

Seděli naproti sobě u stolu. Kluk a holka. Drželi se za ruce a mlčeli. Svým mlčením asi něco vyjadřovali. Buď hloubku svého vztahu, kde není třeba slov a přesto si ti dva rozumí, nebo vzájemnou neschopnost spolu komunikovat. Vzhledem k tomu, že se vyhýbali vzájemnému pohledu, tak by se dalo tušit, že mezi nimi je jakýsi problém, něco, co nejsou schopni řešit. Po pěti minutách promluvili. Ona promluvila.

Kdysi v dětství mne napadlo, že by bylo zajímavé číst myšlenky lidí kolem. Měla bych speciální kukátko (ano, děti jsou do určitého věku velmi fascinováni vědou a technikou), a kdybych se tím dalekohledem zadívala na konkrétního člověka, objevila by se mu u hlavy bublina. A tam by běžely jako na filmovém plátně obrazy a scény utkané z jeho myšlenek a dojmů. Ach, ta bezelstná dětská duše!

Proč to vůbec děláme? Sedíme v kině a necháváme na sebe působit démony. Dobrovolně platíme za to, že nemůžeme několik nocí po sobě usnout.

Přišel jsem do budovy nakladatelství, která zjevně byla postavena proto, aby člověku dodávala pocit jeho vlastní malosti. Nekončící chodby, šedivé podlahy, zažloutlé stěny, vysoké stropy a všudypřítomný, těžko identifikovatelný smrad.

„V Londýně bych natrvalo nemohl žít,“ řekl Andrew. Pochází z vesnice u Belfastu a v Londýně pracuje. „Londýňané jsou studení čumáci, soused nezná souseda, lidi jsou tu odcizení.“ V první moment mě to trochu zarazilo. Cože? Vždyť všichni jsou takoví zdvořilí, ochotní, to by se měl přijet podívat k nám do Čech, jak to vypadá, když se lidé konstantně tváří, jako by kousli do citronu. Ale pak mě napadlo – opravdu je to tak? Co já jako náhodný turista můžu vědět?

Říká se, že sytý hladovému nevěří. Možná bych si tak mohla vysvětlit obecnou tendenci lidí dnešní doby k přejídání.

Končí rok Tygra a nadchází rok Zajíce. Pro mě jako pro Opici to bude snad prý lepší a úspěšnější období. Dvě jedničky v datu roku zase podporují… co vlastně? Už jsem zapomněla. Ale určitě to bude něco pozitivního. V to doufám.

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames.

„Janičko, zajdeme na kafíčko nebo na vínečko?“ napsal mi jeden kamarád, kterému táhne pomalu na čtyřicítku. Přemýšlela jsem, co odepsat. Není to žádný primitiv, právě proto mě jeho způsob vyjadřování zaskočil.

„Jsi typ tvrďáka? Potřebujeme komparz do filmu z vězeňského prostředí!“, stojí úderně psáno na letáčku castingové agentury. Zároveň probíhá nábor do nové pohádky a v nabídce je mnoho dalších lákavých možností.

„Tak bude či nebude ten konec světa?“ ptám se, když vidím ty zprávy, varování a proroctví všeho druhu. Třeba že jeden americký teenager propadá depresím a jeho matka má o něj strach. Přečetla si totiž jeho deníček a není pochyb, že syn je psychicky zaměstnán takříkajíc na plný úvazek katastrofou, která má v onen magický rok 2012 přijít. „Jakou má tedy cenu žít?“ píše onen hoch.

„Je to takový trochu zvrácený,“ řekl mi jeden z hudebníků, které jsem nedávno zpovídala. Myslel tím situaci, kdy jde na oběd s někým z „profláklých“ jmen české hudební scény a sleduje, jak se puberťačky hihňají a lidi všech věkových kategorií se otáčejí. „Proč to vůbec dělají?“ kroutil hlavou.

Hrdinka je zoufalá, hrdinka pláče. Pak jde nočním městem a zapaluje si cigaretu. A najednou se v záběru podmalovaném náladovou hudbou ukáže, že: On není mrtvý / ona Je mrtvá / ty peníze Někdo ukradl / On přišel a požádal ji o ruku. Co všechno se ale odehraje mezi těmito záběry? To nikdo neví, snad to vědí střihačovy nůžky (dneska se spíš dá říct virtuální odpadkový koš).

Dobře si to léto pamatuji. Bylo mi necelých osmnáct a chystaly jsme se s bývalými spolužačkami na chmelovou brigádu. „Ach, to bude paráda!“ myslelo si mé 17 let, 11 měsíců a 15 dní staré já.