Převzetím Colloredo-Mansfeldského paláce do správy Galerie hlavního města Prahy se otevřela nová etapa jeho rehabilitace. Měla by vést nejen k důstojné obnově této mimořádně významné památky, ale také k podstatnému rozšíření nabídky galerie pro veřejnost. Po koncepčně problematických rozhodnutích minulého vedení Galerie hlavního města Prahy a problematické dramaturgii výstavní činnosti v předchozích letech bude letos objekt zpřístupněn veřejnosti takovým způsobem, který má v obrysech načrtnout budoucí podobu jeho využívání.

Další pokračování výstavního cyklu ORBIS PICTUS – Vikýře PLAY v Malostranské besedě byste si neměli nechat ujít. Už kvůli unikátním podstřešním prostorám, v nichž čekají podivuhodné „biostroje“ na to, až je rozehrajete. Vhodné pro všechny věkové kategorie.

Deprese, smrt, sebevražda. To jsou témata pro umění a umělce často příznačná. A nejen pro motivy jejich děl, ale i pro životy a osudy jich samotných. Seznam těch z nich, kteří svůj život skončili dobrovolně, je hodně dlouhý. Troufám si tvrdit, že v tomto smyslu je umění jedním z  nejrizikovějších povolání.

Touha po dokonalosti je něco, co mě, už jen jako otázka, vzrušuje. Často se ptám, kde jsou její meze? A co se stane, když ty meze překročíme? Hledala jsem odpověď i v Prostoru pro aktuální umění Prádelna Bohnice na výstavě, která se tímto tématem zabývá.

V srpnu letošního roku končí třetí ročník projektu Start up pro mladé začínající umělce. Je spojen s odchodem z domácí výstavní síně v přízemí Domu U Zlatého prstenu. Po pěti letech tak Start up opouští svoje místo a přesouvá se do prostor Colloredo-Mansfeldského paláce v Karlově ulici, které budou zpřístupněny na podzim tohoto roku.

Jdouce po Štefánikově ulici, snadno byste ji minuli. Když ale víte, co hledáte, lehce se jí dopátráte. Na první pohled nenápadná, ale je tam. Ve dvoře, hned za vyhlášeným smíchovským řeznictvím na Arbesově náměstí, se v prvním patře pavlačového domu ukrývá nově otevřená galerie.

Že by nově objevená Kolářova technika, nebo se zas jedná o nějakou uměleckou fikci? Ani jedno, ani druhé. Korespondáž je zkrátka povedenou slovní hříčkou na motivy koláží tohoto výtvarníka.

Zcela nový koncept, doceňující internetovou kulturu a vlivy vizuální tvorby prezentované na internetu. To je krédem Galerie Plevel. Inovovaný vstupní prostor Karlín Studios přináší platformu, která legitimizuje tvůrčí myšlenky obsažené v síti skrze síť samotnou – on-line, internetové a 3D umění je vystavené v reálném prostoru. Chcete-li vidět, co je on-line, přijďte na vernisáž 27. února 2013.

Emilie Mašková, studentka pátého ročníku Fakulty umění na Ostravské univerzitě – obor knižní a obalový design, zahájila 18. 1. 2013 výstavu svých kreseb v pražském Café 3+1, kde je k vidění do 20. 2. 2012. Výstavu nazvala Tvoroš, choroš, listonoš. Povídali jsme si nejen o jejím podivném názvu, ale také o studijním pobytu ve Švýcarsku, inspiraci a dalších plánech autorky.

František Kupka nebo Vasilij Kandinskij? Kdo z nich jako první objevil tajemný svět, v němž znaky reality ztrácí svou funkci hlavního nositele významu a jejich místo nahrazuje nově osvobozená čistá barva a tvar? Vzhledem k tomu, že abstrakce vznikala ve vícero zemích prakticky paralelně, se takové úvahy o prvenství zdají být liché.

Zuzana Jíchová alias Oipooik je osobitá výtvarnice, kterou si možná někteří pamatují jako semifinalistku soutěže ilustrátorů Secret Wars. Přišla mi od ní pozvánka na vernisáž, tak jsem si příležitost k rozhovoru nemohla nechat ujít. Nejen dílo, ale i samotný život této mladé umělkyně totiž rozhodně stojí za řeč.

Tři sta třicet tři stříbrných stříkaček stříkalo přes tři sta třicet tři stříbrných střech. Pro rodáka z české kotliny poněkud otřepaný jazykolam, pro cizince pravděpodobně nepřekonatelná překážka ve snaze ovládnout náležitosti češtiny a proniknout do jejích krás. Stejně tak by si marně lámal hlavu nad uměleckými díly, která od 7. 12. visí v malé galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové.

Jsou povětšinou finančně nezávislé, vystavované exponáty nikdo nehlídá a za vstupné se neplatí. Site specific (ne)galerie najdete na netradičních místech, se kterými tvořivě pracují.

Vystavovat street art v galerii dnes není žádná novinka. Vyšla o něm už celá řada publikací a v roce 2008, u příležitosti konání prvního ročníku street artového festivalu Names, mu bylo věnováno dokonce celé číslo výtvarného časopisu Ateliér. Že by se ten ilegální, buřičský street art institucionalizoval?

Troufnu si tvrdit, že tahle výstava bude bavit úplně všechny. Každý byl totiž někdy dítětem, každému se čas od času něco zdá a každý má nějaké ty touhy. A to jsou také hlavní témata, kolem kterých se tvorba Jana Švankmajera točí: dětství, sny a erotismus.

Galerie Rudolfinum se po několika fotografických výstavách vrátila letos na podzim k malbě. Někdy ale jen těžko rozeznáte rozdíl mezi těmito dvěma druhy uměleckého zachycení skutečnosti. Zobrazení reality je totiž v dílech současných britských malířů věrné. Přesto se ji pokouší překročit, protože vše skutečně důležité se odehrává až za hranicí viděného světa.

Po dlouhých sporech s dědici, tahanicích mezi hlavními zástupci zaangažovaných institucí a měst a po mediální smršti je konečně možné si Muchovo velkolepé dílo v klidu a tichu prohlédnout ve dvoraně Veletržního paláce.

Podzim ve městě – mlha, mží, už zase se stmívá, lidé vytahují černé a šedé kabáty. Zato les láká svými barvami a zve. K procházce, válení se v listí, k tvorbě land artu.