Do 19. září 2010 máte poslední možnost navštívit v prostorách Městské knihovny v Praze unikátní projekt Roky ve dnech s podtitulem České umění 1945–1957. Výstava představuje obrazy, kresby, fotografie, sochy i koláže vnitřně svobodných umělců z umělecky diskriminované „doby temna“.

Nástupci avantgardy
Kurátorkou výstavy je historička Marie Klimešová, která tak navázala na svůj předchozí projekt Ohniska znovuzrození: České umění 1956–1963. Rozsáhlá, místy až předimenzinovaná expozice čítá na osm set děl. Spíše než chronologicky je řazena tématicky, a tak se například s obrazy Mikuláše Medka, Čestmíra Kafky či Václava Tikala setkáváme v průběhu výstavy vícekrát. Příčné rozlišení do třinácti tématických celků a zároveň do dvou časových etap dává možnost sledovat i osobní vývoj autorů a jejich uměleckých drah. Roky ve dnech nabízejí skvosty, které jsou nezbytným a přitom značně opomíjeným spojovníkem mezi věhlasnou předválečnou avantgardou a uvolněnými, rozevlátými 60. léty.

Od Toyen po geometrickou abstrakci
Společným motivem první části výstavy nazvané Přeludy doby je reflexe subjektivních zkušeností z války. Díla pod vlivem psychoanalýzy a existencionalismu vystihují více či méně reálným způsobem atmosféru doby. Od Toyeniných „Sejfů“ zobrazujících ponurou chodbu s bezpečnostními schránkami, ze kterých vytéká krev, přes „Sutiny“ Zdeňka Sklenáře po Grossovo kubistické „Město před náletem“. Překvapením jsou surrealistické a zároveň přesně geometrické obrazy Václava Tikala – „Stavba mostu“, „Hold Albertu Einsteinovi“ či „Astrofyzikální věž“. Jejich zařazení zde není zcela přímočaré, nicméně námětově celek dotvářejí a umožňují plynulý přechod do dalšího okruhu – Skutečnosti ve znacích. Zde základ děl Josefa Istlera, Františka Grosse, Čestmíra Kafky a dalších tkví v přeměně emocionality v geometrickou strukturu až abstrakci.

Útěky k primitivismu a k tradicím
Ocitáme se v třetí části věnované Primitivismu. Elementární směr je logickým důsledkem psychických válečných traumat a postihuje převážně mladší generaci umělců. Působivý je „Bílý obraz“ Mikuláše Medka či „Dvojice“ Čestmíra Kafky. Expozice postupuje do celku Totální a jiné realismy, kde díla různými způsoby odráží realitu doby, tzv. „truchlivého realismu“. Oddíl Tváře disponuje podobiznami vystavujících autorů – od až karikaturního Andreje Bělocvětova, jemného Jana Zrzavého a Jaroslava Laciny k ponurému autoportrétu Emily Medkové. Pátá kapitola Balada/Krajina upoutá kubistickými výtvory Emila Filly – „Já som bača velmi starý“ či „Hody milé hody“ vyhotovenými kombinací technik na hedvábí. Cyklus skrz díla Aléna Diviše či Jana Zrzavého poukazuje na návrat k lidovým tradicím a domácí krajině jako nositelce identity a citových hodnot.

„Doba vymkutá z kloubů“
Imaginace strachu je nejpůsobivější částí expozice. Lyrické, snové až hrůzostrašné malby Stanislava Podhrázského – „Imaginace strachu“, „Dvě ženy“, „Kresba III.“. Medkova surrealisticky existencionální díla – „Hádka“, „Dýmající hostina“, „Hluk ticha“ či břitvou motivované obrazy – „Mlynářova vášeň“. To jsou královské klenoty výstavy. Malby celku pocházejí z období po převratu, kdy společensky vyřazení umělci různých generací hledají nové způsoby, jak vyjádřit své vnitřní prožívání plné obav a svůj negativní pocit z „doby vymknuté z kloubů“.

Samota, lebky a křesťanství
Celek Zastavený čas promítá v obrazech izolaci, nudu a melancholii. Častým motivem jsou osamocené postavy od Jiřího Johna, Miroslava Chlupáče či Františka Kalába. Memento Mori je úsekem zvažujícím znovu a znovu hodnotu života v kontextu válečných zvěrstvech. Ústředním znakem jsou lebky vykreslené Václavem Boštíkem či Janem Zrzavým. Spiritualita připojuje náboženské, především křesťanské symboly. Umělci balancují mezi typickými biblickými náměty a skutečností. Působivé jsou obrazy „Job“ od Věry Novákové a originální až komiksová díla Ivana Sobotky – „Svržený satan“, „Samson“ či „Lotova žena“. Navazuje sekce Nové role populární kultury, ve které se dostáváme k fenoménu města a především ke kolážím Karla Teigeho, Zbyňka Sekala, Jiřího Koláře či Roberta Piesena, které mají v umění i v rámci expozice své nezastupitelné místo.

Počátky Body Artu
Předposlední oblastí projektu je Akce Tělo Experiment s Boudníkovou fotografickou sérií „Levitující Vladimír Boudník“. Vladimír Boudník, který proslul svými experimentálními grafikami s využitím vlastní krve či spermatu, je považován za předchůdce akčního umění a české poválečné abstrakce vůbec . S „figurinovými prvky“ zaujme Jiří Toman a Josef Sudek v díle „Ateliér Andreje Belocvětova“. Na závěr se nám otvírá poslední, třináctá komnata 1957 – První rok změny, kde opět nechybí ojedinělé postavy Mikuláše Medka v malbách „Děti a včely“ a „Pletařka“ či osobitý Václav Tikal.

Absence sociálního realismu
Kromě ústředního zaměření se jednotlivé tématické celky liší formou, generačním i časovým rozpětím a jednoznačně také kvalitou. Je zřejmé, že do prvotně vytvořeného vzorce byla některá díla zakomponována „stůj co stůj“, a to i přes nevelkou provázanost s hlavním motivem. Ovšem, to, co považujeme za uměle zařazené, může být na druhou stranu kouzelné. Diverzifikace výstavy nemusí být finální a neměnná, ale naopak dynamická. Taková, ve které je dovoleno pomyslně i skutečně díla mezi oddíly přesouvat a zaměňovat za jiné. Pravdou ale je, že expozice nenabízí komplexní uměleckou interpretaci období, neboť je záměrně vynechán typický a oficiální přístup doby – sociální realismus. Absentují i někteří neopominutelní autoři a formy umění (např. poválečný design skla). I přesto je přínos sbírky obrovský, a to i z vědeckého hlediska v souvislosti s prezentací děl pozapomenutějších autorů. Projekt dokazuje, že české poválečné umění nezačíná rokem 1957, ale daleko dříve, o čemž se mohou zájemci přesvědčit v reprezentativním čtyřsetstránkovém katalogu nakladatelství Arbor Vitae, který je vystaveným exponátům věnován.

Před více než měsícem představila umělecko-provokativní skupina Ztohoven svůj nový projekt Občan K. Způsob, jak dílo prezentovali, ve mně vzbudil docela rozpaky a dlouho jsem si lámal hlavu nad tím, co je vlastně oním výstupem, který by měl být nezbytnou součástí každé konceptuální umělecké práce. Kdyby jím byla pouze výstava, respektive vernisáž, na které se Občan K. představil veřejnosti, jen těžko bych z toho našel cestu ven.

Provizorní galerie v centru Prahy, uprostřed které stojí zvláštně estetická ocelovo-skleněná skulptura se zatavenými 12 občankami, na zdi běží videoart s proměňujícími se obličeji členů skupiny Ztohoven a pár lidí si vyřezává své fotky z občanek ve speciálním stroji. Byl jsem ztracený, tak jsem šel raději domů, kde jsem se podíval na internetové stránky Ztohoven, abych zjistil, co mi tím chtěl Občan K. říct.

Manifest k projektu mi obsahovou linku jejich nového díla přiblížil. Kromě jiného se v něm píše: „Skrze staré, ale i nové technologie a procedury o sobě dobrovolně poskytujeme čím dál tím více informací, které mohou být a jsou jednoduše registrovány, vyhodnocovány, propojovány a využívány bez našeho vědomí. Žijeme v době, kdy vzniká čím dál tím více registrů, kartoték, statistik pravděpodobnosti našeho chování, výpisů hovorů, bankovních účtů, popisů zdravotního stavu či monitorování pohybu v prostoru. Vznikají nové – mnohdy virtuální – časoprostory s pamětí našich tváří, nálad, přání, našich známých – našeho všeho!“ Anebo: „Změny identifikování lidí jdoucí ruku v ruce s vývojem nových technologií nenávratně ukusují, pozvolna a nenápadně, z našich individuálních svobod. Postupně se zbavujeme prostoru pro hledání, prostoru pro sebe sama, pro druhé, pro budoucnost, prostoru pro tajemství, překvapení, improvizaci a iracionální konání. A jakoby překvapeně pak nacházíme sami sebe chudší nežli kdykoliv dříve.“

Obsah mi byl konečně jasný. Ztohoven si za svůj terč (opět) vybrali společnost, ve které žijeme a to je dobře. Někde jsem narazil na větu Umberta Eca. Novodobý filosof napsal: „V dnešní společnosti je člověk jen položkou v rámci organizace, která rozhoduje za něho.“ A je to pravda. Současná společnost se pomalu stává víc systémem než společenstvím a tento systém využívá stovky našich údajů, které mu bez možnosti volby poskytujeme. Vzpomněl jsem si na George Orwella a Banksyho. Asi na tom něco bude. Biometrické údaje, identifikační čísla, všechny třistašedesátkové i jiné kamery, co mě každý den sledují, seznam virtuálních kamarádů a číslo OP. Kde mám mezi tím hledat svojí identitu?

Pustil jsem si ještě video, kde jsem se dozvěděl víc o samotné realizaci projektu. Členové Ztohoven nějak zfalšovali identity a nechali si vyrobit nové občanské průkazy, s kterými pak podnikali různé akce typu svatba, cestování, získání zbrojního pasu nebo volby. Zaprodali svoje falešné identity systému, zatímco my vesele zaprodáváme ty opravdové. Jestli z toho bude dokument, tak myslím, že je na co se těšit. Mezitím, co jsem doma seděl a dozvídal se zajímavé pozadí celého projektu, provizorní galerie v centru Prahy praskala ve švech zvědavými návštěvníky, z nichž velká část vůbec nevěděla, která bije, a tak si z nouze vystřihli z občanky fotku a chudáci museli druhý den do fronty na úřady.

Sám jsem si vzpomněl, co jsem na té vernisáži viděl a od té doby jsem dlouho bloudil v projektu Občan K. Sháněl jsem víc informací z různých médií a neustále si tím lámal hlavu. Nemohl jsem si spojit tu internetovou verzi s tím, co jsem viděl v galerii. Souvisel nějak vystavený materiál s čistým konceptem? Proč nezůstal Občan K. v rovině abstraktní a sestoupil na zem v podobě konkrétního ocelovo-plexisklového válce? Nakonec jsem na to rezignoval. Občan K. pro mě představuje dva naprosto různorodé výstupy, z čehož jeden by mohl klidně na tomto světě chybět. Jenže dvě kuřata prodáš lépe či jak se to říká. Ostatně zájem o prapodivnou skulpturu z výstavy už projevila spřízněná galerie Dvorak Sec, která si ale ještě chvíli počká, než dílo vystaví ve svých prostorách. Provizorní výstavní sál Ztohoven totiž uzavřela Policie ČR (za okolností jak ve filmu, když se Roman Týc bránil několika agresivním policistům), kvůli podezření z trestného činu poškozování cizích práv. Tomu říkám ironie.

Pražská muzea, galerie a jiné kulturní instituce se v sobotu 12. června již po sedmé otevřely všem příznivcům Pražské muzejní noci. Návštěvníků bylo letos přes 182 000 a jedním z nich byl i náš redaktor, který zaznamenal svoji noční jízdu po galeriích v následujícím reportu.

21:32 Národní galerie – Veletržní palác, Praha 7
Začínám v NG. Oficiálně se dveře pražských muzeí a galerií otevřely už v 19:00, ale abych se vyhnul tlačenicím ve výstavních prostorách, rozhodl jsem se, že vyrazím spíše později. V prostorech Malé dvorany Veletržního paláce, kde se ve vzduchu vznáší několik dřevěných architektonických modelů z benátského bienále, se početná skupina nočních návštěvníků baví hlavní atrakcí galerie – vyráběním vlastních placek. Dlouhý stůl s hromadou výstřižků, ústřižků, lepidel, nůžek a fixů je obsypán především studenty. Najdou se ale i starší generace, které placková vlna také strhla, a už vybírají, jestli chtějí na prsou nosit Van Gogha nebo Renoira. Já si na daný formát papírku píšu „Fuck off Knížák“ a nechávám si ve speciálním stroji vytvořit placku. Pak v rychlosti prolétnu výstavu grafik a kreseb z období 1800–1945, jejíž kurátorkou je Zuzana Novotná, a za zvuků netradičního koncertu Bellevoices, který se ozývá z Malé dvorany, mizím opět do víru noci a muzeí.

22:30 GAMU, Praha 1
Poprvé navštěvuji už asi dva roky fungující výstavní prostory Akademie múzických umění. Procházím kolem unaveného vrátného ve stopách dvou krásných holek v domnění, že ví, kam jdou. V provizorním „divadélku“ ale už bohužel pantomimu studenti z HAMU dohráli a zbylo tu jen prázdné jeviště a zadýchaný vzduch. S nepořízenou se tedy vracím k vrátnému, který mě nasměruje do dvou malých výstavních sálů. Zde jsou prezentovány fotografie a filmy studentů FAMU. Se zájmem se dívám na tři krátké etudy z katedry režie a kamery. Sice mě překvapují svojí vizuální úrovní, ale jejich poselství a smysl mi (jako vždycky s famáckými krátkometrážními filmy) zůstávají utajené. Když vyjdu před Hartigovský palác, ve kterém GAMU na Malostranském náměstí sídlí, začíná pršet. Běžím na nedalekou zastávku a jen tak tak stíhám tramvaj, která mě zachraňuje před promoknutím.

23:16 The Chemistry Gallery, Praha 2
Vstupuji do malé galerie, která sídlí kousek od Jiřího z Poděbrad. I zde jsem úplně poprvé a vítá mě velmi příjemná a uvolněná atmosféra, kterou dotváří hudební kulisa v podání Mikiho Discjockeye. Na malém provizorním baru si kupuji vychlazený redbull a se zájmem prohlížím vystavená díla francouzského umělce Gaetana Henriouxe, jehož výstavu Chemistry Gallery hostí do 4. července. Pestrobarevná plátna s realistickými a co do atmosféry neobyčejnými výjevy mi jen potvrzují současný trend ve výtvarném umění, které se pomalu navrací ke klasické malbě. Na malé zahrádce ve dvoře za galerií potkávám redakčního kolegu Damiena Mitchella. Prohodíme pár slov a už zas musím letět, protože se blíží půlnoc a zbývá jen hodina, než všechny galerie a muzea tuhle skvělou jízdu odpískají a opět najedou na zažité otevírací doby. A to už nebude taková zábava jako uprostřed červnové noci chvilku po dešti.

23:54 VŠUP, Praha 1
Už při příchodu k budově Vysoké školy uměleckoprůmyslové slyším hlasitou hudbu a vzápětí si všímám světelné projekce na fasádě budovy. Pod názvem Super Massive Black Hole tu studenti Ateliéru supermédií pod vedením Jonáše Strouhala prezentují obří projekci přes celou budovu. Po chvíli pozorování rozmanitých světelných efektů vcházím velkými vraty dovnitř. Tam mě čeká nejen početný dav mladých kulturotvorných intošů, frikulínů a umělecky oblečených slečen, ale i skvělá přehlídka letošních klauzurních prací pod jednotným označením Artsemestr ‘10. Na chodbách VŠUP dýchá každý centimetr uměním a já postupně s nadšením prolézám přehlídky jednotlivých ateliérů: architektury, fotografie, porcelánu, módy, grafiky a ilustrace nebo sochařství. V posledním jmenovaném nechybí ani nedávno zmedializované dílo studentky 1. ročníku Markéty Jáchimové – ledová busta Václava Klause, která ještě před pár dny roztávala před Úřadem vlády. Tady je uložená v mrazáku. Vysokou úroveň má i zlínský Ateliér designu, katedry, která je součástí pražské VŠUP. Přehlídka nabízí opravdu velmi zajímavou škálu designových výrobků od zahradních pomocníků přes lampy až po návrhy škodovky pro ženy. Čas ale neúprosně ukrojil další půlhodinu a já musím pospíchat, abych stihl alespoň ještě jednu výstavu.

00:43 Langhans Galerie, Praha 1
Moje poslední zastávka a posledních 15 minut téhle muzejní slávy. V Langhans Galerii je už víc zaměstnanců než návštěvníků, a tak si mohu v naprostém klidu prohlédnout opěvovanou kurátorskou výstavu s názvem EGO, která si všímá tendencí v portrétní fotografii druhé poloviny 20. století s přesahem do dneška. Přes 30 vystavujících umělců obou pohlaví nabízí různé úhly pohledu a ojedinělé způsoby pojetí fotoportrétu. Kurátoři výstavy Robert V. Novák a Pavel Turek chtěli výběrem vystavených děl ukázat směr, kudy se tento druh fotografie vyvíjí, a zdůraznit, jak důležitou roli hraje v portrétu nejen jedinečnost portrétované/ho, ale i umění fotografa, který s touto jedinečností musí umět pracovat – bez ohledu na to, zda ji vyzdvihuje nebo bagatelizuje. Otázkou zůstává, nakolik na fotkách převažuje EGO portrétovaného nebo fotografa. Ale to se přijďte přesvědčit do Langhans Galerie sami.

01:15 Václavské náměstí, Praha 1
Hlava po čtyřhodinovém maratónu po galeriích funguje už jen napůl, ale přesto je plná zážitků a neopakovatelných dojmů. Noční muzejní turisty pomalu střídají opilí Britové a Američané. Jdu směrem dolů k Můstku a bolí mě nohy. Letmo si za chůze prohlížím průvodce Pražské muzejní noci a zjišťuji, že jsem měl k dispozici zdarma dopravu speciálními autobusy a dokonce devět naplánovaných muzejních tras, po kterých jsem mohl jít. Nevadí. Já jsem jezdil načerno a moje trasa, plánovaná za běhu a narychlo, byla ze všech nejlepší!

Výstava Jiřího Housky s názvem Lidi, hvozdy, mlhy nabídla během května návštěvníkům sklepních prostor Galerie u Zlatého kohouta dnes vzácné umění realistické malby. Vytříbený styl a dokonalé tahy štětce nechávají pozorovatele Houskových obrazů často přemýšlet, zda nestojí před zvětšenou fotografií.

Sám malíř přiznává, že maluje výhradně podle fotografií, které si sám pořizuje, aby docílil co nejdokonalejšího zachycení momentu, reality v pravém slova smyslu. Okamžitě poznáte, že nepřemalovává výjev z fotky, ale výjev ze své hlavy, a fotografie mu slouží spíše jako skica. Skutečnost dokonale zachycenou umělcovým štětcem občas nabourávají výplody fantazie, což vytváří na plátnech zvláštní konfrontaci.

Realita jako fantazie
„Hledám určitou nadčasovost, protože v momentě, kdy je něco aktuální, tím rychleji to na své aktuálnosti pozbývá,“ komentuje své dílo Houska. Na jeho obrazech najdeme pračlověka umístěného do pražského metra nebo náčelníka kmene, který má k čelence připevněnou PET láhev. Ne všechny obrazy ale nutně staví most mezi skutečností a fantazií. Narazíme i na čistě reálné výjevy ze života lidí, jako jsou například veselice na hasičském večírku, stará paní v tramvaji nebo zbloudilý turista v Benátkách. Všechny spojuje jedno: dokonalé zachycení vnitřního stavu postav, detailní propracovanost malby a zvláště atmosféra prostředí. „Často mi jde o realismus v pravém slova smyslu, zobrazování všedního života a člověka ve svém přirozeném prostředí.“

Umění přiznané
Je příjemné zajít do galerie a potěšit se čistým uměním štětce, kdy hlavní roli hraje především samotný malířský um. Jiří Houska to nazývá uměním přiznaným, tedy takovým, kdy malíř musí divákovi přiznat své malířské dovednosti, což zkrátka nelze obejít. Ve své podstatě má dílo mladého autora mnohem jasnější sdělení, než kdejaké minimalistické čmáranice či obaly od lučiny nainstalované v galeriích, které se honosně nazývají konceptuálním uměním. „Člověk často slýchá, že realistická malba je passé, ale to je nesmysl. Každý si může dělat, co chce, protože jestli dneska existuje nějaký obecný směr, tak je to svoboda,“ uzavírá malíř.

After a temporary stay in the jail following my last attempt to cover a local event, I had entertained the thought of abandoning any critical exploits. It is however the dedication to a cause that one strives for as the prime motive in any professional endeavor and so thus, I dusted off my cravat, perched my floppy hat, high on my coffered quiff and set about rejoining the art world.

This week I would be covering the upcoming show by acclaimed artist Aidan Hughes, to be held at The Napa Gallery. Finding my self a little disorientated after so long locked up with the lower castes of our society, I felt my natural compass was somewhat askew. Oh, what conspiracy exists between cartographers and the mental heath experts when one is forced to embark on such a schizophrenic excursion as exists in the lesser district? Walking up endless labyrinthine alleys and round corners of reflex angle I was stuck by the greatest surprise to find myself sauntering through the automatic doors of the “Happy land” travel agency.

Once inside I found several pamphlets outlining the stylistic changes Aidan has traversed though out his career. From his Egyptian landscapes he focus’ on capturing known icons in a new and interesting light through their perception as travel destinations, To his groundbreaking series on south east Asia, featuring an in depth profile of this region’s commercial perception and every day reality.

Sitting down with the curator I was able to peer into the mind capable of putting together a show of such magnitude, and found that she had embraced a trait that so many in their position do; total emersion. So much was her distinct belief that she was in fact the employee of an actual travel agency that she even preformed a typical booking and purchase procedure, providing me with charmingly authentic looking boarding passes and itinerary.

So here I sit on a pebbly beech in Croatia, raining my typical thunderous wisdom in praise of the whole experience offered by Aidan Hughes and his soon to be hit new exhibition “Happy land”.

Editors note: Rudyard Sneem has been missing since faxing this document last month. Local police have been alerted and we appreciate any information on his whereabouts to be forwarded to the magazine offices. Aidan Hughes’ actual work can bee seen at the new Napa Gallery, Prokopská 8, Malá Strana as well as on his website www.bruteprop.com.

Zažijte atmosféru 9. ročníku uměleckého veletrhu Art Prague. V prostorách výstavní síně Mánes budete druhý květnový týden moci obdivovat originální díla téměř všech výtvarných oborů napříč celým světem. Kromě galerií z ČR se ART PRAGUE zúčastní galerie z Francie, Německa, Švýcarska, Holandska a Taiwanu. Z českých umělců budou zastoupeni třeba Jaroslav Róna, Zdeněk Sýkora, Jiří Načeradský, Michael Rittstein a desítky dalších, nebude chybět ani tvorba mladých umělců a studentů uměleckých škol, které prezentují The Chemistry Gallery nebo Avoid Gallery.

Veletrh je doplněn bohatým doprovodným programem – diskusními kulatými stoly a Nocturnem (ve čtvrtek 13. 5. bude galerie otevřena do 21 hodin).

Art Prague: 11.–16. 5. 2010
www.artprague.cz
Výstavní síň Mánes
Masarykovo nábřeží 250, Praha 1

Following directions is not the strongest card in my deck; a mind so naturally gifted in special relations can easily be confused by the rudimentary scrawling of simple minded cartographers. Nevertheless I found myself more or less on the right track when I arrived at the exhibition, interestingly named Zoo World. Once inside this zeitgeist of the avant-guard I was greeted by what must have been the galleries’ curator; splendidly in character as a pet shop owner. It seems the artist has leaned away from her former work of paints and brushes and such and turned her hand to animatronics, with very realistic results.

Incredible lifelike showings
Scattered around the gallery were cages and tanks containing these new works, moving and sounding so realistic one could be forgiven for thinking this was an actual pet shop. A few flaws are expected in an artist’s first few showings and so it was the case here. Removing my pince nez to thoughtfully inspect the puppy, I removed its’ outer casing and was surprised to find the inside too, had been lovingly represented as lifelike as possible. Unfortunately some of the burgundy colored hydraulic fluid stained the front of my cravat and I was forced to clean it on the shirt front of a passing waiter. None of the usual pleasantries were provided like the complementary wine and crackers, nor did I catch sight of the artist herself. But in a true subversion of the dominant paradigm she had created a “full immersion” experience; a benchmark for others to follow.

Editors note: Rudyard Sneem actually missed the real exhibition by Léna Virgler and instead went to a pet store by mistake. Charges are pending over the mutilation of the puppy and the assault on a local resident. We all wish him the best in his future endeavors.

Léna Virgler is a real firecracker of a personality and it shows throughout her work. Morose scenes mixed with bright pink deer are a reoccurring theme, as is the ghostly self-portrait. When she paints she goes wild, throwing stuff around like a woman possessed, yet on the canvas she has a very delicate stroke, looking almost calculated in design.

I first met Léna at the start of winter at her flat in Prague. She cooked and showed me her paintings. We sat on the couch and she told me about a dream she had a couple of nights before. For about 45 minutes she kept on this surreal tirade mixing in deer stuck in walls, magic shoes a fanatical hotel. It was exhausting but strangely compelling, and in the end when I skipped down the stairs on my way out my mind was swimming, reeling from the first taste of this girl’s unique world.
Recently she held a show at the Cirkus bar in Vrsovice and it was there that I caught up with her about her new work. Continuing from her previous themes she has expanded her medium to include magic markers and coffee. I asked her what the futures of her characters were likely to be.

What’s with the deer?
L: My father built our family house near the forest. We moved there and I spent lot of time in the forest. There were lot of deers, foxes and other animals. And because of this I’ve got really huge inspiration, often I dream about these animals. So they are a part of my childhood, nostalgic.

Will we ever see something of the dog?
L: Yes, I’m going to illustrate a book for kids about Artur (Léna’s dog). I’m really excited about this theme. It will be a short story about his life.

Where do you see yourself in 5 years?
L: Its not the Czech Republic… Maybe space, a forest or another story. It’s in the future where I live now, what will be in 5 years is in the stars… too far away to tell.

Check out Léna’s website: www.lenavirgler.com to see more of her work and find future shows around town. She is also buying a tattoo gun and will start working with that in a month so roll up your sleeves for that one.

Léna Virgler
Cirkus bar
Krymská 18, Praha 10
until 3. 5. 2010

Jsou obrazy, které na vás už v první vteřině zaburácí svou náladovou vypjatostí a zakousnou se do vašeho vědomí. A pak jsou takové, které zběžně přejdete, řeknete si něco jako: „Hm, s tím musela být práce jako na kostele,“ a jdete dál. Pak se ale vrátíte, zkoumáte, díváte se z odstupu a různých úhlů – a najednou pochopíte, že právě tady se vám v mysli otevřelo nové okno poznání. Do této druhé skupiny patří právě Zdeněk Sýkora.

Labyrint kořenů, odlesky na vodní hladině, hvězdné nebe – fascinace přírodou prorůstá Sýkorovými obrazy. Malířovy propletené linie či mozaikovité struktury jsou tvořeny dle pevného řádu a přesto působí nahodile a spontánně. K paradoxu pevného řádu versus nahodilosti jako základního principu života se ostatně Sýkora vyjadřuje i ve svých úvahách o umění. Jeho tvůrčí cestu od impresionistické malby k abstraktním kompozicím ovlivněných Matissem až k okouzlení moderní technikou objevíte v Galerii hlavního města Prahy – Městské knihovně. Expozice je doplněna filmovým medailonkem, diapozitivy souvisejícími s životem a tvorbou malíře, a také několika Sýkorovými odbočkami do oblasti užitého umění.

Kapitolu samu o sobě představuje přiblížení a vysvětlení metody malby, kdy Sýkora s pomocí stanovených kritérií následuje souřadnice počítače a linie takto vzniklé převádí na nadrozměrná plátna za asistence pomocníků. Malíř je tak vlastně v roli prostředníka, což je na hony vzdálené pojetí touhy umělců vykřikovat do světa každou linkou „já, já, JÁ!“ Zároveň se tato metoda může zdát odcizující. Každopádně klade otázku, co je to tvůrčí proces a zda se právě tady nestal zázračný moment, kdy si vědeckotechnická pragmatičnost a umělecká senzitivita podávají ruce.

Věda je často chápána jako logický, racionální pohled na svět a umění jako proces iracionální ovlivněný emocemi. To by zjednodušeně řečeno znamenalo, že stojí tyto směry vůči sobě v opozici. Co se stane, dojde-li k jejich propojení?

Je věda a umění v opozici nebo koalici?
Věda a umění mají společný cíl spočívající v posouvání hranic poznání. Odlišnosti mezi nimi se projevují zejména v tom, jak je chápeme, a v hodnotě, kterou jim přisuzujeme. Je třeba si uvědomit, že věda a umění nejsou oddělenými světy a že právě jejich vzájemné obohacení může přispět ke komplexnímu pochopení některých společenských a přírodních souvislostí měrou největší. Proto je tento článek věnován vědcům – umělcům z Přírodovědeckých a Lékařských fakult: Františku Weydovi, Petru Janu Juračkovi, Pavlu Škaloudovi a Viktoru Sýkorovi, kteří se snaží o propojení sféry vědy a umění na poli mikrofotografií z elektronového mikroskopu.

František Weyda:
Král hmyzí mikrofotografie
Pokud by se v českém království biologické mikrofotografie volil panovník, tak jedním z horkých kandidátů by mohl být právě František Weyda. Svědčí o tom četnost vydařených výstav, domácích a zahraničních publikací, rozhovorů či povědomí o jeho osobě ve vědeckých i mediálních kruzích. František Weyda je absolventem oboru entomologie (nauka o hmyzu) Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Od roku 1973 působí v Entomologickém ústavu v Českých Budějovicích a na Jihočeské Univerzitě, kde kromě entomologie přednáší techniky klasické a digitální fotografie. Výsledkem propojení entomologické a fotografické vášně jsou nádherně barevné a strukturou neobyčejné kompozice, na kterých jsou zachyceni většinou šestinozí členovci či roztoči. František Weyda je nezastupitelný popularizátor a propagátor vědy, o čemž se můžete sami přesvědčit.

Čemu se věnujete ve svých vědeckých studiích a jak výzkumnou činnost propojujete s uměním?
Ve vědě jsem pracoval a pracuji na celé řadě projektů, které nejsou na první pohled zajímavé – studium fytofágních roztočů, výzkum škůdce jírovců klíněnky jírovcové, problematika morfologie a ultrastruktury různých orgánových systémů termitů a dalších skupin hmyzu, fosilie v jantaru, atd. Bylo by jich hodně. Díky tomu, že tyto problematiky studuji především pomocí elektronových mikroskopů, setkávám se neustále s unikátními útvary, tvary, povrchy, které, byť zkoumány za účelem rozšíření základních poznatků vědy, působí silně na estetické vnímání a tady už je krůček k hledání forem zachycení takových obrazů, a to nejen pro vědecký výzkum.

Můžete představit výstavu MIKROSVĚT – výstava české vědecké fotografie?
Tato výstava vznikla v roce 2008 společnou organizační prací budějovické fotografky a galeristky Bohuslavy Maříkové a „tvořících“ vědců Petra Znachora a mé osoby. Projekt významně podpořilo statutární město České Budějovice a zaštítila Akademie věd. Výstava se realizovala ve známé budějovické Galerii nahoře, ale další rok byla prezentována i v Bruselu v rámci našeho předsednictví a pak i v Národním divadle během „Týdne vědy“. Výstava, která je složena z fotografických prací třiceti autorů, bude ještě nějaký čas žít svým vlastním životem. Zájem o ni projevují další instituce a galerie, ale to jsou ještě plány jejichž realizace se teprve připravuje.

Lze charakterizovat nynější trendy v mikrofotografii či obecně v propojování vědy a umění? Jak vidíte vývoj mikrofotografie v budoucnosti?
Propojováním vědy s uměním se tak trochu vracíme do minulosti, kdy vztahy vědy a umění byly vnímány často těsněji než dnes. U vědců umělecky tvořících se tam může objevovat, třeba i zcela nezřetelně a podvědomě, snaha přiřadit přísně vědecké metodě trochu volnější umělecké zpracování skutečnosti. U umělců inspirujících se vědou je to touha nalézt nové způsoby uměleckého vyjádření. Věda používá hodně vizuálních technik, z nichž řada má zcela neotřelé výstupy. Další nové a originální techniky neustále vznikají a inspirace tu nesporně je. Snaha vizualizovat mikrosvět jak přísně vědeckými, tak uměleckými prostředky je silná, neboť výsledky jsou často velmi originální a krásné. Úskalí je především v tom, že řada takových technik zobrazování mikrosvěta je náročná technicky i finančně a často je omezena na úzký okruh zasvěcených odborníků. Přesto očekávám zvýšený zájem o tuto oblast i u nás – jen se tak přiblížíme k trendům existujícím jinde ve světě.

Kde se můžeme setkat s vašimi mikrofotografiemi?
Moje fotografie naleznete v řadě různých časopisů od počítačových po fotografické, na webu, také v knížce paní Marie Svatošové, rozhovory se mnou na tato témata jsou v knize Sylvy Daníčkové „Skrytá poselství vědy“ atd. Nejlépe je zadat do internetového vyhledávače jako klíčové slovo „Weyda“ a získáte aktuální informace.

Pavel Škaloud:
Bohémská algologie
Zajímavým „umělcovědcem“ je Pavel Škaloud z katedry botaniky Přírodovědecké fakulty UK v Praze. Ve výzkumu se věnuje studiu suchozemských a mořských řas, tedy biologickému oboru algologii. Řasy (algae) jsou z evolučního hlediska velmi významné jednobuněčné a mnohobuněčné organismy, protože jsou schopny z anorganických látek vytvářet organické sloučeniny. Umělce však naprosto odzbrojí tvarová různorodost a barevná škála, ve které se řasy mohou vyskytovat. Při pohledu na obrázky Pavla Škalouda jistě pochopíte smysl jeho záměru spočívajícího v mikrofotografickém zobrazení řas.

Petr Jan Juračka:
SEM! nanopilot
Petr Jan Juračka je mladý, perspektivní a velmi kreativní „laboratorní umělec“. Svou vědecko–výzkumnou činnost v hydrobiologii spojuje s tvůrčím fotografováním. Výsledkem jsou mikrofotografie korýšů, hmyzu a hlemýžďů pořízené pomocí skenovacího elektronového mikroskopu. Krásu mikrosvěta odhalují mnohé Petrovy výstavy a zejména autorský projekt SEM! nanopilot, o kterém jsme si s Petrem Janem Juračkou v rozhovoru povídali.

Můžete čtenářům našeho časopisu přiblížit, čemu se věnujete ve svých vědeckých studiích a jak výzkumnou činnost propojujete s uměním?
Mým oborem se stalo studium zooplanktonu (povětšinou drobných vodních breberek relativně volně unášených vodními proudy). Věnuji se teď převážně studiu toho, jaký vliv na utváření jejich populací v přírodě má prostor a pozice příhodných lokalit v terénu. V rámci této studie jsme na Kokořínsku našli nový druh perloočky (malý korýš) a pro její popis potřebujeme elektronový mikroskop, který u nás na fakultě je. A tak to začalo… Začal jsem fotit jak perloočky, tak různé věci okolo, většinou však stále biologického charakteru (korýši, hmyz, šneci apod.).

Jaké techniky při focení mikrofotografií využíváte?
Fotím převážně tzv. skenovacím elektronovým mikroskopem (SEM). Obvykle to probíhá tak, že chytnu ubohé zvíře (nebo si ho už chycené od někoho vyprosím), zbavím ho co nejšetrněji vody, nanesu na něj velmi tenkou vrstvičku zlata, pak ho dám do vakua a „osvětluji“ paprskem elektronů, z čehož pak vzniká výsledný obraz. V poslední době se snažím hlavně přijít na to, jak co nejlépe zvířata vysoušet, v tom spočívá největší problém. Jinak fotím také na světelných mikroskopech, ale výrazně méně.

Můžete krátce představit projekt SEM! nanopilot?
SEM! nanopilot je takový můj malý projekt, v jehož rámci pořizuji snímky rozličných živočichů elektronovým mikroskopem. Vzhledem k tomu, že provoz SEMu není úplně zadarmo, jedná se vlastně o takový „vedlejší produkt“ vědecké práce, která má a musí mít přednost. Každopádně pořizování snímků za vyloženě estetickými účely se nyní snažím směřovat vyloženě na korýše. Činím tak jednak proto, že jsou předmětem mého odborného zájmu, a také proto, že tak může časem vzniknout ucelený cyklus fotografií ilustrující nepřebernou diverzitu tvarů v rámci této skupiny. Jinak tolik výstižné slovo nanopilot pochází původně z „nanoalba“ kapely Tatabojs.

Kde se můžeme setkat s vašimi mikrofotografiemi?
Moje mikrosnímky můžete vidět jednak na mých osobních webových stránkách (http://petr.juracka.eu/portfolio/nanopilot) nebo hlavně na výstavách. Zde bych si vás dovolil pozvat na svou dosud největší výstavu vůbec, která se bude konat v květnu v knihkupectví Academia na Václavském náměstí v Praze, a to pod přímou záštitou Přírodovědecké fakulty UK. Název ještě není jistý, určitě to ale budou SEM snímky korýšů čtyř světadílů, a to na vskutku velkých a po technické stránce precizně zpracovaných fotografiích.

Viktor Sýkora:
Surrealismus rostlinné říše
Viktor Sýkora je vědcem a fotografem, absolventem Přírodovědecké fakulty současně působícím na 1. lékařské fakultě UK v Praze. Jeho fantazijní mikrofotografie z království rostlin se přibližují umělecky založenému publiku, a tak získávají mnohá ocenění (např. cena Academia na Czech Press Photo 2007) a jsou často prezentovány na tuzemských i zahraničních výstavách.
Fotografie Viktora Sýkory lze nalézt v knize Tajemství rostlin, ve které autor stírá hranice mezi vědeckým a uměleckým přístupem a ukazuje krásu vědy komplexním způsobem. Kniha obsahuje na sto velkoformátových mikrofotografií z elektronového či světelného miroskopu, které prezentují různé části rostlin – semena, květy či plody. Jejich barva ani velikost nejsou reálné a součástí obrázků jsou struktury, které nejsou pouhým okem pozorovatelné. Zobrazení dávají květům či plodům nové podoby působící jako ze sci-fi pohádky a obohacují tím naši uměleckou duši.

Jsem zmlsaná. Od té doby, kdy mě doslova knokautovala výstava Nan Goldin v Rudolfinu. Nasazené laťky zatím dosáhlo jen pár dalších. Proč?

Chybí formát. Nan Goldin byla tak fascinující, protože do velkých sálů byla instalovány velké fotografie. Opravdu velké. Abych viděla fotografii vcelku, musela jsem poodstoupit – techniku prohlížení, kterou obyčejně používám u obrazů.
Podobného účinku dosáhl Gregory Crewdson. Geniální fotograf, na jehož umu nic nemění fakt, že fotografie jsou inscenované. Jediné, co Rudolfinu vyčítám, je katalog, který se snaží eleganci šelmy vtěsnat do klece křečka. Malý formát, zbytečně velké bílé okraje, uprostřed stránky se krčí malinká fotografie, jejíž síla vynikne opět a jedině – ve velikosti.
A tak jdu na Herberta Tobiase. Abych zjistila, že reklamy jsou větší než fotografie natěsnané jedna k druhé vždy na jedné straně sálu. Diváci se posouvají jak v dopravní špičce a výstava mě po chvíli vážně přestává bavit.
Co je špatného na velkém formátu? Nevím. Ale je k němu potřeba odvaha. Která se, doufejme, Rudolfinu po turbulencích vrátí, o prožitý boj posílená.

Malujete, fotografujete, skládáte hudbu, natočili jste video a chcete, aby ostatní mohli vaši tvorbu volně a bezplatně použít? Seznamte se s licencí Creative Commons. Hledáte díla, se kterými můžete legálně a zdarma pracovat? Na internetu jsou jich miliony. Stačí dodržet licenční podmínky Creative Commons.

Svobodné šíření
Licence Creative Commons (zkratka CC, česky zhruba tvůrčí společenství) redukuje potíže s platnými zákony copyrightu (© – copyright). Umožňuje totiž přímo rozhodovat o autorských právech k dílu, některá práva nabídnout veřejnosti a další si ponechat. Rozšiřuje tak možnosti zákonného využívání a sdílení textů, hudby, fotografií, filmů, videí apod. Přispívá ke svobodnému šíření informací.

Statisíce archivních jednotek
Archiv výtvarného umění vznikl v roce 1984 jako součást činnosti Galerie H v Kostelci nad Černými lesy. Založil ho Jiří Hůla jako nevýběrový soubor dokumentů o současném českém a slovenském výtvarném umění. Dnes je největší takto specializovanou sbírkou, řádově tu jsou statisíce archivních jednotek – katalogů, pozvánek, plakátů, knih, časopisů, textů, fotografií, diapozitivů, CD-romů, výstřižků, atd. Od poloviny října 2008 byl vystavený v Centru současného umění DOX v Praze-Holešovicích. 1500 banánových krabic uspořádal Dominik Lang jako labyrint naplněný nezpracovanými a dočasně nedostupnými informacemi. Po roce se Archiv do DOXu vrací, tentokrát nastálo, jako odborná a veřejně přístupná knihovna.

Do prostoru vymezeného ze tří stran vysokými policemi se vešla jenom část archiválií, odhadem jedna dvanáctina. Společné katalogy, cizí publikace, knihy, časopisy, pozvánky, a další jsou nadále provizorně uložené na několika místech. Na požádání je ale pracovníci archivu rádi připraví. V knihovně je několik počítačů, na kterých se zájemci mohou seznámit s obsahem a funkcemi informačního systému abART, popřípadě v něm po krátkém zaškolení samostatně pracovat.

Systém abART
abART je relační databázový systém umožňující zpracovat a cíleně vyhledávat jinak sotva dosažitelné informace obsažené ve shromážděných dokumentech. Založený je na atomizaci vkládaných dat a na jejich propojení. Je – stejně jako archiv – nevýběrový a všestranně otevřený. Denně se aktualizuje. Na internetu je od července roku 2006, od začátku roku 2009 přístupný v licenci Creative Commons BY – NC.

Informace z abARTu lze svobodně využívat, upravovat a šířit. Nesmí se s nimi obchodovat. A musí se uvést jejich pramen.

Výstavy ve věži
V přilehlém prostoru Malé věže DOXu pořádá Archiv výstavy, které souvisejí s jeho činností. Po expozicích Aleš Najbrt: Raut, Společnou cestou (Katalogy svazových výstav a úkolových akcí) a Společnou cestou II (Svazové výstavy, realizace, úkolové akce) pořádá od března výstavu Creative Commons. Ta kromě základních informací ukazuje videa, filmy, fotografie, texty, weby – chráněné licencí CC.

Popřemýšlet o myšlence Creative Commons můžete do 16. května v Malé věži v Centru současného umění DOX (Poupětova 1a, Praha-Holešovice), Kulturní Pecka tam bude s vámi.

zdroj informací:
www.creativecommons.cz, www.artarchic.cz

III. ročník veletrhu fotografie PRAGUE PHOTO proběhne ve výstavní síni Mánes v Praze ve dnech 30. března – 4. dubna 2010 (vernisáž pondělí 29. 03. 10 v 18 hod.). Zásadní pozitivní změnou je začlenění veletrhu do nově vzniklé přehlídky fotografie PRAGUE PHOTO FESTIVAL, která bude probíhat na dvanácti místech v Praze v době od 30. března do 10. května 2010.

Kurátorské projekty se budou konat např. v Centru současného umění DOX, v Galerii Rudolfinum, v Uměleckoprůmyslovém muzeu,v Galerii Zlatá husa, v Topičově salonu, v Galerii Pecka, na Staroměstské radnici, v Galerii Langhans a jinde.

Tuto rozsáhlou fotografickou událost zahájí právě veletrh PRAGUE PHOTO v Mánesu, následně se pak budou ve zmíněných výstavních prostorách postupně konat vernisáže, autorská setkání, komentované prohlídky a jiné. Praha se tak přiřadí k dalším evropským metropolím, ve kterých se tyto Měsíce fotografie konají již několik sezon.

III. ročník PRAGUE PHOTO v Mánesu uvede i letos tu nejširší plejádu fotografů a galerií i společností zabývajících se fotografií, návštěvníkům budou nabídnuty originály téměř 200 autorů. Své kolekce autorských fotografií představí Asociace profesionálních fotografů, Galerie Nostress, Galerie Montanelli, Galerie Millennium, Galerie Gambit, Galerie 5 patro a další, dále Nakladatelství Torst, Kant a Nový svět, prezentovat se budou i jednotliví autoři.

Obsáhlá sekce bude stejně jako v předešlých letech zaměřena na odborné školy, které vychovávají novou generaci fotografů. Letos to bude Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem – Fakulta umění a designu, obor umělecká fotografie pod vedením Pavla Baňky, a FAMU Praha pod vedením Štěpánky Stein. Obě školy uvedou práce přibližně 30 studentů, a v menším rozsahu se budou prezentovat i studenti fotografie VŠ výtvarných umění ze Slovenska. Své zastoupení zde budou mít rovněž Univerzita T. Bati ze Zlína, Soukromá střední škola reklamní tvorby MICHAEL, Západočeská univerzita Plzeň. PRAGUE PHOTO se tak stává nejširší platformou nastupující generace fotografů.

Přehlídka v Mánesu bude i letos doplněna doprovodným programem – odbornými přednáškami, kulatými stoly a autogramiádami. Program bude specifikován na www.praguefoto.cz.

Co je to akční tvorba? Je to umělecký proces, kdy výsledkem je samotná akce. Kde výsledek není možné koupit či přivlastnit. Její počátky v Čechách můžeme vidět v tvorbě Vladimíra Boudníka. Tento libeňský dělník, kamarád Bohumila Hrabala a originální grafik v 50. letech minulého století zastavoval lidi na ulici a snažil se je přimět k tomu, aby ve skvrnách na oprýskaných zdech začali vidět. Cokoliv. Třeba pána s deštníkem nebo dlouhého jezevčíka. Podobnými otázkami prý bavil lidi na ulici i Leonardo da Vinci, Vladimír Boudník pak tuto snahu přenesl do dvacátého století, kdy společnost měla více starostí s tím, jak dohnat a předehnat imperialistického nepřítele.

O několik let později pražskou veřejnost pobuřoval Milan Knížák. Jak bychom se zachovali dnes, kdyby na ulici ležel extravagantně oblečený člověk, čtoucí knihu a vytrhávající přečtené stránky a nápisem na kartónu vyzývající lidi, aby při procházení kolem kokrhali?

Dá se mluvit ještě o umění? Přístup umělců zabývajících se tímto druhem tvorby v sobě skrývá subverzivní osten vůči většinovému názoru, že všechno má vyčíslitelnou hodnotu. Tvůrce happeningu tu vystupuje zcela z anonymity.

Sociálně laděnými happeningy se v současné době proslavila například umělkyně Kateřina Šedá, která v roce 2008 pozvala několik svých sousedů na Bienále do Berlína, kteří překonávali a bourali různé ploty. Předtím uspořádala ve své rodné vesnici jednodenní happening, kdy všichni obyvatelé vesnice vykonávali ve stejnou dobu stejné činnosti. Jeli na kole do obchodu, seděli před domem. To proto, že obyvatelé Ponětovic měli pocit, že u nich se nic neděje. Je to manipulace nebo snaha o znovuobnovení sousedských vztahů?

Happening vzniká jak spontánně, tak promyšleně. Je to umění a zároveň tak úplně není. Tvůrce zapojuje lidi kolem do svých akcí, které někdy vypadají dětinsky (leckdo se podiví „To ten člověk nemá nic jiného na práci než vymýšlet blbosti?“) ovšem nutí zamyslet se, kde je hranice umění a každodenního běhu života a zda dokážeme ještě pohlédnout na skutečnost novýma očima, nezatíženýma a hravýma.

Keď sú vám 3 roky a fixkami nakreslíte domček a mamku a ocka a strom, utekáte s tým k rodičom a čakáte, že si to mamka pripne magnetkou na chladničku a vy máte svoju prvú výstavu. Keď je vám 6 a na výtvarnej výchove namaľujete svoj zážitok z prázdnin, učiteľka ho pripne na nástenku a vy máte svoju prvú výstavu. A keď vám je 25, študujete fotografiu, ste už trochu ďalej od maminej chladničky a vaše zážitky z prázdnin už nie sú len tie pekné, rozhodnete sa mať svoju „Prvú výstavu“.

Výstava Alžbety Diringerovej v podzemných priestoroch galérie Velryba je odzbrojujúca. Je to ako ocitnúť sa u niekoho v byte keď nie je doma. V detskej izbe napríklad. Ten pocit, že tam nemáte byť, ale zároveň to presvedčenie, že sa tam ukrýva nejaké veľké tajomstvo…

Na úplnom začiatku bola rodina. Potom zážitok z prázdnin – objavenie pomníčka malej Anetky, ktorá kvôli nelogicky navrhnutej zastávke vbehla pod električku. Fascinácia prerástla postupom času do obcesie a keď už sa tato zúrivá beštia hystericky naháňala za svojim chvostom poriadne dlho, tak si do neho zahryzla, trochu to bolelo, ale kruh sa uzavrel.

„Prvá výstava“ Alžbety Diringerovej je krásne čistá; oslobodená od zlosti, výčitiek, sociálnej kritiky a sebaľútosti. Táto výstava je ako autorka sama. Exponovaná pred publikom veľmi decentným spôsobom; ale oveľa viac akosi efemérne než fyzicky. Extatický autoportrét, digitálne kvety, magický lightbox, malinká fotka pomníčku, archív premietaný na surovú stenu a Alžbětin hlas spievajúci známu pieseň. Všetko je pekné a správne. Ale je jasné, že z detskej izby už zostala len fotka, z rodiny archív a z Anetky pomníček. Jenomže já „tyhle žlutý růže z Texasu budu pořád mít už rád“.

Alžběta Diringerová: První výstava
Galerie Velryba
Opatovická 24, Praha 1
15. 2.–18. 3.
po–pá 12:00–21:00, so 11:00–21:00, neděle zavřeno

Mnoho odpovědí, ztvárněných výtvarnými prostředky, lze v současné době vidět v galerii U zlatého prstenu. Kurátoři si na svá bedra vzali nelehký úkol zmapovat směřování nejvýraznějších osobností české (a československé) výtvarné scény.

Zastoupeni jsou jak tvůrci starší generace, jejichž umělecká cesta se zformovala dávno před pádem železné opony, tak jejich mladší kolegové, kteří ve stejné době ještě „tahali kačera po dvorku“. Před návštěvníkem se rozprostírá směs klasických malířských postupů, videonahrávek, objektů, konceptuální tvorby či fotografií.

Tváření, K věci – tak se jmenují některé z oddílů výstavy, které rozčleňují uměleckou všehochuť. Díla nejsou řazena chronologicky či dle techniky, ale podle tematické spřízněnosti. Tvorba Josefa Bolfa tak stojí vedle Adrieny Šimotové, videoinstalace Jána Mančušky vedle záznamu happeningu skupiny Fluxus.

Expozice nabízí pohled na směry a cesty, kudy se současné umění ubírá. Jeho pestrost je lákavá, neboť umožňuje každému vybrat si „to své“. Nápaditá je například instalace Lenky Klodové, kde se díváme skrz průzory v dětských očích díváme na fotografie souložících dvojic. Nebo malba-objekt Petra Nikla, kde je přímo do obrazu zabudován plyšový medvídek. Hravost, ironie, nadsázka a skeptické pousmání – to jsou některé z motivů, kterými prorůstá české (československé) umění. Některá díla v sobě skrývají překvapivé příběhy. Víte například, že český malíř Zdeněk Sýkora patří k celosvětovým průkopníkům v užití počítače při tvorbě? Co na první pohled vypadá jako náhodná změť čar, je ve skutečnosti pečlivě zaznamenaná síť bodů, jejichž polohu vygeneroval počítačový systém; to už v 60. letech minulého století.

Některé obrazy přesahují na zdi galerie, schodiště je vyzdobeno nápisy a kresbami přímo na omítce. Výstava je koncipována jako sestup z třetího patra do přízemí, kde výstavu zakončují videonahrávky s rozhovory s vystavujícími umělci. Celek tak působí jako živý katalog soudobého českého (a předchozího československého) výtvarného umění. Možná by taková naučná procházka „Po sametu“ dokázala otevřít oči těm, kteří tvrdí, že pro ně české umění skončilo někdy s Mikolášem Alšem.

Po Sametu

Dům U Zlatého prstenu

Galerie hl. města Prahy
dlouhodobá expozice
út – ne 10:00 – 18:00

Vstupné: 120,- / 60,- Kč

Co mají společného Leonard Cohen, Miloš Forman, Janis Joplin, Edith Piaf, Vladimir Nabokov, Jack Kerouac, Arthur Miller a Uma Thurman? Kromě faktu, že jsou známými umělci, je spojuje i jedno místo, ve kterém delší nebo kratší dobu všichni tito i mnozí další umělci pobývali. Je jím legendární newyorský hotel Chelsea.
Hotel Chelsea má silného genia loci. Vznikla v něm spousta uměleckých děl, inspiroval k zajímavým myšlenkám, probíhaly v něm divoké večírky, ale své místo tu nejednou našla také smrt. Říká se, že zde vznikly divadelní hry Arthura Millera nebo sci-fi román Sira Arthura C. Clarka 2001: Vesmírná odyssea. Na jednom z pokojů zemřel básník Dylan Thomas a v jiném Sid Vicious, baskytarista Sex Pistols, zavraždil svou milenku. Celebrity se v hotelu schovávaly před publicitou, zatímco běžní lidé se do něj naopak stěhovali s nadějí, že se z nich celebrity stanou.
Centrum současného umění DOX v Holešovicích připravilo dva mimořádné projekty spjaté s tímto místem. První z výstav, Chelsea: Přízraky bohémy, se soustředí na tři umělce: na filmaře a malíře Harryho Smithe, Andyho Warhola, který v prostředí hotelu natočil film Chelsea Girls, a Roberta Mapplethorpa, jehož portréty bohémů jsou zde také k vidění. Druhá výstava představuje neotřelý soubor fotografií Julie Calfee s názvem Julie Calfee: Chelsea hotel, pohled zevnitř. Tyto snímky vyšly zároveň knižně s předmluvou Miloše Formana.
Stanley Bard, jenž umělcům do hotelu otevřel dveře a mnohdy zamhouřil oko, když neměli na nájem, už dnes hotel nevlastní. Z objektu však stále dýchá neopakovatelná atmosféra. Přijďte si ji vychutnat z fotografií v holešovickém DOXu, který k výstavě nabízí i bohatý doprovodný program a publikace.

Chelsea Hotel: Přízraky bohémy
do 29. března 2010
Julie Calfee: Chelsea Hotel, pohled zevnitř
do 15. února 2010

Centrum současného umění DOX
Osadní 34, Praha 7

Otevřeno: pondělí, sobota
a neděle 10:00–18:00,
středa až pátek 11:00–19:00

Málokdy zažila česká malba tak překotné období jako mezi světovými válkami. Klasicistní kánon se dávno rozbořil pod nájezdy avantgardních směrů a z uměleckého hlediska nebylo v té době z Prahy do Paříže nijak daleko. Mladá generace malířů nasávala dychtivě nové postupy a přetavovala je v osobité výpovědi, které přitahují dodnes pozornost znalců a milovníků umění. Jednou z uměleckých osobností vzešlých z kulturního kvasu československé první republiky byl i Josef Čapek, malíř, v jehož díle se snoubí „krajánkovská“  přímočarost s kubistickou rafinovaností a těžká sociální témata tu stojí vedle nespoutané hravosti. Figuru podrobuje geometrickému zjednodušení a až pedantské analýze, ale přesto jí nechává světelnou, laskavou auru.

Provizorní labyrint kapitol malířova vývoje

V zastoupení je zde jak malířova raná tvorba, tak záznamy z posledních dnů jeho života. Tyto drobné kresby, studijní materiál či náčrtky z kaváren jsou zajímavým doplněním „velkých“ obrazů. A závěrečné kresby z koncentračního tábora, kde Čapek doslova pár týdnů před osvobozením umírá na tyfus, tvoří neokázale působivé memento. Kurátorům se podařilo shromáždit velké množství pláten, která jsou členěna tematicky do provizorních místností, jimiž je prostor Jízdárny rozdělen a které vytvářejí doslova labyrint. Každá tato „kapitola“ je pak doplněna textem Čapkových úvah, dopisů, úryvků z knih. Najdeme tu Čapkovo okouzlení expresionismem, jeho naturelu je blízký soucit s lidským údělem. Není to nijak okázalý  postoj, nenajdeme tu patetická gesta. Rozervanost expresionismu stejně jako kubistickou analýzu Čapek přetavuje do civilnější formy, zlidšťuje ji. Jako by v jeho díle ožívalo v nové variaci heslo renesance, že „mírou všech věcí jest člověk.“

Inspirace modernou a lidovou tvořivostí

V této souvislosti není od věci připomenout, že Josef Čapek byl jedním z těch umělců, kteří neodsoudili první pražskou výstavu Edvarda Muncha jako výplod choré mysli, ale ve vyjádření tohoto zasmušilého Nora s postupem času rozpoznali dobový „Zeitgeist“ a našli v něm východisko vlastní tvorby. Stejně tak Čapka přitahoval kubismus, který ho oslovil na studijním pobytu v Paříži. Ovšem i tento vliv je v jeho pojetí komornější. Stejně jako ostatní čeští kubisté, ani Čapek neinklinoval k úplné abstrakci a chladné analytičnosti. Z jeho maleb je cítit to, k čemu se sám hrdě hlásil, totiž celoživotní fascinace lidovým uměním. Čapkův spis „Nejskromnější umění“(1920), v kterém vyslovuje obdiv k lidovým formám tvořivosti, je aktuální dodnes, stejně jako „Umění přírodních národů“ (1938). V tomto díle Čapek navazuje jak na vlastní lásku k tvorbě cizokrajných malířů či řezbářů, tak na moderní, kubisty rozpoutaný zájem o africkou plastiku a mimoevropské způsoby výtvarného vyjadřování.

Obrazy a umění filmové, nízké i vysoké

Speciální kapitolou je Čapkův zájem o film, který v jeho době nebyl brán jako opravdové umění. Čapkovy obrazy mají často filmové kompozice, zvláště ty laděné do černo – okrových tónů, připomínající zrnitý černobílý film. Postavy působí jakoby osvětlené reflektory, je tu velký kontrast mezi světlem a stínem. Oproti barevným a lehce stylizovaným krajinám z dětství či  „na lidovú notečku rozehrátým“ výjevům ze slovenské Oravy působí tyto tmavé malby jako jiný svět. Všechny tyto postupy dohromady hovoří o tomtéž – o zaujetí vším tím, čím „vysoké umění“ té doby stále zlehka opovrhovalo. Josef Čapek tak byl vlastně jedním z prvních průkopníků – bořitelů hranic mezi vysokým a nízkým uměním, mezi akademiky a samouky, v Čapkově případě lze mluvit téměř o postmoderním přístupu k tvorbě. Vše si zasluhuje stejnou pozornost, nic není stavěno na piedestal. Josef Čapek se snažil vyhnout v tvorbě jakémukoliv kalkulování. „Nejprve třeba míti obrazu plné srdce, aby ho pak mohly býti plné oči,“ prohlásil jednou.

Poctivý přístup

Jestli by se dalo najít nějaké výstižné slovo pro Čapkovu tvorbu, pak by to mohlo být jedno staromilské: „poctivost“. Z obrazů lze fyzicky cítit autorovo zaujetí, snahu neošidit sebe, model, ani diváka. A skutečnost, že Čapek se stejnou vážností přistupuje i k tvorbě pro děti, je dalším potvrzením. Na plátně ožívá svět dětských her, pohádek a okouzlení přírodou. Speciálním zážitkem „navíc“ je pak animované pásmo „Povídání o pejskovi a kočičce“ z roku 1952, kdy pod režijní taktovkou Eduarda Hofmana vznikl půvabný seriál na motivy Čapkových asi nejznámějších hrdinů.