Až na pár výjimek je sklizeň letních festivalů za námi. Můžeme se tedy ohlédnout a hodnotit. Nebyli jsme sice s časopisem úplně na všech, ale vezměme si alespoň reprezentativní vzorek.

24.–26. 6. Pražský United Islands
Spojeným ostrovům letos přály prosluněné dny konce června, atmosféru dotvářely nádherné kulisy pražského historického centra. Festival každoročně představuje méně známé kapely a jinak tomu nebylo ani letos. Někomu možná chyběly velké hvězdy, ale zábavy bylo na centrum metropole až až. Vstup byl, jak už je zvykem, zdarma, letos se však organizátoři snažili o větší participaci diváků a nabízeli jim takzvaný Partner Pass s množstvím bonusů.


16.–18. 7. Ska punk festival Mighty Sounds
Změna místa festivalu Mighty Sounds nepomohla. Na rozlehlém prostoru letiště Čápův dvůr v Táboře byly jednotlivé stage od sebe vzdálené sice dostatečně na to, aby se hudba nepřebíjela, v dešti to však byla pro návštěvníky spíše nevýhoda. Tradičně si přišli na své zejména příznivci ska a punku, ale ani ti ostatní se nenudili. Alternativní program k hlavním stagím nabízela elektronická Sado Maso Stage umístěná do prostoru Okodómu i venkovní Radio 1 Stage, kde bylo plno i za deště. Velké mínus celého festivalu dostává organizace za nesmyslné nařízení nesmět si do areálu vzít pití zakoupené ve stanovém městečku i za tradiční dutohlavy v řadách security, tentokrát v ženském podání. Hygiena také nebyla dostatečná a ani v úporných vedrech, která tu dobu Čechy sužovala, nebyla v areálu k dispozici pitná voda. Mysleli, že je to známka punku?

23.–24. 7. Bahnitý Let It Roll
Nejeden festival se letos kvůli proměnlivému počasí změnil v bahnitou kaluž. Stejně tak tomu bylo i u Starých Ždáníc. Silný páteční déšť udělal v pozdních nočních hodinách trochu nepříjemnou kulisu, avšak v sobotu už to bylo o poznání lepší. Na třech stagích festivalu zahrála většina nejznámějších drum‘n’bassových DJ’s.






























12.–14. 8. Panenský Open Air Festival
Nový formát festivalu sliboval mnoho a dá se říci, že obstál. Organizátoři se starali o čistotu areálu, nic nebylo poddimenzované – všude byl dostatek jídla, pití, záchodů i umýváren.Velikost areálu byla nevídaná, což ovšem bylo trochu na škodu. Než jste se na letišti v Panenském Týnci dostali od zaparkovaného auta k hlavní stagei, trvalo to dobrých 30 minut. Ve čtvrtek byl vstup zdarma a byla otevřena jedna stage, v pátek se na festivalu vystřídala většina hlavních hvězd, což trochu uškodilo sobotnímu line-upu, který tím pádem nebyl tak nabitý.

Je to zvláštní slovo. Evokuje nazlátlé klasy, holínky od bláta, dřinu a pot. I když Pecka není zemědělský zpravodaj, srovnání reálné a „duševní“ sklizně se nelze vyhnout. Říká se „sklízet plody své práce“ a také „jak zaseješ, tak sklidíš“. Někdy přijde krupobití nebo jiná katastrofa a tolik očekávané plody jako pláňata opadají na zem. Jindy v rohu zahrady jen tak mimochodem vyroste nejsladší ovoce.

Analogií je spousta. V každém občas vyklíčí semínko nějakého nápadu. „Je čas setí a čas sklizně“, ovšem mezi tím je spousta času, kdy se ukáže, které semínko je životaschopné a plodné a které se nakonec přemění v plevel.

Právě srpen a září podobné úvahy evokují. Červencový žár pomalu ustupuje nazlátlé hřejivosti babího léta. Jablka začínají rudnout a švestky putují do kádí. Pěstitelé ganji obhlíží svoje rostlinky a těší se na prvního šluka. Davy lidí se vracejí z dovolených a nad otevřeným kufrem, který slabě čpí solí a chaluhami, sní jako Jára Cimrman – že moře bude i tady za humny. Účastníci hudebních festivalů zaškrtávají jména do té doby neznámých kapel – napřed propiskou v programu a pak na facebooku v kolonce „Líbí se mi“ – a divadelní představení pod širým nebem lákají i takové návštěvníky, kteří se v kamenných svatostáncích Thálie cítí povětšinou nesví.

„Jenom v létě mám pocit, že opravdu žiju,“ řekl jednou jeden známý. Nemyslím si, že v jiných obdobích je život jen šedá nudná plocha, přesto pro většinu z nás je právě těchto pár měsíců nejintenzivnějším obdobím. Jako bychom svoje smysly a vědomí na chvíli zapojili do pomyslné nabíječky, stejně jako docházející baterii.

„Sázím, sklízím,“ zpívali Sexy Dancers v hitu Slim Jim. Rozverná píseň o kopulaci prý vznikla těsně po tragickém úmrtí bratra Romana Holého. Humorem si člověk zachraňuje duševní zdraví odjakživa. Zvláště tváří v tvář sklizni poslední, kterou vykoná ta kostlivá paní s kosou.

Wakeboarding propojuje vodní lyžování se surfováním a techniky snowboardingu i skateboardingu. Do vybavení pro tento adrenalinový sport rozhodně patří tažný motorový člun, vodní plocha a prkno. Nelze tvrdit, že „wakování“ je fyzicky a finančně nenáročný sport, nicméně vyzkoušet si jej může i na českém jezeře téměř každý. Najdete si čas a svezete se na wakeboardu ještě letos?

Era skurfelu
Počátek wakeboardingu není jednoduché přesně datovat ani lokalizovat. Vznikl totiž z několika vodních sportů a zmínky pocházejí z různých koutů světa (zejména z Nového Zélandu a Austrálie). Za Mekku tohoto sportu je považována Amerika, kde wakeboarding prošel nejrazantnějším vývojem a kde byl Tony Finnem v roce 1985 vyvinut a licencován „skurfel“. Připomínal menší surf tažený lodí, ale neměl žádné vázání. Jezdec balancoval volně na ploše prkna tak jako při vlnovém surfování. Ve stejném roce bratři Mike a Mark Pascoe přidali úchyty na chodidla k fošně, což umožnilo létání vzduchem, akrobatické skoky a salta. Pro vznik a vývoj wakeboardingu byl tento krok jedním z rozhodujících.

Wakeboard, wakeskate, wakesurf
Od roku 1990 bylo ve „wakové“ výbavě provedeno mnoho změn, zejména v souvislosti s usnadněním vodního startu a obecně pro zpřístupnění této krásné aktivity širšímu okruhu zájemců. Zprvu měly wakeboardy tvar surfu s výraznou špičkou a koncem. Tato konstrukce byla doplněna a částečně překonána typem „twin tail“ se dvěma souměrnými konci opatřenými ploutvemi. Dnes jsou k dispozici oba typy, nejčastěji se podle tvaru a velikosti desky rozlišuje wakeboard (s délkou okolo 130 centimetrů), menší wakeskate bez vázání a zašpičatělý wakesurf. Podle typu pořízené desky se odvíjí styl a možnosti jízdy od složitých technických skate triků po „pouhé“ sjíždění vln tvořených motorem člunu.

Letošní kolekce
Kolekce pro rok 2010 reflektuje konstrukční, technologické i designové trendy snowboardů, skateboardů i kiteboardů (ty jsme popsali v minulých číslech časopisu) a pohybuje se mezi univerzálností a individuálním přizpůsobením se jezdci. Základem desky je opět dřevo či laminát, pro zpevnění se přidávají oblíbená karbonová vlákna, experimentuje se s tvary boardů, zdokonalují se konstrukční vlastnosti hran i dalších částí. Speciálně se vyvíjejí fošny i boty pro ženy, které respektují fyzickou stránku něžného pohlaví. Design se zaměřuje na módní barvy jako je zlatá, šedá, růžová a poměrně jednoduché linie či obrázkové struktury.

Když se chce člověk aktivně zapojit do dění kolem, nestačí jen čekat, až na dveře zaklepe vhodná příležitost. Je třeba nacházet podobně smýšlející lidi a hledat cestu, jak získat prostředky nebo jak o sobě dát vědět. V takové chvíli jistě pomůže, můžete-li se obrátit na někoho, kdo je zkušený a nechybí mu elán.

Nikdo neví, co v kom dřímá
Stejnojmennou grantovou výzvu letos zadala Jihomoravská komunitní nadace sídlící v Moravské Nové Vsi a působící zejména na Břeclavsku a Hodonínsku. Tak vznikla podpora pro mladé lidi do 26 let: umělce, sportovce a nadšence všeho druhu, kteří mají sice spoustu zajímavých nápadů, ale chybí jim peníze.

„Jihomoravská komunitní nadace podporuje kulturní, výchovné, ekologické, sportovní a další projekty, které přinášejí prospěch místním obyvatelům a přispívají k rozvoji regionu. Podporuje činnost lidí, kterým není lhostejný osud místa, ve kterém žijí.“ Informuje jeden ze členů Klubu přátel JKM, Robert Vdoviak. S podporou nadace funguje například sochařské sympozium v Širokém Dvoře u Břeclavi nebo byly opraveny památky v Mikulově.

Dobrovolnická činnost
Bez dobrovolníků by nadace tohoto typu mohla fungovat jen stěží. Dobrovolnická základna se v poslední době rozrostla a funguje také v Praze, a to ve spolupráci s pražskou nadací VIA. Benefiční akce jsou spojeny s aukcí moravských vín a tímto způsobem mimo jiné získává nadace donátory a partnery.

Touha něco změnit
Jihomoravská komunitní nadace je příkladem hesla „think globally – act locally.“ Představuje platformu pro lidi, kteří za cenu, že budou dělat neplacenou „práci navíc“ získávají zkušenosti do svého budoucího profesního života – pomáhají na světlo světa zajímavým projektům vytvořených svými vrstevníky.

Z Prahy je možná na Jižní Moravu daleko, ale myšlenka vzájemné podpory lidí sdílející společnou vizi je v mnoha směrech podnětná. Když se nám něco nelíbí, můžeme buď mávnout rukou, donekonečna nadávat nad pivem, nebo se pokusit něco změnit. A na to, abychom udělali něco prospěšného, nemusíme evidentně jezdit na druhý konec zeměkoule. Můžeme začít doslova za humny.

Více informací na webu: http://www.jmkn.cz, http://www.jmkn.cz/news/grantova-vyzva-nikdo-nevi-co-v-kom-drima/

V dnešní době plné spektakulárních hraných snímků jsme stále vystavováni jedné z největších lží – že film je drahý. Ano, je to pravda, zbytečné filmy jsou skutečně drahé.

Naproti tomu hand-made film, tedy rukodělný film, při jehož vytváření autor obcuje s filmovou matérií přímo bez použití kamery, představuje nejlevnější a nejsvobodnější způsob filmové tvorby dostupný každému. Oč je hand-made film levnější, o to je náročnější na trpělivost a bezbřehý idealismus tvůrce, který nad čtyřiadvaceti filmovými políčky stráví celé hodiny, aby pak projektorem proběhly za jedinou vteřinu.

Obcování s filmovou matérií
Autor kreslí nebo maluje barvami přímo na průhledný filmový pás či vyškrabává tvary do černého filmového pásu s cílem vytvořit abstraktní pohyblivý obraz. Může také proškrábat či chemicky narušovat filmovou emulzi nalezeného materiálu s již natočeným obrazem a těžit tak z napětí mezi reálným obrazem a vytvářenou grafickou strukturou. Je také možné přímo na filmový pás nalepovat různé průsvitné materiály, případně vytvářet otvory děrovačkami, průbojníky či šicím strojem atp.

Tvůrce buď zpracuje postupně políčko po políčku nebo naopak využije filmového pásu ke gestickým tahům, které vedou napříč několika políčky. Vytvořený obraz je pak promítnut projektorem na plátno, což znamená, že je ve výsledku řádově desettisíckrát zvětšen! Z každého tahu štětcem, každého škrábnutí do emulze pak vyvstanou tvary či struktury ve svých detailech neočekávané a předem nevykalkulovatelné. Princip spontánního gesta a řízené náhody na straně jedné spojený s precizností práce v rámci jednoho miniaturního filmového políčka na straně druhé tak vytváří základní pracovní metodu každého tvůrce, který se permanentně pohybuje na hranici mezi mikrometrovou přesností a náhodou.

Od znouzectnosti k DIY filmu
Za objevitele techniky hand-made filmu je považován Novozélanďan Len Lye, který se z nedostatku finančních prostředků k natočení vlastního filmu rozhodl použít vyhozené kousky filmu, které očistil. Získal čirý filmový pás a začal na něj kreslit. Přínos Lena Lye netkví jen v pouhém malování na film, ale zejména v rezignaci na filmové políčko jako na základní jednotku filmu, nanáší barvy napříč filmovým pásem a otvírá prostor informelního filmu. Tímto svým přístupem předjímá vývoj, který nastal v malířství (abstraktní expresionismus, action paintig) o celé desetiletí později. Za svého pobytu v Anglii vytvořil Len Lye řadu dnes již klasických hand-made filmů (A Colour Box – 1935, Kaleidoscope – 1935, Colour Flight – 1938), přičemž vrcholným dílem tohoto období se stal film Trade Tattoo (1937), ve kterém použil nejen abstraktních tvarů vytvořených nejrůznějšími rukodělnými postupy, ale spojil je navíc s dokumentárními záběry průmyslového života Británie, čímž dospěl ke zcela novému typu syntetického filmového obrazu, který spojuje abstraktní motivy s reálnými v rámci jednoho záběru. V padesátých letech Len Lye rezignoval na barvu, která byla vždy jeho hlavním výrazovým prostředkem, a pracoval výhradně rytím a vyškrabáváním do černého filmového pásu (Free Radicals – 1957 a Particles in Space – 1966).

Nejznámějším tvůrcem hand-made filmů se stal Skot Norman McLaren, který převzal tuto techniku od Lena Lye a dále ji zpopularizoval díky „figurativnosti“ a narativitě, které jsou pro jeho filmy typické. Celosvětový ohlas si vydobyl svým jednoduchým příběhem o boji dvou ptačích bytostí nazvaným Blinkity Blank (1955), který vznikl technikou proškrabování do filmového pásu.

Zcela nezávisle na Len Lyeovi objevil počátkem čtyřicátých let techniku hand-made filmu Američan Harry Smith, jež svoji metodu nazýval „batikovaný film“, a který ve svých raných dílech Early Abstractions spojuje geometrické tvary s informelní texturou nanášenou na film sprejem.

V roce 1963 dochází k novátorskému kroku v oblasti hand-made filmu, když Američan Stan Brakhage nalepuje ve svém filmu Mothlight na filmový pás křidélka uhynulého hmyzu a části rostlin. Už nikoli kresba či grafické gesto, ale reálný objekt sám, ve své fyzické přítomnosti, se tak stává součástí filmu!

Český hand-made film
V Čechách se hand-made film objevuje až koncem šedesátých let, kdy začíná vytvářet své první filmy Petr Skala, který byl po následující dvě desetiletí prakticky jediným u nás praktikujícím tvůrcem hand-made filmů. Aniž by přitom znal dílo Lye, Smithe či Brakhage, navazoval Skala zcela spontánně na tradici české informelní malby (Tomalík, Medek, aj.), kterou zintimnil a zkoncentroval do velikosti filmového políčka. Pro Petra Skalu představoval hand-made film jedinou možnost svobodné autorské tvorby v období normalizace, takže můžeme o jeho filmech mluvit jako o abstraktním pohyblivém obrazu osobního zápasu se světem či jako o matrici autorova nitra otištěné do materie filmu. Dílo Petra Skaly čítající na osmdesát krátkých filmů představuje jeden z nejoriginálnějších počinů v historii našeho filmu.

Do českého hand-made filmu můžeme zařadit i Martina Klappera, výtvarníka a hudebníka žijícího od poloviny osmdesátých let v Kodani, který hand-made filmy používal jako nedílnou součást koncertních vystoupení.

Z českých tvůrců generace let devadesátých se nejsvědomitěji věnoval hand-made filmu Martin Blažíček, který po vynikajících prvotinách (Neo-B – 1997, Test – 1997, Studie I – 1998 aj.) využíval techniky rukodělného filmu i ve filmových performancích, v nichž kladl důraz na materiálovou podstatu filmu a neopakovatelnost aktu filmové projekce. Právě ona bytostná nefixovatelnost je hlavní předností hand-made filmu. Každou novou projekcí se film poškozuje, barvy se stírají, nalepené objekty odpadávají, až se postupem času stává celý film nepromítatelným – jaká to radost z pokorného přijetí pomíjivosti. V dnešní době, kdy každý chce vše nesmyslně archivovat, ukládat, zachovávat, kdy se věnují horentní částky na archivaci odpadků lidské kultury, je proto samo vytváření hand-made filmů ze své podstaty očistné.

What the hell is Sealand? It’s a platform sunk into a sandbar situated 6 miles off the Suffolk coast of England. Built to guard the British river system during WWII it was abandoned by the army in 1956, along with dozens of others along the coastline and left to rot.

Enter Major Paddy Roy Bates
Now referred to by himself and other Sealanders as “Prince Roy”, with his family he squatted on the platform in 1968 hoping to broadcast pirate radio and succeed the platform from the British Commonwealth. The Principality of Sealand now prints its own currency, passports, has its own constitution, national anthem, flag, and claims to be a fully functioning “nation” boasting a citizenship of 27. The country claims also to excel in a variety of sports including: soccer, mini golf and pole dancing (True.)

Over the years Roy and his 27 fellow Sealanders defended their adopted home in vicious battles against British, Dutch and German invaders. But did this burst Prince Roy’s bubble? No-sir-ee. When the British expanded their international waters from 2, to 10 kilometers The Prince expanded Sealand’s zone too. Subsequently Sealand has claimed several square kilometers of England’s south east coast in a lengthy legal battle.

Despite the obvious perks of being an inhabitant of this flourishing nation it is currently up for sale. That’s right, you too can be the prince, the head honcho, the chief or the owner of your very own off-shore principality. Forget pacific islands that will only sink under the rising seas, for the princely sum of 750 000 000 Euro the illustrious principality can be yours today! But let the buyer beware. Like the Hutts in West Australia, Rainbow creek in Victoria or the politically charged gay Coral Sea Islands in Queensland (check out “Micronations” on Wikipedia.org), Sealand, the nation, is struggling; desperately in search of recognition and an accepted place in the world.

For more information you can check out http://www.sealandgov.org

Šedý plac, který zdobily jen psí exkrementy, přes noc zezelenal. Zanedbaný záhonek u zastávky je rázem vypletý. A v autobuse jste potkali zívající holku, co v ruce drží prázdný kanystr a za nehty jí zbyly kousky hlíny.

Když jsem si připravovala materiál, zjistila jsem, že s články o guerilla gardeningu se v poslední době roztrhl pytel. Že by za to mohla Ondřej Liška a jeho pojetí partyzánského zahradničení v rámci Mezinárodního dne Země jakožto součásti předvolebních aktivit Zelených?

Ať už je to tak nebo onak, rozhodně je dobře, že se DIY aktivity jako je dobrovolná péče o veřejnou zeleň dostávají více do povědomí. Třeba se pak samozvaným zahradníkům přestanou ztrácet s péčí vybrané, koupené a zasazené květiny, které zalili vodou donesenou z vlastního domova. Třeba si lidé svého okolí začnou více všímat – a nemusí to být zrovna rozbíjení asfaltu jako v brooklynských ulicích. Stačí s sebou vzít petlahev s vodou a cestou na tramvaj zalít čerstvě osázený záhonek. Stačí chtít.

Teď je naším pokojíčkem ulice
„Guerilla gardening není individuální nebo hromadnou akcí. Nemá návod nebo něco předem nevylučuje. Je to osazování veřejného prostoru živými rostlinami a jediné kritérium je, aby prostor byl lepší než před tím.“ Jiří Šebesta je jedním z „partyzánských zahrádkářů,“ jak sebe a sobě podobné nazývá, který byl ochoten vystoupit pod vlastním jménem. Jak se vlastně k takovým aktivitám dostal? „Vyrůstal jsem na malém městě v domě se zahradou. Byl jsem zvyklý, že každý pečuje o svůj životní prostor. Zvelebuje ho a snaží se ho udělat co nejlepším. Jako malí jsme si lepili plakát na zeď svého pokojíčku, teď je naším pokojíčkem naše ulice a sousedství. Místo plakátu beru do ruky motyku a sazenici. Nechci nechávat svůj životní prostor na »pospas« starostům a jejich často nepěkným rozhodnutím. Chci vyjít ven se sousedy a měnit ho přímo.“

S rostlinami roste i síla
Rozhodnout, kdy guerilla gardening započal, je nemožné. Lidé se vždy o své okolí starali – až do doby, kdy touhu po kráse ubila tíha lhostejnosti, tak dobře zasazená během normalizace a dnes opět vystrkující své jedovaté rohy, a ke které se ve městech přidává hroší kůže anonymity. Mnozí z guerillových zahradníků vidí předobraz svých aktivit v novele Jeana Giona Muž, který sázel stromy. Jiní tvrdí, že vše začalo roku 1973 v New Yorku, když Liz Christy se svými přáteli vyčistila pozemek plný odpadků a osázela ho květinami (dodnes funguje, podívejte se na www.lizchristygarden.org).

Slovo guerilla v názvu těchto aktivit ale napovídá, že ne vždy šlo o zcela mírumilovné akce. Příkladem může být londýnský May Day Protest v roce 2000, kdy se několik stovek lidí snažilo přeměnit park před budovou britského parlamentu ve kvetoucí zahradu. Jenže v moment, kdy kdosi instaloval zeleného čerokéze na hlavu sochy Winstona Churchilla, policii došla trpělivost a akci rozpustila. Výsledkem bylo 95 aktivistů pod zámkem a devět zraněných policistů, nemluvě o obligátní rozbité výloze fast-foodu.

Takové akce v sobě nesou náboj původní guerilly – protestu proti zastavování krajiny, proti zbytečně vyasfaltovaným plochám, proti šedi města, kde není místo pro stromy. Tvrdé jádro míří často proti vlastnickým právům asfaltové lobby a ropných magnátů.

V posledních letech se ale objevuje odlehčenější forma. Guerilla gardening se stal tichým protestem a zároveň noční zábavou pro ty, kterým stav jejich okolí není lhostejný. Jiří Šebesta to potvrzuje: „Název v sobě nese mnohem více konfliktu než je realita. Během samotné guerilly většinou k žádnému konfliktu nedochází. Všechen konflikt se děje posléze – kdy si lidi odnášejí vysazené květiny domů nebo úřadem pověřené společnosti při úklidu města »uklízejí« i naše instalace. Guerilla je zcela mimo jakýkoliv územní plán města, ale ve své podstatě je natolik pozitivní, že konflikty spíše řeší než vyvolává.“

Samozvaní zahradníci v Čechách
Stačí se rozhlédnout po internetu a rychle zjistíte, že česká scéna motyček a sazenic doslova kvete – ale také má svá slabá místa. Facebook hostí hned dvě skupiny – brněnskou a pražskou. Ta druhá patří mezi jedny z největších na světě – s více jak tisícem členů se jedná o opravdu úctyhodně velkou buňku. Jejich zeď nese nejen pozitivní komentáře, ale najdeme tu i občasné stížnosti.

Podobně je na tom i otevřené fórum na diskuzním serveru Nyx, které nese název guerilla gardening v názvu. Za všechny zveřejňuji slova Ybuko: „Mam vymysleny konkretni »projekt« a potrebuju neco, co se rychle chytne a poroste to bez zalevani… Nejsem si totiz jisty, jestli za par mesicu nekdo neprijde a neusmikne to, tak aby to stihlo vyrust do aspon nejake vysky. Dalsi vec je, ze by bylo dobre vybrat neco, co prezije zimu – nevim jak jsou na tom ktere kytky s prezivanim v mrazech.“

Jsou tu ale i mnohem pozitivnější zkušenosti: „Náhodní diváci guerill jsou z drtivé většiny pozitivně naladěni. Přestože by oni samotní většinou žádnou energii pro veřejný prostor nevydali, jsou nadšeni, že existují z jejich pohledu naprostí »blázni«, co dělají zadarmo něco, co slouží všem,“ říká Jiří Šebesta a dodává: „Toto nastavení naší společnosti bychom také rádi změnili. Doufám, že třeba za 30 let bude guerilla normální věcí, jako když jdete vynést odpadky do popelnice. Strašně nám fandí starší lidé, kteří okolí svých domů většinou vnímají velmi silně.“

Stačí chtít
Až půjdete příště ven, zkuste si spočítat, kolik plácků k osázení po cestě potkáte. Nemusíte hledat ideální místo, protože „nejlepší lokalita je ta, která je blízko vašeho domova nebo na cestě, kudy chodíte často, abyste mohli na váš záhon občas dohlédnout a zkontrolovat jej,“ půjčuji si slova Jiřího Šebesty.

Pak už stačí jen chtít. Kožené pracovní rukavice a motyčku či malou lopatku koupíte po cestě domů, kde si rovnou natočíte kanystr vody. V srpnu je sezóna sázení lilie bílé, čemeřice a řebčíku královského, v září můžete začít vysazovat cibuloviny na jaro a říjen je pak ve znamení stromů. Tak ať to roste!

Všem, kterým jsem naše zážitky vyprávěla, nevěřícně kroutili hlavou. „Dovolená na Sardinii byla jedna z nejlepších,“ tvrdili shodně travelleři i turistické slípky. Pro nás byla jedna z nejhorších, snad proto, že nepatříme ani tam, ani onam.

Hypnotický rytmus slunce a moře, vína a knih. Náhlá vytržení, jenž nás nutí zkoumat krajinu, jet dál, kamkoliv, jen nebýt na stejném místě. S očima dokořán nacházíme moře tak průzračné, že se o zlatý písek místo vody láme tyrkysové sklo. Hory nesou zkušenost času, jejíž délku nejsme schopni zachytit. Zářijové slunce prokresluje stíny nuragů a divocí plameňáci se v soumraku brodí mělčinami.

„Srazte jim hlavy!“
„Alence už z toho bylo úzko. Zatím se sice s Královnou nepoškorpila, ale co nevidět se jí to může stát; a co potom, řekla si. Nějak tuze rádi tu srážejí hlavu, to je div, že je tu ještě někdo naživu.“1

A nejraději ze všeho tu dodržují siestu. Od jedné do pěti každý den, od pondělí do neděle a zase zpátky. V tu dobu se káva podává jen místním. Ještě že automat na placení u benzínek nevypínají.

Začali jsme chápat, proč je ostrov plný obytných karavanů se satelity. Proč místní mají vynikající znalost němčiny. Ale to bylo až v druhé polovině prázdnin.

Tu první jsme strávili snahou najít ubytování tam, kde se nám líbilo. Cestovat, jak jsme zvyklí. Impulzivně se rozhodovat, neplánovat (alespoň ty dva týdny v roce!) a nechat věci plynout jak vodu v řece. Ale nějak se nám to nedařilo. Jako by to dusno, které se kolem čtvrté odpolední pravidelně měnilo v bouřku, sedělo i v našich hlavách.

Modré pláže s lynchovským nádechem
Přistáváme v hlavním městě Cagliari a vyrážíme na cestu. Jih vypadá zajímavě, usoudili jsme a skončili v Noře, klidné zátoce a napůl potopené původně fénické metropoli, kterou rozšířili Římané i o amfiteátr s analogovými zesilovači zvuku – z půlky zakopané amfory pod jevištěm.

Ale sebekrásnější pláž ani vykopávky nám nestačily. Po dvou dnech nás svrbí chodidla. Východ, shodujeme se jednoznačně. Úchvatné panorama pobřeží se pomalu rozsvěcí do noci a my jedeme dál s myšlenkou na nocleh v autě, neboť právě prožitá lynchovská kombinace zapomenuté vsi na útesu, hnilobného puchu z hor, řetězu na vratech a pokoje bez okna za sedmdesát euro s opuštěným šestidenním koťátkem v kuchyni nás vrací do reality.

„Know that I am parched with thirst, and cannot open this door, till my thirst will be thoroughly appeased; I require this blood of fifty children. (…) Procure me this neccesary libation, come back hither, throw it thyself into this chasm, and then shalt thou see!“2

Zbytek dovolené tedy plánujeme. Končíme v místech, která bychom si nikdy nevybrali a nedaří se nám odpočinout. Rychlost, s jakou jsem schopná se naučit těch pár italských vět nutných k přežití, překvapuje i mne samotnou.

„Příznivci autoturistiky by si měli stanovit výchozí bod a odtud pár dní pořádat výlety do okolí. Takový způsob sice předpokládá předběžnou přípravu doma, ale i to přináší potěšení a Sardinie se vám bohatě odmění.“3

Nenápadný odstavec v českém průvodci taktně vystihuje vražednou kombinaci půldenní siesty a nemožnosti pronajmout si pokoj na jednu, dvě, tři noci. Z plánů procestovat celý ostrov nám zbyla třetina.

Dvojitá duha při odjezdu je jako ruka podaná na usmíření po všech těch sardonických poznámkách, kterými jsme si bránili svou integritu. Přijímáme, protože víme, že sem se už nevrátíme. Rozmazleni lehkostí života v Chorvatsku a Řecku po ordnungu na italský způsob netoužíme.

Alas, dost nářků! Pro všechny ty, kteří na Sardinii pojedou a nechtějí být exemplářem z turistických rezervací:
Proč jsme se rozhodli na ostrově zůstat
Cesta pohořím Gennargentu z pobřeží do středu, Su Nuraxi u Barumini a ochotný archeolog, který nás provedl probíhajícími vykopávkami pod planinou Gira, dalším obrovitým megalitickým městem. Že neuměl anglicky ani česky, nikomu z nás nevadilo. A také tombe dei giganti a domus de janas. Možná je to obsese prastarou historií. Ale možná to bylo tím, že narozdíl od většiny sardinských domů tyto splňovaly naše estetická kritéria.

Co nás s ostrovem smířilo
Zlatá pláž s divokými plameňáky u Colostrai, dvojitá duha při odjezdu na letiště a poslední noc v srdci Cagliari.

Pláž objevujeme hned, je plná mušlí a moře průhledné do hloubky i dálky. Málo lidí a přesto otevřený bar je přesně to, co po deseti dnech snahy o soužití s ostrovem potřebujeme.

Čím jsme si spravili chuť
Milánskou katedrálou a Monteverdiho Orfeem v Teatro alla Scala. Zrušený let má za následek dvě noci v Miláně. Jsme uneseni nadpřirozenou krásou katedrály z bílého mramoru. Stoupáme na střechu a gotická žebroví se mění v propletence ornamentů a soch, jejichž význam leží na dosah a přesto tak daleko.

Oči, které ve dne klouzaly okouzlujícím městem, večer shlíží na rudý samet a plápolající zlato la Scaly. V kráse dne a propracované lehkosti hudby se těžkosti mění ve vzpomínku a radost zůstává.

Ukázky z knih, které nás provázely na Sardinii
1 Lewis Carrol, Alenka v kraji divů a za zrcadlem, Albatros, Praha 1970; str. 78, první věta upravena autorkou článku
2 William Beckford, Vathek, in: Three Gothic Novels, edited by E. F. Bleiler, Dover Publications Inc., New York 1966; str. 125, autorsky kráceno
3 Miroslava Lečíková, Iva Bártová, Sardinie, Freytag & Berndt, Praha 2008; str. 33

Zastavíte na železničním přejezdu, z nejbližšího křoví se vyřítí skupina domorodců a rychlostí blesku vám ukradne pneumatiky. Jako většina předsudků o zaostalých postkomunistických zemích je i tenhle mylný. Balkánské státy jsou nádherné, přátelské a až na výjimky levné – to jsme vyzkoušeli na vlastní kůži v počtu sedmnácti lidí v jedné dodávce a třech osobácích během měsíčního výletu. Jako správní nemajetní studenti jsme ignorovali kempy i hotely a spíš vyzkoušeli trpělivost místních mužů zákona se spaním pod širákem.

Začínáme Maďarskem
Naše první zastávka byla malá freeparty poblíž Budapeště organizovaná francouzským soundsystemem Monkey family. Po policii sice ani vidu ani slechu, ale asi po dvanácti hodinách dunících reproduktorů přijela stráž maďarské armády KR (Katonai Rendézset) a mejdan nekompromisně utnula. Následně se ženská a mužská část naší posádky pohádala, zda jet do Segedína či do Tokaje, tak jsme se radši vypravili na jih zdolat srbské hranice.

Strašidelné historky rodičů a prarodičů nás trochu nahlodaly a s vidinou vymlácených okýnek a ukradených aut či foťáků jsme se snažili přejet Srbsko na jeden zátah a vydat se rovnou do Makedonie. Nepovedlo se a dobře že tak. Kempování v nádherné přírodě poblíž Leskovace nám pomohlo zapomenout i na děsivé poplatky na srbských dálnicích.

Strastiplná Makedonie (navíc s prohibicí)
Tahle exoticky znějící země nás uvítala trochu nešťastně. Nejprve polovinu posádky na hranicích svlékli do naha kvůli dlouhému papírku v pasu jednoho řidiče. Poté jsme získali dojem, že věrná GPS navigace jménem Eliška nás chce nejspíš zabít.

Pro ujasnění – Makedonie nepatří mezi rozlehlé země a ze severu na jih vedou jen dva hlavní tahy, jeden po západní straně, druhý po východní. Proto nám přišlo maličko zvláštní, že hned za hlavním městem Skopje, kde jsme před sebou měli mít sto padesát kilometrů po hlavní silnici, Eliška náhle změnila názor a zarputile nás vedla po menší silnici kamsi do neznáma. Jelikož jsme neměli srbskou mapu (velká chyba), rozhodli jsme se jí věřit a dojeli do divočiny pohoří Suva Gora. Cesta se čím dál víc větvila a zužovala, až jsme dokodrcali na místo, které vypadalo jako z hororu. Příbytky ze zkrouceného plechu, smečky toulavých psů, silnice, na kterých se téměř nedalo otočit, strmý sráz hned za bílou čárou – to vše nás ve tři ráno trochu znervózňovalo. Začali jsme hledat cestu zpět za pravidelného upozorňování přízračně znějící Elišky „zabočte doleva“ (dolů ze skály) nebo „otočte se“ (zpět do slumu).

Zlí duchové, domorodci ani medvědi nás nakonec nezabili, našli jsme ztracenou hlavní silnici a k našemu vysněnému cíli, Ohridskému jezeru, jsme vyčerpaní a naštvaní dojeli v sedm ráno.

Makedonie se nám počáteční útrapy snažila vynahradit a následujících pět dní na břehu obrovského křišťálově čistého jezera bylo jako pohádka. Kromě nás tu kempovala i skupina travellerů z Holandska. Místo na stanování jsme si ale vybrali opět trochu nešťastně – blízko místa, kam denně hnal místní pastevec stádo asi třiceti krav. Posouvat složitý systém plachet a stanů však bylo nad naše síly. Běžně jsme se tedy budili pohledem na stračeny vyjídající nám z kastrolů zbytky večeře. Ale byla to romantika. Stížnost by se dala podat snad jen na nekřesťansky vysoké ceny alkoholu kvůli prohibici.

Země oliv a antiky
Po překročení makedonsko-řecké hranice na nás dýchla civilizace a blahobyt Evropy (bylo to loni, hospodářská krize tedy ještě v nedohlednu). Daní za pohodlí byla potíž najít kus písku bez hotelu a záplavy turistů. Poprvé nás také legitimovala policie a vykázala nás z pláže pod pokutou dvě stě euro za auto. Naštěstí s lhůtou na vyklizení do večera, takže jsme se v klidu naobědvali a posunuli o sto metrů dál za kopec. Většinu času jsme strávili koupáním a večerními promenádami po krásných přímořských městečkách, kde nás místní krmili dary moře a napájeli ouzem.

Další cíl – Bulgariatekk
V Bulharsku nás čekala první pokuta. Na vině byla naše neochota kupovat si na padesát kilometrů rozorané bulharské dálnice „vinětu“. Tip – na Balkáně nikdy nemluvte na místní anglicky. Kdo mluví anglicky, tomu rozumí sotva polovinu a je v jejich očích určitě zbohatlík ze Západu. Když budete koktat česky, budou vám rozumět taky polovinu, ale s významným rozdílem. Budete za nemajetného chachara z Východu a pokuta se sníží na polovinu.

Najít cestu na oblíbenou freeparty bylo trochu složité, ale stálo to za to. Byla oproti minulým ročníkům komornější, jedna francouzská a jedna rakouská stage.

Kousek domova uprostřed hor
Když jsme dotančili, vydali jsme se pomalu směrem k domovu. Za rumunskými hranicemi nás čekal pohled na nádhernou divokou přírodu s téměř neomezenou možností stanování. Rozhodli jsme se zastavit v českých vesničkách v oblasti Banátu. Češi sem byli vystěhováváni koncem 19. století za Rakouska-Uherska a i přes více než stoleté oddělení od vlasti se zde zachovala téměř perfektní čeština. Většina místních nabízí ubytování přímo u sebe doma.

Vybrali jsme si vesnici Svatá Helena a zabrousili do místní hospody. Vrchní nám doporučil sympatickou rodinu Salabových. Za relativně směšný poplatek 15 lei (něco pod sto korun) jsme dostali pokoje, kam nám paňmáma nosila třikrát denně hromadu jídla jak pro regiment a pantáta nás podezřele často navštěvoval s lahví domácí samohonky. Ještě že měla jen něco málo přes dvacet procent, takže se dala bez úhony pít i přes den na úmorném rumunském slunci.

Ve Svaté Heleně se žije asi jako na českém venkově před sto lety. Lidé jezdí povozem taženým koňmi na pole, dojí krávy a největším svátkem v týdnu je nedělní bohoslužba. Ještě před dvěma lety sem nevedla ani asfaltová silnice a první auto si koupila jedna rodina před rokem a půl.

Touhle zhmotnělou pohádkou na východ od hranic náš výlet skončil a jeli jsme domů. S pocitem, že jsme zažili kus exotiky, dobrodružství, odlišné kultury a přitom jsme nepřekročili hranice Evropy.

Dominikánská republika je zemí protikladů. Jedni ji nazývají rájem na zemi, pro druhé je pastí, ze které není úniku. Stojí tu vedle sebe luxusní hotely a chatrče, na vysušených pastvinách umírají krávy, zatímco o pár kilometrů dál jsou louky plné zeleně. Tyto rozdíly jsem si uvědomila až poté, co jsem navštívila městečko, kam žádný turista nezavítá.

Jak se nenudit
Když jsem odjížděla na dovolenou do Karibiku, bylo mi jasné, že pobyt v all inclusive hotelu si musím ozvláštnit pár výlety do okolí. Do vycházek na vlastní pěst se mi nechtělo vzhledem k varováním hotelového personálu, že je to nebezpečné, a navíc neumím španělsky. Zaplatila jsem si proto několik výletů s průvodcem – procházku národním parkem, safari a plavbu na okolní ostrovy. Na posledním výletu jsem se seznámila s průvodcem Carlosem, mladým Španělem žijícím na ostrově už tři roky. Díky němu jsem měla strávit nejzábavnější den z celého pobytu.

Jakkoli do cíle
Domlouvat se se zdivočelým Španělem je dost obtížné. Nakonec jsme se přeci jen sešli. V plánu byla klidná procházka po městě. Naštěstí své slovo nedodržel. Měl totiž za chvíli odjíždět do vedlejšího města na dobrovolnickou akci. Po chvilce váhání a ujišťování, že se bez problému dostanu zpátky na hotel, jsem nečekaný program schválila.

Vyrazili jsme na zastávku autobusu. Nutno podotknout, že zdejší hromadnou dopravou jsou polorozpadlé minibusy, které produkují černý kouř a hromadu rámusu. Po chvilce mého nevěřícného zírání na plný autobus, do kterého jsem měla nastoupit, to řidič vzdal a odjel. Carlos mi vysvětlil, že uvnitř bylo ještě spousta místa – podle zdejších pravidel se na místo pro tři lidi vejdou čtyři a kam se vejdou čtyři, vmáčkne se i pátý. Naštěstí autobusy jezdí často, takže jsme se dočkali dalšího a s hudbou na plné pecky, která zněla z reproduktorů autobusu, vyrazili vpřed.

Chudí, ale šťastní?
Moje obavy ohledně neznalosti španělštiny se rozplynuly hned po příjezdu. Jen co jsem se objevila na hřišti, kde probíhal týdenní hudební festival a Carlos s dalšími dobrovolníky připravovali program pro děti, si mě odchytly dvě holčičky, abych si s nimi hrála. Bylo krásné pozorovat, jak málo jim stačí ke štěstí. Pozornost, kterou nejspíš nedostávaly od rodičů, si užívaly, co to jde.

Kolem osmé večer skončil program pro děti a hřiště rozvibrované rytmy raggaetonu se pomalu zaplnilo dospělými. Černošky mají tanec v krvi. Co předváděly desetileté holčičky, které to odkoukaly od sester a mam, běloška nezvládne ani po ročním tréninku. Překvapilo mě, že jen jeden místní se odvážil se mnou tancovat. Naštěstí dobrovolníci žili v Dominikánské republice už déle, takže se naučili pořádně tančit.

Po chvílích řádění přišlo probuzení. Malí kluci žebrající o peso nebo alespoň o láhev od piva, kterou by mohli vrátit, na mě zapůsobili jako kýbl ledové vody. Kde jsou jejich rodiče? Proč je nechávají žebrat? Neměla bych jim něco dát? Láhev od piva jim musela stačit. I když mi jich bylo líto a nejraději bych jim dala celý obsah své peněženky, vzpomněla jsem si, jaku mě odpoledne v kabelce zahlédla jedna holčička bonbon – a málem mi ji vytrhla z ruky.

Naštěstí rumu bylo dost, takže se mi podařilo zapomenout na ty prosebné oči a protančit ještě několik hodin do doby, než DJovi došly CD. Cestou zpět do hotelu jsem vyzkoušela další bizarně využitý dopravní prostředek. Kodrcali jsme ve třech na jedné motorce a já se jen modlila, ať se mi jízda nestane osudnou.

Kitesurfing je adrenalinový vodní sport využívající sílu větru a tažného draka pro jízdu na vodní hladině obohacenou několikametrovými skoky a často i neuvěřitelnými akrobatickými triky.

Před několika lety byl tento extrémní sport většině smrtelníků cizí. V současnosti zažívá obrovský rozmach a počet jeho příznivců roste jako houby po dešti. Pravdou je, že ocitneme-li se u vody a zaznamenáme-li ve vzduchu alespoň nepatrné záchvěvy větru, můžeme si být jisti, že moře i pláž budou v okamžiku posety barevnými padáčky…

Na počátku byl čínský drak
Tradice pouštění draků pochází z Číny, kde byl ve čtvrtém tisíciletí před naším letopočtem vypuštěn první papírový drak. Byly mu přisuzovány nadpřirozené vlastnosti a sloužil k zastrašení nepřítele a k zahnání bouří. Draci měli v minulosti rozsáhlé využití v leteckém snímkování, ve vojenství při doručování zpráv a munice i v meteorologii pro pozorování počasí. Snaha o využití tažné síly draka byla poprvé zaznamenána v Číně, a to ve 13. století. Významným mezníkem v rozvoji draků byl počátek 19. století, kdy si britský vynálezce George Pollock nechal patentovat kočár tažený draky a Samuel Cody sestrojil řiditelného draka, se kterým lodí přeplul kanál La Manche. V roce 1979 sestrojil Němec Dieter Strasilla prvního nafukovacího draka. Tímto objevem se rozšířily možnosti využití draka o sportovní rozměr.

Na lyžích, tříkolce nebo skateboardu?
Obecně se sport, který využívá mechanismu tažného draka, nazývá powerkiting. Jezdec se při něm pohybuje na různém podkladu – po vodě, sněhu či po zemi a využívá odlišného vybavení – kiteboardu, snowboardu, mountainboardu, lyží, buggyny, bruslí či mořského kajaku.

Není drak jako drak
Ve vybavení pro kitesurfing je základem deska (kiteboard), která je podobná prknu na wakeboarding (vodní sport spočívající v jízdě na prkně „wakeboardu“, které je taženo lodí), ale není k nohám připojena napevno. Jezdci většinou využívají oboustranný typ kiteboardu. Jednostranná prkna, na kterých je výrazně odlišena špička a patka, jsou vhodná pro „wave riding“ (jízda v obřích vlnách). Další částí vybavení je již mnohokrát skloňovaný tažný drak (kite). Typově existují dva základní druhy kitů – komorový a nafukovací. Komorový se využívá převážně ve snowkitingu a je podobný křídlu na paragliding. Nafukovací má pevnou konstrukci skládající se z několika vzduchových kapes, které po nafouknutí drží tvar. Nafukovací draci jsou pro kitesurfing nejvhodnější, jelikož umožňují tzv. „vodní start“, díky němuž může jezdec pokračovat v jízdě i po pádu do vody. Velikost kitu se odvíjí od hmotnosti a schopností jezdce, od stylu jízdy, povahy vodní hladiny a síly větru. Další součástí výstroje je trapéz, jímž je jezdec připevněn k drakovi. Pokud nesurfujete v tropech, pak je nezbytný i neoprén a jelikož provozování extrémních sportů přináší určitá rizika, je vhodné do výbavy začlenit i přilbu a protinárazovou vestu. Nemluvě o úrazovém pojištění.

Pro začátek nemusíte daleko
Kitesurfing je oproti klasickému vlnovému surfování, které vyžaduje velice specifické podmínky, dostupný i pro obyvatele vnitrozemských států, tedy i pro Čechy. Samozřejmě, že je ideální si zajezdit v průzračně tyrkysovém moři v kitesurfingovém ráji jako je Tarifa či Fuenteventura v Atlantiku. Nicméně trénovat můžete začít i na českých přehradách a dokonce i v Praze, kde se na Vypichu konají různé přípravné kurzy. Po zvládnutí základů a po několika letech usilovného intenzivního tréninku se můžete specializovat na některou z disciplín kitesurfingu – na skákání a předvádění triků ve vzduchu (freestyle), na jízdu s maximální rychlostí (speed riding) a pokud máte pro strach uděláno, zvolte nejextrémnější formu – sjíždění obřích lámajících se vln (wave riding).

Proč žiju v dodávce? Hlavní důvody jsou asi zvědavost, touha po dobrodružství a osvobození od pravidelného měsíčního nájmu.

Nejprve jsem si koupil nákladní dodávku a přestavěl ji na obytnou. Druhá byla stejná, ale s obytnou vestavbou již z výroby. Jezdil jsem do ciziny na výlety a o víkendech na party. Stále jsem ale bydlel v miniaturním bytě, kde jsem platil vysoký nájem. Nakonec jsem se rozhodl pořídit si velké auto a začít v něm bydlet. Po roce sbírání informací jsem si vybral Mercedes Benz 814, které již bylo z části zařízeno jako obytné a vešlo se do 8 tun, tudíž jsem dostal české obytné doklady a nevztahuje se na něj například omezení zákazu vjezdu nákladním autům do center měst a jsou tu i další výhody.

Život v dodávce sebou nese řadu potíží, které v bytě převážně neexistují. Například problém s vodou. Když jsem plánoval život v autě, myslel jsem, že lidé budou vstřícní a nebudou mi u benzínek zakazovat natočit si vodu do nádrže. Narozdíl od nás je ve Francii situace jiná.

Na autě nemám tak silnou izolaci jako má většina lidí v bytě nebo domě, a tak i když jsem v zimě topil (mám v autě kamna na uhlí), do rána se teplota vyrovnala s venkovní. Vstával jsem tedy občas do – 8 stupňů a voda v kanystru byla zamrzlá.

Další problém je elektřina. Živím se jako programátor webových aplikací, mám v autě mobilní internet, ale elektřinu jen ze své elektrocentrály. Solární panely přes zimu skoro nic nedobijí, v létě je to lepší, ale notebook to v Čechách neutáhne.

Jeden z největších problémů je parkovací místo. Setkal jsem se už se spoustou lidí, kteří se mě snažili vyhodit z ulice i bez udání důvodu. Jednou mi někdo kamenem rozbil přední sklo a zavolali na mě policii. Takové lidi prostě nikdy nepochopím.

Autor: DUB

Jedním z nejlevnějších způsobů, jak procestovat nějakou zemi, je pořídit si obytnou dodávku. Původně ani obytná nemusí být – přizpůsobit ji tomuto účelu není nijak těžké, stačí mít trochu šikovné ruce. My jsme si svou „postel“ smontovali dohromady švýcarákem. Ale vezměme to pěkně od začátku…

Bude tomu skoro rok, co jsem se vrátila z Nového Zélandu, kam jsme vyrazili s přítelem, tak jako to dělá hodně mladých lidí – na program working holiday. Ani jsme nemuseli dlouho přemýšlet, jak to vyřešíme s bydlením a přepravou na místě – dodávka byla jasná volba. Od zkušenějších cestovatelů jsme dostali tip, že kupovat auto v sezóně v největším městě Auckland se moc nevyplácí, proto jsme letěli rovnou na Jižní ostrov, do Christchurch, kde nežije tolik lidí jako na severu a je odsud i blíže do „divočiny“. Nebyl problém sehnat dodávku i s veškerým vybavením, stačilo projít pár backpackerů a zavolat na pár čísel z inzerátů. Fungují zde sice také speciální markety a dražby aut, tam ale šikovní mechanici dokážou nezkušeným turistům prodat i rezavý trakař.

Pokud kupujete auto na inzerát, je lepší si ho nechat překontrolovat od automechanika. Stejně tak si můžete v post office, kde Novozélanďané jednoduše vyřizují všechny formality, nechat prolustrovat předchozího majitele, zjistit, jestli auto není kradené, jestli s ním nebyl spáchán nějaký trestný čin nebo přestupek i kolik majitelů mělo před vámi. Průměrný počet bývá u obytných dodávek kolem deseti předchozích uživatelů – většina aut je stará kolem dvaceti let. Dozvíte se i počet najetých kilometrů, který se rozhodně nemusí shodovat s číslem na tachometru, protože kvůli krácení daní, které se u aut s dieselovým motorem platí od ujetého kilometru, je skoro každý stáčí. Je také nutné získat WOF (Warranty of Fitness), obdobu naší technické. Poté, co si vozidlo na poště registrujete, stačí nalepit vinětu na přední sklo a může se jet. Žádné dálniční poplatky se na Novém Zélandu neplatí – není divu, moc dálnic tam není – a benzín pořídíte za třetinovou cenu než u nás, stejně jako samotné auto. Vyplatí se pořídit si auto s náhonem na všechny čtyři kola, protože na spoustu míst vedou pouze nezpevněné cesty, které bývají zejména po dešti neprůjezdné. Jen si zvyknout na to řízení na levé straně… ale provoz není nijak hustý a když jste za volantem podruhé, potřetí, možná už ani nevjedete do protisměru ani nezapnete přední stěrač místo směrovky.

Je třeba myslet na všechno
To jen na úvod k technickým věcem. Pokud jde o zařízení vašeho nového domova, je nezbytností postel. Nevyplácí se jen tak hodit do auta matraci – vyvýšením postele získáte nejen komfort na spaní, ale i nezbytný úložný prostor pod ní. Fajnšmekři si mohou vyrobit i skládací postel, ale ta se do naší malé Nissan Serena Vanette z roku 1992 nevešla. Do prostoru pod postelí jsme naskládali batohy, skládací židličky, nádobí, vařič, plynovou bombu, krabice s jídlem a kanystry s vodou. Neobejdete se bez zatahovacích záclonek, které vás chrání před sluncem i před pohledy případných zvědavců. Nezbytností je bytelná svítilna – svítit si večer světly z auta se nevyplácí stejně jako poslouchat dlouho rádio – nemusíte pak druhý den nastartovat. Pro tento případ je dobré vozit s sebou startovací kabely.

Domácí mazlíčci
Když bydlíte v dodávce, životní náklady se vám minimalizují pouze na jídlo a pohonné hmoty. Nemáte-li v autě ledničku, je lepší kupovat trvanlivé potraviny – konzervy, těstoviny atd., ale přes noc bývá na Zélandu chladno, takže stačí na noc vyndat krabici s jídlem na zem a když se jídlo ochladí, vydrží i další den. Nezbytností je ale uzavíratelná krabice, protože se všude v okolí pohybují oposumové, které vaše jídlo neuvěřitelně zajímá. Problém s jejich přemnožením došel už do takového stádia, že úřady motivují obyvatele k jejich zabíjení tím, že za kůži až tři čtvrtě metru velkých zvířat, jejichž skřeky zní tak hrůzostrašně, jako by někdo vraždil novorozence, nabízí odměnu 50 dolarů. Ochrana přírody může mít i krutou podobu…

Na Zélandu nežijí žádní jedovatí hadi ani pavouci (kromě dvou druhů na Severním ostrově). Zato se připravte na nálety všudypřítomných malých mušek sand flies, jejichž kousnutí bolí ještě několik dní. Neplatí na ně žádné repelenty – i domorodí Maoři vědí, jak dokážou otrávit život. V jejich mytologii se tvrdí, že je bohové seslali na zem proto, aby se lidé v tak nádherné krajině, která k tomu přímo vybízí, jenom neflákali – jediným způsobem, jak nálety mušek omezit, je totiž pohyb. Když je vaším domovem auto, dejte si pozor, abyste nenechávali dlouho otevřená okénka nebo dveře, jinak se v noci nevyspíte.

No overnight staying
Na Zélandu je všude spousta krásných míst, kde můžete zaparkovat, uvařit si i přespat. Dokonce bývají k dispozici také piknikové stoly a veřejné grily. Poslední dobou se však objevily na mnoha místech cedule s nápisem „no overnight staying“ nebo „camping prohibited“– buď proto, že místní mají špatné zkušenosti s hlučnými turisty nebo možná proto, že blízké kempy chtějí návštěvníky donutit, aby za parkovací místa platili. Časem jsme tyto nápisy už ignorovali – jen jednou nebo dvakrát se nám stalo, že nás odněkud vyhodila policie, ale vždy byli velmi vstřícní a ještě nám poradili místo, kde spát můžeme. Pokud nejste nároční, vyspíte se kdekoliv. Chcete-li v autě spát v nějakém větším městě, vyplatí se vytipovat si vhodné místo ještě za světla. Jinak radši jděte na jednu noc do hostelu.

Vzhledem k tomu, že celý ostrov omývá oceán, odpadají potíže s hygienou. Na plážích bývají sprchy se sladkou vodou a toalety jsou čisté i ve městech. Jen je třeba být trochu otužilý – když jdete na túru do pralesa nebo do hor a zrovna nenarazíte na termální prameny, nezbývá vám nic jiného, než vzít zavděk ledovcovou říčkou. Co se týče pitné vody, není třeba se bát, i když v průvodcích se doporučuje ji nejdříve převařit. S vodou z potoků také nebývá problém, jen si musíte dát pozor na bakterii dydimo, která napadá sladké vody. Dostala se do nich nejspíše na lodích, které se používají v oceánu a před převozem je neomyjí. S praním prádla si také poradíte jednoduše, v každém městě bývá veřejná prádelna, kde zaplatíte dva dolary za pračku i sušičku.

Jiný level života
Výhodou cestovaní a bydlení v dodávce je i skutečnost, že se seznámíte se spoustou lidí z různých koutů světa, kteří cestují stejným způsobem. Dát se do řeči s kýmkoliv, koho potkáte, je tu běžná věc a cestovatelé si navzájem dávají tipy, kde se dá dobře spát, kde se smí rozdělat oheň (to je všude v přírodě zakázáno), kde natočit pitnou vodu, nasbírat ovoce i kde mají na záchodcích sprchy. Cennou informací je, kde najít zásuvky na dobití fotoaparátu nebo laptopu. Veřejný internet je zdarma téměř v každé knihovně, při troše štěstí můžete chytit wi-fi před benzínovou pumpou nebo hotelem. Život se pro vás stává nekončící počítačovou hrou, kde stejně jako hlavní postava přemýšlíte, co vám chybí v inventáři, kde to můžete získat, kudy dál a co udělat, abyste se dostali do dalšího levelu. A v tom je to krásné. Máte svobodu jet, kam chcete a zůstat na místě, které se vám líbí. Na druhou stranu si uvědomíte cenu věcí, které vám doposud přišly samozřejmé. Vydatné jídlo a teplá sprcha můžou být někdy tou nejvyšší metou.

Whether it’s down the road or around the globe, getting there is unavoidable. While we do not condone some of these methods and will not bail you out of goal if you are caught; scamming a free ride is something of an art. Here are some of the best ways to get around on the cheap.

Hitchhiking
Stick out your thumb and wait for someone to pick you up. Hitchhiking can lead to lifelong friendships or road side bloody rape scenes. Be careful to always keep your wits about you and carry something sharp in the need of an emergency. Usually though in Czech Republic you will have no problems and meet some bloody cool people as you thumb around. Travel tips: wash, make a sign and be friendly and agreeable. It helps when someone directs a 4 hour long pro diatribe at you to learn to nod and smile while sleeping.

Work on ship – cruise – container
While this one technically isn’t free since you are working as you go, it is still a pretty good way to get from A to B and with a little bit of cash in your pocket once you get there. Usually ships require you to have some kind of training or experience which in Czech Republic means goofing around in a massive swimming pool for two months before. But of course there are some less scrupulous captains that will let any peg legged, eye patched bozo on board, avoid!

Theft
One sure fire way to avoid having to deal with ticket collectors, hiding in toilets or shipping containers is stealing. Hot wire that Škoda and hoon off into the sunset as the trail of police sirens follows like a bridal gown. Once at your destination be sure to destroy the evidence. The last thing you want after a long journey is some nosey parker coming asking questions, if they do, shoot’em.

Box-car
Back in the day when you mentioned free travel, chances are some hobo would spit on the ground grumble about prohibition and point his bindle in the direction of the train lines. Riding the rails was the standard for free travel back then, but still, fraught with danger – do expect rape, drugging, folk music, and possibly murder.

Crying
When I was going over this list my friend told me I was missing one very important method in the art of free travel. Bursting into a hopeless mess of tears will apparently get you far if you’re a cute little Danish girl. For the rest of you non-prescription glasses wearing, unshaven folk out there maybe there is more chance of tying your nutsack to a kite in a violent storm.

And so, you cheap skates “on the lamb” I wish you bon voyage as you set across this land of possibility in search of whatever the hell you guys search for. There are possibilities galore to those who don’t need to be anywhere soon and these are by no means the limit of how you can get there, but do be sure to remember that along with all the romantic ideals of burning across the countryside with the wind in your hair and a song in our heart there is also the pointless hours standing freezing in the rain waiting for that opportunity to show itself.

Pokud se chcete vydat na cesty a nemáte ani korunu, máte v zásadě dvě možnosti. Ti odvážní půjdou pěšky a ti ještě odvážnější pojedou stopem.

Trocha morbidních „urban legend“
Každý zná tu pěknou historku, která se stala nevlastní sestřenici neteře z druhého kolene. Jak ta dobrotivá dívenka jela z internátu domů a jelikož měla prázdné auto, vzala sympaticky vypadajícího stopaře s brašnou, který potřeboval do Prahy. Chvíli mlčeli a on ji pak požádal, jestli by si nemohl přesednout dozadu, protože se mu vpředu dělá špatně. Ona ochotně zastavila, on vystoupil, položil brašnu na zadní sedadlo a chystal se posadit. V tu chvíli milou sestřenici osvítil duch svatý, vytušila nebezpečí, dupla na plyn a odjela. Doma pak prohlédla brašnu a v ní našla škrtící strunu a rukavice.

Sama na stopu
Ale teď vážně. Jak moc je pro samotnou slečnu nebezpečné stopovat (nebo stopaře brát)? Z průzkumu mezi zhruba padesáti děvčaty plyne toto: deset jich stopuje rádo, nikdy neměly problém a nepřihodila se jim žádná veselá historka z cest. Deset se jich jednou, dvakrát odvážilo v krajní nouzi jet stopem a díkybohu se jim zrovna nic nestalo. Třicet by to nikdy neudělalo, protože se bojí.

Tím však nechci nijak zlehčovat varování našich maminek a babiček. Osobně jsem stopovala úplně sama jenom jednou, a i když nejsem zrovna z bojácných, klepala se mi kolena. I přes rychlostní pravidlo číslo 1 (dívka bez minisukně) jsem čekala na silnici kdesi v jižních Čechách přes hodinu. Nakonec mi zastavila škodovka z roku nula, ze které se na mě zubili dva kluci v maskáčích a v kšiltovkách, zorničky jako vinyly, hulákali že „jedou zrovna z kalby voe a kam že to chce slečinka hodit, kámo?“ Bylo asi deset ráno. Nasedla jsem s tím, že chci na Strakonickou směr Praha. „Tak jó a ty smotej brko, Pájo,“ a jeli jsme. Řidič měl evidentně trochu barevnější obzor, než bývá zvykem, jel asi dvacítkou a neustále se vytřeštěně díval do slunečného dne za oknem. Trochu mi připomněl známou scénu „vy jste se zase kochal, pane doktore“. Rychlost cesty byla skutečně šnečí, takže na Strakonickou jsme dojeli za více než dvě hodiny. Ale kluci byli milí, seznámili mě s historií místní techno scény, obdarovali mě slunečními brýlemi, startkami a všemi drobnými, co našli po kapsách…

Na Strakonické jsem stála slabých deset minut, načež zastavila sympatická dáma v policejním autě a než jsem stačila vzít nohy na ramena, pravila, že je zrovna mimo službu a že mě hodí do Prahy. Byla moc milá.

Tolik tedy moje české zážitky. Možná se nebezpečí přeceňuje, možná jsem měla kliku. Nejspíš bych slečnám nedoporučila cestovat za hranice samotným, zejména směrem na východ (muslimské země, doufám, netřeba zmiňovat).

Za hranicemi
Pro cestování v cizině je těžké vytyčit nějaké obecně platné pravidlo. Na Andělských ostrovech v Karibiku například téměř neexistuje veřejná doprava a autostop je naprosto běžným (a také jediným) způsobem, jak se bez vlastního auta někam dostat. Zkušenosti z Evropy mají pozitivní reference. Cesta Praha – Amsterdam, jedna osoba, jeden batoh, čas 48 hodin s přespáním v tiráku na parkovišti. Po Pyrenejích jsme stopovali bez nejmenších problémů tři dny a objevili jsme spoustu krásných míst, kam by nás autobus nikdy nedovezl. Jediný špatný zážitek byl z Barcelony, kde jsme strávili několik hodin na výpadovce směrem na Andorru, přespali na benzínce a druhý den šli poraženecky na autobus. Záleží na konkrétní zemi, mentalitě místních a hlavně na štěstí.

Zlatá pravidla autostopu
Jak na stopu vypadat? Obecně platí nebýt špinavý, zabahněný, bosý, nesmrdět hnojem, tvářit se normálně a pokud máte velký batoh, nastavit ho řidiči nejužším profilem. Schovávat další zavazadla nebo osoby do křoví je nefér. Ideální je vizáž trampa nebo studenta jedoucího na víkend domů. Historické kostýmy, uniformy, nebo převleky mohou být plus, záleží na konkrétních případech (kostým smrtky s kosou úspěch mít nebude).

Největší dilema bývá, kam si stoupnout. Platí, že čím je silnice širší, tím dojedete dále a čím je užší, tím spíše vás někdo vezme. Netřeba se tedy bát stopování v odlehlých místech na horách, sice projede jedno auto za hodinu, ale to auto vám s největší pravděpodobností zastaví. Na dálnici je ideální stoupnout si u nájezdu nebo u benzínky.

Úspěšný Vasilij Sigarev

Jak přežít ve městě na kraji světa?
Narodil se v roce 1977 v bohem zapomenutém městě Vrchní Salda na Urale. Život v rodném městě má velký vliv na tématiku Sigarevových dramat. V jeho divadelních hrách svádí nevinná a naivní mládež boj na život a na smrt s krutou realitou. Výsledek zápasu je vždy nejasný, ale i přesto jim zůstává to nejdůležitější – naděje a víra. Víra v lepší zítřek ve společnosti lepších lidí.

Nejznámější hrou Vasilije Sigareva je Plastelína, kterou dramatik napsal na základě vlastní zkušenosti: jeho bratr si stěžoval, že je učitelka na základní škole chodí kontrolovat na záchod, zda tam nekouří. Sigarev starší vyrobil z plastelíny mužské přirození a poradil bratrovi, ať ho vystrčí na učitelku, až bude zas slídit na záchodě. Stalo se. Spisovatelova bratra vyhodili ze školy, ten začal brát drogy a momentálně je ve vězení. Na konci divadelní hry Plastelína hlavní hrdina umírá – tak jako umřela bratrova nevinnost.

Plastelína byla zinscenována v londýnském Royal Court Theatre zaměřujícím se na současné drama a těsně spolupracujícím s ruskými dramatiky. Za tuto hru Vasilij Sigarev dostal prestižní cenu Evening Standard Award v roce 2002.

V České republice je možné shlédnout jiné Sigarevovy hry. Černé mléko a Detektor lži hraje divadelní spolek Kašpar v pražském divadle v Celetné. S tvorbou uralského autora se seznámili návštěvníci loňského Filmového festivalu Karlovy Vary, kde byl představen jeho film Volčok.

Podrobnější informace o autorovi a jeho divadelní hry v ruštině si můžete přečíst na oficiálních stránkách Vasilije Sigareva: vsigarev.ru

Poetická Olja Muchina

Všeobjímající láska
Olja Muchina se narodila v roce 1970 v Moskvě. Dramatičku inspirovalo prostředí hlavního města, v němž však nevyrůstala – jako dítě se odstěhovala s rodiči na sever Ruska. Stejně jako Čechovovy sestry i ona opěvuje Moskvu v dramatu You. Sama se v jednom rozhovoru přiznala, že účelem hry je zasít semínko lásky k hlavnímu městu Ruska do srdce každého čtenáře.

Příznačný a originální pro tvorbu Oljy Muchiny je doprovod textů fotografiemi a vlastnoručně namalovanými obrázky. Kvůli tomu si s ní nevěděli rady při přijímacím řízení na Literární institut. Nakonec byla přijata na dramaturgii.

Do češtiny byly přeloženy dvě divadelní hry Oljy Muchiny: You a Táňa, Táňa. Vydání jsou bohužel ochuzena o ilustrace. Ty najdete na stránkách autorky, www.theatre.ru/muhina.

Samotářský Jevgenij Griškovec

Monodrama
Narozen roku 1967 ve městě Kemerovo na Sibiři. Již první dramata-monology Současně a Jak jsem snědl psa autorovi přinesly velký úspěch v rodné zemi. Dramatik však neusnul na vavřínech a neustále hledá nové formy a činnosti. Jeho divadelní hry se postupem času rozvíjí a k jedinému hlavnímu hrdinovi se připojují další postavy. V roce 2004 Griškovec dokonce napsal román Rubaška (Košile). Již několik let spolupracuje s hudební skupinou Bigudi, pro níž píše texty. V poslední době se začal zabývat rovněž produkcí divadelních skupin.

V roce 2002 Jevgenij Griškovec přivezl na plzeňský divadelní festival dvě představení, ve kterých figuroval nejen jako dramatik, ale také jako herec a režisér. V příběhu Jak jsem snědl psa spisovatel popisuje vlastní zkušenosti z tříleté služby v námořní flotile. Griškovec se nezastavuje pouze u prožitých příběhů, směšných i děsivých. Další rovinou textu je úvaha o dospívání člověka – co změny provázející tento proces přinášejí a co berou. Ve druhé divadelní hře představené na festivalu se autor zabývá otázkou všesvětovou, ale stále z pohledu jedné postavy – sebe sama. V textu hry jménem Současně si hlavní hrdina uvědomuje, že v jeden okamžik se ve světě děje mnoho různorodých věcí. Někde se rodí nový život, jinde se dva lidé loučí a na jiném místě zas zuří válka…

Dramata Jak jsem snědl psa a Dialogy k Zápiskům ruského cestovatele vyšla v českém překladu v edici Současná hra českého Divadelního ústavu.

Více informací o činnostech autora lze získat na oficiálních stránkách www.odnovremenno.ru.

Význam nohou a bot nabývá v mužském a ženském světě různých podob. Pro jednoho jsou dolní končetiny prostředkem k chůzi a boty povinnou součástí outfitu. Pro druhého představují chodidla v lodičkách sexuální stimul. Dalšího nutí neidentifikovatelná síla nastřádat a vlastnit co nejvíce párů bot. A co na tom, že je dotyčná osoba neunosí a vlastně ani nepotřebuje? Lze vymezit přesnou hranici mezi normálním a úchylně nebezpečným přístupem k lidským nohám a k obuvi?

Footfetish jako reakce na expanzi syfilidy
Footfetish i retifismus jsou formy fetišismu, jejichž významy se částečně překrývají. Biologická podstata těchto odchylek, které jsou většinou mužskou záležitostí, není detailně prozkoumána. Nicméně v psychosexuologickém pojetí převládá názor, že mají genetický základ, ze kterého se hormonálně formují během prenatálního období. U footfetishe (z anglického slova foot – noha a fetish – předmět hodný úcty) je zdrojem erotického potěšení ženská nožka, a to bosá, v punčochách i obutá v lodičkách či kozačkách.

V Asii je footfetish spojen s ideálem ženské nožky o velikosti dítěte (tzv. lotosový květ), kvůli kterému se desetiletým slečnám lámaly prsty a přivazovaly se k chodidlu, aby tak srostly. O nohu se muselo hodně pečovat, z poraněných chodidel často vytékal hnis. Tuto péči mnohdy přebírali manželé, kteří to vnímali téměř jako předehru, hnis vytékající z rány je vzrušoval. Později bylo toto mučení sice zakázáno, ale nožky zůstaly v oblibě.

U retifismu je pozornost soustředěna výhradně na boty, které příznivce této úchylky eroticky stimulují. Název je odvozen od jména francouzského šlechtice Retifa de la Bretonne, který byl kultu ženských bot a noh zcela oddán a věnoval mu román Božské nožky. Je možné, že v Evropě se „nožní fetiš“ rozšířil v souvislosti s masivní expanzí pohlavních nemocí v 16. století.

Ženy a jejich centra slasti
„Jsem úchylná na boty“, „Mám v botníku tisíc párů lodiček“ nebo „Já potřebuji nutně nové boty!“ Tyto věty slýcháme od celebrit i z úst obyčejných žen často. Vášeň pro nakupování bot nemá oproti retifismu sexuální pudový základ, ale souvisí s centrálním nervovým systémem. Vinu na přetékajících botnících mohou ženy klást svému „centru slasti“ (nucleus accumbens) a chemické látce dopaminu. Nucleus accumbens je specifická oblast limbického mozkového systému, která je aktivována při pocitech odměny, radosti, smíchu, ale i agresivity, placebo efektu a při působení drog. Stejně jako dobrý vtip či drogové opojení tak i pořízení nových bot na jehlách způsobí, že neurony v oblasti nucleus accumbens jsou zaplaveny dopaminem – chemikálií slasti. To vysvětluje i euforii, kterou ženy při nákupu balerínek, tenisek, dřeváků, kozaček či lodiček pociťují.

You cannot talk about fetish without at least mentioning planet earth’s number one leader on the subject. Japan has it all when it comes to this stuff. When you hear about the suppressed fart sniffing Brits or the pain junky Germans they pale in comparison to the fetish capital of the world.
We have all seen the baby doll culture, the people who marry body pillows and the guys who get together for a game of soggy human. But it is the extreme stuff that keeps Japan at the forefront of the fetish game.
We talked with some of Japan’s weirdest fetishists to try and peer through those epicanthic folds and see what makes them tick. Yakumi Muramasa runs a brothel and production studio in the Yoshiwara district if Tokyo. Moto Watanabe is the doorman / barman / go-to-guy and is the first guy you talk to when you come in. When we arrive he tells us to sit and that Yakumi will be with us shortly. He makes us drinks and shows us a yellowed laminated folder showing all the highlights of the club. Somewhere between the extra large “gaijin” sized beds and something that looked liked someone ordering from a deli in a sauna we asked him about some of the things people ask for when they came to a place like this.

M: We get all kinds, mostly businessmen come to us, but occasionally comes one guy who wants to be treated like a baby. He wears the nappy, sucks the thumb and even poops himself. He has to pay excess to have it cleaned up.

Why are the Japanese so uninhibited with their fetishes?
M: I don’t know. Maybe it has something to do in our history. We have always been warrior culture. The idea of role play and hierarchy is inbuilt to our everyday life. When a man comes to here he doesn’t want to be the boring guy on the subway he is everyday, he wants to be something special, a modification of the mask perhaps.

And the women, how do they deal with always being on call to a guy’s every wish?
M: They like it. You see, in Japan the girls are supposed to be very servile. When a man comes in here the girls know that sex will be something different, maybe she will be in leadership, perhaps she will even do what she wants, but that rarely happens with the pigs we get in here.

That is a bit harsh. They really have no say over what they like to do?
M: Hey! Don’t get me wrong, these aren’t the girls who sit quietly with you at home, the girls we have love sex. If not, they wouldn’t be here.

At this time Yakumi comes over, swiftly tells Moto to fuck off, fills our glasses and asks us what we think of his establishment.

It’s a classy place. How many girls do you have working here?
Y: Between 10 and 15 on any night. For special weekends and holidays we have more girls. It depend when those arseholes have time to spend.

Yeah? You think these people are pretty low, huh?
Y: You should see some of the pigs we get in here, “kusu”. Sexual spastics who can’t get it up unless it is tied up and charged with 1000 volts. We try and keep those men out and stick to the main fetish, like baby doll, bukkake and bondage, but some of these freaks really want some strange things to them. Did Moto tell you about baby man?

Yes.
Y: Well there are more, this one guy who came in every other month and would spend a full weekend tied up. Nobody was allowed to touch or feed him; he would just hang there in the corner all day and night. He would pay a lot of money to do it too.

How much would something like that cost?
Y: Let me tell you, I have this business for 22 years and not once have I had to worry about paying rent or staff. Fetish market is something that will survive the worst of recessions. When people are down they want cheap thrills and this is where they come to escape their shitty worlds. I believe this game is one of the first and will be one of the last.

Do you ever think people go too far with what they want?
Y: We had to turn away one guy recently who wanted to cut himself and bleed on one of the girls, simply for health reasons. She was ok with it but we run a clean business and can’t have the risk of disease any more than we need too. That said, all of our girls are guaranteed clean and the best you will find anywhere in the city.