Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Obyčejný kus látky nebo kůže na podpatku představuje pro designérského vizionáře jménem Kobi Levi úrodné plantáže neomezených možností. Vytváří sochy, do nichž se lze doslova obout. Inspiraci čerpá z každodenních maličkostí, které se světem ševcovství nijak nesouvisejí a které se snaží právě v boty přeměnit. Leviho střevíce tak získávají humoristický nádech a výrazně mění vnímání bot jako takových. Působí [...]

V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

„Snažili jsme se zachovat původní atmosféru Aera. Onu industriální syrovost, která na vás spiklenecky pomrkává pokaždé, když projdete dveřmi do sálu nebo se zvednete pro další víno. Koneckonců svět venku a svět iluzí dělí filmová klapka baru.“

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Bylina známá a užívaná již tisíce let před naším letopočtem zůstává v povědomí české veřejnosti pouze jako něco zakázaného. Festival Cannafest si klade za úkol tento předsudek změnit. Na loňský úspěch navazuje druhý ročník, který proběhne 25.–27. listopadu v holešovickém Výstavišti.

Když se krátce po revoluci začaly prodávat první mobilní telefony, staly se vzhledem ke své ceně zbožím jen pro omezenou skupinu lidí. Dnes jej má každý a život bez něj si dokáže představit jen málokdo. Symbol přepychu se mění ze dne na den. Ale dají se vůbec s luxusem spojovat pouze hmotné statky?

Aktuální snímek Lůno mladého maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa sebou přináší spoustu otázek ale žádné odpovědi. Už úvodní titulky mohou svou minimalistickou stylizací působit dost nepřívětivě a jaksi neklidně. Bílý text běží nerušeně na šedém pozadí, aniž by jeho tok provázela hudba. Stejně šedivá a nehostinná je i pláž, na které se seznámí Rebecca (Eva Green) a Thomas (Matt Smith).

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!