Filmové a divadelní kostýmy jsou druh umění, který dotváří celkový dojem z představení nebo filmu. Galerie AzeReT představuje návrhářku významných kostýmů Šárku Hejnovou-Svobodovou.

Šárka Hejnová-Svobodová působila například v Národním divadle, Laterně magice, ale i v zahraničních divadlech – v Sydney Opera House nebo Metropolitan Opera, New York. Stejně tak se její kostýmy objevovaly ve filmech z produkce studia Barrandov a České televize. Spolupracovala s významnými divadelními i filmovými režiséry – Jurajem Jakubiskem, Věrou Chytilovou a dalšími.

13. prosince se konala slavnostní vernisáž výstavy kostýmů, rekvizit, ale i uměleckých mozaik, doplněná baletním vystoupením. Netradiční mozaiky jsou kombinací keramických, dřevěných a břidlicových prvků, často nesou motivy postav a podle mého názoru byly hodně inspirované divadelními postavami.

Galerie AzeReT nabízí umělcům příjemné útočiště naplněné pozitivní energií, která následně působí i na návštěvníky výstav. Je to místo setkání významných osobností, přátel a lidí působících na české umělecké scéně bez ohledu na jejich obor. Při jedné vernisáži se mi podařilo setkat se se zajímavými lidmi, prohlédnout si kostýmy, galerii mozaik a užít si baletní vystoupení.

Ak. mal. Šárka Hejnová-Svobodová
AzeReT ART Galerie
Ondříčkova 20, Praha 3 – Vinohrady
Otevřeno po telefonické domluvě
http://www.galerieazeret.cz/

Projekt DŮM, který v lednu 2012 uvedou režisérka a výtvarnice Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin, vypráví o osudu jednoho pražského secesního domu a loučení se s ním. 20. a 21. ledna od 19 h bude v NoD za přítomnosti performerů a několika původních obyvatel domu uvedena premiéra dokumentárního filmu. Svědectví o domě bude představeno i formou performance a fotografické výstavy.

Poté, co byl dům prodán, byl před začátkem rozsáhlé rekonstrukce postupně vybydlen a odsouzen k proměně až zániku své původní architektonické podoby. Poslední obyvatelé domu Golubovič a Dragin v něm zůstali až do rekonstrukce a spolu se skupinou herců, tanečníků a hudebníků zpracovali témata DŮM a domov. Ze sloučení života a uměleckého činu vznikla performance, film, fotografický seriál a kniha. Vše tak mapuje vývoj DOMU i loučení se s ním během oněch 617 dnů.

Malostranský příběh
Na přelomu roku 2008/2009 vzniklo z iniciativy zakladatelů divadelního sdružení BART v secesním domě na Malé Straně divadlo v domě a doma. Inspirovalo se skutečným životním příběhem a tvůrčím způsobem zkoušelo denně odpovídat na otázku: jak se rozloučit s domem, který musíme po dlouhých letech obývání opustit z důvodu jeho prodeje? Dům prý vlastnila rodina Wichterlových. Během sametové revoluce se v podkrovním bytě scházeli vůdčí členové studentského hnutí. Zakladatelé BART, divadelní režisérka a autorka dokumentů o přechodových rituálech Biljana Golubovič a fotograf Dragan Dragin zde žili a tvořili od doby, kdy v devadesátých letech emigrovali z bývalé Jugoslávie do Čech.

Později se k Biljaně a Draganovi přidala mezinárodní skupina herců, tanečníků, hudebníků a dobrovolníků. Dohromady hledali v prostorech domu tvůrčí odpověď na otázku „Co je to domov?“ z různých úhlů pohledu. Vytvořili v domě interaktivní performanci pod názvem Dočasně v provozu, kam byl divák-spoluobčan pozván jako host. Tak do paměti domu vepsali další kapitolu jeho dějin. Performance měla formu divadelního rituálu, který je inspirován přechodovým rituálem loučení se s umírajícím a zesnulým. V různých podobách se odehrávala po dalších 617 dnů, ovlivněna každodenní realitou, dokud i poslední původní prostor v domě, byt iniciátorů a sídlo skupiny, nebyl rozbourán v zájmu rekonstrukce.

Dům Dom Domov
Interaktivní performance je inspirována tématem domova, svědectvím o naší existenci v reálném čase a prostoru domu na Malé Straně. Projektu se zúčastní umělci z Čech, Slovenska, Polska, Francie, Španělska, Černé Hory a Srbska. Dramaturgie performance propojí tři podoby narace: filmový příběh, divadelní hru a ústní svědectví účastníků.

97 kroků
Film o domě vznikl jako kompozice časosběrného dokumentárního materiálu natočeného v průběhu dvouletého loučení se s domem. Sled mikropříběhů ze života skupiny, performance a fiktivního filmového příběhu, ve kterém se setkáváme s reminiscencí z různých období paměti domu.
Kamera: Darko Štulič, Dragan Dragin, Biljana Golubovič
Střih: Pavel Kolaja
Režie a scénář: Biljana Golubovič
110 min.

Fotografická výstava
Fotograf Dragan Dragin od začátku zaznamenával vývoj „loučení se s domem“. Dragin se zvlášť zaměřil na vztah mezi prostorem a člověkem, mezi prostorem intimním, soukromým – tj. domovem a prostorem veřejným, významem prázdného a neobydleného a obydleného „zaplněného“ prostoru. Vytvořil konceptuální cyklus, který se skládá z výtvarných diptychů vypovídajících o proměně v člověku, prostoru a čase. Na výstavě bude k vidění i instalace Biljany Golubovič.

autor: Tereza Přibylová

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012

Potemnělá místnost velikosti průměrné kanceláře, u stropu čtyři projektory, na všech zdech divoce rozpohybované bílé paprsky mnohoúhelníků a na té největší stěně navíc svislý modrý pruh. Nádech – pruh téměř úplně zmizí, výdech – pruh ztloustne na dobrý metr. Nádech – roztančené trojúhelníky, lichoběžníky a čtverce se zpomalují, až skoro zastavují, výdech – rej opět ožívá a neustále se zrychluje. Nádech – podkresová ambientní hudba se ztišuje a uvadá, výdech – akordy nabírají na dynamice a síle.

Kouzelná maska putuje od návštěvníka k návštěvníkovi, pozorování a prožívání multimediální instalace je zábavné i pro nezúčastněné. Ještě chvíli absorbovat to snové ponoření, ještě naposledy zkusit znehybnět hypnotický modrý paprsek. Návrat do šedé reality, na hlavě kulich s bambulí, nádech i výdech do šály. Bohužel už zcela bez efektu.

Interaktivní instalace PLICE proběhla 13.–18. 12. v prostoru Bubenská 1, Praha 7
Informace o konání další instalace na www.instalaceplice.cz

Výstavní síně galerií obvykle prezentují především esteticky hodnotné umění, umělecky lze přitom ztvárnit i palčivá témata lidské lhostejnosti, manipulovatelnosti a (ne)lidskosti obecně. Výstava Luciferův efekt: Střetnutí se zlem v Centru současného umění DOX prostřednictvím videa, 3D instalací a fotografií představila zlo v různých jeho formách. Čeští umělci (například Magdalena Jetelová či skupina Pode Bal) se zaměřili na to naše „malé české“ v podobě prorůstání organizovaného zločinu do vysoké politiky. Část výstavy se věnovala i období komunismu, prostor dostali ale především ti, kterým se podařilo režim zlomit. Českou sekci uzavírala kopie Charty 77, vystavená stránku po stránce pod tlustým sklem. Je to náhoda, že mnozí ze signatářů byli sami umělci? Když jsem se dostala od tuzemské tvorby k té zahraniční, čekala mě série depresivních videí. Nejdřív zpovědi uplakaných mexických žen, najímaných coby levná pracovní síla bez nároku na lidská práva. „Hajzlové!“, chce se říct na adresu novodobých otrokářů, komunistů, ale i těch našich kmotrů a vlastně všech těch „špatných“. Konejšivá jistota vědomí, kde je ten správný břeh, ale postupně bere za své. Mrazí mě z toho, že ta největší zvěrstva se často odehrála za aktivní účasti tak zvaných obyčejných lidí a že oním hajzlem se může velice jednoduše stát kdokoli z nás.

Špatná odpověď za 450 voltů
Výstava je inspirovaná stejnojmennou knihou od amerického psychologa Phillipa Zimbarda, proslulého zejména svým vězeňským experimentem. Ten prostřednictvím výstavy nabádá obyčejné lidi, aby se stali hrdiny v záloze a jako příklad z našich luhů a hájů jmenuje Václava Havla. Nejvíc šokována (a to doslova) jsem byla při projekci o Milgramově experimentu. Tento sociální psycholog se během 60. let zamýšlel nad tím, jak je možné, že docházelo za druhé světové války k tak nelidskému zacházení s vězni v koncentračních táborech. Rozhodl se proto provést zajímavý pokus a díky němu zjistit, kam až může zajít lidská poslušnost k autoritám . Na začátku experimentu vždy vzájemně představil učitele a žáka. Učitel měl k dispozici stroj s třiceti tlačítky označenými od 15 do 450 voltů. Žák byl usazen do jiné místnosti a na tělo mu byly připevněny elektrody vedoucí k učitelovu stroji. Úkol byl jasný – učitel žákovi předčítal několik slov, z kterých měl žák utvořit správnou dvojici. Když se spletl, byl potrestán šokem, nejprve tím nejnižším a postupně za každou chybu vyšším a vyšším. Za učitelem navíc seděl vědec, podporující ho v jeho konání. Ubezpečoval ho, že vše bere na svou zodpovědnost a že pokračování ve výzkumu je důležité. Učitel však nevěděl, že jak ubohý žák, který křičí bolestí zpoza zdi, tak dokonce i sterilní a chladně vyhlížející vědec za jeho zády jsou ve skutečnosti herci a dráty žádná elektřina nevede. Přesto, že tuto skutečnost dobrovolníci v roli učitele neznali, 63% z nich došlo až na úplný konec šokové stupnice. To znamená, že víc než polovina lidí by vás byla na příkaz někoho jiného ochotná v klidu zabít.

Zlo v dokumentu
Koho by mrzelo, že výstavu nestihl a chtěl by se také ponořit do temných hlubin lidské duše, toho odkazuji na dokumentární film z roku 2006 od Alexe Gibneyho s názvem Experiment s lidským chováním. Kromě zmíněných pokusů se zde rozebírá právě reakce lidí na situace, vyžadující okamžitou pomoc. Proč tedy většina lidí není schopna poskytnout pomoc cizím lidem v nouzi? Necítí totiž osobní zodpovědnost a schováni v davu čekají, co udělá někdo jiný. Máte odvahu být ten „jiný“?

Luciferův efekt
výstava končí 2. 1.
sváteční otevírací doba
23.–26. 12. ZAVŘENO
27.–30. 12. 11:00–19:00
31. 12., 1. 1. ZAVŘENO
Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
180 / 90 Kč

„Corrida je boj člověka a zvířete, v podstatě starý jako pravěk; má všechnu krásu boje, ale má i jeho bolest.“ Karel Čapek na výstavě galerie Vernon Tauromaquia, tváří v tvář býku, kterou můžete vidět v Obecním domě.

Býčí zápas je ústředním motivem celé výstavy a býk je zde zobrazován jako symbol moci, živočišné síly, boj s ním pak jako odvážný a velmi riskantní, avšak ušlechtilý čin.

Když se řekne „zápas s býkem“, vybaví se mi klasická španělská korida. Význam je však hlubší – může symbolizovat boj proti vyšší síle, proti životu v bídě a chudobě, boj proti utrpení doby. Proto se takovým tématem zabývali i ti největší umělci jako Pablo Picasso, Salvador Dalí, Francisco Goya, ale i čeští Emil Filla a Karel Čapek.

Výstava není zaměřena jen na kresby a malby, ale také plastiky a keramiku, zapůjčené z českých i světových galerií. Navštívit ji můžete až do 9. dubna 2012 ve Výstavním sále Obecního domu na náměstí Republiky v Praze.

„NanoPOLIS je unikátní výtvarné, hudební a taneční setkání s vědou,“ definují autoři výstavu na plakátu. Několik objektů je umístěno v kavárně NoNa či ve vstupním vestibulu divadla. Hlavní část je situována do tzv. UT-BOXU v mezipatře.

Potěší, že vstup do boxu je bezplatný a navštívit jej můžete i o půlnoci. Najdete zde patnáct děl českých a zahraničních autorů, kteří se vyjadřují k tématu nanotechnologií. Výstava byla připravena v rámci Týdne vědy a techniky, jednotlivé prezentace mají i umělecký potenciál a pomáhají popularizovat vědecké výzkumy.

Od začátku listopadu do 31. prosince jsou zde k vidění různé umělecké formy – interaktivní animace, počítačová hra, pavučiny z nanovláken nebo zvětšené molekuly. Kupříkladu pro virus prasečí chřipky použili autoři holografickou projekci – díky tomu virus pulzuje a vypadá jako jakýsi podivný, oddechující netvor.

Výstava si neklade vysoké ambice, působí jako zpestření při návštěvě Nové scény. Některé objekty jsou srozumitelné samy o sobě, návštěvník se může potěšit nad hravou prací s novými médii. Smysl jiných zůstává bez komentářů autorů nečitelný. Jinak to ale pravděpodobně u, řekněme, vědeckého umění, které chce zároveň obsáhnout i informační hodnotu, nelze.

V souvislosti s výstavou probíhají také workshopy, komentované prohlídky a semináře s umělci a vědci. A především také divadelní inscenace „Noc v NanoPOLIS“, fúze hudby, tance, obrazu a fyzikálně-chemických experimentů. Hudebně se na inscenaci podílí skupina TataBojs a Petr Cígler, za scénářem a dramaturgií stojí známá figura české site-specific scény Tomáš Žižka spolu s Uskupením TESLA. Hraje se pouze dvakrát. Listopadový termín už je za námi, do diáře si tedy zapište 12. prosince.

Pochmurnost a omšelé pozůstatky dávné minulosti, ale i uvolněnost a náznaky optimismu jako při příchodu jara po dlouhé a studené zimě. To vše se mísí a promlouvá z fotografií Jiřího Hanke na výstavě Kladno – 80. léta v Leica Gallery ve Školské ulici.

Kladenský amatérský fotograf Jiří Hanke zachytil svým objektivem dobu komunismu osmdesátých let z okolí typického dělnického města, které upadalo do nekonečné šedi. Není to ale jen deprese, ale převážně svědectví o době, kdy tehdejší režim pomalu ztrácel svou moc a ve vzduchu se vznášel příslib nového začátku.

Tváře plné optimismu
Nejen zanedbané budovy, ale i lidé se často ocitali v dosahu Hankeho hledáčku. Zaznamenával náhodné chodce, kteří pracují nebo se jen poflakují v prázdných ulicích, spartakiádní cvičence, individua na podomácku vyrobených vozítkách či socialistické brance. Mimo to dokumentoval i prostředí umělců, se kterými se sám setkával. Velmi příjemně působí fotografie z vernisáže v ateliéru výtvarnic sester Válových, kde to spíše vypadá jako na sešlosti letitých přátel, nebo z fotografova bytu, který působí jako malá galerie, v níž se popíjí víno a hovoří do pozdních hodin o všem, co se komu honí hlavou. Jako by strach z režimu utichal a lidem se do žil vlévala nová míza a naděje, že svobodný projev bude opět na denním pořádku.

Zahoďte staré kabáty, jaro přichází
Právě tato slova ve mně snímky evokovaly. I když mi z pohledu na panelákové zástavby utápějící se v mlze běhal mráz po zádech, detaily a výrazy zachycených osob mluví jasně. Z oken chladných betonových kolosů se náhle line úlevný výkřik, že tohle bude již za chvíli minulost, ke které se budeme vracet jen skrze černobílé fotografie.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

Do Prahy míří šestý ročník festivalu současného umění This Is Not Another Biennial, zkráceně Tina B. Letos s předem daným tématem ART–ECO–BIO. Od 20. října do 13. listopadu budou vystavena nekonvenční „zelená díla“ po celé Praze, a to hned na několika místech zároveň.

Tak jako každoročně se v rámci Tiny B. představí umělci z celého světa a nejnovější umělecké trendy v oblasti nových médií, light artu, video artu, performance a dalších oblastí. Jedním z nich je pro výstavu tak trochu netradiční prostor atomového krytu pod hotelem Jalta, kde se budete moci v době zahajovacích dnů od 20. do 23. října setkat se všemi kurátory, sběrateli, umělci a novináři. V průběhu festivalu zde budou vytvořeny dvě výstavní sekce. První s názvem Eco Bio Goes Around The World obsahuje převážně videa a instalace a druhá Německá sekce nám představuje sedm, jak jinak než německých, umělců, mezi které patří také světoznámá Claudie Robles. Ta k nám přijela se svým dílem Oceanique. Vystavovatelé ze Švýcarska, Izraele a Itálie budou křtít nově otevřený výstavní areál Vernon Depot v Holešovicích, a to v sekci Little Absurdities. Stranou nezůstanou ani umělci z Polska, jejichž díla je možné zhlédnout v druhé zdejší sekci Universal Habitat, My Habitat. Ještě před zahájením celého festivalu 19. října nezapomeňte navštívit vernisáž fotek Mickeyho Smithe. Ten ve Vernon Projektu, výstavním prostoru na rohu ulic Janovského a Heřmanova, představí svou sbírku s názvem Today. A jen kousek vedle, taktéž v ulici Janovského se nachází Galerie Vernon, která celý festival pořádá. Tam se ve stejný den otevírá výstava izraelské fotografky Angeliky Sher. Útočištěm letošních open air instalací se stane více než oblíbená (A)void galery na náplavce pod Rašínovým nábřežím, kde se mj. chystá americký sochař Kal Spelletich zkonstruovat třímetrovou sochu létajícího anděla. S festivalem po celou dobu spolupracuje kino Bio Oko, které poskytuje prostory videoprojekcím, z nichž jedna nás vezme na výlet až do dalekého, exotického Afghánistánu. A komu by to stále nestačilo a chtěl by prodiskutovat problematiku takzvaného ready-made umění, může tak učinit v budovách VŠUP na náměstí Jana Palacha.

Více informací naleznete na webu www.tina-b.cz, Facebooku Tina B. Fest nebo Twitteru @TinaBFest.

Dost už bylo šokujících výstav. Kontroverze v Rudolfinu láká na pohled do právní historie fotografie a ptá se na klasickou otázku, zda je samotná fotografie uměním.

Před začátkem prohlídky jsem dostala nečekanou nabídku vytvořit si vlastní brožuru o celé expozici. Konkrétněji desky, do kterých si přidávám materiál ke každé fotografii, která mne zaujala, a tuhle, sobě na míru vytvořenou knihu si pak odnáším s sebou domů.

Ale vraťme se do galerie. Výstava ukazuje známá i méně známá díla, od počátku fotografie až po současnost. Nutila mne zamyslet se, je-li fotografie skutečným uměním, jak je to vlastně s těmi krádežemi lidských duší, jaký význam fotografie nese a jak nesmyslný význam jí někdy přikládám. Sama jí často až bezmezně věřím, přestože mne ještě častěji podvádí. Jenže – za každou fotografií stojí zase jenom člověk. Úsměvným příkladem této hry s lidskou fantazií je portrét dívky, která mluví s vílou. Vznikla v roce 1920 společným úsilím dvou kamarádek. Fotografii ukázal veřejnosti sám sir Artur Conan Doyle, který věřil ve spiritualismus. Už tehdy vyvolala řadu kontroverzních reakcí, ale dívky si stály za svým. Teprve ve svých 83 letech jedna z nich prohlásila, že víla byla vystřižena z časopisu, druhá to však do konce života nikdy nepotvrdila.

Výstava mě donutila přemýšlet o jednotlivých fotografií, a to ještě dlouho poté, co jsem za sebou zavřela dveře Rudolfina. I to podle mě svědčí o kvalitě výstavy. Kontroverze v Rudolfinu potrvá do 13. 11

Nový prostor pro aktuální umění Prádelna Bohnice v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích připravil výstavu Kamily Ženaté Roll Over All, Roll All Over, Lilith.

Roll Over All, Roll All Over, Lilith pod kurátorskou taktovkou Silvie Šeborové je projekt, který se do chladných industriálních prostorů bývalé prádelny ohromně hodí. Kamila Ženatá prostřednictvím videí, maleb a textům připravených na míru pro Prádelnu Bohnice představuje podivně temnou i něžnou metaforu života, jehož základním prvkem je rotující pohyb. Zvolila si deset zástupných archetypálních charakterů, které podle dané filosofie tvoří součást života všech jedinců. Jejich jednotlivé charaktery se staly základní osou pro vystavované videozáznamy. Jednu z postav − Lilith – pak rozpracovala pomocí maleb, animací a projekcí do dalšího celku, který tvoří volnou součást cyklu Roll Over All.

Kamila Ženatá působí na pražské umělecké scéně již od roku 1980, kdy ukončila své umělecké vzdělání na Akademii výtvarných umění. V osmdesátých a devadesátých letech se prezentovala hlavně svým grafickým dílem. Vystavovala rovněž v zahraničí, v Německu, Švýcarsku, Holandsku a ve výstavních síních Českých center. V roce 2007 připravila koncepčně náročnou a mediálně různorodou instalaci ve výstavní síni Mánes s názvem Nauč se stát na jedné noze. V roce 2009 kurátorsky připravila společně s Milenou Slavickou výstavu „Čtrnáct S“ pro Centrum současného umění DOX, prezentující díla čtrnácti současných českých umělců včetně její videoinstalace. Vedle své výtvarné tvorby se věnuje i psychoterapii, a tak se kdysi velkolepě opuštěná a nově kurátorsky oživená Prádelna Bohnice zdá jako ideální místo pro tuhle výstavu.

Kamila Ženatá: Roll Over All, Roll All Over, Lilith
Prádelna Bohnice
7. 9.–30. 10.
st, so: 14:00–19:00
www.pradelnabohnice.cz

TINA B. zve už pošesté až 100 nejlepších současných progresivních umělců, kteří pracují zejména v oblasti nových médií, light artu, video artu a performance. Letošním tématem je heslo ART – ECO – BIO. Nekonvenční „zelená“ díla od umělců ze všech koutů světa se objeví od 20. října do 13. listopadu 2011 v několika netradičních lokacích po celé Praze.

„Jedním z hlavních útočišť současného umění se stane atomový kryt pod Hotelem Jalta v samotném centru Prahy, na Václavském náměstí číslo 45. Dalším centrem festivalu bude náplavka u řeky Vltavy, kde budou k vidění výstavy i open-air instalace,“ odhaluje ředitelka festivalu TINA B. Monika Burian Jourdan další lokace kromě domácích prostor ve Vernon Projektu a v bytové Galerii Vernon v Praze 7 na Letné. Dvě festivalové sekce pak budou ve zbrusu novém výstavním prostoru Vernon Depot, který sídlí v Holešovicích. TINA B. bude v neposlední řadě také promítat, a to v holešovickém kině BIO OKO.

„Nejzajímavější částí festivalu TINA B. jsou vždy VIP ZAHAJOVACÍ DNY. Ty letos proběhnou od 20. do 23. října 2011. Jsou to totiž právě tyto čtyři dny, kdy budete mít jedinečnou možnost setkat se v Praze se všemi kurátory, umělci, sběrateli i novináři,“ zve Monika Burian Jourdan na program plný diskusí, performancí, akcí ve veřejném prostoru, ale i vernisáží a večírků. Velkolepý festivalový večírek TINA B. DANCES IN THE TRAIN, který se rozjede 22. října ve vlaku ze Smíchova.

Opomenout byste neměli ani festivalovou sekci s názvem ECO BIO GOES AROUND WORLD. Tu najdete v podzemí Václavského náměstí – v atomovém krytu pod hotelem Jalta. Jednou z nejzajímavějších osobností, která se představí v rámci sekce ECO BIO GOES AROUND WORLD, je umělec Shalom Tomas Neuman, který se narodil v Praze. Jako jediný mužský potomek kdysi rozvětvené židovské rodiny přežil nacistický holocaust. Dětství prožil v Izraeli a od svých 12 let žije ve Spojených státech. Na TINĚ B. 2011 Shalom Neuman představí svou barevnou světelnou instalaci s názvem Neo Nuky Madona.

autor: Anna Baumová

Poprvé tak máte možnost spatřit rozsáhlou sbírku české poválečné tvorby tzv. druhé surrealistické generace vycházející z avantgardy a vyvíjející se především ve skupině kolem kritika a publicisty Karla Teigeho, po jeho smrti pak vedené literárním a uměleckým teoretikem Vratislavem Effenbergerem. Výstava zahrnuje i díla z obnovené Surrealistické skupiny.

V první části výstavy jsou shromážděny zejména sborníky Znamení zvěrokruhu z roku 1951 nebo Objekt 1–5 z let 1953–1962. Najdete tu i katalogy výstav, které se nikdy neuskutečnily nebo například po zásahu StB jediný zachovalý výtisk sborníku, který připravil Egon Bondy a Jana Krejcarová v roce 1948.

Druhá část pak představuje dobu normalizace a činnosti nově vzniklé Surrealistické skupiny, jejíž vůdčí osobností byl již zmíněný Vratislav Effenberger, mezi jeho nejznámější spoluautory patří František Dryje nebo Emila Medková. V této části se expozice zaměřuje na nelegálně vydávané soubory jako například Otevřená hra (1979) a Opak zrcadla (1985) nebo policejně zastavené výstavy „Sféra snu“.

Výstavu doplňuje cyklus filmů v kině Ponrepo.

Surrealistická východiska 1948–1989 připravil kurátor Stanislav Dvorský ve spolupráci s Martinem Stejskalem a Františkem Dryje. Projekt podpořili Památník českého písemnictví a Společnost Karla Teigeho.

Další informace naleznete na stránkách revue Analogon www.surrealismus.cz/vychodiska a www.bio-ponrepo.cz.

Místo do ringu postaví dva soupeře před dav přiopilých diváků, místo rukavic jim do rukou vrazí štětce a fixy a místo krve teče černá barva. Neobvyklé umělecké klání, které ze světových bojišť dorazilo i k nám, představuje v rozhovoru organizátor Viktor Čistič.


CÍL: MEGASVĚTOVÝ HERO
Jak vznikly souboje Secret Wars?
Před šesti lety je v Londýně vymyslel kreslíř Terry Guy jako odkaz na Marvelovy komiksy, kde proti sobě bojovali ti největší hrdinové v tajných válkách. Jedná se tedy o souboj ilustrátorů. Jde o živé umění, live art battle. Distancuje se od graffiti a soustředí se na lidi, kteří kreslí a malují. V dnešní době už jsou SW rozšířeny zhruba do třiceti zemí světa, nejnovějším přírůstkem jsou SW Trinidad. V České republice se SW rozběhly před třemi měsíci jako individuální souboj, tedy nikoli skupinový, jinde totiž proti sobě bojují kolektivy reprezentující daná města. Já našel SW v Austrálii už jako individuální souboj, protože na té ploše se samotný umělec aspoň pořádně namaká. (smích)

Jaká jsou pravidla?
Stanovený čas 90 minut, smí se používat pouze černá barva na bílém pozadí (v našem případě je to plátno), a to jak fixy, tak štětce. Plátno je v prvním kole velké 2 × 2 metry a v dalších kolech už má standardní velikost 2,5 × 3,5 metru, která se používá i v mezinárodních kláních. Chtěl jsem, aby si v prvním souboji umělci vyzkoušeli, jak velký problém jim může malba na takovou plochu dělat. Ti, kteří se probojují dál, to budou mít zase o něco těžší. Bude to pro ně další výzva, aby to nebylo fádní. Souboj sledují dva porotci a publikum. Oba porotci i publikum mají samostatný hlas – o postupu tedy rozhodují celkem tři rovnocenné hlasy. Mínění publika se měří decibelometrem. Čím hlasitější uznání, tím větší šance na postup.

Jaká cena čeká na vítěze?
Vítězové jednotlivých kol získají tenisky od Nike, které si na internetu sami navrhnou. V rámci České republiky „stačí“ vyhrát čtyřikrát a postup do evropského finále je jistý. Výherci jednotlivých regionů by pak měli postoupit do světového finále, kde se utká vítěz Evropy s vítězem Ameriky, Austrálie atd. Z toho pak vzejde absolutní, gigantický SW Hero. (smích)

Jak probíhá výběr soutěžících?
Je nutné říct, že výběr už proběhl. Jsem ale i nadále otevřený dalším zájemcům. Do soutěže se mohl přihlásit v podstatě kdokoliv. Nábor probíhal formou kampaně na stránkách SW (www.secretwars.cz). Bylo nutné zaslat ukázky vlastní tvorby, z nichž jsme pak vybrali nejlepší kandidáty. Z celkového počtu skoro stovky lidí jsme jich vybrali šestnáct.

Základním kritériem byla pestrost. Nechtěl jsem, aby to bylo všechno jenom karikatura, komiks nebo graffiti. Každý soutěžící je jiný, má vlastní styl a rukopis. Zároveň každý reprezentuje určitý obecnější směr, kterým se vydal.


NATVRDO A ČERNOBÍLE
Představme soutěžící nejbližšího kola, které proběhlo 21. 7.
Poprvé bude v Čechách bojovat holka proti klukovi. Původně jsem si myslel, že nechám bojovat dvě holky. Odpovídá tomu i aktuální plakát. Ale pak jsem si řekl, že se těch holek přihlásilo tak málo, že nechci hned o jednu přijít. Nevím, co je víc společensky vyrovnané: jestli brát ženy naprosto rovnocenně a nijak je nešetřit, anebo je brát jako sobě rovnocenné a stavět je tedy jen proti dalším ženám, čímž z nich ale dělám nerovnocenné vůči ostatním. Na základě toho jsem si vybral holku proti klukovi. V porotě tím pádem také zasedne jedna holka a jeden kluk.

Pro tenhle souboj se představí slečna Oipooik. Hrozně se mi ty její věci líbí. Připomínají mi takovou romantickou karikaturu. Ale neznám ji, v životě jsem ji neviděl. Bojovat bude proti Kubovi zKraje. To je taky zajímavý charakter. Jeho věci jsou víc šrafované. Jde o kresbu, která využívá tmavších a bledších ploch hustějším šrafováním. Nazval bych ho kresličem portrétů. Ale těžko říct, možná je to architekt. Jeho jsem taky nikdy neviděl. Myslím, že ta nestrannost je jasná. Z 99 % umělce osobně neznám.

Oba dva účastníci ale malují i kreslí, což může být na SW nevýhodou. Jsou zvyklí využívat i škálu barev. Tady se jede jen černá na bílou, není žádná oprava, nic nelze přemalovat jiným odstínem. Všechno je natvrdo. Neexistují skicy. Když má člověk nápad, přinese si ho v hlavě a ne na papíře. Skicovat si pak samozřejmě může přímo na místě fixou na plátno.

Rozhodně je na co se těšit. Díky jistému rozdílu stylu obou ilustrátorů si určitě každý divák najde to svoje.

Nebojíš se ovlivňování ženskými zbraněmi? Nebude slečna ve výhodě?
Nemyslím si. Já se na to těším. Docela rád takové souboje sleduji – z Malmö proti Berlínu poslali tři Švédky a bylo to vážně zajímavý.

Vyhrály?
Víš, že ani nevím? (smích) Na druhou stranu kluci bývají bojovnější. Myslím si, že některé holky to v sobě mají taky, jenom se v tom potřebují najít. A jestli je tento souboj tím správným prostředkem, to uvidíme. Rozhodně bych byl rád, kdyby takových soubojů bylo víc a kdyby se hlásilo víc holek. Nevím, v čem to vázne…


PITKA S PROGRAMEM
Čím jsou SW lákavé pro diváky?
U každého souboje je speciální hudební host. Tentokrát to bude Malalata Soundsystem – DJové, kteří hrají world music. Součástí budou jako obvykle i Secret Wars Djs, většinou s námi hraje DJ Hlavolam a další lidi, kterým dáváme prostor na vlastní prezentaci. Ten devadesátiminutový souboj určitým způsobem pohání i hudba, která se zrychluje a upozorňuje tak na zkracující se čas, který soutěžícím zbývá a který vnímají i diváci.

Pro diváky jsou SW zajímavé právě tím, že se nejedná o klasickou ožíračku v hospodě anebo koncert, kde se tleská po každé písničce. Je to pitka, kde člověk zároveň sleduje, co se mu děje před očima. Každý tipuje výsledek, každý má svého favorita. Lidi spolu komunikují, tančí nebo se jenom dívají. Základem je postavit proti sobě dva umělce tak, aby byl souboj zajímavý i pro diváky.

Jaký styl práce se při SW nejvíce osvědčil?
To je samozřejmě individuální. Někdo je přesvědčen, že to musí být spontánní. Základ vytvoří během 20 až 30 minut, zbytek jen doplní a do hodinky je hotov. Někdo se pečlivě připraví a předem vymyslí vtipnou a zajímavou zbraň, kterou se snaží diváky a porotu zaujmout natolik, aby mu dali svůj hlas. Někdo má takovou techniku, že to za těch 90 minut nestíhá, a má co dělat, aby tu plochu zaplnil. To je na každém ze soutěžících. Mají možnost využívat jakýchkoliv zbraní, aby se navzájem zesměšnili a sundali.

Na SW je zajímavé, že se to celé odehrává přímo před očima diváků, což má zpětný efekt i na umělce. Je něco jiného malovat doma v klidu než malovat na čas před čtyřmi stovkami očí. Navíc se soupeři navzájem vidí, sledují, co ten druhý maluje, a můžou tak na sebe okamžitě reagovat. Taky vnímají ten dav a to, co se v místě děje. Soupeři předem znají svá jména, vědí, proti komu bojují a můžou se na sebe vzájemně připravit.


ZÍTRA A VŮBEC
Kdy proběhne další bitva?
Během srpna se jich uskuteční několik. Přesné termíny ještě nejsou dané, protože hledáme nové prostory. Pokaždé pořádáme souboj na novém místě – první byl v Bubenské, pak ve 2. patře a nyní se těšíme do XT3. Tam se mi líbí členění prostoru. Na umělce je dobře vidět a lidi jsou víc nahuštěni, čímž se podpoří atmosféra, kterou během večera vytvářejí. Pro podrobnější informace dalších akcí se určitě vyplatí sledovat Secret Wars na facebooku anebo stránky www.secretwars.cz.

Co je vlastně posláním soutěže?
Jde o objevování nových talentů. Je to komunitní záležitost, která dává lidem šanci prezentovat se doma a potažmo i ve světě. Soutěž funguje už šest let a za tu dobu se mnoho lidí stalo známými a respektovanými umělci právě díky účasti na SW. Mnohdy ani nezáleželo, zda vyhráli. Spíš se jim podařilo najít si své fanoušky, kteří je začali sledovat. Cílem soutěže je zviditelnit ty, kteří si doma jen tak čmárají do šuplíku.

Zároveň se díky soubojům lidi seznamují a navzájem si pomáhají. Možná je to dobrý začátek pro kolektivní díla, možná je to dobrý začátek pro nová přátelství. Rozhodně je dobře, že se něco děje. Je to jeden z nástrojů, jak s výtvarnou komunitou pohnout a jak do dění vnést špetku humoru a špetku bojovnosti. Ale v zásadě je to jen legrace. Když nejde o život, jde přece o …

Před Secret Wars Česko 21. 7. v XT3, Oipooik vs. Kuba zKraje
Stejně jako na sebe před vstupem do ringu dělají ramena boxeři, pošťouchli jsme i my oba účastníky souboje Secret Wars, aby si vzájemně něco hezkého vzkázali.

Těšíš se na souboj?
Kuba zKraje: Jojo, lepší se těšit než se bát. Černobílý duel, myslím, nebolí a tlak zvědavých očí snad zmírní dobrá muzika.
Slečna Oipooik: No jasně, že se těším! Jinak bych se přece nehlásila.

Vyluštění tajenky pro všechny zvídavé křížovkáře: souboj skončil vítězstvím slečny Oipooik!

Jsem středobodem svého světa. Jsem bodem, kolem kterého se vše otáčí. Jak jinak ale mohu vnímat svět než skrze sebe?A kdy se zdravá sebestřednost mění ve škodlivou sebezahleděnost?

Vstupní sál výstavy Já, bezesporu je impozantní. Instalace „Menschlich“ Christiana Boltanského mi doslova vyrazila dech. Ten dech jsem ale postupně našla a popravdě mi ho ještě velký kus zbýval – jenže výstava už byla u konce. Výstava mohla být dvakrát tak dlouhá a neospravedlňuje to ani tvrzení z letáku, že výstava nechce být vyčerpávající. Jak si totiž pak mám vyložit větu z webu, která tvrdí, že „se v širokém záběru pokouší shrnout a navzájem propojit řadu prací, které samy o sobě vznikaly v nejrůznější době a místě, přičemž ale komplexitou svého vyjádření mají zásadní význam pro interpretaci daného tématu.“? Ale nenechte se zmást, z velkých galerií mám Rudolfinum opravdu ráda a výstava za návštěvu rozhodně stojí. Jen příště si zajedu i do Wolfsburgu, jehož Kunstmuseum a kurátoři se na podobě pražské výstavy výrazně podíleli.

Já, bezesporu se tak stává pootevřeným oknem do košatého světa, které téma identity otevírá a které prostor galerie výrazně přesahuje. Ukazuje to například videoinstalace Garyho Hilla, od které je jen krok k adaptaci nejnovější hry Edwarda Albeeho Me, Myself and I (kdy bude tahle loňská novinka i u nás?) nebo stejnojmenný cyklus Cindy Shermann (která je na výstavě zastoupena velmi střídmě). Nechci si ale hrát na kurátora. Jen je mi líto, že potenciál tématu nebyl využitý více než jen sociologickými přednáškami, komentovanou prohlídkou a programem pro školy. Protože téma identity je ve světě CCTV kamer, virtuálních světů a nejisté bezpečnosti více než aktuální.

Diváci jsou vystaveni a sledováni námi, jak sami něco sledují… nikoli zpět diváky v nabízející se smyčce, ale cosi jiného…

Před mýma očima se proměňují dvě dětské tváře. Obličeje plné emocí přecházejí z úžasu do radosti, z leknutí do rozhořčení a tak stále dokola. Rychlost a náhlost vnitřní proměny, klidová pozice těla a pohled směřující stále stejným směrem v jediném ohnisku vzdálenosti mne nenechává dlouho na pochybách, že se jedná o diváky televize. Sledují něco neuvěřitelně pohlcujícího, soudím podle jejich napjatých výrazů. Jenže jde o dvě malé divačky a děti jsou přece ještě nezkažené a naplno zaujaté pozorováním světa a druhých, i když se jedná třeba jen o televizní obrazovku.

Silnější virtuální realita
Sylva Francová se zabývá fotografií a videem. Své časosběrné projekty orientuje především do vlastního rodinného prostředí. Nejnovější projekt Diváci vytvořila s oběma dcerkami v rodinném zázemí. „Fotila jsem je průběžně odmala, vždy mne fascinovalo to jejich zaujetí pohádkou, příběhem…“

Holčičky vědí, že je máma fotografuje. Pohádka, na kterou se dívají, je však silnější než staticky známá realita hned vedle. „Děti neskrývají své emoce, je na nich dobře vidět, jak se při sledování pohádkových příběhů dostávají do jiné reality. Obrazovka jim v tu chvíli nahrazuje celý svět, od kterého se nemůžou odtrhnout,“ říká Sylva.

S odstupem dospělého, který se naučil rozeznávat skutečnost a určovat si hranici „ponoru“ do prožitku virtuálního světa, pozoruji dětskou citlivost vnímání příběhu na obrazovce. Jenže – je můj odstup skutečně takový, jak si myslím? Při sledování televize často potlačuji své emoce, abych byla konformní s jakýmsi společenským uvědoměním. Vždyť jde pouze o film, je to přece falešný příběh, jen nahraná historka. Skončí a přestane existovat. A televize mi navíc dává iluzi svobodného pohybu – vždyť mohu vstát a uvařit si kávu…

Co je ale ve skutečnosti pravá realita, když emocionální zkušenost při pozorování obou – pravé i té nahrané – se zdá být rovnocenná? Vždyť nakonec nehraje roli, zda se jedná o výjev ve světě reálném či virtuálním.

Sovy nejsou tím, čím se zdají být
V Lynchově Mullholand Drive je scéna z divadelního jeviště, kde moderátor vykřikuje „Everything is on a Tape!“ a hrající saxofonista v tu chvíli vzdaluje svůj nástroj od úst a hudba dál hraje, jen on svým gestem vyvrací domněnku, že hrál na živo. Lynch symbolicky naznačuje, že obrazový i zvukový přenos nás ovlivňuje stejným způsobem, jako nás ovlivňuje iluze reality.

Videoinstalace Diváci jsou dvě samostatné, proti sobě umístěné projekce. Jednotlivé po sobě následující fotografie jsou mírně rozpohybovány efektním časovým prolnutím. „Vzniklo hodně fotek a poté jsem pro příležitost této výstavy nafotila nový soubor pro projekci, ale to, že jsem holčičky fotila dlouho, mi pomohlo najít tu správnou finální verzi pro tuto výstavu,“ říká mi Sylva při vernisáži. Vnímáme tak škálu citových rozpoložení malých dvojčátek čistě a minimalisticky, Sylva Francová nevyužívá trendové vyumělkovanosti. Objekty jsou dostatečně svůdné pro svůj vnitřní obsah, který si v tomto případě nemusíme sami dosazovat. Vnímáme ho tak silně, že nás uchrání od oblíbeného dojímání se nad kýčovitostí krásných tvářiček a donutí nás možná také na chvíli popřemýšlet o svém vlastním emocionálním životě.

Sylva Francová: Diváci
Galerie Chodovská tvrz – malá galerie
Ledvinova 9, Praha 4
út–ne, 13:00–19:00
13. 5.–16. 6.
60 / 30 Kč / rodinné vstupné 120 Kč


autor: Markéta Bendová

Pokud máte pocit, že vás obklopuje česká upachtěnost a všudypřítomný nevkus, výstava NOW and WOW v Langhans Galerii pro vás bude vysvobozením.

Švýcarský kurátor Walter Keller velmi přítomným způsobem přináší prostředí módních blogů do galerijního prostoru. Místo fotografií v prostoru potkáme zavěšené iPady, které si můžete sami ovládat a pouštět si na nich slideshow jednotlivých bloggerů. Trochu jsem si připadala, jako když klikám na facebooku, a to je myslím pro dnešní dobu příznačné.

Keller tak stírá hranici mezi posvátným pocitem, jenž je spojen s pobytem ve svatyni umění – galerií, a jakýmsi živočišným voyerismem, který se v nás probouzí, když surfujeme na internetu. Hranice zcela mizí ve sklepení galerie, kde jsou vystaveny dvě série – Lékařská fotografie z Japonska kolem roku 1900 ze sbírky Dr. Ikkaku Ocháno a Spálená země, test jaderných zbraní autora Meinrada Schadeho.

Na fotografiích ve skleněných vitrínkách jsou s důstojností a respektem zachyceni fyzicky znetvoření lidé. Tato smutná krása mne přiměla uvědomit si svou vlastní povrchnost. Pocit je o to silnější, když tuto expozici navštívíte jako poslední, plni proměnlivých barev, tvarů, obrazů a módních stylů.

Kurátor dále představuje dvě série slavných fotografů: Roberta Franka (1924) a Juergena Tellera (1964). Frank je znám především jako dokumentární fotograf s citlivým vnímáním a se smyslem pro lehkou ironii. Jeho nejslavnější sérií jsou Američané, ta také vyšla knižně. Proto je překvapivé vidět jeho jméno a práci v souvislosti s módní fotografií. Vystavená série (1989–1997) působí velmi civilně a svým způsobem předjímá dobu – Frankova estetika potírá klasické vnímání módní glamour fotografie, která v době vzniku tohoto souboru byla nejjednodušší možnou formou, jak se v módní branži prosadit.

Tellerova slavná série Go-Sees, kterou je možno si prohlédnout v knihovně Langhans od momentu otevření galerie, je tentokrát velmi nápaditě instalována zavěšením na lankách. Způsob prezentace fotografií ve mně vyvolával neodbytný pocit nepatřičnosti. Jako bych se ocitla v temné komoře, dívala se fotografovi přes rameno, sledovala práci jeho rukou – bez dovolení, jako nezvaný host. Výstava velmi jemným a sofistikovaným způsobem probouzí zvíře, které je v každém z nás. A zároveň baví.

NOW AND WOW: ZNOVUZROZENÍ MÓDNÍ FOTOGRAFIE
Langhans galerie Praha
Vodičkova 37, Praha 1
25. 5.–9. 7.
út–ne 13:00–19:00
60 / 30 Kč

Soutěž s Langhans Galerií o lístky na výstavu zde.