Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.

Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.

Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.

Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.

Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Ve filmu o vzpomínkách z pařížského nevěstince pro ty nejbohatší zákazníky může divák nahlédnout do sugestivních scén, ve kterých kurtizány řeší každodenní strasti i slasti svého řemesla a s ironickým úsměvem a rudou rtěnkou na rtech doufají v lepší zítřky. Scény jsou plné dobových stylizací a největší rozkoš nabízejí v oblasti vizuální. I když film nevyniká výraznými zápletkami ani zvraty, je klíčovou dírkou i do dnešního světa.

Sbírka nablýskaných pozlátek
V Nevěstinci se střetávají příběhy jak zkušených děvek, tak nenápadné pomocnice přezdívané Židovka, která zásluhou zhýralého hosta dostane na památku krvavě se třpytící ozdobu. Ta ji učiní nejvýraznější z dívek a budí v okolí zájem nejen u mužů. Do podniku nastoupí i mlaďounká dlouhovláska, zdánlivě panenského vzezření, která ve svém těle cítí potenciál pro snadné zbohatnutí – aniž by ale měla vzhledem k rodinným poměrům peněz nedostatek. Další z nich, která v tomto nočním domě strávila už nespočet pracovních dnů, se stále snaží svými opiovými chvilkami uniknout z reality. To se nakonec díky zákeřné nemoci z povolání nepodaří jí, ale kolegyni. Scény zobrazují bezvýchodné situace, kdy by dívky raději unikly jakoukoli cestou z tohoto způsobu života, ale přesto doufají, že někdo vykoupí jejich dluhy z minulosti, kvůli kterým většina z nich do podniku přišla. Jejich důstojnost, kterou příchodem do Nevěstince ztratily, jim už ale nevrátí ani to největší jmění. Celé dění tohoto rozporuplného místa řídí Madam a ta se ke konci příběhu setkává s finančními problémy, a musí proto jednotlivé dívky rozprodávat jako kusy nábytku do podniků s horší pověstí.

Dveře z minulosti vedou do současnosti
Tehdejší snahy o reformu společnosti chtěly, aby se dívky tohoto nejstaršího řemesla vzdaly úplně, ale nestalo se tak a změnila se pouze forma provozování tohoto druhu obživy v současnosti. Paralelu s dnešním světem zdůrazňuje i podbarvení filmu současnou hudbou, soulem ze šedesátých let. Hořká pravda v závěru filmu sděluje, že i přes slzy plné spermatu svět mužů a žen rovnocenný nebyl a není.

Nevěstinec (L‘apollonide)
Francie, 2010, 122 min.
režie Bertrand Bonello
hrají Adele Haenel, Jasmine Trinca, Hafsia Herzi, Noémie Lvovsky, Céline Sallette

Co bylo vysláno do éteru, zpátky nevezmeš ani párem volů. A proto, když slyším hudbu v restauraci, ve výtahu nebo v obřadní síni, chci mít jistotu, že umělci dostávají mé peníze. Bohužel, stejně jako v té tramvaji se dá jet načerno, tak i hudba se dá poslouchat nelegálně. V jakém to žijeme světě? Lidé si ani neuvědomují, že se dopouštějí krádeže, když si stáhnou z internetu skladby do svého mp3 přehrávače, když pouštějí televizor ve svém baru, aniž by za to odváděli poplatky, nebo když si kopírují DVD s filmem.

Kvalita má svou cenu
Vžijte se do kůže chudáka skladatele, který se po nocích dře nad novou písničkou, a vy si ji pak stáhnete zadarmo, místo abyste si koupili CD. Naštěstí je tu organizace, která tohle všechno řeší a která umělce doslova chrání. Jmenuje se Ochranný svaz autorský, známý také jako OSA. Nebýt OSA, již bychom neměli šanci slyšet dobrou a kvalitní hudbu, protože ti praví umělci by přišli na buben. Nebýt OSA, zlí provozovatelé barů, restaurací a hotelů by těžili z práce druhých tím, že by zdarma používali jejich dílo jako podkres k marketingovým tahům, jako zpříjemnění atmosféry na recepci a podobně.

Jak by bylo chudákovi českému slavíkovi, který by se denně slyšel v rádiu, jeho písně denně hrály kapely na zábavách a mladí lidé poslouchali mp3 přehrávače právě s jeho písní – a nikdo z nich by mu nedal ani korunu. Jistě by ho to tak demotivovalo, že by přestal tvořit. OSA to ale vyřeší – podělí umělce podle toho, jak často se v našem českém éteru jejich skladby objeví. Často může umělec sám dopomoct jeho uvedení v éteru tím, že si místečko v playlistu rádia předplatí. Tím se oddělí zrno od plev – mladí amatéři a rádoby hvězdičky, kteří vytvoří jednu dobrou písničku za život, nemají peníze na to, aby je v rádiích hráli, a proto ani nedostanou peníze na další tvorbu. Vydrží jen ti opravdu dobří a zajetí autoři.

Vláda autorského práva
Umělci – skladatelé, textaři, nakladatelé, nebo dokonce jejich potomci – mají jistotu, že díky OSA nepřijdou o své výdělky. OSA hlídá všechny a spravedlivě jim to naúčtuje. Rádia, bary, restaurace, kluby, obřadní síně, obchody, hotely, koupaliště, tělocvičny, svatební kameramany, výrobce her a hraček, prodejce nosičů a vypalovaček…

Pro internetová rádia platí to samé jako pro běžná rádia – dle četnosti uvedení autora dostane autor odměnu. Dále OSA účtuje za veřejnou produkci hudby – na plese, při svatbě, od DJ v klubu, při divadelním představení. Platit musí i provozovatelé restaurací za televizor nebo rádio – nemusí ani hrát, stačí, když tam je. Provozovatelé hotelů tedy platí za každý televizor na každém pokoji. Autodopravci zase platí za to, že vám zpříjemní jízdu autobusem – nebo si pouštějí rádio jen pro sebe a vy ho náhodou slyšíte.

Nemusíte se obávat ani při objednávce kameramana na svou rodinnou oslavu, svatbu či maturitní ples – i oni odvádějí pravidelně OSA peníze za to, že je ve vašem videu slyšet hudba – a to ani nemusí být přidaná střihačem jako podklad k videu, stačí jediná skladba při obřadu hrající v síni. Stejně tak vaše cvičitelka Zumby odvádí pravidelně OSA koruny za předcvičování na hudbu, a dokonce platí OSA i škola, když žáčkům pouští melodii místo zvonění.

A nakonec nezapomínejme na samotné nosiče. Kdepak ty řeči o presumpci neviny – určitě jste každý někdy vypálil CD nebo DVD, zkopíroval písničky do mp3 přehrávače a tak dále. K čemu jinému by také CD a DVD byla? Pochybuji, že na CD zálohujete vlastní data z počítače a na DVD vypalujete video, které jste sami vytvořili. Všechno je ukradené. A to OSA naštěstí také řeší – z každého zakoupeného nosiče odvádíte takzvanou „pirátskou daň“, neboli poplatek, který aspoň trochu uhradí umělcům škodu za to, že jste sprostí zloději.

Hlavně legálně
Nehodlám jezdit výtahem hotelů a poslouchat oblíbenou melodii s vědomím, že hoteliéři sprostě využili skladbu ke svým marketingovým manipulacím nelegálně. Nechci sledovat televizi v restauraci, která očividně zvyšuje provozovatelům příjmy a ti nedají OSA ani korunu. A kdo si neváží umění, na toho bych hnal exekutory – už tak jsou desetitisícové pokuty za neplacení OSA dost mírné. A neznalost zákona neomlouvá.

Nechci být zloděj a díky OSA – organizaci pro ochranu autorských práv (ale i jiným organizacím, jako Dilia, Intergram) – si můžu být jist, že až se nechám opět vynést do své oblíbené „Galaxie přání“, že to nebude načerno.

Do Česka se po necelých třech letech vrací legenda elektronické scény – britští Lamb. Jedna z nejoriginálnějších kapel přelomu tisíciletí přijede představit své aktuální album 5, které vzniklo po sedmileté tvůrčí odmlce. Lamb dospěli, překonali řadu osobních sporů, zbavili se otěží velkého vydavatelství a jsou zpět na koncertních pódiích.

Pod pseudonymem Lamb se skrývají zpěvačka Lou Rhodes a producent Andy Barlow. Dvojice se dala dohromady v polovině devadesátých let v Manchesteru, přesto bývá často spojována s bristolskou trip hopovou scénou a jejím typickým zvukem, který definovala jména jako Massive Attack, Portishead nebo Tricky.

Lamb inspiraci trip hopem nezapřou, ale už na svém debutovém eponymním albu z roku 1996 představili vlastní originální zvuk, který stál na směsici drum and bassu, breakbeatu, nakřáplého vokálu Lou Rhodes a právě trip hopu. Lamb pracují i s akustickými nástroji – především housle a basa si vydobyly svůj prostor v mnoha skladbách Lamb a staly se součástí jejich nezaměnitelného stylu.

Když se v roce 94 dávali Barlow a Rhodes dohromady, plánovali, že jejich spolupráce bude jen dočasná. Úspěch prvního alba je ale přesvědčil, že Lamb mají budoucnost. Skladba Górecki, která se na desce objevila, se vyšplhala až na třicáté místo britského žebříčku a dodnes patří k jejich nejznámějším hitům.

Léta naivity
Lamb se okamžitě zařadili mezi jeden z největších objevů a nadějí elektronické scény. Není divu, že v té době mělo manchesterskou dvojici již delší dobu pojištěné vydavatelství Mercury Records spadající pod olbřímí Universal Music. Mnozí předpovídali, že Lamb budou udávat hudební trendy v následujících letech. Ve skutečnosti ale dvojice Rhodes – Barlow zůstala se svým zvukem poměrně v osamění. Mercury Records však nešlo ani tak o originalitu, jako o co nejvyšší prodeje alb a kreativní dvojice tak měla brzo narazit.

„Tenkrát, když jsme dávali Lamb dohromady, byli jsme tak naivní, že se tomu dá dneska jen těžko věřit! Upsali jsme se velkému vydavatelství poté, co jsme měli hotové pouhé tři skladby. Smlouva nás zavazovala natočit pro ně šest alb v okamžiku, kdy jsme vůbec netušili, jestli dáme dohromady první. Bylo to jako jízda na horské dráze, nad kterou nemáme vůbec žádnou kontrolu. Takže potom, co jsme vydali první album, což bylo takové období líbánek, museli jsme najednou začít čelit tlakům vydavatelství, aby naše hudba byla víc komerční a abychom se prodávali způsoby, kterými my jsme se rozhodně prodávat nechtěli,“ popisoval nedávno pro magazín Backstagerider Barlow.

Barlowa a Rhodes navíc provázely neustálé osobní konflikty. Bouřlivý vztah a každodenní střety dvou protikladných osobností mohutně komplikovaly jejich vzájemnou spolupráci. Nesly však ovoce v podobě mnoha jedinečných písní.

Nejplodnější období
I přes všechny problémy vydávají v roce 1999 Lamb možná své nejlepší album Fear of Fours. Písně jsou o něco čistší a uhlazenější, o to silněji působí nálada a atmosféra celé desky. Světlo světa tak spatřily nezapomenutelné a dodnes aktuálně znějící skladby Softly, Little things nebo Fly.

Jenže po vydání Fear of Fours se kapela prakticky rozpadla. Rhodes s Barlowem měli pocit, že jejich osobnosti se natolik sváří, že už spolu nadále nemohou spolupracovat. Následovala rozluka a tvůrčí pauza.

Ale netrvalo dlouho a Lamb se opět scházejí ve studiu. Už v roce 2001 vychází deska What Sound, na níž se objevuje největší hit Lamb – skladba Gabriel. Dokonalá elektronická balada, při které nejednomu naskakuje husí kůže.

V roce 2004 přichází další deska Between the Darkness and Wonder, záhy poté se ale Lamb – zdá se – definitivně rozpadají. Osobní konflikty nesourodé dvojici připadají už nadále nepřekonatelné.

Rhodes nedávno pro Guardian popisovala, jak vypadalo jejich koncertní turné z roku 2004. „Andy pařil jako zvíře a já jsem s sebou měla svoje malé děti. Snažila jsem se je vzít v našem autobusu někam, kde to nebylo plný vajglů a prázdnejch flašek a rock and rollovejch trosek vůbec. Tenkrát byly naše vztahy pěkně napjatý.“ K tomu se přidal tlak vydavatelství, které po manchesterském tvůrčím duu chtělo komerčnější produkci, více melancholického zasněného popu „něco jako Dido“. A konci Lamb už nebylo vyhnutí.

Definitivní konec
Universal Music neváhá a nedlouho po rozpadu Lamb vydává jejich best of album Best Kept Secrets. V roce 2005 následuje remixová deska Lamb Remixed.

Jak Barlow, tak Rhodes se mezitím vrhli na jiné projekty. Lou Rhodes nastartovala celkem úspěšnou sólovou kariéru. Do dnešních dnů vydala tři desky, ve kterých se vrací k folku. K hudebnímu stylu, v jehož vodách se pohybovala, než potkala Andyho Barlowa a zrodili se Lamb. Barlow se věnoval především projektu Hoof a mimo jiné produkoval album britského písničkáře Finka.

Léta oddělení, kdy se dvojice příliš nestýkala, jejich vztahu prospěla. „Něco se s námi stalo a tam, kde jsme teď, se nesnažíme vytočit jeden druhého. Teď chápem, že jsme každý jiný a užíváme si to,“ myslí si Barlow.

A tak Lamb v roce 2009 poměrně překvapivě vyrážejí na koncertní turné, během kterého se zastavili i v Praze. Nic ale nenasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o více než jednorázovou záležitost a Lamb by se chystali dát znovu dohromady. Lou Rhodes dokonce během turné pracovala na své třetí sólové desce. Ta vyšla v roce 2010 pod názvem One Good Thing a producentem alba nebyl nikdo jiný než bývalý kolega z Lamb Andy Barlow.

Až během práce na One Good Thing si Rhodes podle svých slov uvědomila, jak inspirativní je pro ni spolupráce s Barlowem. „Andy byl ten malej brácha, kterej vás dokáže pokaždý strašně naštvat! A já jsem byla ta velká ségra, která ho pořád nasírá. Ale teď jsme dospěli a vyzráli a to, že jsme si takhle blízcí, nám umožňuje hodně unikátní tvůrčí vztah,“ řekla Backstageriderovi Rhodes. Reinkarnaci Lamb tak už nestálo nic v cestě.

Velký návrat
V roce 2011 vychází po sedmileté odmlce pátá řadová deska lakonicky pojmenovaná 5. Lamb se tentokrát rozhodli vydat desku bez velkého vydavatelství za zády a vrátit se k atmosféře a energii prvního alba. A vskutku, na 5 to jsou zase ti staří dobří Lamb. Bohužel jak v dobrém, tak špatném slova smyslu. Lamb si zachovali i na nové desce svůj unikátní zvuk, aniž by se vysloveně opakovali. Zároveň ale Barlow s Rhodes nepřišli s ničím novým nebo výjimečným. 4. února v pražském KD Vltavská a o den později ve Flédě v Brně se tak publikum asi bude těšit především na starší písně Lamb, spíše než na jejich albovou novinku.

maestrokatastrof.com

Filmové a divadelní kostýmy jsou druh umění, který dotváří celkový dojem z představení nebo filmu. Galerie AzeReT představuje návrhářku významných kostýmů Šárku Hejnovou-Svobodovou.

Šárka Hejnová-Svobodová působila například v Národním divadle, Laterně magice, ale i v zahraničních divadlech – v Sydney Opera House nebo Metropolitan Opera, New York. Stejně tak se její kostýmy objevovaly ve filmech z produkce studia Barrandov a České televize. Spolupracovala s významnými divadelními i filmovými režiséry – Jurajem Jakubiskem, Věrou Chytilovou a dalšími.

13. prosince se konala slavnostní vernisáž výstavy kostýmů, rekvizit, ale i uměleckých mozaik, doplněná baletním vystoupením. Netradiční mozaiky jsou kombinací keramických, dřevěných a břidlicových prvků, často nesou motivy postav a podle mého názoru byly hodně inspirované divadelními postavami.

Galerie AzeReT nabízí umělcům příjemné útočiště naplněné pozitivní energií, která následně působí i na návštěvníky výstav. Je to místo setkání významných osobností, přátel a lidí působících na české umělecké scéně bez ohledu na jejich obor. Při jedné vernisáži se mi podařilo setkat se se zajímavými lidmi, prohlédnout si kostýmy, galerii mozaik a užít si baletní vystoupení.

Ak. mal. Šárka Hejnová-Svobodová
AzeReT ART Galerie
Ondříčkova 20, Praha 3 – Vinohrady
Otevřeno po telefonické domluvě
http://www.galerieazeret.cz/

Na internetu se první nahrávky Youth Lagoon aka Trevora Powerse objevily v květnu tohoto roku a hned způsobily slušný rozruch. Netrvalo dlouho a Trevor se upsal vydavatelství Fat Possum. Na podzim vyšla debutová deska The Year of Hibernation a lidé z Fat Possum si určitě mnou ruce. Nečekají je sice žádné kolosální prodeje a zisky, ale takhle dobré indie album už tu dlouho nebylo.

Poslední rok Trevora Powerse se tak podobá pohádce naší doby, až hraničí s klišé. Dvaadvacetiletý studentík anglické literatury trpící chorobnou úzkostí zplodí doma u rodičů v ložnici pár písniček. Vystačí si jen se synťákem a počítačem. Zpívá o svých trápeních, o věcech, o kterých nedokáže s nikým mluvit. Pár svých indie-popových skladeb nahraje na Bandcamp. A co se nestane. Objeví ho velké vydavatelství. Jeho album si zamilují recenzenti Pitchforku. Trevor sekne se školou i s prací prodavače v obchodě s oblečením a odjíždí na koncertní šňůru po Spojených státech a Evropě.

Nutno podotknout, že za tímhle pohádkovým příběhem nestojí ani tak náhoda nebo štěstí, ale hlavně hudba, kterou Youth Lagoon dělá. Ta Trevora odlišuje od tisíců jemu podobných, kteří skládají muziku doma na koleni. Youth Lagoon má v sobě něco víc. Možná je to upřímnost, cit pro melodii, atmosféru nebo něco úplně jiného. Těžko říct, ale The Year of Hibernation člověka prostě dostane. Chytí za koule. Jen se musí poslechu dopřát čas. A klid.

Jako když venku prší
„Youth Lagoon nejsem já. Je to jenom část mě. Byl jsem na střední v hodně kapelách a vždycky jsem se snažil definovat sebe sama hudbou, jakou hraju. Tak trochu jsem se snažil najít smysl žití v tom, že jsem v kapele. Ale letos jsem si konečně uvědomil, že se nemusím definovat hudbou, ale že můžu dělat něco víc – hudbu, která pro mě osobně něco znamená. A to je Youth Lagoon,“ popisuje na webu Fat Possum Records svůj projekt Powers.

Trevor zpívá o holkách, které ho opustily. I o těch, které nikdy neměl. Zpívá o lidech, se kterými nemůže být. Ale jeho hudba není pesimistická. Daleko spíš melancholická a svým zvláštním způsobem vlastně i veselá. Hořkosladká. Poslouchat Youth Lagoon je podobný pocit, jako když víte, že venku prší, ale o to víc si užíváte, že můžete být doma v teple zachumlaní v posteli.

Youth Lagoon neprodukuje klasický (indie) pop. Zastřený hlas a hutný zvuk jako by ani nevznikaly doma pod rukama jednoho jediného člověka. Skladby většinou nemají klasickou písničkovou strukturu sloka-refrén-sloka. Trevor pečlivě buduje atmosféru každé písně, a ta postupně graduje. Aby k ní pronikl, člověk se musí zastavit a pozorně poslouchat. Po chvilce ale začínají být čisté melodie na The Year of Hibernation až nebezpečně návykové a chytlavé. A Trevorův teskný vokál je třešnička na dortu.

Hity nehledejte
Na albu není jednoznačný hit. Žádná píseň neční nad ostatní. Přesto se jednotlivé skladby neslévají dohromady, vytvářejí skvěle pasující a uzavřený celek. Hity si tak na albu musí každý objevit sám. Jako singl doprovázený oficiálním videem zatím vyšla pouze skladba Montana. Mnozí označují za nejlepší počin na albu July. Mně osobně nejvíc přirostla k srdci Seventeen. Ne a ne se oposlouchat. I když studiová živá verze July, která je k poslechu na Pitchfork TV, taky stojí za to. |

Youth Lagoon
The Year of Hibernation
2011
40:16

Budoucnost architektury tvoříme dnes. A právě v těchto dnech se uzavírá první semestr na ARCHIP (Architectural Institute in Prague), na jejímž založení pracovali Martin Roubík, Regina Loukotová, Petr Pištěk a další od roku 2005. Jediný akreditovaný (zatím) bakalářský program v angličtině v ČR, mezinárodní skladba studentů a důraz na společenskou odpovědnost, řemeslné znalosti a schopnost diskuse a prezentace tak na české scéně vytvářejí platformu, která dává šanci vzniku harmonického sociálního a životního prostoru.

„Chtěli jsme profesi architektů demyýtizovat. Maximálně propojit samotnou výuku s dalšími aktivitami, obory a institucemi – a především s nejširší veřejností. Bez pevného a jasného vztahu ke společnosti totiž i sebelepší architektura ztrácí vliv na celkovou podobu prostředí – a tedy i svůj smysl. Studenti musejí být na současnou pozici oboru připraveni,“ představují ARCHIP Regina Loukotová a Petr Pištěk.

Proč jste založili další školu architektury?
RL: Důvodů je hned několik. Především nabídnout zájemcům z ciziny možnost studovat architekturu v Praze, jejíž jedinečnost bychom neměli opomíjet. Chtěli jsme rovněž posílit mezinárodní propojení, překonat tradiční přístup ke studentům v českém školství. Našli bychom i důvody profesní, týkající se samotného způsobu vyučování architektury. A jsou tu také dosud trochu opomíjená témata, která v oboru považujeme za důležitá. Jedním z nich je celkový kontext – tedy hlavně krajina a urbanismus. Nelze myslet pouze na jednotlivé domy a jejich design. A s tím souvisí i otázka veřejného prostoru nebo památkové péče.

PP: Je za námi první semestr, takže způsob, jak tato témata spolu s našimi pedagogy pojímáme, se teprve rozvíjí. O základních principech školy máme jasno – ideály se však do praxe nepřenášejí jednoduše a samy od sebe.

RL: Mezi dlouhodobé, tedy superdlouhodobé cíle patří například plán vybudovat knihovnu architektury a hlavně centrum, kam bude možno přijít, kde vždy někdo bude a kde se bude stále něco zajímavého dít. Začali jsme s veřejnými přednáškami, ale plánů je mnohem více.

Připravujete studenty nějak na praxi, na účast v soutěžích, a to i v zahraničí?
PP: V rámci školy se snažíme studentům zprostředkovat veškerá zadání, která se k nám dostanou. Díky výuce v angličtině by pak neměl být problém ani například s terminologií a doprovodnými texty. Doufáme, že naši studenti budou v tomto směru aktivní. První pokusy se už objevily.

RL: Naše prostředí je bohužel odlišné. Jakmile můj manžel přišel v roce 1999 z Norska, kde se jeho kancelář ke všem zakázkám dostala skrze soutěže, začali jsme se hlásit do soutěží i tady. Tehdy se ještě nějaké vyhlašovaly – i když jich bylo méně než v cizině. Dnes neexistují téměř žádné – vymizely plnohodnotné zakázky na projekty, které ovlivňují veřejný prostor a jsou financovány státem. Ale co brání mladým studiím účastnit se soutěží v zahraničí?

Architektonické soutěže českou scénu hodně odlišují od té zahraniční…
RL: Počet vyhlašovaných soutěží ale není to jediné. Například ve Slovinsku získáte i kvalitní zpětnou vazbu, vidíte ostatní projekty, a pokud je situace optimální, tak se ze všech návrhů vytvoří katalog, nebo dokonce výstava (což se například stalo u návrhů Velkého egyptského muzea). Nelze ale opominout fakt, že účast v soutěžích je pro každé studio nesmírně náročná – jak finančně, tak co se týče času a dalších zdrojů. I proto je důležitý kvalitní odborný názor. Soutěžící by měl dostat odpovídající zhodnocení svého projektu, kterému věnoval stovky hodin. Praxe je však často odlišná.

Vy ale studentům určitě vytváříte modelové situace a fiktivní soutěže.
PP: Přesně tak. Studenti dostávají zadán obsah a cíl práce, formát výkresů, měřítko modelu i způsob prezentace. Chceme také, aby věděli, že když odevzdají jiný počet výkresů nebo špatný formát, může to pro účast v soutěži mít zcela fatální následky. Zároveň sami stále hledáme způsob, jak vše jasně vysvětlit, stručně, a přitom srozumitelně popsat. Naši studenti se totiž rozhodně nebojí diskutovat. Například v polovině semestru se všechny tři ateliéry – Zdeňka Fránka, Jana Schindlera a Jaroslava Wertiga – prezentovaly svými týmovými projekty. Pozvali jsme si externí porotu, takže i architekti zvenku viděli a hodnotili, co tady děláme.

RL: Je pravda, že na prezentaci se hodně soustředíme, protože to je nutná podmínka úspěchu. Své zkušenosti předávají například architekti Adam Gebrian nebo Osamu Okamura. Studenti se na druhou stranu podrobně vyptávají na důvody a měřítka hodnocení, což zrovna v případě architektury není tak jednoduché. Učí se vlastně obě strany.

Nakolik se chcete zaměřit na mezioborovou spolupráci?
RL: To je trochu vzdálenější téma, jelikož jsme právě začali a zatím tu je jen ten první ročník. Různé oblasti a profese se především prolínají se samotným studijním programem. Architektura nesmí být izolována. Bakalářský stupeň by měl postihnout alespoň základ, specializace může mít větší prostor až v magisterském studiu, o jehož akreditaci chceme v dalších letech usilovat.

PP: Architekt musí mít jasnou představu, jak má prostor působit a fungovat, jak budou s návrhem pracovat další profese, jak různými pohledy bývá výsledek posuzován. Naší ambicí je, aby se studenti alespoň seznámili s tím, jak ty související obory ve skutečnosti vypadají. A zároveň získali představu, nakolik široké může být uplatnění architekta v praxi. Že nejde pouze o samotné projektování v ateliéru. Přitom všem ale narážíme na časovou náročnost studia a velké množství práce, bez níž to v architektuře nejde. Zvláště na soukromé škole musíme také respektovat, že někteří studenti částečně chodí do zaměstnání.

RL: Naši studenti přišli z různých zemí a škol, mají různá očekávání a přístup k výuce – a různé pohledy na ten samý problém, což je obohacující. Na druhou stranu tato odlišná úroveň znalostí vede často k pocitu, že postupujeme příliš rychle – zatímco jiným naopak připadá, že opakujeme to, co už znají. Pro nás i pro učitele jde o nezvyklou situaci.

Jak probíhá spolupráce se zahraničím?
PP: Už během prvních týdnů nás navštívili studenti interiérového a grafického designu z Iowa State University (USA), momentálně studující v Evropě v rámci Římského programu. Další návštěvy byly například z Japonska či Anglie. Několik hostů z ciziny také vystoupilo v rámci našich pravidelných veřejných přednášek. Regina naopak vedla týdenní workshop v Egyptě. Plánujeme mezinárodní letní školu. Ale i zde potřebují naše ambice svůj čas.

RL: Spolupráce se zahraničím vzniká díky skladbě studentů vlastně také interně – máme zde asi deset národností z několika kontinentů. Přestože je věkový rozptyl mezi 18 a 40 lety, tráví mnoho z našich studentů večery a někdy i víkendy v ateliérech, společně pracují a chodí do hospody. To, že spolu chtějí sdílet čas i mimo školu, nás mile překvapilo. Pokud vše dobře dopadne, přijmeme několik nových studentů i do letního semestru. A samozřejmě se těšíme i na další ročník a celý příští akademický rok.

Na konci roku jsem se nezastavil. Hraní v nejrůznějších českých, slovenských i německých klubech vyvrcholilo velkou silvestrovskou party. Leden zatím vypadá klidnější, proto bych se rád pustil do hudební tvorby, na kterou v posledních hektických týdnech nebyl vůbec čas. Kromě hraní se věnuji i grafickému designu a čeká mě několik návrhů webových stránek.

S klubem Roxy připravujeme na březen oslavu druhých narozenin akce Vibrátor, což je zároveň i hudební pořad na Radiu 1. Celkově mám z Vibrátoru velkou radost a těší mě, že se nám do Prahy za tak krátký čas podařilo přivézt mnoho skvělých hostů. V Berlíně, kde jsem už bezmála tři roky doma, máme s Finckobotem rezidentní akce Get Wavey. Mimo to plánujeme i řadu víkendových hraní a na obzoru je i start vlastního digitálního labelu. Mezi tím vším hodlám stále cestovat po Evropě a od příštího roku bych moc rád rozšířil své pole působnosti i za oceán.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Když hodíte žábu do vroucí vody, lekne se a vyskočí. Sedí-li ve studené, kterou postupně dovedete k varu, nechá se uvařit zaživa. Aneb lidi žijící v konzumu netuší, jak konzumně se chovají. Sami o sobě říkají, jak jsou štědří, uvědomělí a laskaví a konzum odsuzují. Komedie „Pan Popper a jeho tučňáci“ je toho zářným příkladem. Kapitalistického byznysmena okouzlí šestice tučňáků natolik, že (SPOILER ALERT!) se vnitřně změní, získá zpět svoji rodinu a zachrání budovu. Paradoxně je tato rádoby poučná a dobrotivá komedie bojovnicí proti konzumu zároveň tím nejkonzumnějším odpadem, který jsem viděl.

Komu ta dvě slova na začátku nic neřekla, ať čte dál. Malé nezávislé studio Amanita Design, které se zabývá vývojem her, rozhodně doporučuji vaší pozornosti. První hra jménem Samorost vznikla jako závěrečná práce Jakuba Dvořáka, tehdejšího studenta AVU, a na webu si ji můžete zahrát zdarma od roku 2003. O dva roky později, ve spolupráci s Václavem Blínem, spatřil světlo světa Samorost2. Od té doby se studio rozrůstá a mezi jeho spolupracovníky patří například hudebník Tomáš Floex Dvořák, programátoři David Oliva a Jan Werner, malíř Adolf Lachman, Tomáš Pif Dvořák zabývající se zvukovými efekty a animátor Jaromír Plachý. Roku 2009 se objevila první „plnohodnotná“ adventura Machinárium a v prosinci 2011 byla uveřejněna ukázka nové hry Botanica. Sluší se dodat, že hry od Amanity sbírají ocenění a fanoušky po celém světě – a pokud si jednu z nich zahrajete, rychle pochopíte proč. Her ale tihle mladí pánové vytvořili více, než kolik jsem zmínila v článku. Pěkně pohromadě je najdete na amanita-design.net/games.

Projekt DŮM, který v lednu 2012 uvedou režisérka a výtvarnice Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin, vypráví o osudu jednoho pražského secesního domu a loučení se s ním. 20. a 21. ledna od 19 h bude v NoD za přítomnosti performerů a několika původních obyvatel domu uvedena premiéra dokumentárního filmu. Svědectví o domě bude představeno i formou performance a fotografické výstavy.

Poté, co byl dům prodán, byl před začátkem rozsáhlé rekonstrukce postupně vybydlen a odsouzen k proměně až zániku své původní architektonické podoby. Poslední obyvatelé domu Golubovič a Dragin v něm zůstali až do rekonstrukce a spolu se skupinou herců, tanečníků a hudebníků zpracovali témata DŮM a domov. Ze sloučení života a uměleckého činu vznikla performance, film, fotografický seriál a kniha. Vše tak mapuje vývoj DOMU i loučení se s ním během oněch 617 dnů.

Malostranský příběh
Na přelomu roku 2008/2009 vzniklo z iniciativy zakladatelů divadelního sdružení BART v secesním domě na Malé Straně divadlo v domě a doma. Inspirovalo se skutečným životním příběhem a tvůrčím způsobem zkoušelo denně odpovídat na otázku: jak se rozloučit s domem, který musíme po dlouhých letech obývání opustit z důvodu jeho prodeje? Dům prý vlastnila rodina Wichterlových. Během sametové revoluce se v podkrovním bytě scházeli vůdčí členové studentského hnutí. Zakladatelé BART, divadelní režisérka a autorka dokumentů o přechodových rituálech Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin zde žili a tvořili od doby, kdy v devadesátých letech emigrovali z bývalé Jugoslávie do Čech.

Později se k Biljaně a Draganovi přidala mezinárodní skupina herců, tanečníků, hudebníků a dobrovolníků. Dohromady hledali v prostorech domu tvůrčí odpověď na otázku „Co je to domov?“ z různých úhlů pohledu. Vytvořili v domě interaktivní performanci pod názvem Dočasně v provozu, kam byl divák-spoluobčan pozván jako host. Tak do paměti domu vepsali další kapitolu jeho dějin. Performance měla formu divadelního rituálu, který je inspirován přechodovým rituálem loučení se s umírajícím a zesnulým. V různých podobách se odehrávala po dalších 617 dnů, ovlivněna každodenní realitou, dokud i poslední původní prostor v domě, byt iniciátorů a sídlo skupiny, nebyl rozbourán v zájmu rekonstrukce.

Dům Dom Domov
Interaktivní performance je inspirována tématem domova, svědectvím o naší existenci v reálném čase a prostoru domu na Malé Straně. Projektu se zúčastní umělci z Čech, Slovenska, Polska, Francie, Španělska, Černé Hory a Srbska. Dramaturgie performance propojí tři podoby narace: filmový příběh, divadelní hru a ústní svědectví účastníků.

97 kroků
Film o domě vznikl jako kompozice časosběrného dokumentárního materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Sled mikropříběhů ze života skupiny, performance a fiktivního filmového příběhu, ve kterém se setkáváme s reminiscencí z různých období paměti domu.
Kamera: Darko Štulič, Dragan Dragin, Biljana Golubovič
Střih: Pavel Kolaja
Režie a scénář: Biljana Golubovič
110 min.

Fotografická výstava
Fotograf Dragan Dragin od začátku zaznamenával vývoj „loučení se s domem“. Dragin se zvlášť zaměřil na vztah mezi prostorem a člověkem, mezi prostorem intimním, soukromým – tj. domovem a prostorem veřejným, významem prázdného a neobydleného a obydleného „zaplněného“ prostoru. Vytvořil konceptuální cyklus, který se skládá z výtvarných diptychů vypovídajících o proměně v člověku, prostoru a čase. Na výstavě bude k vidění i instalace Biljany Golubovič.

autor: Tereza Přibylová

DEPARTURE @ ROXY: Dan Bárta & Illustratosphere a Lanugo
Pražský klub ROXY vstupuje do svého 20letého výročí s novým multižánrovým koncertním projektem DEPARTURE, jehož stěžejní myšlenkou je představit veřejnosti mladé a talentované kapely či jiné umělce, které vybírají známí muzikanti a další osobnosti českého showbizu.

Jako první se této role zhostí 18. ledna Dan Bárta & Illustratosphere, kteří si do ROXY pozvou pop-jazzovou partu Lanugo a člena kontroverzní umělecké skupiny Ztohoven, VJe Romana Týce.

Nadějná šestičlenná formace Lanugo má na svém kontě už dvě alba a mezi jejími členy najdeme samé zkušené muzikanty, kteří hrají nebo hráli například s Toxique, Lenkou Dusilovou či Davidem Dorůžkou. Ať už tedy půjde o koncert Lanugo, nebo Dana Bárty & Illustratosphere, čeká nás 18. ledna v ROXY večer plný skvělých muzikantských výkonů a zajímavých žánrových přesahů. A kdoví, možná dojde i na společný jam…

Klub bude otevřen od 19 hodin. Vstupenky koupíte v předprodeji sítí Ticketpro, Ticketportal a Ticketstream nebo přímo v ROXY za 270 korun + poplatky, na místě zaplatíte 350 Kč.

Zapomeňte na mrazy! V ROXY vás zahřeje DJ S.P.Y
Kdo z vás si libuje v progresivním drumandbassu, ten si kroužkuje v diáři 20. ledna. Do ROXY totiž ten den dorazí na pravidelnou party Bush jeden z nejrespektovanějších d’n'b producentů současnosti DJ S.P.Y, kterého navíc na pódiu doplní britský MC LowQui.

Doménou původem brazilského producenta je především temnější a minimalistický zvuk. Dokáže ale překvapit i zpívanou hitovkou nebo pořádným nářezem. Je tedy nasnadě, že i přes lednové mrazy bude v ROXY pořádně horko!

Startuje se ve 22 hodin a kromě S.P.Ye zahrají Ghonazales & MC Lindee, Anakin a IM Cyber. Lupeny seženete v předprodeji Ticketpro, Ticketportal a Ticketstream.

autor: Lukáš Kadeřábek

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.

Z představení jsme odcházeli natolik pohnutí, že jsme nebyli schopni jediného slova. Dlouhé, zadumané ticho konečně prolomilo nesmělé „Půjdem na pivo?“. Až s očima upřenýma na dno sklenice jsme se dokázali o dojmech ze silného zážitku bavit. Na základě rozdílných postřehů jinak názorově blízkých lidí jsem se rozhodla, že s autorem scénáře a zároveň režisérem Davidem Jařabem udělám rozhovor.

Představení se jmenuje Srdce temnoty, přitom ale stejnojmenná kniha není jediným zdrojem pro vaši inscenaci. Jak s textem Josepha Conrada souvisejí citace z Červené knihy C. G. Junga?
Věděl jsem, že si na divadle nevystačím dlouhodobě pouze s představou Kurtze (hlavní hrdina knihy i inscenace – pozn. aut.). S tímto efektem neodhalené hlavní postavy trochu kalkuloval Conrad, ale literární text je celý určen pro naši výsostnou imaginaci, čili si člověk Kurtze může po celou dobu představovat po svém a pak už ho po jeho zjevení takového i vidí. Stejně mohl kalkulovat i Coppola ve svém snímku Apokalypsa (asi nejslavnější filmové adaptaci tohoto románu), ale iluzivní a obrazové možnosti filmu lze využít nezměrně pro budování napětí a očekávání až k závěrečnému vyvrcholení. Takovým prostředkům nemůže divadlo konkurovat. Bylo mi tedy jasné, že musím ukázat Kurtze již dříve, prakticky od začátku, a vytvořit z něj a Marlowa nerozlučnou dvojici, k sobě puzenou a nakonec nucenou se rozejít až za pomoci absolutního násilného činu. Spojením a osudovým připoutáním těchto dvou osob jsem výrazněji nastartoval rovinu podprahového, nevědomého dobrodružství, které už se neodehrává ani tak v africké divočině, ale spíše v pralese lidské duše. Pro tento fiktivní „dialog“ hlavních hrdinů a imaginárně-snové souznění, po kterém měla přijít deziluze a vystřízlivění ze skutečnosti, jsem potřeboval nějaký intenzivní text, nějaké skutečně silné myšlenkové „maso“. Když jsem si pročítal Jungovu Červenou knihu, pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Jungova vlastní iniciační cesta ke zlu ve svém nitru, jako cesta k pochopení a přijetí sebe sama, mohla být Marlowovou představou – halucinací o Kurtzovi. Bylo ale zřetelné, že tam, kde Jung dospěl k neuvěřitelnému sebepoznání a prošel kolem propasti temnoty, musel někdo jako Kurtz, někdo s vyšinutým egem a nedostatečnou sebereflexí, nutně v této propasti skončit.

Byl výběr herců pro jednotlivé postavy předem jasně daný?
Psal jsem jako obvykle role hercům na tělo. Vždycky je to samozřejmě sázka do loterie. I s herci, které velmi dobře znáte. Ale to je právě dobrodružství, které za to stojí. Nemohu říct, že naše cesta k výslednému tvaru a hereckému projevu byla lehká – což se vlastně ani u něčeho podobného nedá předpokládat. Mně osobně téma a zkoušení této hry stálo dost sil a vnitřní rovnováhy. Ale už to mám za sebou a těší mě pozorovat, jak si inscenace žije dál svým vlastním životem a jak herci vnitřně nacházejí stále sebevědomější výraz. Divadlo je umělecké dílo, které se vyvíjí. V něčem to může být zneklidňující, ale tady spočívá právě jeho největší přednost.

Pojetí scény je velmi nápadité a ačkoli se během představení v podstatě nezmění, dokonale vykresluje všechna prostředí od interiérů přes plavbu lodí uprostřed džungle až po ta nejtemnější sklepení lidského podvědomí. Jak se vymýšlí takové uspořádání prostoru?
Člověk se v úvahách musí zbavit popisnosti. U příběhu, který se odehrává na jedné straně v africkém pralese a na straně druhé v zákoutích lidské duše, vás může popisnost jen dovést na scestí. Přemýšlím o divadelním prostoru jako o prostorové kompozici, přemýšlím o proporcích, materiálech a skupenstvích. O světle a stínu. Přemýšlím abstraktně, ale pak inscenuji konkrétně. Jestliže jsem prostor „vyrobil“ správně, konkrétní situace v něm najdou své místo a v očích diváka tento prostor podnítí imaginaci. Teprve kombinace takového prostoru s hereckým projevem, zvukem a divákovou představivostí vytvoří výsledný scénografický efekt. Je to dost náročný a riskantní postup, velmi těžko se v takovém prostoru zkouší, protože neposkytuje hercům při hledání konkrétní oporu. Toto riziko je však součástí dobrodružství, právě které mě na divadle láká.

Jak se herci stavěli k nahotě, která mimochodem v kontextu hry vůbec neruší? Neprotestovali třeba proti „patlání“ líčidel po celém těle, blátě na tvářích a dalším divočinám?
Herci divadla Komedie protestují, je-li s nimi manipulováno nebo jsou-li využíváni jako scénický „efekt“. V tomto případě ale bylo jasné, že nejde o nějakou provokaci. Nahota je součástí odhalování vnitřních stavů hlavních hrdinů. Já osobně tento „efekt“ využívám velice nerad. Tady mi ale jeho použití přišlo nosné a přirozené. Pokud daná věc slouží inscenaci, je ochota a otevřenost našich herců absolutní.

Nebát se navštívit své sklepení

Co pro vás osobně cesta do srdce temnoty znamená?
Vždycky jsem byl puzen vydávat se na výpravy do nitra lidské duše a prozkoumávat temné stránky tohoto prostoru. Je to, myslím, cesta, jak se o sobě dozvědět více. Velmi mne také zajímají iracionální polohy lidského myšlení, protože se skrze ně často dostáváme k jakési lidské prehistoričnosti. Takovéto ponory mohou být pro někoho samozřejmě i nepříjemné. Zneklidňováním sebe i okolí ale otevírám možnosti jiných úhlů pohledu na realitu.

Myslíte, že v sobě každý člověk zmíněnou temnotu má a že se za jistých extrémních podmínek dostává na povrch?
Naprosto nepochybně v sobě člověk má světlo i stín. Teprve zkoumáním a přijetím této vlastní obojetnosti může člověk leccos z vlastního počínání a chování pochopit. Může pochopit také něco o lidstvu jako celku. Extrémní podmínky pouze výron temnoty katalyzují a není-li člověk připraven s těmito silami zacházet, může ho to strhnout do sebedestrukce.

Bylo by možné kontrast filozofických úvah a zvířecího chování postav zobecnit na podstatu lidskosti jako věčného souboje rozumové a animální složky?
Dalo by se to říci i takto. Měli bychom hledat prostor pro uvolňování obou složek v sobě. Potlačením jedné či druhé mohou vznikat velké problémy. To je fakt, na který se občas v dnešní době zapomíná. Kultivovaným myšlením a sebekorekcí v sobě člověk nezvítězí nad určitou archetypálností. Anebo jinak: žijeme svou vlastní současnost, ale neseme si v sobě i minulost lidstva. Vypjaté emoce nás občas spolu se sny vrhají někam hluboko zpět. Často nevíme, co si s tím počít. Racionální přístup nám tady ale nepomůže.

Byl jste někdy v Africe? Jaká místa podle vás dokážou člověka takto „vysvléci až na dřeň“ a ukázat všechny jeho slabiny i silné stránky v té nejsyrovější podobě?
Byl jsem v Africe, ale pouze severní. Nemyslím si však, že k pochopení toho, o čem v Srdci temnoty hrajeme, je nutné taková místa navštívit. Temnota je velice blízko, okolo nás a v nás. Kurtzovo království se od našich končin liší jen tím, že důvěřivost domorodců a nedostatek „kontroly” mohou vytvořit živné podmínky pro experimentování s lidskými životy v daleko větší míře. Mohou poskytnout prostředí pro zrození nového boha. Největší obětí takových klamů jsou ale nakonec tito falešní bohové sami. V našem, takzvaném „civilizovaném“ světě lze najít důvěřivé tvory, ale také usurpátory. Napadá mě třeba příklad, kdy za domorodce dosadíme děti a za kolonizátory dospělé. Když se pak někde objeví deviantní prvek, mohou se osudy rodiny proměnit rovněž v děsivou noční můru. Případ Fritzl hovoří za vše.

Rovné zrcadlo vlastní pokřivenosti

Jak se stavíte ke koloniálním snahám „vyspělých“ civilizací, které se leckdy ještě dnes pokoušejí měnit odlišné kultury k obrazu svému? Nejsou takové pokusy o polidštění barbarů svými metodami a motivací samy mnohem barbarštější?
Jsou to především krátkozraké a namyšlené snahy. Z dlouhodobého hlediska se „vyspělým civilizacím“ tento násilný a bezohledný export vlastních hodnot nevyplatí. Momentálně se nacházíme v období, kdy se zničené myšlení v bývalých koloniích obrací především proti vlastním lidem. Myslím si ale, že už sklízíme, ale především ještě budeme sklízet ovoce našeho děsivého vývozu „kultury“ do takzvaného třetího světa i my, představitelé takzvané „bílé elity světa“.

Věříte obecně v dobro lidí, nebo se naopak domníváte, že jsou lidé v podstatě temní, sobečtí, zlí? Takoví, že pokud mají v rukou veškerou moc a neomezené možnosti, jednají „nelidsky“?
Věřím, že dobré síly mají uvnitř člověka drobnou převahu. To je důvod, proč ještě stále existujeme. Myslím si také, že vnitřní harmonizace pozitivních a negativních sil je výrazem dospělosti člověka, a tedy i lidstva. Bude proto záležet, do jaké míry se ocitne moc v rukou nezralosti a infantility.

Jaký pocit nebo myšlenku chcete do diváků zasít právě touto hrou?
Snažím se v divácích podnítit přemýšlení o těchto problémech. Román, a doufám, že i inscenace, jsou zneklidňující. Zneklidnění je rozrušení spokojené ulity, ve které často a také nutně přežíváme. Podněcuje uvažování, podněcuje iracionální pochody v těle a atakuje nás podněty a obrazy, pro které nemáme úplně jednoznačné vysvětlení a nemáme u nich ani jednoznačné pocity. To je dobrá živná půda k cestě za vlastní dospělostí a ven z teploučka našeho falešného pocitu bezpečí.

Srdce temnoty
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
čt 19. a ne 29. 1. 20:00
132–300 Kč

scéna a režie David Jařab
scénář David Jařab
na motivy knih Srdce temnoty, Joseph Conrad; Červená kniha, Carl Gustav Jung
hrají Stanislav Majer, Roman Zach, Martin Finger, Marek Daniel, Jiří Štrébl, Martin Pechlát a další

„Protože jsem začal makat ve financích a prostě jsem si zvyknul na určitej standard. Několikrát jsem sice měl cukání, že s tím praštím, ale zatím jsem to neudělal,“ dodal a naklonil se blíž ke Katce. Nasadil výraz, který se blížil pohledu Dr. House. Aspoň mu to tak říkala jeho bývalá manželka. „Dostal jsem se na úplnou špičku. Práci jsem ale musel podřídit všechno. Všechno, chápeš? Finančních poradců je jako sraček, nahoru se vypracuje jenom ten, kdo maká fakt tvrdě.“ Odmlčel se a usrknul ze sklenice. „No a co děláš ty?“

„Nic. Teda, prodávala jsem v knihkupectví a předtím jsem byla rok na jazykovce. Nevím, co bude dál. Asi pojedu někam pryč. Tady to stejně nemá cenu.“

„Aha, já jsem si myslel, že seš studentka. Tohle je přece studentskej klub…“

„Vytáhla mě sem moje spolubydlící. Je zamilovaná támhle do toho basáka,“ Katka kývla směrem k pódiu, „ale je tady nuda a ta hudba se mně moc nelíbí.“

„Tak nepůjdeme jinam?“

„Mně se už nikam jinam nechce.“

„Tak si dáme panáka? Co si dáš?“

„Nevim, rum asi.“

„Rum?! Dej si tequilu!“ Adam mávl na barmanku.

Kapela se s plnou vervou opřela do svého posledního kousku. Pod pódiem se na poloprázdném parketu kroutilo několik holek. Partička kluků u dveří se hlasitě smála. Barmanka začala umývat sklenice.

Kateřina zívla. Pak řekla, že si musí odskočit. Adama napadlo, že z tohoto večera nic kloudnýho nekouká.

Bylo půl třetí ráno.

Adam se vracel z koupelny ve svém bytě. Vzpomněl si na Katku, na tu divnou holku u baru. Ty dnešní holky jsou takový mdlý, chybí jim životní elán, pomyslel si. Jsou jiný, než bývaly moje spolužačky. Ale zase jsou tak nějak hezčí.

Katka a Helena kouřily doma na balkoně. Helena vzlykala a po několikáté opakovala, že basák Robert je neskutečnej hajzl. „Pozve mě a pak se tam u baru olizuje s ňákou vodbarvenou krávou!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a začala hledat kapesník.

„Kašli na něj,“ utěšovala ji Katka,“ prostě neví, co chce. Jako všichni chlapi.“ A zaplavil ji pocit, že ona je naštěstí tak nějak nad věcí.

Ten den se nikomu nechtělo ven. Mrholilo a ostrý vítr šlehal do prokřehlých tváří. Všichni, kteří se nechali ovlivnit a na Silent Disco se onoho podzimního večera nevydali, mají čeho litovat. Já mám naopak nač vzpomínat a o co se podělit. A všichni společně se můžeme těšit na další mejdan, kde lze slyšet i špendlík upadnout.

Silent Disco je už od pohledu divné. Než jsem si zvykla, připadala jsem si jako ve filmu Tron, nebo rovnou jako na jiné planetě. Pokladní každému u vchodu zapůjčil bezdrátová sluchátka a obeznámil nás s jejich používáním: „Tady se to zapíná a vypíná, na druhým uchu přepínáš kanály a tady je ještě kolečko hlasitosti. Jasný?“ Jasný. Jakmile jsem stiskla vypínač a zatočila oním kolečkem, rozezněl se mi do uší proud hudby jednoho z DJů a diody na přední straně sluchátek se rozzářily buď zelenou, nebo modrou barvou. Hudbu na modrém kanálu ovládali DJové Rádia Wave a zelený patřil zástupcům hostícího KC Zahrada.

Chuligáni řvali refrén
Chvíli jsem se bavila pohledem na vyjukané prvouživatele takového udělátka a sama jsem se také sžívala se svěřeným zařízením. Po několika pokusech už prsty míří automaticky správně, ovládání je intuitivní. Parket sálu se ještě zcela nezaplnil, proto jsem zatím hudbu vypnula, sejmula sluchátka a šla si na ochoz prohlédnout výstavu fotografií. Z ponoru do krás zachycené české krajiny mě vytrhli nějací chuligáni, kteří ve foyer pode mnou sborem, a navíc falešně vyřvávali nějaký rázný refrén. Až při pohledu na jejich jednotně zeleně svítící hlavy mi došlo, že je písnička nenapadla jen tak. Kontrola zeleného kanálu mi to potvrdila a o několik vteřin později jsem se sama přistihla, jak polohlasem pořvávám s nimi.

„Silent Disco jsem poprvé viděl v létě na festivalu Rock for People a řekl jsem si, že bych to chtěl zažít znovu. Před časem jsem proto v Českých Budějovicích uspořádal narozeninovou oslavu s tímto konceptem a teď jsme se pokusili přenést tancování se sluchátky i do Prahy. Jedna z výhod Silent Disco nahrává pořadatelům, kteří nemusí řešit přílišnou hlučnost akce ani včasné ukončení produkce z důvodu případného rušení nočního klidu. Rozhodně jsem ohledně budoucnosti Silent Disco pozitivní, zatím jsem měl od všech jen nadšené reakce. Kdo chce jen poslouchat muziku, může. Kdo chce mít možnost pobavit se s přáteli, má taky šanci. Tady nikdo o hlasivky ani o uši nepřijde!“ směje se organizátor nevšední tancovačky Lukáš Černý.
Vydala jsem se do hlavního sálu. Na každé straně stál u zdi jeden DJský pult a v prostoru mezi nimi se do rytmu svíjela těla tanečníků. Jenže do jakého rytmu? Obvykle se přirozeně shlukovali posluchači naladění na stejný kanál, ale podmínkou to nebylo. Mezi návštěvníky byl například i pár, kdy jí svítila hlava modře a jemu zeleně. Vydržel vzdorovat dlouho, než se nakonec přiladil na společnou vlnu. Musím říct, že volba nebyla snadná, muzika hrála sice žánrově dost rozdílná (například rock’n’roll versus elektro ambient), ale na obou frekvencích výborná. Přelaďovala jsem a připadala si trochu jako na tenise, kde vás také hlavní aktéři nutí otáčet hlavou sem a tam. Ostatní fanoušci se také hrdě prezentovali barvou svého oblíbence, který bojoval proti svému DJskému soupeři o jejich posluchačskou přízeň.

Spojeni rozdělením
Prošla jsem kolem mladíka, jehož sluchátka zářila stejnou barvou jako ta moje. Všiml si toho a usmál se na mě. Volba spojuje. Jeden z návštěvníků však trefně poznamenal, že tento způsob taneční zábavy od sebe lidi zároveň separuje. Každý se uzavře ve svém světě a pro navázání komunikace je třeba překonat nemalou překážku v podobě „klapek na uších“.
Hnidopich by mohl najít nevýhod více: sluchátka cuchají pečlivě vymodelované účesy, schovávají drahé náušnice a neustálé přelaďování kanálů a hlasitosti zvuku zaměstnává ruce tanečníka. Jednoduchý úkon zakoupení drinku tak nabobtná o několik mezifází: dojít k baru – sundat sluchátka – objednat drink – zaplatit – nasadit sluchátka – vzít si drink – vrátit se na parket.

Tichý nářez
Koncept tiché diskotéky má ovšem také své výhody. Uvítala jsem především možnost regulace hlasitosti, takže jsem měla jistotu, že po této tancovačce mi druhý den v uších rozhodně pískat nebude. Zvuk je čistý a nepřerušují jej žádné rozvášněné rozhovory okolních tanečníků. Jistý půvab v tomto způsobu paření mohou spatřit především začínající DJové, kteří tak snadno vizuálně zjistí, jaká hudba sklízí u posluchačů ohlas a která vybízí k přeladění. Navíc mohou vzájemnou kontrolou kanálů průběžně špehovat svého soka a pohotově využít hluchých míst ve svůj prospěch. I já jsem ze zvědavosti přeladila, když jsem viděla, s jakou vervou se svíjejí tanečníci do zeleného rytmu.
Opravdová zábava ale začala až poté, co jsem si sundala sluchátka z hlavy. Bylo slyšet jen vrzání bot o podlahu, funění udýchaných tanečníků, polohlasné pobrukování a občasné výkřiky do naprostého ticha: „Jo, to je nářez!“ Přestože jsem tentýž stav před malou chvílí sama zažila, připadala jsem si jako v blázinci. Nemohla jsem si pomoci a musela jsem se celé té podívané smát. Cítila jsem se najednou jako hluchá.

akce Silent Disco proběhla 30. 11. v KC Zahrada na Jižním městě