Možná je to jen další příběh nevyrovnané rockové hvězdy. Nebo spíše mladého otce, který není schopen dostát svým závazkům a rozhodnout se mezi rodinou a milenkou? Film Control se pokusil nahlédnout pod masku, za kterou se skrýval Ian Curtis.

Snímek byl natočen v roce 2007 a z programu kin již zmizel. Ovšem nyní byl opět promítán na Dnech evropského filmu v Praze, kde byl uveden v rámci sekce Média – Cesta časem.

Režie filmu se ujal Anton Corbijn, fotograf a režisér, který je známý především svými videoklipy pro Depeche Mode, U2 a další skupiny. Při výběru hlavního představitele padla volba na herce Sama Rileyho, který se neobjevil v roli zpěváka poprvé. Ještě před Control si zahrál v pro některé generace legendární Nonstop party, jež přibližuje post-punkovou scénu v Manchesteru roku 1980.

Smutná cesta k nesmrtelnosti
Control je snahou zaznamenat životní příběh Iana Curtise, frontmana skupiny Joy Division, dostatečně zajímavě pro diváka a dostatečně věrně podle vzpomínek jiných. Joy Division vznikla pod vlivem punkové vlny mezi roky 1976 a 1977 a její původní název zněl Warsaw. Po Curtisově smrti ostatní členové skupiny pokračovali pod jménem New Order.

Film popisuje Ianův život od seznámení s budoucí manželkou Debbie Woodruff až po jeho sebevraždu. Oženil se velice mladý a pár let nato se mu narodila dcera Natálie. Zároveň se však slibně rozjížděla i jeho hudební kariéra. V té době mu byla diagnostikována epilepsie. S úspěšnými koncerty narůstá i počet fanynek. Po jednom z vystoupení se seznámí s Annik Honoré, která o sobě tvrdí, že je novinářka, ale jeví spíše zájem o samotného Iana než o jeho tvorbu.

Ian se potácí mezi manželkou a milenkou a zjevně netuší, ke které z nich vlastně chová hlubší city. Poddává se pocitům marnosti, uvědomuje si, že není ani dobrým otcem své dceři, vše mu připadá složité a beznadějné. Opakující se záchvaty epilepsie mu berou energii a nahánějí strach. Není schopen dát si svůj život do pořádku, podléhá depresím. Ve svých třiadvaceti letech se oběsí na prádelní šňůře.

Nemůžu to dál vydržet
Film vychází především z knihy Touching from a distance, kterou napsala Ianova manželka Deborah. Jeho konečnou podobu ovlivnily vzpomínky ostatních členů kapely, vydavatele jejich desek i milenky Annik. Otázkou zůstává, zda se skutečně jednalo o biografii. Jelikož byl snímek natočen podle předlohy zpěvákovy manželky, mohla si jistě některé situace upravit, přikreslit nebo je naopak neuvést vůbec.

Byl Ian Curtis více hudební ikonou nebo spíše obyčejným klukem s obyčejnými problémy? Nebo hlavní roli v tomhle příběhu sehrála epilepsie? To, co by mě zajímalo nejvíce, je skutečný motiv sebevraždy. Zabil by se, i kdyby netrpěl touto nemocí? Nebo měla hlavní podíl na jeho smrti citová rozháranost? Odpověď na tuto otázku film neposkytne, ani nemůže. Naznačuje sice jisté okolnosti, ale co se v tu chvíli skutečně Curtisovi honilo hlavou, se můžeme jen dohadovat.

První polovina působila příliš uspěchaně. Osobně bych dala více prostoru době, kdy Joy Division teprve vznikali. Zdálo se, jako by je sláva zastihla hned od začátku. Ve skutečnosti však dlouho sklízeli neúspěch, a uvažovali dokonce o rozpuštění kapely. Ian v podání Sama Rileyho působil po celou dobu velmi přesvědčivě a společně s hudbou Joy Division přispěl k ponuré atmosféře.

Control
VB / USA / AUS / JAP, 2007, 121 min.
režie Anton Corbijn

Muži, jako já, to nechápou – slečny od malička sní o svatbě. Když se pustí do popisu vysněné svatby, začnou: „Budu mít takové a takové svatební šaty…“. Copak jsou tím nejdůležitějším? Co je na svatebních šatech tak fascinuje a přitahuje?

Již jsem byl na mnoha svatbách. Svatby obecně bych mohl rozdělit do čtyř skupin. První skupina, ta početně nejmenší, obsahuje páry, které se berou, protože se ti dva mají rádi. Jsou zamilovaní, mladí a nerozvážní. Srší z nich nadšení a láska. Svatebčané se radují, kritizují výzdobu a květiny, žvýkají svíčkovou a naivní pár si svatbu užívá, i když spíš než radost je na nich vidět stres a tréma.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří spolu již několik let žijí, mají děti, a když už teda spolu tak nějak jsou, tak se teda vezmou. Někdy je to sehraný pár, jindy stereotypní znuděná dvojice, kterou nenadchne asi už vůbec nic. Na svatbě jsou jejich přátelé také s dětmi a vlastně na té svatbě nejde ani o to, kdo si koho bere, ale kdo se postará o děti, aby tuhle neupadly, neumazaly se a podobně. Zábava se také točí okolo hlídání dětí, málokdy se tam někdo opravdu opije a popere. Obecně jsou takové svatby spíš k ničemu.

Třetí skupina svateb mi přijde ze všech nejzábavnější – homosvatba. Dva kluci, když se berou, tak jsou si kvit – nikdo není víc středem pozornosti, protože oba mívají obvykle stejný oblek. A dvě holky – také se většinou domluví, že vypadají stejně. Bohužel mnoho lidí se na takové svatby kouká skrz prsty a obvykle nemají ani moc hostů.

Když si nevěsta nebere ženicha, ale svatbu
Čtvrtá skupina svateb je však nejděsivější – když si žena bere svatbu, nikoli ženicha. A těch je vcelku hodně. Často slýchávám od svých nezadaných kamarádek, které sedí na svatbě a pozorují nevěstu: „Já budu mít takové a takové šaty a takové a takové květiny…“. Narážím na skutečnost, že dívky mají svoji vysněnou svatbu naplánovanou prakticky od dětství. Čím jsou starší a čím více svateb navštívily jako hosté, tím vymazlenější mají každý detail. Jakou barvu budou mít ubrousky, kolikapatrový budou mít dort a jaké budou mít květiny. A hlavně, jaké budou mít svatební šaty.

Jakmile tyto dívky uvidí někoho v krásných bílých šatech, okamžitě se jim v hlavě jako flashback přehraje vysněná dokonalá svatba. Některé to dotáhly do extrému – obchází svatební salóny s kamarádkami a jen tak si zkouší svatební šaty, i když vůbec nejsou zasnoubené. Svatbu mají do puntíku naplánovanou a kdo bude ženich, je už vedlejší.

Den S
Jakmile se objeví prsten s velkým kamenem na jejím prsteníčku, začíná nejlepší část jejího života – shánění květin, obíhání svatebních salonů doopravdy, psaní pozvánek… „Já se vdávám“ je slyšet častěji než „bereme se“. A pak nastane ten velký den, kdy si nevěsta obleče krásné bílé šaty, závoj posadí na luxusní drdol a vyjde před dům. Teď, po dobu jednoho dne, všichni, i náhodní kolemjdoucí, vidí, že ONA JE NEVĚSTA. Nasadila svatební uniformu. Tu, kterou v ideálním případě nasadí jen jednou za život. Teď je její velký den.

Poskakující panáček není důležitý, všichni totiž poskakují kolem nevěsty a kamarádky chválí její bílý šat, vypiplaný make-up a babky kritizují květiny a umatlané skleničky. Občas však přijde ke slovu i ženich, třeba když se ho někdo zeptá: „Berete si přítomnou slečnu Novákovou?“ a pak zase dlouho nic. Je jen módním doplňkem nevěsty, má na sobě oblek stejně jako ostatní pánové. Jen jeho žena je výjimečná, protože je jediná, kdo má na sobě ohromné bílé krajkové nesmysly, které se v běžném životě nenosí.

Co je však pravidlem na těchto svatbách – čím promyšlenější kravinky si nevěsta, její matka a kámošky naplánují, tím více se to podělá. Ubrousky nebudou mít správný odstín, fotograf uvízne v zácpě, děťátko pokydá šaty tchyně, kamarádi se opijí, než dojde k samotnému obřadu, někdy i ženich s nimi, a tak dále. Chudince dívce v bílých šatech pak zbudou jen oči pro pláč, čímž dovrší katastrofu, protože si smaže pracně vytvořený make-up. Její vysněný den se sesype jako domeček z karet a koho si to vlastně vzala, to se dozví, až si ji z těch bílých šatů milostpán vysvleče.

Nevěř ženě v bílém, že se nechce vdávat
Nechápu tu moc bílých šatů, ale na vlastní oči jsem se přesvědčil, že v hloubi srdce každé ženy doutná touha po svatbě. Snad každá sní o tom, že si jednou obleče svatební šaty – a která říká, že nesní, ta o tom ještě neví. Touhu po svatbě pak vyvolá zamilovanost, biologické hodiny, ale také samotná přítomnost na svatbě nebo diskuse o ní.

Pro tento článek jsem se rozhodl s kamarádkou vyfotit několik svatebních šatů ve svatebním salonu. Zadaná je asi půl roku a než ho potkala, tvrdila, že se NIKDY vdávat nebude. Nedávno se prokecla, že kdyby ji požádal o ruku, možná by o svatbě začala uvažovat. Pak jsme šli do salonu a jakmile si oblékla první šaty za účelem fotografií, začala si zkoušení užívat. Už se těšila, až si vyzkouší další. U třetích zapomněla, že si je vlastně zkouší, abychom je vyfotili, a u šestých šatů již byla rozhodnuta, že až ji přítel požádá o ruku, což bude určitě velmi brzy, tak si na svatební den oblékne šaty číslo 2. Během focení mu poslala tři MMS zprávy, jak vypadá ve svatebních šatech, a pak si fotografie umístila i na facebook – úplně jsem zíral, jak dívka, od které jsem před rokem slyšel „Nikdy se nebudu vdávat, fuj!“, najednou propadla svatebním šatům.

Naštěstí tahle kamarádka by se nevdávala, jen aby měla svatbu.

Takže pánové, dávejte si pozor, když žádáte svoji milou o ruku, jestli si chce vzít vás, nebo svůj vysněný svatební den. A holky, vzpamatujte se a nespěchejte, abyste pro tu krásu bílých šatů po zbytek života nemusely koukat na balíka v teplákách.

Galerie Altán Klamovka v Praze 5 představuje od roku 2004 mladou generaci grafických designérů, fotografů a multimediálních výtvarníků. Výjimečnost galerie, i když disponuje malým výstavním prostorem, je v možnosti pracovat s prostorem uvnitř galerie i s blízkým okolím parku Klamovka, a proto je velmi často využívána pro site-specific projekty. Galerie si klade za cíl vytvořit autonomní výstavní zónu pro nastupující generaci vizuálních umělců.

Altán Klamovka je zapojen do projektu Czech Action Galleries (www.actiongalleries.info). Galerie se nachází v parku Klamovka (tram. č. 6, 9, 10 a 16). Otevřeno o víkendech 14:00–18:00. Více na www.aug.cz/altan-klamovka-praha.


autor: Lenka Sýkorová

Na balkon protějšího domu vyšla žena v květované zástěře. Zapálila si cigaretu a vyfoukla kouř. V tom gestu bylo něco holčičího, nepatrný záchvěv doby, kdy ještě chodila na tancovačky. Černá Máry, říkali jí v žertu. Teď už jí černé vlasy zšedivěly. Zadívala se přes ulici, jako každý večer. Hledala jeho.

Napřed se na ty rostoucí kancelářské budovy dívala se znechucením. Draly se bezohledně k nebi jako nějaká monstra. Naše čtvrť nenávratně mizí, stává se z ní cosi cizáckého, říkaly si s kamarádkou Věrou, když se potkaly ve dveřích samoobsluhy. Jen ten náš barák je naštěstí pořád stejný.

Z ulepené videopůjčovny na rohu se vyklubala restaurace, prosklená jako akvárium. Máry v letních podvečerech pozorovala úhledné servírky a číšníky ve stejnokrojích. Po nějaké době s úžasem zjistila, že se jí nová tvář čtvrti začíná zamlouvat. Zvykala si na úderný rytmus podpatků ambiciózních slečen, které každé ráno klapaly kolem jejího okna, a s chápavým zaujetím shlížela na hloučky mladých mužů v oblecích, které shora připomínaly hejna holubů.

Jen ten, kterého vyhlížela, většinou chodil sám. Měl dlouhý šedý plášť a kráčel ulicí, jako by tančil. Když viděla, jak si sedá k oknu přímo naproti jejímu balkonu, považovala to za znamení osudu.

Co tam ta bába tak dlouho dělá? Už půl hodiny se ani nepohnula, napadlo Vladimíra. Ještě že sem pozítří namontujou ty rolety. Nesnáším, jak sem každej furt civí.
Pak konečně vypnul počítač a šel domů.

11. ročník psychedelického Bio festivalu je tu, tentokrát asi v nejbiologičtějším pojetí. Ve stejný čas, na stejném místě a v obdobném obsazení, jehož soubuní se každým rokem rozrůstá o čerstvé výhonky spontánním nabalováním i přirozeně sprostou reprodukcí.

Na Tišině je prozatím blahodárné ticho, ptactvo si pouští zobáky na špacír jen s ranním úsvitem a stromy se protahují od kořenů až ke konečkům větví a lačných listů téměř bez hlesu. Pod spletí travin to ale ve vlhké hlíně už tepe v rozsahu mnoha mikrometrů zcela nepokrytě a nahlas.

V přírodním směnném nálevu se oddává plnobarevným fantaziím tripka velká, v nízkém porostu za potokem se choulí skupinka keřenek pozorována rozlitkou hruškovitou, rozvalenou jen několik dní svižného ciliárního kluzu opodál. Krátce před polednem si na rozpáleném zrnku potočního písku rozkládá svou froté pelikulu snědá centrohelidní slunivka, v bezpečném doprovodu dvou štítovek a jedné obrněnky. Uprostřed tanečního palouku se nadšeně rozcvičuje několik set tisíc vířenek a mrskavek. Ani na pomalu mizící prošlapané pěšince u chatky č. 17 není o zábavu nouze. Svijanským vánkem doposud vonící vrstvy zeminy vybízejí k duchaplným debatám bachořců a jiných místních nálevníků, vesměs o domnělých libůstkách přespolních slávinek a záhadných vrtoších mladých rournatek. Občas u toho stačí pomrkávat i po parketu, zda se mezi mrskavkami a vířenkami neobjeví nějaké to krásnoočko. V zábalu z vyhřátých sinic naslouchá jejich mlaskavým úsudkům pohublá kokcidie jaterní… však i ona se brzy dočká lepších časů. Místní měňavky si datum 18. května přidaly už dávno do svých oblíbených panožek. Při pomyšlení na všechny ty, jejichž veselý dusot už téměř rok necítily na svých ztuhlých mikroskopických šíjích, nedočkavě undulují membrány a radostně pulsují vakuoly naprosto všem bez rozdílu obrvení, metabolismu i způsobu množení.

Vyleštěte si tedy okuláry a dobře zaostřete tubusy, vznik a rozpuk života na Zemi lze vypozorovat zvídavým okem a myslí za 4 dny a 3 noci na dobře známých místech, která však budou v průběhu celého festivalu neustále morfovat, neboť tématem letošního roku je krom velké květnové evoluce především samotné „měňavo“. Chatky, účinkující, ba ani samotní návštěvníci by neměli býti přistiženi příliš často ve stejné podobě, dekorace chatek se bude měnit v průběhu celého víkendu, vzhled umělců v průběhu samotného vystoupení a kukuč všech ostatních s frekvencí dle libosti, zásoby vlastních převleků, míry schopnosti improvizovat nebo jen spontánně pod tlakem okolností, jak tomu bývá u některých měňavkoidních návštěvníků už po léta zvykem nehledě na téma festivalu. Po skončení Amébia bude v mezisíti vyhlášeno a bez milosti odměněno prvních 10 účastníků s nejvyšším počtem různých podob (dohledaných na fotografiích). Začněte si tedy pomalu balit kufry v dostatečném množství a s patřičným předstihem.

Nebudete-li mít na dostatečně častou a nápaditou změnu vzhledu dostatek vlastních převleků, můžete využít služeb naší půjčovny kostýmů vzešlých z oděvů a doplňků nashromážděných za uplynulých 10 let Bio festivalu. Třeba si konečně po letech odnesete domů i ten svůj dávno zapomenutý.

V průběhu festivalu bude probíhat několik zajímavých biologicko-estetických experimentů snažících se uspokojivě neodpovědět na otázku vzniku života na naší planetě. Vizualizovaný matematický model veselého soužití hypotetických organismů bude si žíti rovněž svým vlastním životem. K tomu nám dopomáhej vzduch, voda, zem, výkonný počítač a hudební stůl Reactable.

Amébio 2012
lesní tábořiště Tišina
Kožlany u Rakovníka
18.–21. 5.
2–4 dny 500 Kč / 1 den 350 Kč / děti zdarma

Co nejaktuálnější informace na bio.mimo.cz


upravila Barbora Klárová, autor Milan Perplex Svoboda

Do starého magnetofonu, například. Z lustru se nají víc zároveň a chutnat jim bude i v domečku pro panenky.

Vy, kteří právě nesete do popelnice, co dosloužilo, zadržte svou ruku a promyslete následující řádky. Věci, které lidem nejsou k potřebě, mohou posloužit jiným. Malým, větším i největším. Záleží, jak velké krmítko bude a kteří z nich kolem vás žijí.

Za příklad vám dávám nápad Reinharda Hungera, který z náhodně nalezených objektů vytváří krmítka pro ptáčky. Stačí vytvořit plošinky pro semena nebo dutiny prostým zbavením předmětu již dosloužilých vnitřností a takto upravený předmět zavěsit na strom nebo na sloup, aby se ke krmítku nedostala kočka.

Bonus! S každým krmítkem získáte jednu ptačí píseň denně zdarma!

Samota je v dnešní společnosti spíše výsledek jakési izolace. Být sám však není nic špatného. Ba naopak, je to tvořivé prostředí, pokud vládneme uměním ponořit se sami do sebe. Vychutnat si její kouzlo. V tomto názoru mne utvrzuje Kristýna Erbenová prostřednictvím svých fotografií.

Fotky zobrazují různé formy osamění, často samotu v souladu s přírodou. Těžko říci, jestli cílem Kristýny bylo vyjádřit nějakou konkrétní náladu nebo spíše pozorovatele vést k zamyšlení a zkoušet, jaké reakce v něm obrázky vyvolají. U mě se jednalo o různorodou škálu pocitů přeměňujících se od melancholie přes příjemné uvolnění až po touhu souznít s přírodou.

Vnímala jsem zachycené křehké momenty, kdy se zastaví lidské vnímání a posuzování okolního světa a člověk se ponoří sám do sebe, ukryje se ve svých myšlenkách a vychutnává si kouzla právě probíhajícího okamžiku. Zároveň jsem však z některých vycítila skrytou nejistotu a touhu po pochopení. Ty emoce, kdy se ve svém zoufalství schováváme před okolním světem a hledáme útočiště v sobě samých. Fotografie ve mně vyvolaly klid, ale i smutek.

Kristýna Erbenová – Být sám
kavárna a galerie Krásný ztráty
Náprstkova 10, Praha 1
15. 4.–10. 6.

Jsou filmy, které se dají považovat za opravdu účinnou antikoncepci. Musíme si promluvit o Kevinovi je jedním z nich. Po jeho zhlédnutí vás touha po rodičovství zaručeně a alespoň na čas přejde.

Bylo jen otázkou času, kdy se úspěšný román Lionel Shriver Musíme si promluvit o Kevinovi dočká filmového zpracování. Příběh Evy vyrovnávající se s tragédií, kterou způsobil její syn Kevin, převedla na plátna kin skotská režisérka Lynne Ramsay. Vyprávěn je z pohledu matky, která si přehrává v paměti okamžiky od Kevinova narození. Snaží se zjistit, proč se od útlého dětství bez zjevné příčiny agresivně vymezoval vůči svému okolí a především vůči ní samotné. Postava otce nehraje v příběhu důležitou roli, stěžejní je vztah matka – syn. Film se skládá převážně z flashbacků. Ty přitom nepůsobí vůbec rušivě, jak tomu často bývá, právě naopak. Co vlastně Kevin krátce před 16. narozeninami spáchal, je ale zřejmé až na samém konci. Eva si klade otázku, kde se stala chyba, jestli je ona sama nějak vinná a nemohla tragédii zabránit. Trochu zbytečná je režisérčina „posedlost“ rudou barvou. Tu divákovi servíruje v mnoha scénách v průběhu snímku. Film je silný sám o sobě a nemá zapotřebí tyto „artové“ vsuvky.

Ďábel v lidské podobě
Snímku dominuje především dechberoucí výkon Tildy Swinton. Kevina v různých obdobích života ztvárnili celkem tři herci. Jejich výběr vedla mimořádně šťastná ruka. Je neuvěřitelné, jak moc podobní si všichni tři jsou. Představitel teenagerovské podoby Ezra Miller na sebe však zaslouženě strhává největší pozornost. Do role kluka, kterého byste určitě nechtěli potkat, natož s ním chodit do školy, se vžil úžasným způsobem. Zatímco „malí Kevinové“ vzbuzují v divákovi spíš vztek a rozčilení, z Millera, oplývajícího uhrančivým vzhledem, jde opravdu strach. Při jeho dlouhých, upřených a hrůzu nahánějících pohledech vás bude mrazit.

Musíme si promluvit o Kevinovi není lehce stravitelný film. Z kina budete odcházet s roztřeseným žaludkem a o příběhu ještě dlouho přemýšlet. A rozmyslete si, jestli chcete děti. Může se vám třeba taky narodit nějaký ten Kevin.

Musíme si promluvit o Kevinovi (We need to talk about Kevin)
USA / VB, 2011, 112 min.
režie Lynne Ramsay
hrají Tilda Swinton, Ezra Miller, John C. Reilly

Přístav kulturní hojnosti. To je nápad, který stojí za názvem nového festivalu PuertoRico, který bude mít v Praze 14. června svou premiéru.

Proč další festival, proč zadarmo a spoustu dalších proč osvětlil Aleš Horák, ředitel festivalu.

Proč jste se rozhodli pořádat další festival zadarmo v Praze?
Praha je krásné město plné skvělých kulturních akcí. Chtěli jsme se na něčem takovém podílet, a tak jsme se rozhodli uspořádat na začátek léta tuto oslavu kultury a především taky hudby.

Proč právě PuertoRico?
Puerto neboli přístav má naznačovat otevřenost celého festivalu (je otevřený také tím, že se zde neplatí vstupné). Rico pak znamená bohatý, což ukazuje na bohatost festivalového programu, ve kterém najdete nejen koncerty, ale i další kulturní akce. Připravujeme výstavu fotografií, už teď vzniká filmový dokument o festivalu a v jeho průběhu se uskuteční výtvarné dílny a další workshopy.

Jaké máte očekávání? Nejen pro premiérový ročník, ale i dále…
Věříme, že si náš festival oblíbí diváci hlavně kvůli specifickému výběru interpretů, kapel a také pestrému doprovodnému programu.

Kterou vysněnou kapelu byste rádi viděli na pódiu?
Vše ve výsledku záleží i na publiku – věříme, že si už výběrem kapel na první ročník najdeme své příznivce. Máme určitou představu, náš festival není úplně mainstreamový, a tak i výběr těch největších hvězd tomu odpovídá.

Co si myslíte o konceptu kultury zadarmo?
Sympatizujeme s touto myšlenkou a i proto se u nás vstupné neplatí. Myslíme si, že návštěvníci kulturních akcí by si měli hlavně vychutnat zážitek z koncertu, výstavy nebo filmu a náklady spojené s výrobou nebo produkcí kulturních aktivit by měly hradit především firmy. Pokud nemá na dotace do kultury stát, měly by ho zastat velké společnosti, které za svou prezentaci, například při akci, zaplatí finanční prostředky kulturní instituci.

Aleš Horák, ředitel PuertoRico festivalu oznamuje, že ruší tento festival a ve stejný den uspořádá pro Kulturní Pecku jejich narozeninový večírek. Vstup bude zdarma, program se ještě dolaďuje, takže sledujte web a Facebook Kulturní Pecky, kde se budou během května objevovat podrobnosti o line-upu a dalším programu večera. Každopádně si už teď v diáři zakroužkujte čtvrtek 14. června, uvidíme se v Klubovně 2. patro v Dlouhé.

Ve starověkém Římě by fyzicky napadli cizince, který by si oblékl tógu bez dovolení, a středověcí francouzští šlechticové by nepochopili, že jste chlap a nenosíte punčocháče (tehdy chosses). Za komunismu honili „máničky“ a dnes se musíte sakra snažit, abyste někomu připadali trochu divní. Móda jde s dobou, ale jejím doprovodným prvkem stále zůstává uniformita stylu. Oblékáme se, abychom něco vyjádřili a někam patřili. Nebo právě vy ne?

První, co napadne snad každého, když se řekne „uniforma“, je vojensko-policejní tematika, vybavují se rytmicky pochodující pluky a pevný systém. Uniforma (z latinského uniformis, jednotný) původně vznikla jako vojenský atribut. V dobách již zmíněného Říma dostávali vojáci stejnou zbroj a ve středověku se štíty zdobily erbem města nebo krále, za kterého bojovali.

Já jako oni a oni jako já
Z uniformy přímo pochází slovo uniformita, které už toho se strohým vojenským řádem tolik společného nemá. Uniformita se dá pozorovat ve stylech oblékání od již zmíněných specifik odívání římské nebo středověké šlechty až po dnešní dny.

Velmi zajímavý vztah s identickým oblékáním lze najít například v Japonsku. Místní tradiční oděv se léta neměnil – Japonci si hlídali vlastní styl, na rozdíl od Evropanů, kteří jako straky vykrádali detaily z kultur napříč zeměkoulí. Jednotnost odívání se tak japonská vláda rozhodla využít v období před útokem na Pearl Harbour, kdy se pro celý japonský národ nechaly ušít stejné oděvy. Měly pomoci národ co nejvíce sdružit. To, že se kroj tehdy vůbec nepovedl a údajně zničil japonskou tradici oblékání, nechme stranou.

Hlídej si svoji černou
Japonci rozhodně nejsou první ani poslední, kdo se oblečením plošně sjednocuje. Samozřejmě nemluvím o celých národech, v tom jsou výjimeční, ale třeba o směrech jako goth, punk nebo hippies. Nakolik uniformní vzhled sjednocuje a jak vylučuje „cizorodé elementy“, se mohou potenciální nevěřící přesvědčit na jakémkoli metalovém koncertu, kam by dorazili v oblečení světlejším než černé. Oblečení uniformuje nejen výstřední subkultury, všichni velmi dobře známe i pojem kancelářská krysa doplněný nutně upjatým společenským kostýmem.

Tendence odívání třeba na pražských vysokých školách sleduje projekt portálu Czech Original Fashion, v rámci kterého nafotili v březnu studenty hned několika škol. Jaké jsou závěry? Ponožky v sandálech obvykle považujeme za nedostatek vkusu, vzhledem k četnosti jejich výskytu na ČVUT se však nabízí otázka, jestli tam není nějaký záměr. Na Filozofické fakultě UK můžete již tradičně potkat cokoli, opravdu co-ko-li, což zřejmě svědčí o množství filozofických směrů dnešního světa. Zcela očekávaně mají nejbližší vztah k oblékání studenti uměleckých fakult, kde ale také platí určité uniformující pravidlo – čím barevněji, tím lépe.

Trendy pro všechny
Celkově se dá říct, že uniformitu projevujeme už v tom prvotním okamžiku, kdy vyrážíme obnovit svůj šatník o něco módního. Móda jsou trendy, trendy jsou pro všechny stejné, čti uniformní. Takže pak hromadně nosíme třeba fialovou, trička s potiskem a skinny džíny.

Zajímavé je, jaký vliv má masové zavádění „uniformy“ na naše vnímání. Většina z nás si ještě určitě vzpomíná na doby, kdy byla přesvědčena, že do těch „legínových“ kalhot se nikdy soukat nebude. Uplynulo několik let a… přiznejte se, určitě také máte několikery. A možná ani nemáte žádné jiné. Osobně by mě zajímalo, co nám dalších několik desítek let s módou přinese – zbavíme se úzkých nohavic a budeme zase oslavovat zvonáče? Nebo se třeba vrátí nálady počátku 20. století, kdy byla spisovatelka George Sand v kalhotech považována za naprosto exotickou bytost?

A co na to módní bloggeři?
Uniformita je i v těch, kdo se k módě takřka modlí a sledují každé její vzdechnutí – módních bloggerech. Třeba Eva Došková (která na otázku, zda chce vystupovat pod svým jménem či zajímavým pseudonymem, odpověděla, že bude raději uniformní) říká: „Uniformita je podle mě zcela nevyhnutelný jev, který určuje zapadnutí člověka do společnosti a jeho akceptaci. Stejně tak určuje zařazení člověka do jeho subkultury. Je to jakýsi základní stavební kámen, na kterém je možné postavit si něco jako vlastní styl, který však nikdy zcela zásadním způsobem nepřekročí vymezenou hranici. Lidé, kteří se pohybují na této myšlenkové lince, budí zaslouženou pozornost, od obdivu k nepochopení. V zásadě neberu uniformitu jako negativní jev, spíš naopak.“ Sumarizace, se kterou se ztotožním až na poslední bod. Uniformitu považuju za jev negativní, přesto však nevyhnutelný. Ach, neřešitelná životní oxymóra.

Odpověď Vítězslava Ivčiče byla, několik měsíců po návratu z Berlína, mnohem striktnější: „Uniformita? To je jednotvárnost, monotónnost, „nuda“. Jestli vám to není jasné, podívejte se kolem sebe. Kdo se odlišuje, na toho si všichni ukazují. Hlavní je nevybočovat z řady! Já nevím, jestli je to pozůstatkem minulého režimu, ale faktem zůstává, že Češi se bojí mít vlastní styl. Třeba v Berlíně jsou lidé tak různorodí, že se tam nikdo ničemu nediví.“

Vaše oblečení, vaše uniforma. Třeba růžový oblek může mít jen stylista nebo Elton John. Pokud ho má váš právník, můžete si být jisti, že spíte nebo jste v roce 2050. Nejméně.

http://www.oipooik.org/

Viktor Vlach, Erika Vašutová a Vladimír Vašut tvoří od roku 2004 kancelář under-construction architects. Malou a mladou. Setkali se na škole a efektivně se brání okorání neotřelým způsobem a zajímavými realizacemi.

„Obecně rádi máme projekty, u kterých dojde k tomu kýženému souznění duší s investorem. Možná ani tak nejde o projekty samotné, jako o setkání s lidmi, kteří naši práci posouvají dál a nesrážejí ji do kolen. Taky bychom si zase chtěli udělat čas na zajímavou soutěž, koncentrovat soustředění na práci bez omezení konkrétními představami zadavatele. Jsme tvorové společenští, zejména poznávání soutěžních lokalit nám přináší zvláštní druh rozkoše a tvoří důležitou součást společného života,“ shrnují svůj způsob práce.

Mezi vašimi projekty je poměrně dost návrhů týkajících se veřejného prostoru. Je to součástí vaší filozofie nebo se to „jen tak stalo“?
Projekty na veřejný prostor jsme nastartovali naší spolupráci. Byli jsme ještě na školách, soutěží tohoto typu bylo tenkrát nesrovnatelně víc než dnes a my si tím dobrovolně krátili prázdniny. V první řadě jsme hledali místa, kde jsme nikdy nebyli a kde by bylo příjemné pár dní strávit.

Zajímala nás náměstí jako historická srdce měst, dnes zasažená jakousi arytmií, se spoustou nezacelených jizev a šrámů. Oběti špatných a neodborných rozhodnutí, bezhlavého bourání a dravého stavění čehokoli. Zjednodušeně možná interiér města. A my, mladí architekti plní ideálů a energie, jsme do nich vstupovali a snažili se zjednat nápravu. Hledali příběhy, odkrývali historii, dekódovali prostorové a funkční uspořádání, vzpupné bourali a potřebné doplňovali. Oproti školním zadáním, která se často soustřeďují na projekty pro určitou sociální skupinu, jsme najednou měli možnost navrhnout něco pro všechny bez rozdílu.

Hledáte příběhy při práci dodnes, nebo jste našli jiný přístup?
Odkrývání a domýšlení příběhu je pro nás důležité u všeho bez rozdílu. Dokud nemáme jasnou odpověď na otázku „proč“, nezačínáme se zabývat následným „jak“. Způsobů řešení daného problému je nepřeberné množství, ale cílem je dostat se k tomu jedinému správnému. U zadání typu rodinného domku, který má většinou skromný a často podobný program, je pro nás příběh složený ze vstupních ingrediencí. Způsobu života investora, daného místa, jeho kontextu, výhledu, sluníčka. Tam jsou ty příběhy prozaičtější, přesto je každý jiný.

Jakou roli hraje veřejný prostor v jednotlivých zakázkách?
Myslíme si, že téměř každé zadání je svým způsobem součástí veřejného prostoru. I malý domek, který z ulice zahlédnete utopený v zahradě, vás buď mile potěší, nebo zamrzí jako promarněná příležitost, případně vytočí k nepříčetnosti. Podle toho se k úkolu snažíme přistupovat. Rádi bychom se pohybovali jen v rámci té první možnosti, i když pohledem tendenčně smýšlejícího spoluobčana spadáme do té třetí škatulky. Ale tak to je v pořádku, práce by měla donutit k zamyšlení, ať je jakéhokoli rázu. Děsíme se toho středního bezbarvého kašovitého proudu, který minete bez povšimnutí.

Pokud otázku zobecníme na prostory, ve kterých se každodenně pohybují nebo tráví čas masy lidí, podléháme asi větší tíze zodpovědnosti. Otřepaná slova jako koncept, funkčnost, trvanlivost, jednoduchost tu platí o to větší měrou. Pokoušet se tyto hodnoty promítnout do mizerného vymezení architekturou je pošetilost a hraničí s plýtváním silami. Prostory a činnosti musí fungovat v symbióze. A stejně jako kdysi i dnes nás bolí každý nepromyšlený a nevratný zásah, se kterým se setkáme. Podívejte se třeba na současné zmatení pojmů – náměstí a ulice fungují jako odstavná parkoviště, partery domů jsou zaneřáděné prázdnými a nic neříkajícími výlohami bank nebo telefonních operátorů. Můžete se přetrhnout, stejně tam nebude nikdo trávit delší dobu než nezbytně nutnou. Prohlédněte si historické fotografie s ulicemi plnými lidí, zajeďte do kteréhokoli italského městečka. To je veřejný prostor. Nakonec ani tak nezáleží na formě, jako na lidech, kteří se na veřejném prostranství pohybují a jakých prostředků k tomu užívají.

Jak vnímáte architekturu v současné společnosti?
Na jednu stranu nás uklidňuje přístup menších investorů, kteří se spolu s námi snaží hledat ta nejlepší řešení, proces vzniku je baví, jsou schopní reagovat kritickými připomínkami, posouvat návrh dál, pochválit, pokárat, dát najevo, že o něco jde. Tady hraje architektura roli velikou a nezastupitelnou. Na stranu druhou se děsíme lehkovážného přístupu státu, měst a obcí k zásadním rozhodnutím, která nevratně ovlivňují podobu měst i volné krajiny. Tam je architektura (ať už to slovo chápeme jakkoli) odsunuta na slepou kolej. Sledují se prazvláštní zájmy neznámých investorů, vyhledávají se rychlá, levná a nekvalitní řešení. Měřítkem úspěchu se stává schopnost získávání dotací, aniž by si někdo lámal hlavu s tím, jestli je to vlastně potřeba. Naštěstí i v tomto sektoru existují výjimky, které nás naplňují optimismem a vírou v návrat k selskému rozumu.

Krása je výsostně subjektivní kategorií. Smysl pro krásu jiný než ten náš můžeme odsoudit. Ale někdy se tím sami ochuzujeme – o jiný pohled, o jinakost, kterou si sami nepředstavíme.

Lidská fantazie je nekonečná a možnosti, jak naložit s vlastním tělem, přesahují jeho hranice. Jak dát najevo svoje pojetí krásného? Uskutečnit to. Realizovat svůj sen o krásném těle. A že je krásné pro jiného ošklivé? Obojí je jen subjektivní názor. Nechci teď mluvit o modelkovských nebo boubelkovských mírách, o dlouhých vlasech. Mluvím teď hlavně o těch, kteří mají těla s nesmazatelnými stopami plastických operací, nebo o proslavených nožkách čínských konkubín nebo dobrovolných obětech vpichování syntholu do svalů. Tedy těch, kteří se od normálního pojetí krásy velmi liší. Jenže – i to, co je normální, se časem mění. Třeba se díváme na krásu budoucnosti…

Mělo to být překvapení sezóny. To by však nesmělo filmovou adaptaci slavného řeckého bestselleru špinit tolik „ale“.

Největší prohřešek byl spáchán proti celkovému vyznění snímku. Tam, kde kniha jen naznačuje a kritiku současných poměrů lze spíš skutečně číst mezi řádky, je film bohužel až příliš doslovný. Z hlavních hrdinů se tak na stříbrném plátně stávají zapálení političtí agitátoři, což vzhledem k jejich zázemí a povahám nemůže být věrohodné. Typově i herecky dobře vybraní představitelé se sice mohou snažit sebevíc, ale slabým a vyumělkovaným dialogům život nevdechli.

Místo „očekávaného“ příjemného překvapení tak do kin přichází jen další zklamání. Každý zodpovědný recenzent by měl v tomto případě místo koupě lístku do kina doporučit četbu knižní předlohy. Pokud jste s tímto záměrem dosud knihkupectví nenavštívili, prosím vás o to nyní i já.

film Stažené rolety (Shades rolled down)
USA, 2012, 112 min.
režie Terence Affoy

kniha Stažené rolety
Praha, 2012, 386 stran
autor Georgios Klarssenis
překlad Jiří Dosoudil

Kdo z nás nechodil někdy do školy? A kdo z nás sám nebydlel na koleji nebo alespoň někoho takového nezná? A kdo z nás už na toto téma neviděl nějaký film? Odpověděli jste kladně alespoň na jednu z těchto tří otázek? No právě…

Nepíšu to ráda, ale v českém filmovém archivu přibyl další obyčejný film o obyčejných lidech a jejich obyčejných starostech. Procento lidí, kteří alespoň několik semestrů studovali vysokou školu, v celkové české populaci stále narůstá a možná proto se tvůrci chytli předpokladu, že bude studentské téma populární. Navíc jsou studentská léta obvykle zahalena do růžového oparu sentimentu a vzpomínání, tak proč se na vlně nostalgie nepovozit?

Protože téma samo o sobě není všemocné a klesnout do hlubin nevkusu a klišé je snazší, než by se mohlo zdát. Filmů o studentech už tu navíc byla spousta a k těm dosud nejlepším patří třeba Marečku, podejte mi pero, Obecná škola nebo série o básnících. Prostředí kolejí a vysokoškolských chodeb a zkušeben není nevyčerpatelné a hlášky a vtipy jsou až překvapivě nestárnoucí. Omílat stále dokola osvědčené návody na úspěch u zkoušek (především sexuální působení na opačné pohlaví) nebo všelijaké trapnosti s houbou a tabulí už prostě nestačí. A románek mezi studentem/kou a učitelkou/em je něčím tak starým jako pedagogika sama.

Hledáte-li odpočinkový film na neděli, Kolej asi neurazí. Osobně bych tento snímek zařadila do skupiny „zbytečné“, a to včetně financí vynaložených na jeho realizaci.

Kolej
ČR, 2012, 102 min.
režie Čeněk Tesař

Jsem zklamaný ze sebe samého, začíná mne trápit pocit vlastní nedostatečnosti, neschopnosti se soustředit. Na čem tento stav závisí? Na psychickém rozpoložení? Nicméně se ve svém zklamání necítím dobře. Raději se tedy oddám pozorování. Pozoruji lidi, pozoruji ženy, poslouchám cizí hovory, sleduji gesta. Přemýšlím o těch lidech, co jsou zač. Čím by mi byli prospěšní, čím bych je obohatil já. A jelikož jsem (nevím proč a ten důvod stále hledám) poměrně sebevědomý, jsem si jistý, že mé nitro je pro ty lidi zajímavé. Trochu se uvolním a usměji se. Úsměv je předehra pro muže a ženy, je to ten nejpřirozenější a nejvhodnější signál, že jedinec je připraven být pářen, být účasten toho velkého projektu, na kterém stojí tahle civilizace.

Netrvá to dlouho a vidím ji. Je to blondýna s velkým nosem, takovou mírnou skobičkou. Vlasy má odbarvené, zuby bílé, make-up nanesen. Prototyp dívky z časopisu, uniformní a naprosto ordinérní kráska. Její držení těla mi však imponuje, její zadek mi imponuje. Ano, vím, je to mizerný důvod ji milovat, ale jsem jen muž, kterého nenapadlo nic jiného než koukat po ženách. Kde se ve mně bere ten pud, ten lidský pud, ta lidská potřeba, ten chtíč, když mám pocit, že jsou na světě důležitější věci, hodnotnější a pro mě podstatnější? Jsem obyčejný člověk, a tak si mohu dovolit tyto pocity. A když tak nad tím přemýšlím, je to lež, co říkám, protože na světě není nic důležitějšího než láska. Člověk, když ji necítí, nebo má srdce zatvrzelé, zhýralé, ztvrdlé, tak jeho pobyt zde je zbytečný, naprosto fatálně nenaplněný. Co si tedy namlouvám, když je to tak jasné. Láska, člověče, láska. A já tu lásku cítím, teď. V tento jedinečný okamžik. Zrodila se, i když důvod k ní je naprosto banální, i když ten důvod je naprosto opilý.

Koukám po ní a čekám, kdy mi dá signál, že ji mohu začít bezmezně milovat. Ona je krásná a já krásný nejsem. Je to problém? Nemyslím si, a tak s vytrvalostí sobě vlastní číhám a pokukuji. Po několika minutách naprosto nuceného zírání si mne všimne. Vidím na ní rozpaky, smíšené pocity, radost v nedohlednu. To mne však neodradí. Nasazuji těžký kalibr, zapaluji si cigáro, prohrábnu své mastné vlasy, olíznu knír a napiji se piva. Kdo by odolal? Snad jedině lesbička nebo žena toužící po smyspluplné budoucnosti.

Mé vyzývavé pohledy ke štěstí nevedou. Nezvedá se, nepřichází a neříká mi, že mne miluje. Není to nic zvláštního, ale já se jí divím. Mám snad vyrazit na zteč já?

Nešel jsem za ní, i když chtíč mnou cloumal. Nešel jsem za ní, i když jsem cítil, že není na světě jednodušší činnosti než právě téhle. Opanoval jsem svou potřebu, ale gratulovat si za to nehodlám. Stačí přece jen vyslovit se, jen být upřímný, jen dát průchod sobě samému. Tak kde je problém?

Odcházím z baru a zavírám za sebou historii. Ta dívka měla naději, ale nevyužila ji, říkám si a směji se své cyničnosti. Docházím na tramvajovou zastávku Národní divadlo. Je po desáté hodině a kolem mě jsou spousty mužů a žen v krásných šatech. Cítím se nepatřičně, jelikož na mou schránku tak skvostný pohled není. Nepatřím k nim. Směji se jim, jsou mi odporní, oni by se měli cítit nepatřičně. Vidím chlapce, který si to rázuje skrze dav těchto namydlených figurín. Se zájmem si je prohlíží, otáčí se po nich, komentuje je.

„Vy jste krásný, vám to sluší. Podívejte se na sebe… no, vy a vy taky. Úplně všichni,“ povídá a směje se od ucha k uchu.

Do toho chlapce jsem se zamiloval, okamžitě. Promítnul se snad můj duch do něho? Byl mým druhým já? Určitě ne, jen měl potřebu a tu vykonal. Ulevil si. Já s ním tu potřebu sdílel, ale nedokázal jsem ji realizovat. Nemůžu ale spoléhat na ostatní, že budou vždy poblíž a mé myšlenky – mé pocity, budou realizovat. Musím být, já musím být, musím být sám za sebe. Konat, být upřímný.

Tramvaj dlouho nejela, a tak jsem se zamyslel. Vrtala mi hlavou jedna dívka, ne ta z baru, jiná. Ta, kterou důvěrně oslovuji. Potíž je, že nerozumím jejím signálům, že nedokážu rozklíčovat její sdělení. Udělám krok? Budu upřímný? Odhalím se?

Napsal jsem jí zprávu. Pozval jsem ji na kafe, což v překladu znamená, že se sejdeme zítra v sedm hodin, půjdeme do kavárny, každý si dáme zhruba osm piv, nějakého panáčka a poté se odebereme ke mně, kde dojde k vášnivé, jinak vcelku zbytečné, avšak bezpečné souloži. Taková je má idea, tak si to maluji. A když to bude jinak, tak jen nepatrně jinak. Já ji znám, ona zná mě. Co si myslím já, si myslí zajisté i ona. Příval spokojenosti, které zaznamenalo mé tělo, když jsem se odhodlal k tomuto činu, byl nečekaný. Byl jsem pyšný. Ulevilo se mi. Byl jsem upřímný, byl jsem to já. Přímý a rozhodný. Nefalšovaný a nepokřivený. Čistý, i když poskvrněný minulostí. A budoucnost? Té se usměji a nechám ji plavat. Ať si teče, ať si proudí, ať je, jaká je. K mé spokojenosti postačí, když ještě chvilku budu já, jen já, sám sebou.

Sedim zrovna doma, zbejvá hodina, než odejdu do MeetFactory, kde máme dneska jeden ze společnejch koncertů s Monkey Business. Tak stihnu napsat těhle pár řádků, oholit se, zapakovat mikrofon, náhradní tričko a rap a vyrazit na zvukovku.

Včera jsme s Kayem Buriánkem v Opavě prezentovali knihu Kmeny a jelikož jsem měl dneska v 7:00 ráno nástup v televizi, museli jsme jet na otočku. Proto jsem se nestihnul ještě ani vyspat. A teď mi vlastně dochází, že i tak může vypadat pověstný „těžký život rappera“, ze kterýho jsem si dřív dělal často prdel.

No nic, všechno bude ok, profackuju se, dám si drink a nechám se strhnout energií dnešního koncertu, který bude ve vyprodaný MF určitě vysoce explozivní. Těším se jak malej harant.

Jinak mě obklopuje ta moje standardní krása – dělám si svoje a je mi dobře. Pracuju na další sólové desce, kreslim pro naše čistě comicsový noviny KIX, připravuju koncepty dvou dalších knih, věnuju se denně biggboss.cz a labelu všeobecně, do toho se zároveň neustále přejídám informacema všeho druhu. Paráda 2012.