Po necelých čtyřech měsících se do metropole vrací stále populárnější trhy s nezávislou, avantgardní módou a doplňky Code:Mode (Prague free fashion weekend), tentokrát s podtitulem Summer.

Enormní zájem, který u veřejnosti vyvolalo Code:Mode na začátku dubna v Karlínské hale, potvrdil, že akce tohoto typu jsou dnes velmi žádané a atraktivní. Letní varianta Code:Mode se odehraje na Střeleckém ostrově na přelomu léta ve dnech 30. července až 1. srpna. Od karlínské, halové verze se bude nepatrně lišit už jen vzhledem k době a místu konání. Trhy budou probíhat pod širým nebem v malebném prostředí pražského Střeleckého ostrova. Díky místu bude k vidění a ke koupi jen to nej z domácí návrhářské tvorby. Po ostrově bude rozmístěno více než 80 stánků, které tradičně představí neobvyklé šperky, extravagantní módní oděvy ale i nezvyklé designérské nápady.

Najdete obchody a návrháře jako jsou: Julius Fashion Shop, inter:zone, BASMATEE, DaDiva, odd:room, JitrNICE, minimon, acid-designs, Akari, Skunkfunk, Artberry, Cvok, Cetonia, Infantil a mnoho dalších.

Spolupracujeme také s nakladatelstvím Meander, Hubem Praha (komunitní pracovní prostředí pro kreativní lidi) nebo Projektem Jupiter, se všemi se návštěvníci potkají přímo na místě.

Uvolněnou letní atmosféru trhů podtrhne doprovodný program, který tentokrát obstará nový cirkus, žongléři, akrobati ale i oblíbení DJ´s. Chystáme dvě DJ stage, cirkusový workshop pod taktovkou Asociace Cirqueon, show obřích loutek Echt street puppets, yoyerské exhibice Projektu Jupiter nebo tatérské studio Tribo Tatoo.

Kulturní tečkou bude každý večer speciální filmová projekce ve venkovním kině. C:M-S probíhá během letního kina, které pořádá Malostranská beseda.
Code:Mode Summer je ideální variantou pro víkend strávený v rozpálené letní Praze. S dekou, slunečními brýlemi a nafukovacím míčem můžete prožít ležérní víkend mezi stánky plnými těch nejoriginálnějších módních kousků, které na trhu nenajdete!

Aktuální seznam návrhářů oblečení a šperků letošního Code:Mode Summer naleznete na našich stránkách www.codemode.cz, na facebooku facebook.com/codemode.fashion a na twitteru @codemodefashion.

Code:Mode Summer
Střelecký ostrov, Praha
30. 7.–1. 8.
vstup volný

S novinkami na vinylových deskách vás seznamuje DJ, moderátor Radia 1 a spolumajitel record shopu Phono.cz Martin Mikuláš.

Bonobo
Black Sands
Bonobo dorazili v červnu opět do Prahy, skvěle zahráli ve vyprodaném klubu a pokračovali v turné. Jejich nové album vyšlo i v limitované edici na vinylu a obsahuje nejen dvě dobře vylisované sto osmdesáti gramové placky, ale i kód k digitálnímu downloadu zdarma. Ten zadáte na webu vydavatelství Ninja Tune a album máte rázem i ve formátu kvalitní MP3.

Various Artists
Tumbélé!
Pánové z labelu Soundway lítají po světě a ze zaprášených krabic se zapomenutými vinyly loví rarity a exotické groovy. Jsou mezi nimi afrobeatové poklady z Ghany a Nigérie, fúze calypsa, cumbie a jazzu z Panamy a na nejnovější kompilaci Tumbélé mapují afrolatinské zvuky francouzského karibiku v letech 1963-74. Místní styl „biguine“ a hudební kontext ostrovů Guadeloupe a Martinik popisuje v bohatém bookletu DJ Hugo Mendez, člen soundsystemu Sofrito, se kterým pořádají v Londýně vyhlášené undergroundové party. Sofrito mix latina a moderních basů si vychutnejte 30. července ve Free-d-baru Mlékojedy, kam Hugo Mendeze přiváží na tropickou party Cabaret Manana.

Various Artists
Freedom, Rhythm & Sound
Civil Rights Movement, Black Power, Malcolm X, Muhammad Ali, Martin Luther King, to jsou jména spojená revolučními myšlenkami šedesátých let, které oscilovaly i mezi jazzovými muzikanty. S hnutím za občanská práva se měnilo i postavení jazzmana ve společnosti. Z baviče se stal umělec a hudba byla rázem způsobem, jak se zapojit do komunity, přestala být únikem. V roce 1965 založil básník Amira Baraka v Harlemu první centrum pro afroamerickou komunitu, kde kromě divadla a poezie pravidelně hráli jazzoví radikálové Sun-Ra nebo John Coltrane. Dekádu před punkovou vlnou kultury DIY začali jazzoví muzikanti vydávat hudbu na svých malých labelech a vlastnit práva ke svým nahrávkám. Spolu s kompilací vychází i kniha FREEDOM, RHYTHM AND SOUND, první kolekce fascinujícího umění albové tvorby. Ikonické obaly těchto jazzových desek jsou jedinečným historickým dokumentem a zachycují první vlnu nezávislé tvorby v populární hudbě.

Kitesurfing může být příjemnou, poměrně snadnou a vcelku bezpečnou aktivitou, pokud máte vhodné schopnosti, znalosti, dovednosti a dodržujete doporučená pravidla. Pokud chcete být dobrým kitesurfařem a „zkrotit svého draka“, tak by vaším prvním krokem měl být kvalitní teoretický i praktický výcvik a pořízení odpovídajícího vybavení. Trh nabízí mnohé, ovšem co si vybrat?

Vodní draci
Jak již bylo zmíněno v předchozím článku, můžeme podle typu konstrukce určit dva základní typy draků – nafukovací draky s pevnou konstrukcí a komorové draky podobné paraglidingovým padákům. Komoroví draci se dále dělí na draky s uzavřenou náběžnou (přední) hranou a na draky pro snowkiting s otevřenou náběžnou hranou. Pro kitesurfing je nejvhodnější nafukovací drak, protože se na vodě nepotopí a drží požadovaný tvar pro snadný opětovný start z vody.

Model „Wipika“
Konstrukce nafukovacích draků zaznamenala v posledních letech mnohá vylepšení. Podle profilu dělíme draky do dvou základních větví – LEI (leading edge inflatable kite) a SLA (supported leading edge). LEI kite reprezentuje starší typ draka, tzv. Céčko, jehož celkový profil je tvořen nafouknutím hlavního bánu (tělo kitu). Šňůry u tohoto typu se nevětví a jsou spojeny s rohy draka. „Céčka“ mají navíc pátou šňůru ukotvenou uprostřed náběžné hrany, která slouží k odstartování draka z vody. Pozitivem je vysoká rychlost otáčení, stabilita a schopnost draka udržet vás ve vzduchu. Nevýhodou je omezená regulovatelnost. Předchůdcem „Céčka“ byl model „Wipika“ vyvinutý bratry Brunem a Dominiquem Legaignouxovými v roce 1997. Díky převratné konstrukci nafukovacích komor a ukotvení šňůr je považován za jeden z nejzásadnějších mezníků ve vývoji vodních draků.

Moderní nafukovačky
Mezi SLA draky řadíme všechny ostatní modernější typy – Bow, Hybrid a Delta. Mají komplikovanější konstrukci, větší aktivní plochu a chováním ve vzduchu se podobají komorovým kitům. Konstruktérem dnes nejvyužívanějšího Bow kitu je opět Bruno Legaignoux. Bow je opakem „Céčka“ a jeho šňůry se větví. Hybrid je mezistupněm mezi „Céčky“ a Bow kity a kombinuje jejich vlastnosti. Nejnovějším typem je trojúhelníková Delta, která byla vyvinuta z Hybrida. Delta se snaží vlastnosti Hybrida vylepšovat směrem k univerzálnosti.

Definice perfektního kiteboardu?
Technologie, materiál, konstrukce, tvar a vlastně i design kiteboardů jde ruku v ruce s aktuálními trendy v jiných adrenalinových sportech. U kitesurfingu pak zejména s wakeboardingem, skateboardingem, snowboardingem či lyžováním. Rocker (opačné prohnutí), ABS hrany, twintip (zvednuté patky umožňující jízdu v obou směrech), dřevěné jádro, karbonová vlákna, kevlar – to vše je společným jmenovatelem zmiňovaných aktivit. Stejný je i předpoklad, že tvar a velikost desky závisí na zkušenostech, fyzické stránce jezdce a konkrétní disciplíně. Každý si proto pod dokonalým kiteboardem může představit zcela jiného draka.

Proti šoku, vibracím a vodě v očích
Zajímavý je u kiteboardů tzv. protišokový systém. Konstrukce tlumí otřesy a přeje delší hladké a plynulé jízdě. Další vymožeností je prohnutí dna prkna v podélném směru (Hydrodynamic Rocker Line), díky němuž jsou špičky boardu zvednuté a omezují tak nepříjemné šplouchání vody do očí. Revoluci v roce 2010 přináší speciální 3D konstrukce tvarování svrchní části prkna s kanálky, která umožňuje více pružit v příčném směru. Také zajišťuje pevnost prkna v podélné linii a omezuje tak prohnutí boardu při dopadu. To vyhovuje dnešnímu divokému stylu jízdy profesionálních kitesurfařů s vysokými skoky a tvrdými dopady. Jisté je, že konstrukci kiteboardů ještě čeká vylepšení, než bude přesně odpovídat individuální fyziologii a požadavkům jezdce. Nechme se překvapit budoucností.

Kitesurfové lokality:
Česko – Máchovo jezero, Lipno, Rozkoš, Nové Mlýny, Nechranice
Polsko – Hel
Německo – Rujána
Španělsko – Tarifa
Řecké ostrovy – Lefkada, Samos, Prasonisi
Jižní Francie
Egypt – El Gouna
Brazílie – Cumbuco
Namibie – Walvis Bay

Kitesurf modely 2010:

N62

T555

NHP Board

T5 Board

NBL Board

Skim Board

Hlavní pořadatel Pavel Martinek dodává: „Máme velkou radost, že si náš festival během tří ročníků tady v Harrachově vybudoval zájem místních obyvatel, potažmo radnice a chtějí, aby se u nich konal i nadále. Též jsme vyhověli hlasům fanoušků a po loňské převážně punkové dramaturgii se snažíme vést festival v podobném duchu, tak jako se před 15 lety Keltská noc zrodila. Návštěvníci se také mohou těšit na zahraniční interprety, kteří za námi přijedou z Rakouska, Německa, Polska a Slovenska.“

Na festivalu vystoupí například Krucipüsk, Wohnout, Sunshine, vypsaná fiXa, Lety Mimo, Totální nasazení, Club Deportivo Jesus (A), Underground Fly (PL), Kurtizány z 25. avenue, Green Frog Feet (D) a o radostné finále se již tradičně postará veselá „domácí“ parta Tři sestry.

http://www.keltskanoc.cz

Současní ruští dramatikové se snaží co nejvěrněji zachytit život ve všech jeho podobách.

Technika verbatim
Verbatim znamená latinsky „doslovně“ a tato technika vznikla v londýnském divadle Royal Court, které se zaměřuje na současné drama. V Rusku se o technice verbatim dozvěděli díky workshopům, které vznikly ve spolupráci s výše zmíněným divadlem. Pevně stanovená technika, kterou by měl každý tvůrce dodržovat, jasně odlišuje verbatim od dokumentárního divadla. Postup je následující: dramatik si vybere téma a najde skupinu lidí, které se toto téma týká. Pak s nimi natočí rozhovor na diktafon. Z nahrávky vymaže svůj hlas a z výsledných monologů poskládá dramatický text. Pro co nejvěrnější zachycení osobnosti zpovídaného člověka dramatik nepozměňuje jeho odpovědi a snaží se zachovat rytmiku mluvení a dokonce i řečové vady.

Život plný sraček
Autoři pracující pomocí techniky verbatim si většinou vybírají sociálně ostrá témata. Píší příběhy narkomanů, kriminálníků a bezdomovců. Naléhavost a naturalistická otevřenost dramat často přináší nepochopení ze strany ruských divadelních kritiků, kteří si myslí, že divadlo by mělo povznášet na duchu a neurážet náš pohled na svět – na který se však často díváme skrze růžové brýle.
Divadelní hry verbatim obsahují ještě jeden prvek, který mnohým ruským kritikům nedá spát – nenormativní jazyk. Je pravda, že v dramatech se vyskytuje ohromné množství sprostých slov. Je však jasné, že nejsou samoúčelná, protože se do hry dostávají skrze zpovídané osoby a dotvářejí celkovou atmosféru.

Teatr.doc
Teatr.doc je název divadla, které bylo založeno v roce 2002. Díky nezištné pomoci mnoha divadelníků byl sklep v centru Moskvy přetvořen na komorní divadlo. Během 8 let existence si Teatr.doc vytvořil slušnou diváckou základnu – tedy sál s kapacitou maximálně 50 lidí, který je většinou plný. Divadlo je důležitým centrem současného divadla v Rusku. V jeho prostorách se pořádají nejen verbatim divadelní představení, ale také promítání filmů, diskuze o současném ruském dramatu a workshopy – mimo jiné již zmíněná dílna divadla Royal Court.

Dva sourozenci s lehce incestním vztahem. Slib, který nedovolí odejít ani po smrti. To vše zarámované neony tokijské vykřičené čtvrti.

Téměř 140 minut leteckých pohledů na Tokio s častým použitím tilt shift optiky a průhledů do místností hodinových hotelů, heren a bordelů. Těch zbývajících pár minut více jak tříhodinové stopáže zabírají halucinace způsobené DMT, krátká předehra k vysvětlení všech těch leteckých přeletů a geniální úvodní titulky.

Pokud tedy máte náladu na halucinační trip do světa štětek, feťáků a jejich dealerů a pasáků, kupte si lístek na nejnovější film Gaspara Noé Vejdi do prázdna (natočen 2009). Ideálně do takového kina, kde si můžete bez většího rušení dojít pro další sklenici vína. Pokud jste někdy četli Tibetskou knihu mrtvých nebo alespoň víte, co je bardo, budete mít výhodu, neboť výňatky z knihy ve filmu citované třaslavým hlasem vyfetlého prorockého dealera nepatří mezi nejsrozumitelnější.

Gaspar Noé je řazen do nového směru extrémní francouzské kinematografie. V ČR byl také uveden kromě výše jmenovaného zatím jen snímek Zvrácený (2002).

Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Hypnotický rytmus slunce a moře, vína a knih. Náhlá vytržení, jenž nás nutí zkoumat krajinu, jet dál, kamkoliv, jen nebýt na stejném místě. S očima dokořán nacházíme moře tak průzračné, že se o zlatý písek místo vody láme tyrkysové sklo. Hory nesou zkušenost času, jejíž délku nejsme schopni zachytit. Zářijové slunce prokresluje stíny nuragů a divocí plameňáci se v soumraku brodí mělčinami.

„Srazte jim hlavy!“
„Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu ještě někdo naživu.“1

A nejraději ze všeho tu dodržují siestu. Od jedné do pěti každý den, od pondělí do neděle a zase zpátky. V tu dobu se káva podává jen místním. Ještě že automat na placení u benzínek nevypínají.

Začali jsme chápat, proč je ostrov plný obytných karavanů se satelity. Proč místní mají vynikající znalost němčiny. Ale to bylo až v druhé polovině prázdnin.

Tu první jsme strávili snahou najít ubytování tam, kde se nám líbilo. Cestovat, jak jsme zvyklí. Impulzivně se rozhodovat, neplánovat (alespoň ty dva týdny v roce!) a nechat věci plynout jak vodu v řece. Ale nějak se nám to nedařilo. Jako by to dusno, které se kolem čtvrté odpolední pravidelně měnilo v bouřku, sedělo i v našich hlavách.

Modré pláže s lynchovským nádechem
Přistáváme v hlavním městě Cagliari a vyrážíme na cestu. Jih vypadá zajímavě, usoudili jsme a skončili v Noře, klidné zátoce a napůl potopené původně fénické metropoli, kterou rozšířili Římané i o amfiteátr s analogovými zesilovači zvuku – z půlky zakopané amfory pod jevištěm.

Ale sebekrásnější pláž ani vykopávky nám nestačily. Po dvou dnech nás svrbí chodidla. Východ, shodujeme se jednoznačně. Úchvatné panorama pobřeží se pomalu rozsvěcí do noci a my jedeme dál s myšlenkou na nocleh v autě, neboť právě prožitá lynchovská kombinace zapomenuté vsi na útesu, hnilobného puchu z hor, řetězu na vratech a pokoje bez okna za sedmdesát euro s opuštěným šestidenním koťátkem v kuchyni nás vrací do reality.

„Know that I am parched with thirst, and cannot open this door, till my thirst will be thoroughly appeased; I require this blood of fifty children. (…) Procure me this neccesary libation, come back hither, throw it thyself into this chasm, and then shalt thou see!“2

Zbytek dovolené tedy plánujeme. Končíme v místech, která bychom si nikdy nevybrali a nedaří se nám odpočinout. Rychlost, s jakou jsem schopná se naučit těch pár italských vět nutných k přežití, překvapuje i mne samotnou.

„Příznivci autoturistiky by si měli stanovit výchozí bod a odtud pár dní pořádat výlety do okolí. Takový způsob sice předpokládá předběžnou přípravu doma, ale i to přináší potěšení a Sardinie se vám bohatě odmění.“3

Nenápadný odstavec v českém průvodci taktně vystihuje vražednou kombinaci půldenní siesty a nemožnosti pronajmout si pokoj na jednu, dvě, tři noci. Z plánů procestovat celý ostrov nám zbyla třetina.

Dvojitá duha při odjezdu je jako ruka podaná na usmíření po všech těch sardonických poznámkách, kterými jsme si bránili svou integritu. Přijímáme, protože víme, že sem se už nevrátíme. Rozmazleni lehkostí života v Chorvatsku a Řecku po ordnungu na italský způsob netoužíme.

Alas, dost nářků! Pro všechny ty, kteří na Sardinii pojedou a nechtějí být exemplářem z turistických rezervací:
Proč jsme se rozhodli na ostrově zůstat
Cesta pohořím Gennargentu z pobřeží do středu, Su Nuraxi u Barumini a ochotný archeolog, který nás provedl probíhajícími vykopávkami pod planinou Gira, dalším obrovitým megalitickým městem. Že neuměl anglicky ani česky, nikomu z nás nevadilo. A také tombe dei giganti a domus de janas. Možná je to obsese prastarou historií. Ale možná to bylo tím, že narozdíl od většiny sardinských domů tyto splňovaly naše estetická kritéria.

Co nás s ostrovem smířilo
Zlatá pláž s divokými plameňáky u Colostrai, dvojitá duha při odjezdu na letiště a poslední noc v srdci Cagliari.

Pláž objevujeme hned, je plná mušlí a moře průhledné do hloubky i dálky. Málo lidí a přesto otevřený bar je přesně to, co po deseti dnech snahy o soužití s ostrovem potřebujeme.

Čím jsme si spravili chuť
Milánskou katedrálou a Monteverdiho Orfeem v Teatro alla Scala. Zrušený let má za následek dvě noci v Miláně. Jsme uneseni nadpřirozenou krásou katedrály z bílého mramoru. Stoupáme na střechu a gotická žebroví se mění v propletence ornamentů a soch, jejichž význam leží na dosah a přesto tak daleko.

Oči, které ve dne klouzaly okouzlujícím městem, večer shlíží na rudý samet a plápolající zlato la Scaly. V kráse dne a propracované lehkosti hudby se těžkosti mění ve vzpomínku a radost zůstává.

Ukázky z knih, které nás provázely na Sardinii
1 Lewis Carrol, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1970; str. 78, první věta upravena autorkou článku
2 William Beckford, Vathek, in: Three Gothic Novels, edited by E. F. Bleiler, Dover Publications Inc., New York 1966; str. 125, autorsky kráceno
3 Miroslava Lečíková, Iva Bártová, Sardinie, Freytag & Berndt, Praha 2008; str. 33

Open Air Festival dává jedinečnou příležitost být u premiéry některých skladeb z chystané desky britských Kosheen.

V rámci vystoupení Kosheen DJs totiž zazní některé skladby z alba, které kapela intenzivně připravuje ve studiu. Další dobrou zprávou pro fanoušky taneční hudby je vystoupení WeKi DJs, pražských minimal techno producentů, kteří sklízejí úspěch především za českými hranicemi. A do třetice všeho rychlého – zásadní novinkou je, že jeden z návštěvníků festivalu se stane novým majitelem krásného kombi Seat Ibiza SC. Pravidla soutěže stejně jako časový line-up celého festivalu bude už příští týden na internetových stránkách www.openairfestival.cz.

Kosheen DJs zahrají „neslýchaný“ set
„Našim fanouškům zahrajeme některé nové zvuky a aranže, na kterých jsme v poslední době pracovali,“ prozrazuje Markee Substance, polovina britského dua Kosheen DJs. To znamená, že vystoupení této DJské formace na Open Air Festivalu bude nejen plné známých hitovek, ale také nového studiového materiálu. „Půjde i o skladby, které se objeví na nové desce Kosheen, na které pracujeme,“ dodává Markee.

Pro nedočkavé fanoušky přinášejí Substance a Decoder (tedy Kosheen DJs) několik nových studiových mixů, které najdete na jejich Twitter profilu na www.twitter.com/kosheen1, odkud si je můžete také zdarma stáhnout.

Dobré zprávy pro fanoušky minimal techna od WeKi DJs
WeKi, tato čtyři písmena znají více fanoušci „chytré elektronické hudby“ v zahraničí než u nás. Paradoxně jsou WeKi z Prahy, ovšem jejich vystoupení se v poslední době odehrávají spíše v zahraničí (Německo, Francie, Itálie, Jižní Amerika, Turecko…). WeKi budou další kapelou, která na Open Air Festivalu bude představovat své nové album. Jejich deska nese název Evil Kiss a WeKi ji budou servírovat ještě pěkně „za čerstva“, Evil Kiss totiž vyšla v letošním roce.

Svým kreativním přístupem změnili vnímání designových artiklů. Nehledají jen nové věci, ale především nové způsoby vnímání starých věcí, které denně obklopují nás stejně jako předešlé generace. Nejsou designéry, ani umělci, jen je baví sledovat věci okolo sebe tak trochu jinak.

Design, architektura, lifestyle a kola. To jsou hlavní oblasti zájmů, kterým se tvůrčí skupina OKOLO věnuje. Zakladatelé Adam Štěch a Matěj Činčera se skamarádili díky společnému zájmu o kola – vášní, která k nim přivedla i třetího člena uskupení, Adamova bratra Jakuba. Skupina funguje od loňského května a za tu dobu zatím vytvořili šest svébytných projektů, ve kterých se věnují veskrze stejnému tématu – prezentaci známých věcí v neznámých souvislostech či naopak neznámých věcí ve známých souvislostech – čímž různé objekty, které si členové OKOLO vyberou, nabývají úplně jiných hodnot.

Dát řídítkům nový rozměr
Jejich pilotním projektem byla výstava na loňském Designbloku. Hlavní myšlenkou expozice s názvem BMX Visionarists bylo vyzdvižení designových a estetických hodnot u obyčejných bmx komponentů. OKOLO navíc oslovili Maxima Velčovského, Martina Žampacha a Goldberries, tři české designerské špičky, kteřé vytvořili speciální boxy na kolové nářadí. Tím tak propojili bmx svět se světem designu a navíc vznikly hodnotné výtvarné artikly.

Designové šroubky a nářadí
Souběžně s Designblokem vyšlo první číslo magazínu OKOLO, který se v duchu hlavní myšlenky uskupení věnuje spíše okrajovým tématům, osobnostem a směrům z oblasti designu, architektury a lifestyle obecně. Následovaly další projekty. V 66 Gallery vystavili kluci do posledního šroubku rozmontovanou „Čezetu“, lehký skútr z české dílny 60. let, čímž vyzdvihli nespornou designovou hodnotu tohoto ikonického motocyklu. Na podobném principu fungovala například i výstava CraftDesign, kde bylo vystaveno patnáct různých designových předmětů vždy ve společnosti nástrojů, kterými byly vyrobeny. „Vystavíš obyčejný řemeslný nástroj a najednou vidíš, že je ve své podstatě také designovým artiklem,“ popisuje expozici 23letý Adam Štěch.

„Ukazujeme, co je okolo“
OKOLO hledají nové možnosti, prezentují objekty v novém světle a dávají jim nový smysl a kontext. Do budoucna připravují spolupráci se zapomenutým českým designérem Antonínem Hepnarem, kterému v rámci nadcházejícího Designbloku připraví retrospektivní výstavu dřevěných osvětlení ze 60. až 80. let. Antonín Hepnar navíc exkluzivně vytvoří pro OKOLO řadu prodejních předmětů, například speciální edici svícnů. Úplně nejčerstvějším dotaženým projektem je spuštění blogu www.okoloweb.cz, který slouží k prezentaci samotné skupiny i jejích nejrůznějších inspirací. Na webu najdete i e-shop s unikátními designovými výrobky, mj. i z vlastní dílny OKOLO. „Skupina OKOLO je naprosto volná platforma, která nám umožňuje dělat, co chceme. Vytváříme projekty a nezáleží až tolik, čemu se zrovna věnujeme, jestli židli nebo kolu. Pro nás je důležitý příběh a pozadí objektů. Zkrátka ukazujeme, co je okolo,“ uzavírá Adam Štěch.

Pak jsme rozhrkanou karosou přijely na místo určení. Uvítala nás tovární hala z vlnitého plechu, zvířený prach a předseda zemědělského družstva. My holky jsme stály u pásu, zíraly na zelenou řeku chmelových šištic pod námi a občas speciálním háčkem vytáhly kus zapomenutého drátu nebo zdřevnatělého stonku. Dvanáct hodin denně – a po nás šla noční směna. Plechová hala hučela nonstop a jeden z brigádníků, nedoléčený narkoman s kytičkou vypálenou na předloktí cigaretovými nedopalky, se v polovině turnusu psychicky i fyzicky zhroutil.

Taky si vybavuji práci v mlékárně. „Vyráběla jsem sýr Niva,“ podotýkám často při kulinářských debatách, které před nedávnem začaly být nepostradatelnou součástí společenského života. „Ano, šéfe!“ má, jak vidno, vliv na celou populaci. Zmiňovaná mlékárna leží 20 minut cesty na kole od mého rodného domu, ve čtvrt na pět ráno se ale cesta zdála mnohem delší. Zvlášť když jsem musela dělat menší přestávky, protože přes cestu přebíhali jeleni. Zpětně si vzpomínám na spolupracovnici V., co nebyla schopná říct jedinou větu bez sprostého slova a hned první den mě přivedla do rozpaků. To bylo, když jsem vstoupila do sýrárny a ona zařvala „Co je to tam za sviňu hnusnó!“ Uf, naštěstí myslela staré opotřebované koště, které kdosi zapomněl uklidit. Dodnes si vybavuji pach dezinfekce a těžké kulaté formy, které se plnily bílou, slaně čpící hmotou, aby je rozšafný řidič Avie zavezl do jeskyně v Moravském krasu.

„Vším, čím jsem byl, byl jsem rád,“ psal Neruda. Před pár dny jsem skončila jako prodavačka oblečení. Co jsem si odnesla? Tajně v tašce nic, ale zato umím dávat kódy na šatstvo. Se skládáním triček do komínků jsem ale stále na štíru. Taky jsem před odchodem svým kolegyním věštila budoucnost z kávového lógru. Není nad trochu magie na závěr některé z životních kapitol.

Ano, stále hledám seriózní práci. Mezi všemi těmi pohovory snad ještě stihnu být chvíli třeba komparsistkou a proniknout mezi podivné lidi, co žijí od natáčení k natáčení a nadšeně popisují, jak točili „třeba Riskuj. Jó, to byly ještě doby, to člověk dostal i párek.“ A někteří v sobě chovají sen, že si jich třeba jednou někdo všimne a oni dostanou opravdovou roli, nejen roli osoby sedící a tleskající v sedmé řadě.

Každému jeho 15 minut slávy a každý si žije svůj diskopříběh. Co třeba otevřít si věštírnu, když lógrová seance měla takový úspěch? Mám otevřeno.

V loňském roce se Trent Reznor rozhodl poslat na chvíli k ledu své úspěšné Nine Inch Nails. Neznamená to ale, že by odpočíval.

S dávným spoluhráčem Atticusem Rossem a svou manželkou, zpěvačkou Mariqueen Maandig založil nový projekt. Jmenuje se How To Destroy Angels a od 1. června na svých stránkách (www.howtodestroyangels.com) nabízí šestipísňové EP ke stažení zdarma. Mimo to si zde můžete koupit trička, plakáty a samolepky.

Nine Inch Nails jsou obecně označováni za představitele industriální hudby, mnoho skalních příznivců žánru s tím ale nesouhlasí: Reznor podle nich podobně jako třeba Ministry nedělá nic jiného, než aplikuje „divné“ zvuky na formu (pop)rockové písně, zatímco „pravověrný industriál“ narušuje samotnou písňovou formu. Písňovost Reznorovi rozhodně nemůžeme upřít, na druhou stranu – což mu u „skalních“ vysloužilo alespoň nějaký plusový bod – tento studiový mág na svém pracovišti nahrával i s legendou experimentální elektronické hudby Coil, podle jejichž maxisinglu How To Destroy Angels z první poloviny osmdesátých let své nové hřiště nazval.

Posluchač by právem očekával, že seskupení s takto odvozeným názvem bude ve své tvorbě alespoň trochu odkazovat k jeho původci, už proto, že Reznor a Coil byli spolupracovníci a přátelé a v jejich poetikách by se daly najít styčné body. Z šestipísňové ukázky ale jasně vyplývá, že nic takového se konat nebude a že Andělé budou mávat křídly zcela v duchu Nine Inch Nails: rockové rytmy, jenže digitální, trocha electronic body music a „nepříjemných“ zvuků, náhlá zasnění v podobě kýčovité jednoprstové vyhrávky klavíru… a do toho utopený vysoký zpěv Mariqueen Maandig. Člověk má hned pocit návratu do devadesátých let, kdy zasnění alternativci vzývali triphop a Massive Attack s Goldie byli věrozvěsty nových chmurek. Nejvíc na celém projektu překvapí, že Reznorovi stálo za to rozjíždět novou značku. Neboť to, co nabízí s How To Destroy Angels, v podstatě produkoval již pod hlavičkou Nine Inch Nails. Takže nevěřte fámám: nikdo nekončí, nikdo nikam neodchází.

19. června proběhlo v pražské MeetFactory kvalifikační kolo soutěže DMC DJ Championship pro Českou republiku a Slovensko. Finalista DJ FIVE postoupil do mezinárodní soutěže, která bude tradičně probíhat v Londýně. Zde se setkají největší hvězdy z celého světa.

Soutěž probíhala formou battlu mezi jednotlivci nebo skupinami, což znamená, že se hrálo jeden na jednoho a lepší postoupil do dalšího kola, o čemž rozhodovala tříčlenná porota tvořená dvěma členy legendární německé skupiny Lords of Fitness Rafikem a J-Bouncem a Belgičanem Swordsem. Jednotlivé výstupy byly časově omezeny. Styl hudby si vybíral každý účastník sám, avšak většinou se jednalo o hip-hop.

O možnostech DJingu se můžete přesvědčit na stránkách Rafika – vítěze DMC za rok 2007 a držitele rekordních šesti světových ocenění – http://www.myspace.com/djrafik.

Pražská muzea, galerie a jiné kulturní instituce se v sobotu 12. června již po sedmé otevřely všem příznivcům Pražské muzejní noci. Návštěvníků bylo letos přes 182 000 a jedním z nich byl i náš redaktor, který zaznamenal svoji noční jízdu po galeriích v následujícím reportu.

21:32 Národní galerie – Veletržní palác, Praha 7
Začínám v NG. Oficiálně se dveře pražských muzeí a galerií otevřely už v 19:00, ale abych se vyhnul tlačenicím ve výstavních prostorách, rozhodl jsem se, že vyrazím spíše později. V prostorech Malé dvorany Veletržního paláce, kde se ve vzduchu vznáší několik dřevěných architektonických modelů z benátského bienále, se početná skupina nočních návštěvníků baví hlavní atrakcí galerie – vyráběním vlastních placek. Dlouhý stůl s hromadou výstřižků, ústřižků, lepidel, nůžek a fixů je obsypán především studenty. Najdou se ale i starší generace, které placková vlna také strhla, a už vybírají, jestli chtějí na prsou nosit Van Gogha nebo Renoira. Já si na daný formát papírku píšu „Fuck off Knížák“ a nechávám si ve speciálním stroji vytvořit placku. Pak v rychlosti prolétnu výstavu grafik a kreseb z období 1800–1945, jejíž kurátorkou je Zuzana Novotná, a za zvuků netradičního koncertu Bellevoices, který se ozývá z Malé dvorany, mizím opět do víru noci a muzeí.

22:30 GAMU, Praha 1
Poprvé navštěvuji už asi dva roky fungující výstavní prostory Akademie múzických umění. Procházím kolem unaveného vrátného ve stopách dvou krásných holek v domnění, že ví, kam jdou. V provizorním „divadélku“ ale už bohužel pantomimu studenti z HAMU dohráli a zbylo tu jen prázdné jeviště a zadýchaný vzduch. S nepořízenou se tedy vracím k vrátnému, který mě nasměruje do dvou malých výstavních sálů. Zde jsou prezentovány fotografie a filmy studentů FAMU. Se zájmem se dívám na tři krátké etudy z katedry režie a kamery. Sice mě překvapují svojí vizuální úrovní, ale jejich poselství a smysl mi (jako vždycky s famáckými krátkometrážními filmy) zůstávají utajené. Když vyjdu před Hartigovský palác, ve kterém GAMU na Malostranském náměstí sídlí, začíná pršet. Běžím na nedalekou zastávku a jen tak tak stíhám tramvaj, která mě zachraňuje před promoknutím.

23:16 The Chemistry Gallery, Praha 2
Vstupuji do malé galerie, která sídlí kousek od Jiřího z Poděbrad. I zde jsem úplně poprvé a vítá mě velmi příjemná a uvolněná atmosféra, kterou dotváří hudební kulisa v podání Mikiho Discjockeye. Na malém provizorním baru si kupuji vychlazený redbull a se zájmem prohlížím vystavená díla francouzského umělce Gaetana Henriouxe, jehož výstavu Chemistry Gallery hostí do 4. července. Pestrobarevná plátna s realistickými a co do atmosféry neobyčejnými výjevy mi jen potvrzují současný trend ve výtvarném umění, které se pomalu navrací ke klasické malbě. Na malé zahrádce ve dvoře za galerií potkávám redakčního kolegu Damiena Mitchella. Prohodíme pár slov a už zas musím letět, protože se blíží půlnoc a zbývá jen hodina, než všechny galerie a muzea tuhle skvělou jízdu odpískají a opět najedou na zažité otevírací doby. A to už nebude taková zábava jako uprostřed červnové noci chvilku po dešti.

23:54 VŠUP, Praha 1
Už při příchodu k budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové slyším hlasitou hudbu a vzápětí si všímám světelné projekce na fasádě budovy. Pod názvem Super Massive Black Hole tu studenti Ateliéru supermédií pod vedením Jonáše Strouhala prezentují obří projekci přes celou budovu. Po chvíli pozorování rozmanitých světelných efektů vcházím velkými vraty dovnitř. Tam mě čeká nejen početný dav mladých kulturotvorných intošů, frikulínů a umělecky oblečených slečen, ale i skvělá přehlídka letošních klauzurních prací pod jednotným označením Artsemestr ‘10. Na chodbách VŠUP dýchá každý centimetr uměním a já postupně s nadšením prolézám přehlídky jednotlivých ateliérů: architektury, fotografie, porcelánu, módy, grafiky a ilustrace nebo sochařství. V posledním jmenovaném nechybí ani nedávno zmedializované dílo studentky 1. ročníku Markéty Jáchimové – ledová busta Václava Klause, která ještě před pár dny roztávala před Úřadem vlády. Tady je uložená v mrazáku. Vysokou úroveň má i zlínský Ateliér designu, katedry, která je součástí pražské VŠUP. Přehlídka nabízí opravdu velmi zajímavou škálu designových výrobků od zahradních pomocníků přes lampy až po návrhy škodovky pro ženy. Čas ale neúprosně ukrojil další půlhodinu a já musím pospíchat, abych stihl alespoň ještě jednu výstavu.

00:43 Langhans Galerie, Praha 1
Moje poslední zastávka a posledních 15 minut téhle muzejní slávy. V Langhans Galerii je už víc zaměstnanců než návštěvníků, a tak si mohu v naprostém klidu prohlédnout opěvovanou kurátorskou výstavu s názvem EGO, která si všímá tendencí v portrétní fotografii druhé poloviny 20. století s přesahem do dneška. Přes 30 vystavujících umělců obou pohlaví nabízí různé úhly pohledu a ojedinělé způsoby pojetí fotoportrétu. Kurátoři výstavy Robert V. Novák a Pavel Turek chtěli výběrem vystavených děl ukázat směr, kudy se tento druh fotografie vyvíjí, a zdůraznit, jak důležitou roli hraje v portrétu nejen jedinečnost portrétované/ho, ale i umění fotografa, který s touto jedinečností musí umět pracovat – bez ohledu na to, zda ji vyzdvihuje nebo bagatelizuje. Otázkou zůstává, nakolik na fotkách převažuje EGO portrétovaného nebo fotografa. Ale to se přijďte přesvědčit do Langhans Galerie sami.

01:15 Václavské náměstí, Praha 1
Hlava po čtyřhodinovém maratónu po galeriích funguje už jen napůl, ale přesto je plná zážitků a neopakovatelných dojmů. Noční muzejní turisty pomalu střídají opilí Britové a Američané. Jdu směrem dolů k Můstku a bolí mě nohy. Letmo si za chůze prohlížím průvodce Pražské muzejní noci a zjišťuji, že jsem měl k dispozici zdarma dopravu speciálními autobusy a dokonce devět naplánovaných muzejních tras, po kterých jsem mohl jít. Nevadí. Já jsem jezdil načerno a moje trasa, plánovaná za běhu a narychlo, byla ze všech nejlepší!

Vstupuje v prachu uhelného mouru, dalo by se podotknout, přestože je to snad nejtypičtější klišé ohledně severomoravské metropole. Z minulosti industriálního města, kam zejména po druhé světové válce rychlý rozvoj těžkého průmyslu zavál lidi z celé republiky a kde o sebe křísly živly polské, německé, české a romské, Ostrava těží do dnešních dnů.

„Ostrava v Praze“ zahrnuje přehlídku divadelní tvorby, filmů, výtvarného umění a koncertů. V Divadle Bez Zábradlí hostují soubory Divadla Petra Bezruče, divadla Aréna a Moravskoslezského divadla. Za zmínku stojí třeba netypická inscenace Bezruč?! Divadla Petra Bezruče. Inscenace je na hony vzdálena klasickému školometskému výkladu o životě barda ověnčeného státními cenami. V hlavních rolích excelují zejména Jan Vápeník, Lukáš Melník a Norbert Lichý. Bezruč je tu ztvárněn jako psychedelický přelud či snad černé svědomí spořádaného úředníka Vladimíra Vaška (což bylo původní básníkovo jméno). Divák má možnost sledovat stále platný příběh o tom, jak sláva mění člověka a zejména pravdivost onoho úsloví, že často to nejhorší, co se vám může stát, je splnění vlastních snů.

V rámci přehlídky si návštěvníci mohou vychutnat také fotografickou výstavu „Ostravský polibek“. Portréty lidí na okraji společnosti, momentky z ostravského sídliště i inscenované fotografické autoportréty v polovině července vystřídají mladí malíři a umělci pracující s médiem videa. Ostravský polibek je k vidění na piazzetě Národního divadla a od poloviny července pak na náplavce pod Rašínovým nábřežím.

„Ostravský polibek Praze je trochu drsný, trochu ledový a letmý,“ vzkazují organizátoři akce. „Vzbuzuje obavu a dráždí. Kdo nechce zůstat nepolíben, musí se dostavit.“

KaVÁRNA Ostrava!!
výstavní síň Mánes

Ostravský polibek
piazzeta Národního divadla, od 14. 7. náplavka pod Rašínovým nábřežím

Na čem právě pracuješ?
Dodělávám poslední zbytky desky Composed, která se pravděpodobně bude jmenovat WhatPorno. Je to zábava, myslím, že to bude hodně divná deska, kde na podkladu 80’s synťáků a špinavejch metalovejch kytar exhibuje vedle našeho zpěváka Jarka Oto Klempíř z J.A.R. nebo Kurz z Atari Terror. Dokonce tam trochu řevu dal i Joshua Johánek ze 100°, takže fakt hromada podivnejch spojení.

Jaký je Tvůj nejsilnější kulturní zážitek z poslední doby?
Jsem furt zalezlej v nějaký díře, takže jich moc nemám. Ale nová deska Prago Union mě hodně baví, Kato udělal velkej posun. Slušel by mu podle mýho názoru jinej beat, ale texty jsou geniální.

Co Tě v poslední době nejvíc naštvalo?
Nemůžu si vzpomenout na nic, co by mě naštvalo nejvíc. Jsem tak trochu přinasranej furt.

Na co se těšíš?
Těším se, až budem točit klip. Něco mi řiká, že to bude ta správná protiváha k letnímu optimismu.

Líbí se ti myšlenka kultury zdarma?
To je asi trochu složitější otázka. Ale líbilo by se mi třeba, kdyby majitelé klubů našli odvahu dělat koncerty bez vstupnýho. Pořád věřím, že v menších klubech a městech by to mohlo fungovat.

Ať žije Knížákovo ego
Impulsem ke jmenování nového šéfa NG byly především stále sílící kritické hlasy vůči osobě Milana Knížáka a jeho způsobu vedení NG. Ten se pravděpodobně nechal strhnout svými úspěchy, kdy se mu v počátcích podařilo institut finančně stabilizovat a vzkřísit z následků čtyřicetileté komunistické devastace, a tak se postupem času z uznávaného umělce, jenž od 60. let patřil k hybatelům kulturní scény v totalitním Československu, postupně stával arogantní a autoritářský papaláš, který egocentricky odmítal jakýkoli konstruktivní dialog týkající se „jeho“ galerie. Nejčastějším argumentem bylo, že vše, co dělá, dělá nejlépe a způsob organizace NG je pod jeho vedením na nevyšší úrovni. Nezbývá, než s nadsázkou dodat, že komunikace a spolupráce se světovými i tuzemskými galeriemi, klesající návštěvnost nebo ostentativní ignorování současných významných českých umělců je vlastně také úplně báječné.

(Ne)jmenovat, (ne)měnit
Chvályhodná snaha ministra kultury Václava Riedlbaucha jmenovat nového ředitele měla zpočátku jasný koncept a v březnu se dokonce začaly dít konkrétní kroky. Bylo vyhlášeno výběrové řízení a sestavena dvanáctičlenná odborná komise v mezinárodním zastoupení, která ze sedmi uchazečů měla navrhnout ty nejzpůsobilejší a nejvhodnější. Po skoro měsíčním rozhodování byl téměř jednohlasně zvolen ideální kandidát pro tuto funkci, pan profesor Jiří Fajt, kunsthistorik, který přednáší v Berlíně a v Praze a v NG působil v 90. letech jako ředitel Sbírky starého umění. Následným krokem mělo být přezkoumání tohoto doporučení samotným ministrem a celý konkurz završen jmenováním nového ředitele galerie. Jenže z nepochopitelných důvodů začal ministr chodit okolo horké kaše a zprvu průhledný konkurz se postupně zamlžoval. Měsíc nato Riedlbauch oznámil, že případ odkládá a přenechá jej svému nástupci vzešlému z nové vlády. Nevybral, nejmenoval, zkrátka fiasko. Vzhledem k práci poroty, ve které zasedal například i ředitel vídeňské Albertiny, to zároveň bylo poněkud trapné.

Kdo tahá za nitky?
Jednou z reakcí na tento kocourkovský postup je otevřený dopis ministru kultury Václavu Riedlbauchovi známého českého sochaře Jiřího Davida, v němž umělec naznačuje nejen své zklamání a rozčarování z postupu při volbě nového šéfa NG, ale připomíná i ono „ostudné zacházení s rozhodnutím respektuhodné mezinárodní komise.” Jiří David oceňuje snahu ministra kultury řešit situaci okolo NG a chápe, že sám nemá lehkou pozici uvnitř ministerstva, ale vytýká mu, což je podstatné, že odmítá nahlas potvrdit enormně silný politický tlak ze stran politických přívrženců Milana Knížáka, včetně samotného prezidenta Václava Klause. Odkud vychází domněnka, že pozice Milana Knížáka je neotřesitelná z důvodu politických zájmů? Souvisí nejmenování nového šéfa galerie s nastalou politickou situací, kdy za nitky opět tahá ODS, za kterou Knížák kdysi kandidoval do Senátu a která mu s velkou pravděpodobností před 11 lety skrze dohodu s ČSSD zařídila místo v křesle NG? Čekal snad Václav Riedlbauch na volební výsledky, aby mohl celý konkurz buď utnout nebo dovršit? Tyto teoretické spekulace o nitkách propojujících politiku a NG se mohou v blízké době buď potvrdit nebo vyvrátit. Záležet bude na novém ministru kultury, jak s celou kauzou naloží. Kdo ale bude nový ministr kultury a bude vůbec ochoten pokračovat ve snaze svého předchůdce a respektovat „staré“ výběrové řízení? To v současnosti nikdo neví, a tak je šťastný konec, který už byl na dosah, opět v nedohlednu. Jestli jmenování vybraného kandidáta neproběhne, bude Knížák řídit Národní galerii až do konce roku 2011, kdy má podle jediného oficiálního oznámení na této pozici skončit. V tom případě vám všem, co se o kulturu zajímáte, přeji silné nervy.

Festival Mighty Sounds chystá na letošní červenec už šestý ročník. Konkrétně proběhne 16.–18. července na letišti Čápův Dvůr v Táboře a bude opět ve znamení muziky, která je na jiných festivalech spíš v pozadí a vystoupí na něm kapely, které na jiném festivalu rozhodně neuslyšíte.

Největší hudební událost na ska-punkovém poli v Evropě však hlásí celou řadu zajímavých jmen, která by mohla zaujmout i širší publikum s láskou k muzice. Větší než malé množství fanoušků určitě potěší španělští Ska-P, kteří před více než rokem přitáhli na svůj koncert v pražské Tesla aréně přes deset tisíc fanoušků. Příznivce hrubší noty potěší rock’n'rolloví draci z Německa Mad Sin a jejich spoluobčané, melodičtí punk rockeři Donots. Duch Ameriky přiveze skate punková klasika s pořádnou dávkou melodických hitů, kapela H2O. Na tvrdší strunu udeří také Sworn Enemy nebo české legendy Krucipüsk.

Ska letos reprezentují skvělí a i po osmadvaceti letech perfektně fungující Hotknives, ale také domácí Sto Zvířat, Fast Food Orchestra, přespolní Polemic, němečtí The Busters a francoužští Skarface. Dokonalý mix reggae a hip-hopu předvedou stále populárnější Irie Révoltés. Co lze čekat od pražské formace Prague Conspiracy – pohrobků Prague Ska Conspiracy – je zatím ve hvězdách, ale rozhodně to bude high class záležitost. Na své si tradičně přijdou i příznivci drum’n'bassu, break coru, techna a další taneční muziky. Nebudou chybět divadla a další performance.

Po minulých pěti úspěšných a na počet lidí narůstajících letech se letos chystá velká organizační změna. Bude jí přesun z luk v Olší, které byly dosud charakteristickým znamením Mighty Sounds. Bohužel se při dešti měnily v bahenní lázně a zhoršovaly tak podmínky nejen návštěvníkům, ale i hudebníkům, kteří se jen s velkými obtížemi dostávali na podia. Zpevněný, leč travnatý povrch táborského letiště tak zaručuje větší pohodlí pro všechny.

Od 16. do 18. července 2010 je tedy letiště Čápův Dvůr v Táboře je připraveno na to, aby nabídlo pořádnou porci muziky každému, kdo o ni stojí.

http://www.mightysounds.cz/

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.