Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Ve filmu o vzpomínkách z pařížského nevěstince pro ty nejbohatší zákazníky může divák nahlédnout do sugestivních scén, ve kterých kurtizány řeší každodenní strasti i slasti svého řemesla a s ironickým úsměvem a rudou rtěnkou na rtech doufají v lepší zítřky. Scény jsou plné dobových stylizací a největší rozkoš nabízejí v oblasti vizuální. I když film nevyniká výraznými zápletkami ani zvraty, je klíčovou dírkou i do dnešního světa.

Sbírka nablýskaných pozlátek
V Nevěstinci se střetávají příběhy jak zkušených děvek, tak nenápadné pomocnice přezdívané Židovka, která zásluhou zhýralého hosta dostane na památku krvavě se třpytící ozdobu. Ta ji učiní nejvýraznější z dívek a budí v okolí zájem nejen u mužů. Do podniku nastoupí i mlaďounká dlouhovláska, zdánlivě panenského vzezření, která ve svém těle cítí potenciál pro snadné zbohatnutí – aniž by ale měla vzhledem k rodinným poměrům peněz nedostatek. Další z nich, která v tomto nočním domě strávila už nespočet pracovních dnů, se stále snaží svými opiovými chvilkami uniknout z reality. To se nakonec díky zákeřné nemoci z povolání nepodaří jí, ale kolegyni. Scény zobrazují bezvýchodné situace, kdy by dívky raději unikly jakoukoli cestou z tohoto způsobu života, ale přesto doufají, že někdo vykoupí jejich dluhy z minulosti, kvůli kterým většina z nich do podniku přišla. Jejich důstojnost, kterou příchodem do Nevěstince ztratily, jim už ale nevrátí ani to největší jmění. Celé dění tohoto rozporuplného místa řídí Madam a ta se ke konci příběhu setkává s finančními problémy, a musí proto jednotlivé dívky rozprodávat jako kusy nábytku do podniků s horší pověstí.

Dveře z minulosti vedou do současnosti
Tehdejší snahy o reformu společnosti chtěly, aby se dívky tohoto nejstaršího řemesla vzdaly úplně, ale nestalo se tak a změnila se pouze forma provozování tohoto druhu obživy v současnosti. Paralelu s dnešním světem zdůrazňuje i podbarvení filmu současnou hudbou, soulem ze šedesátých let. Hořká pravda v závěru filmu sděluje, že i přes slzy plné spermatu svět mužů a žen rovnocenný nebyl a není.

Nevěstinec (L‘apollonide)
Francie, 2010, 122 min.
režie Bertrand Bonello
hrají Adele Haenel, Jasmine Trinca, Hafsia Herzi, Noémie Lvovsky, Céline Sallette

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Za kvalitu a pohodlí se platí, přičemž je do lidského podvědomí neustále vtloukáno, že kvalita roste společně s cenou. Ale vážně, když vám nabídnu rohlík za 2 Kč a 40 Kč, co uděláte? Samozřejmě si koupíte ten za dvě, protože to je normální cena, ale bude vás hlodat myšlenka, že ten druhý musí být výrazně lepší. Biovejce, šetrně bělená, na kamenech mletá mouka, horská alpská sůl a tak dále. Přitom je to jen nový rohlík firmy s nakousnutým jablkem a platíte za značku, která vám dává zdání nadřazenosti, výjimečnosti, odlišnosti. Prostě jste rázem lepším člověkem. Koupí rohlíku. Nejapný žert, ale možná není pravda až tak daleko. A s tímhle v hlavě mám napsat článek o bydlení zadarmo.

Co s tím? Nemůžu ani říct „kupte si stan“, protože to už obnáší finanční položku. Dobře, můžete si ho půjčit u známých a obývat město či přírodu dle libosti. To je zdarma. Ostatně můžete zkusit pouliční život i bez stanu, ve statusu městského bezdomovce. Pokud nebudu zacházet k fyzickým nepohodlnostem, budete se muset přinejmenším smířit se svým společenským propadem. Vzhledem k tomu, že normou je za svoje potřeby platit, snaha naplnit je zadarmo je téměř automaticky postojem proti systému. Jako squatting, populární zejména na úsvitu let devadesátých. Je to zdarma, ale nelegální, a těžko můžete být squatter, pokud nemáte v duši alespoň minimální revoltu.

Existuje samozřejmě také varianta parazitovat na svých známých a obývat jejich gauče, ta je ale poměrně neúnosná pro obě strany – tedy pokud si nějaký pozitivní vztah chceme mezi sebou udržet. Pak je tu „mama hotel“ aneb vypráno, navařeno, teplá ustlaná postel – ale život s rodiči, podřízení se pravidlům a pozice neschopného dítěte postavit se na vlastní nohy. Ovšem některým matkám to tak vyhovuje a vyhovuje to i některým dětem.

Je firemní byt bydlením zadarmo? Ano i ne. Platím svou poslušností firemním pravidlům, časem a energií, kterou do práce vkládám. Platím tedy jinak než penězi. A to je možná ten hlavní rozdíl. Bydlení bez nutnosti utrácet vlastní peníze, ale bydlení, které utrácí mou vlastní hrdost (známí a rodiče), nebo za které platím svou prací (která je ale nakonec stejně zpeněžena). Bydlení, za které platím svými zkušenostmi a schopností vytrvat a vydržet i nepříznivé okolnosti (squatting, bezdomovectví). Bydlení, které mne nutí se podřídit jistým pravidlům (diecézní charity). Existuje tedy vůbec bydlení skutečně zadarmo? A není bydlení zadarmo vlastně paradoxem – vždyť i pouhým ulehnutím v parku k odpolední siestě si nárokuji daný prostor, ve kterém nemůže být nikdo jiný. Platím tak svou existencí. Záleží pak jen, zda mi moje existence za takový způsob života stojí.

autor: Alina Shupikova, Jana Kneschke

Každý člověk má v hlavě svůj interní svět, který je projekcí toho velkého vnějšího. Projekcí zkreslenou a vybarvenou svou osobitou optikou. Nemusí nutně každý vidět černou jinak (i když není žádný důkaz, že pod slovem „černá“ všichni vidí a představují si stejnou barvu). „Jen“ vnímáme po svém. Většinou ten osobní svět zůstává skryt hluboko v mysli. Americký fotograf David LaChapelle jej spolu se svou vizí ukazuje v Rudolfinu.

Téměř do konce února představuje výběr z celé své tvorby od počátku 80. let do současnosti. Ve své kariéře se dostal přes reklamu a fotografie celebrit zpět k umění a autorskému projevu. Jeho cesty tedy naštěstí vedou do Říma – Říma v době pokročilého hédonismu, plného okázalých zhýralostí, ale zároveň sofistikovaného natolik, aby byla za každou obscénností skutečná a často smutná myšlenka. Takové útrpné pousmání nad sebou, lidmi i dobou.

Pražská vernisáž výstavy Tak pravil LaChapelle se vlivem virálního šíření pozvánek dala popsat jako „byla tam celá Praha“. Proč také ne, když mohli běžní smrtelníci vidět nejen fotografie (zdarma!), ale potkat u děl i samotného maestra. Hýřivě barevná tvorba Davida LaChapella, kterou jeden kamarád onálepkoval jako „pop-art s nádechem kontroverze“, je známá všude. Pokud vám ne, určitě minimálně znáte snímek Eltona Johna mezi soškami levhartů na zářivě modrém pozadí s létajícími banány a třešněmi. Nahá Paris Hilton mezi fotografy, zženštilý Marilyn Manson či mladý Leonardo di Caprio. Ty všechny není problém na fotografiích najít. Nebo také bezejmenné lidi z okrajů měst a zapadákovů Ameriky, obézní surrealistické a otevřeně anatomické orgie a interpretaci Poslední večeře.

Prvoplánová vyzývavost mne oslňovala ale jen do momentu, ve kterém jsem pronikla pod kýčovitou barevnost, za fascinaci známých tváří a sexu. Možná pak jsem spatřila myšlenku pod povrchem, v ironickém a smutném posměšku nad lascivností a extrémností současného světa. Pokud nevidíte problém pod vlastním nosem, je třeba ho zdesetinásobit a natřít na růžovo – potom si ho již jistě všimnete. Ano, mluvím například o proměněných dolarových bankovkách. V promítaném videu vypráví sám umělec, jak se snaží zachytit příběhy bolesti a utrpení schované za povrchním pozlátkem. Vytvořit si vlastní názor a vyhodnotit míru zastoupení kýče, pop-artu a filozofie můžete sami v Rudolfinu až do 26. února.

Výstava Davida LaChapella:
Tak pravil LaChapelle, galerie Rudolfinum do 26. 2. 2012

Obyčejný kus látky nebo kůže na podpatku představuje pro designérského vizionáře jménem Kobi Levi úrodné plantáže neomezených možností. Vytváří sochy, do nichž se lze doslova obout. Inspiraci čerpá z každodenních maličkostí, které se světem ševcovství nijak nesouvisejí a které se snaží právě v boty přeměnit. Leviho střevíce tak získávají humoristický nádech a výrazně mění vnímání bot jako takových. Působí totiž stejně silně na nohou či bez nich.

Kobi Levi žije v Tel-Avivu, kde právě vymýšlí novou kolekci dámské obuvi. Svou tvorbu už prezentoval po celém světě, a přesto se dosud každý nový pár bot ručně vyrábí v Leviho studiu. Bota jako umělecké dílo? Proč ne? Představme si několik konkrétních ukázek doplněných o komentáře samotného autora:

Olive Oyl (Oliva Olivová)
První model, který vznikl na popud známé postavičky. Vždycky jsem Olive miloval, protože jsme si tak podobní: oba jsme vysocí a ploší. Dokonce mi v mládí kvůli této podobnosti přišili přezdívku! Tento návrh zachycuje podstatu Olive jako ikonu přetvořenou do objektu boty.

Slide (Skluzavka)
Nápad vzešel z neustálého naslouchání nářkům zákazníků, kteří si stěžovali na klouzání chodidel v botách s vysokými podpatky. Vybavila se mi klouzačka na dětském hřišti a podobnost obou siluet mě nadchla. Barvy tohoto modelu oslavují hravost a radostnost dětských hřišť.

Dog (Pes)
Nápad jsem dostal při sledování těžce dýchajícího psa, jehož uši plandaly až na zem. Uši jsem přeměnil na dvojitý podpatek a z tlamy teď noha „vyplazuje“ prsty.

Banana (Banán)
Kombinace banánové slupky a podrážky bot obvykle vede k nepříjemným nehodám. Já jsem naopak banánovou slupku viděl jako pozvánku ke vklouznutí dovnitř a nošení její jasné barvy. Jeden z cípů slupky tvoří zároveň podpatek, takže banán je kompletní.

Miao (Mňau)
Zde byl inspirací pohled na protahující se kočku. Jako bych zamrazil jedno z políček filmu jejího rituálu a použil jej pro siluetu boty. Právě to dává zpětně tomuto modelu pohybovou dynamiku a vdechuje mu život.

Double Boot (Dvojitá bota)
Vypůjčil jsem si ze světa fotografie efekt duplikace kolem středové osy. Tím jsem botám dodal velmi paradoxní, nerealistický vzhled. Říkáte si: „Kde je ta noha? Vzadu nebo vpředu?“

V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Mužem, který se takto nelichotivě vyjádřil o neznámé dámě, není hulvát z nejbližší pivnice, nýbrž Pavel Liška na scéně Divadla Na zábradlí. Kromě něj ve hře Ambrózie účinkují Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest a další. Herci již v moment příchodu diváků sedí kolem velikého stolu, tvořícího dominantu scény, jež se po celou dobu představení nezmění. Přesto je však funkční a nápaditá. Díky zrcadlu nad stolem vidíme do tváří i hercům sedícím zády. Stůl je umístěn na točně, která se zpočátku v pomalém tempu otáčí. Tempo se však postupně zrychluje. Může tak znázorňovat tok času či točící se svět opilcův a zároveň nám postupně přibližovat každou, po svém způsobu nešťastnou postavu.

Výkřiky do tmy
Paní Hartungová (Marie Spurná) je stárnoucí dáma, která nemůže vystát pohled na mladé maso, tedy dívky, které si zatím pamatují, kam si odložily zapalovač, a neosočují z jeho odcizení lidi kolem. Její vrstevník Gallash (Jiří Ornest) se vyrovnává se situací vskutku politováníhodnou. Kdysi galantně zapůjčil své mladé a nezkušené neteři finanční obnos pro založení pochybné živnosti – ta však k jeho údivu i ublížené mužské ješitnosti čile prosperuje. Mladému novopečenému otci Gubigovi (Ivan Lipták) se z porodnice namísto jeho manželky vrátila krvácející šestinedělka vyžadující kromě perfektně fungující domácnosti též pravidelně teplé polévky, protože si někde přečetla, že jsou po porodu zdravé. Chudák frustrovaný muž hledá útěchu v tvrdém pornu. V nejlepším mu však zaklepe na rameno polévky lačná žena.
Všechny tak spojuje hospoda, do které se přišli vypovídat. A ač je plná potenciálních posluchačů obklopujících vypravěče ze všech stran, není uší, které by skutečně naslouchaly. Dojemná a tesklivá sdělení o osobních traumatech tak zůstávají pouhými výkřiky do tmy.

Bez katarze
Ambrózie šlape v rytmu cinkajících skleniček, baví vtipnými replikami a dokonalým nastudováním hospodského chování. Prvoplánový vtip v podobě prdění a krkání budiž mou jedinou výtkou k první půli představení. S přibývajícím alkoholem v krvi postav se však jejich monology stávají čím dál méně zajímavými a vtipnými, statické posedávání na nezměněné scéně se také brzy okouká a představení do konce neutáhne. Hra od Rolanda Schimmelpfenninga varuje podtitulem „Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze“, otázkou je, zda vůbec může bez katarze divadelní představení fungovat. Možná měla být hospoda paralelou celého světa, věčně se točícího, žijícího v osamění a marnosti. Podobných mouder bych však načerpala v klasické české knajpě nevyčíslitelně, ovšem místo vstupenky do divadla bych si zaplatila pár piv. Nesměla bych ale usnout na stole.

Ambrózie
Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5, Praha 1
repríza čt 29. 12. 19:00

autor Roland Schimmelpfennig
režie David Czesany
hrají Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest, Ivan Lupták, Marie Spurná a další

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Od malička mi maminka vtloukala do hlavy morální zásady: že mám pomáhat druhým, nebýt sobecký, pomáhat slabším a tak dále. A když mám něco takového v hloubi duše zakódováno, těžko se to odnaučuje. A proč se to chci odnaučit? Protože vidím, že ti, kteří se podle těchto zásad neřídí, to mají v životě vždy lepší. Aneb s poctivostí nejdál dojdeš, ale ti nepoctiví tam budou dřív.

Sám bych rozdělil lidi na dvě skupiny. „Pomahače“ a „vycucávače“. Pomahači mají nastavená morální pravidla a těmi se řídí – počínaje poctivým kupováním jízdenek v MHD přes pomáhání různým kamarádům po šílené charitativní práce. Vycucávači jsou naopak lidé, kteří rádi parazitují na ostatních, stoupají po jejich udřených bedrech k vrcholu a mají s tím minimální práci. Kdyby se však pomahač chtěl přeorientovat na vycucávače, stálo by ho to ohromné morální úsilí.

Kupříkladu za mnou přijde krásná spolužačka a chce poradit s úkolem. Já jí nadšeně úkol vypracuji celý, a to se jí tak zalíbí, že mi přenechá úkoly ještě z dalších pěti předmětů. Místo abych se připravoval na zkoušku, pracuji na cizích úkolech – a pak uslyším jen: „Jsi blbec, učitel mi za ten úkol dal trojku, a to jenom kvůli tobě!“ A sám zkoušku neudělám, protože jsem se na ni nepřipravoval. Škodu pociťují obě strany.

Znaven po náročném dni jedu tramvají a na kritické pohledy spolucestujících zareaguji tak, že pustím starší paní sednout. Ta s remcáním: „To si jako myslíte, že jsem stará?“ usedne na moje místo a mě pak bolí strašně nohy. Pro společnost by bylo výhodnější, kdybych se já, člověk v produktivním věku, unavil méně a odvedl více užitečné práce, proč tedy platí pravidlo, že se mají senioři pouštět?

Stejně tak mi bylo trapné odbýt smutného prodavače malých plyšáčků v metru, který tak vybíral příspěvky na dětský domov. Já ale utratil peníze, které jsem měl určeny pro vlastní prožitek a prožitek, který bych za peníze získal, by se rozhodně nevyrovnal díkům prodejce a ani náhodou radosti sirotků, které ani neznám.

Společnost by byla mnohem lepší, kdyby se každý staral sám o sebe. Pomahači totiž ztrácejí svoji energii pomáháním druhým a tím brzdí sami sebe a vycucávači využívají pomahače a díky nim se posouvají dál. Na vrcholu společnosti tedy stojí ti nejméně morální lidé, kteří využívají pomahače. A snadným řešením je, aby se každý staral sám o sebe a pomáhal jenom sobě. Pak by zmizeli pomahači, kteří živí vycucávače, a hned by byla společnost vyrovnaná. Problém vzniká v okamžiku, kdy pomahač zjistí, že je jen ubohým dárcem energie, času a úsilí pro někoho, kdo mu to neoplatí – pak se jen utvrzuje v názoru, že být morální nemá význam a stane se z něj rázem vycucávač.

Takže se starejme každý sám o sebe nebo se naučme využívat druhé, protože jedině tak dosáhneme úspěchu. Brání nám však jen ta zlá morálka.

„Snažili jsme se zachovat původní atmosféru Aera. Onu industriální syrovost, která na vás spiklenecky pomrkává pokaždé, když projdete dveřmi do sálu nebo se zvednete pro další víno. Koneckonců svět venku a svět iluzí dělí filmová klapka baru.“

Kino Aero je kultovní klubové kino s vlastní specifickou atmosférou, kterou vedle samotného prostoru utváří také zážitky, akce a především lidé s ním spojení.

Když nás provozovatelé kina oslovili s možností navrhnout rekonstrukci baru a předsálí, rozhodně jsme neváhali. Největší otázkou však byly podmínky samotného zadání: „Dokázali byste navrhnout interiér baru do čtrnácti dní a posléze vše prosadit před investorem, kterým je Praha 3, následně vše projednat s předem daným projektantem a nakonec vše uhlídat při realizaci?“ Zatím nelze říci, jak se vše podařilo. Rekonstrukce probíhá za provozu a stále není ještě vše na svém místě (článek byl napsán na konci listopadu, pozn. red.).

I přes počáteční drobné konfrontace s investorem se naštěstí podařilo zachovat některé specifické detaily, jako třeba subtilní ocelové rámy oken a snad i celkový lehce „syrový“ pocit klubového kina. Nový prostorný bar obslouží oproti předchozímu větší počet hostů. Pro spolupráci na svítidlech jsme oslovili Silvii Luběnovou, která autorsky pojednala 24 kulatých žárovek. Barevnost baru jsme záměrně ponechali v tónech černé, bílé a škále několika zelených odstínů, které byly charakteristické pro staré Aero. Věříme, že nový bar s předsálím se stane přirozenou součástí výjimečné kultovní atmosféry kina Aero.

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Ruku na srdce a jazyk za zuby: lžeme všichni. Většinou to prostě odbudeme vyhýbavým: „No, dobrý to bylo docela.“ Dokonce se najdou takoví kámoši, kteří ze sebe dostanou: „Super! Fakt výborný!“ a přesvědčivostí výrazu ve tváři si koledují o Oscara v kategorii herec v dočasně hlavní roli. Jen mizivé procento zděšených účastníků takových tragikomedií se skutečně odhodlá k vyplivnutí kruté pravdy: „Hele, upřímně? Stálo to za *****! Ale to neva. Nezajdem na pivo?“

Není nutné dokládat statistiku oblíbenosti kamarádů podle volby jedné z výše zmíněných tří možných reakcí v modelové situaci. Upřímní kritici nebývají příliš v oblibě. Chceme být klamáni. Po americkém způsobu jsme si zvykli zdvořile se na sebe usmívat, plácat se po zádech a nešetřit slovy chvály, ačkoli nám hlavou blikají výrazy naprosto opačného významu. Jako by nám vlastně nezáleželo na dopadu našich slov, jako bychom jen automaticky dělali a říkali, co se od nás čeká. Jenže co se od nás vlastně čeká? A chceme být opravdu klamáni?

Shovívavost není schovávaná
Osobně se snažím obklopovat lidmi, kteří se nebojí poukázat na nedostatky mých počinů, často podrobně rozebíráme jednotlivé chyby nebo nedokonalosti. O to více si pak cením jejich pochval, protože si mohu být jistá jejich opravdovostí a silou. Ne každý ale kritiku snese. Neúspěch může někoho semlít natolik, že ho od další činnosti v oboru naprosto a navždy odradí. Zvolený typ reakce by tedy měl být vybírán pečlivě, citlivě a se zvláštním důrazem na formulaci a načasování. Ochotník po první premiéře svého života by si měl zasloužit přece jen jistou míru shovívavosti oproti profesionálnímu herci při devadesáté repríze.

A co se od nás čeká? Obecně vzato nic. V konkrétních případech pak záleží na výchově jednotlivce a na formování jeho osobnosti a světonázoru během života. Slýcháte-li od dětství jen výtky a poukazování na chyby, nebudou se vám asi slova chvály hledat snadno ani pro druhé. Možnost volby způsobu vyjádření má ale každý. Uveďme si hypotetický příklad plnoštíhlé dívky, která sice ve škole trpí šikanou a v zrcadle vidí jasné důvody, nicméně její nejbližší ji ujišťují, že je vše v pořádku. Anebo pokud odmalička zaznamenáváte nadšenou reakci na darovaný předmět, o němž se po uplynutí určité lhůty dozvíte, že se obdarovanému vlastně vůbec nelíbí, vzniká pravděpodobnost dvojího možného formování. Buď budete i tento vzorec milosrdné, avšak dočasné lži následovat, nebo se proti němu vyhraníte a naopak se rozhodnete pro tvrdé, ale čisté valouny pravdy.

Operace pravda
Jestliže nechceme někoho blízkého svou dobře míněnou upřímností ranit, ale slova křivé chvály nám přes rty prostě nejdou, zbývá jediná možnost. Nevyvíjí-li dotyčná osoba přímý nátlak, je lepší se prostě jakéhokoli komentáře zdržet. Časem emoce na obou stranách ovadnou a otevře se útulný prostor pro konstruktivní nápady se společnou motivací na zlepšení. Slovy se někdy plýtvá, ne každý je schopen jimi vyjádřit své myšlenky srozumitelně, a proto by se jich mělo užívat s velkou obezřetností. Jako ostře nabroušeného nože. Rána ošklivým slovem, urážkou nebo lží se totiž hojí dlouho. A někdy si ani neuvědomíme, že se chystáme tít do živého.

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Vozka táhne koně, fouká silný vítr, trmácejí se po kamenité cestě. Přichází žena viditelně mladší než vozka. Zbaví koně vozíku i otěží a ustájí ho. Převléká muže. Ten před ni stojí jaksi nedominantně, pokorně a stařecky vděčně. Později se dozvídáme, že jde o dceru a otce, který má jednu ruku chromou. A tady bych mohl skončit. Poslední film Bély Tarra nemá zápletku. Rozhodně ne ve smyslu, jaký jsme většinou u filmu či dramatu zvyklí chápat. Dosloužilý maďarský režisér optikou svého vyprávění zde akcentuje takové situace, jako je prostá příprava brambor v horké vodě, jejich následné loupání a konzumace, převlékání z pracovního oděvu do domácího, osedlání koně či zapálení lampy. Příběhy se rituálně opakují v drobných obměnách. K samotnému vyprávění skrze postavy filmu dojde pouze jedinkrát, aby bylo jinou z nich v zápětí odbyto. Jejich vzájemná komunikace je omezená na emocí zbavené úsečné povely či strohá sdělení typu „jsou hotové“ anebo „jíst se musí“.

Konec všeho bytí začíná pozvolna mohutným neústupným vichrem, apatií koně, který zničehonic přestal žrát a jen na svém místě ve stáji odevzdaně civí, jako by se na něho přenesl mlčenlivý zánik Friedricha Nietzscheho zmíněného v úvodu snímku. Studna vyschla, vítr je neústupný a nechuť se již přenesla i na obyvatele skromného domu. Pokus opustit stavení se velice záhy jeví jako nemožný, utéct není kam. Smrt je nevyhnutelná.

Přes svoji zdánlivou diváckou nevstřícnost, ať už jde o asketický střih ve spojení s dlouhými několikaminutovými záběry nebo o vyprázdněnou naraci, přináší Turínský kůň paradoxně úlevu, neboť divák nemusí bedlivě sledovat všechny intertextové odkazy, jako například u romantického konce světa v Melancholii Larse von Triera, který si často libuje v metafikci. Místo toho se stačí ponořit do dlouhých až plíživých kamerových jízd, které se vždy v přesný okamžik zastaví, aby následný záběr mohl vykrystalizovat ve zcela fotogenický obraz s dokonalou kompozicí, který by už stačilo jen zarámovat. Všudepřítomný pocit zmaru dokresluje ústřední a zároveň jediný hudební motiv Mihály Viga, je definitivním zhudebněním nevyhnutelného.

Celý snímek ovšem stojí a padá na estetické distanci, jež se v případě Tarrova filmového epilogu smršťuje na nekompromisní líbí/nelíbí. Pro jednoho může Turínský kůň představovat hluboký a intenzivní duchovní zážitek, pro jiného navždy ztracených a nepochopitelných 146 minut života uvnitř potemnělého kinosálu. Existenciální tíha dopadá těžce na hruď v obou případech.

Turínský kůň (A Torinói ló)
režie Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Maďarsko/Francie/Německo/Švýcarsko/USA,
2011, 146 min.

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Náš uplynulý život je tvořen vzpomínkami. Dokážeme ještě vůbec žít plnohodnotně, pokud ztratíme paměť? Podobné otázky vyskakují z plátna či monitoru při sledování velice zdařilého a tesklivě smutného jihokorejského film s názvem A moment to remember (v originále Nae meori sogui jiugae) a zavrtávají se divákovi hluboko pod kůži. Vyprávění začíná zdánlivě banální historkou o mladé dívce, která se zamiluje do zaměstnance svého otce. Nejdříve musí překonat citovou bariéru, kterou kolem sebe staví její vyvolený, aby pak společně mohli překonat společenskou bariéru ve formě jejích rodičů. To ještě ale netuší, že pravá nástraha, která všechny tyto problémy mnohonásobně převyšuje, na ně teprve čeká. Herecké výkony jsou zde velice přesvědčivé, herci hrají přirozeně a vzniká tak jeden z mála kvalitních romantických dojímavých snímků.
A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Režie John H. Lee
Jižní Korea, 2004, 117 min

Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Některé vzpomínky si neuchováme v paměti, ač bychom chtěli, ale některé, hodně bolestivé, naopak vědomě vytlačíme. Může se přitom dokonce stát, že kvůli tomu popřeme své historické kořeny i svou víru. Hrdinové tohoto komediálního dramatu jsou ukrajinští majitelé mírně amatérské cestovní agentury pro Židy pátrající po svých předcích a jejich distingovaný americký klient dělající problémy, protože se bojí psů a nejí maso. Film je natočen podle předlohy stejnojmenné knihy J. S. Foera. Obsahuje mnoho barevných záběrů úchvatné přírody, které byly nasnímány z velké části v českém Žatecku. Dílo pojednává o pátrání po vlastních předcích a o vyrovnávání se s traumaty druhé světové války. Na rozdíl od standardních filmů na podobné téma však zde nad smrtí vyhrává radost a naděje.
Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Režie Liev Schreiber
USA, 2005, 106 min

Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Součástí úspěšného vyrovnání se s vlastní minulostí, a tedy i nepříjemnými vzpomínkami, je odpuštění. A odpustit si navzájem s těmi, kterými byly zraněny, či je zranily, potřebují hrdinky netradiční dánské roadmovie s názvem Spi, děťátko, spi. Všechny totiž kromě společného útěku z protidrogové léčebny spojují také předchozí traumata a zpackané životy. Jestli zvládnou nástrahy života za zdmi léčebny a poperou se úspěšně se svou zodpovědností či životními rolemi, vypovídá tento silně realistický a mrazivě severský film.
Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Režie Hella Joof
Dánsko, 2009, 86 min

Smrt panen (Virgin suicides)
Ve vyhrocených případech může vést nedostatečná konfrontace s vlastní minulostí a pocit bezmoci změnit své nejbližší okolí a svůj život k obrazu svému, až k sebevraždě. Umělecký film Smrt panen nám rozkrývá příběh pěti sester z malého města skrze nostalgické vzpomínání jejich spolužáků. Sestry jsou krásné, záhadné a trpí striktní výchovou vlastních rodičů. Minimálně jedna z nich má sebevražedné tendence a nejen tato skutečnost zahaluje celou rodinu podivným tajemstvím. Podaří se záhady včas rozkrýt? Snímek je navíc doplněn vynikajícím soundtrackem, který obstojí sám o sobě jako příjemný doplněk podzimního večera.
Smrt panen (Virgin suicides)
Režie Sofia Coppola
USA, 1999, 97 min

Magnolia
Kdo nespáchá sebevraždu, ani není tragickou událostí odvolán předčasně z tohoto světa, dočká se stáří. O stáří se říká, že je to doba zúčtování, ohlížení se zpět za uplynulým životem. Neštěstím je, když člověk musí v tomto období něčeho, co udělal, trpce litovat. Film Magnolia nám přibližuje 9 různých lidských příběhů, které se vzájemně protínají. Jedni zde umírají s výčitkami k sobě samým, aby jejich potomci ve stejný čas mohli opakovat totožné chyby. V Bibli se píše, že Bůh bude stíhat vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Nejedná se o symboliku, která vyjadřuje právě ono opakování stejné chyby, tvořící začarovaný kruh? A co ten kruh může přetnout? Co takhle padající žáby z nebes?
Magnolia
Režie Paul Thomas Anderson
USA, 1999, 188 min

„Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Nostalgie se nezbavíme ani ve zdánlivém bezpečí umění. Novodobé předělávky děl starých mistrů, jejich karikatury a recyklace nejsou ničím jiným než vzpomínkami. Takové počiny stavějí na slávě minulého a snaží se ji znovu vyzvednout z popela zapomnění. A kupodivu s takovým přístupem vykradačů hrobů většinou slaví úspěch. Jak by ne! Každý se raději ponoří do klidných vod známého, než by se zatajeným dechem prozkoumával divoké vody adrenalinové přítomnosti. Proč se tolik hezkých českých filmů odehrává v „totáči“? Protože se břichatí pánové a dámy s trvalou od srdce mohou zasmát tomu, jak se tenkrát měli. A už nemají.

Na fenoménu volání po dobách dávno minulých je pozoruhodné, že shodně lkají všichni, kteří dosáhnou jistého věku (podle situace). A je jedno, zda jde o babičku současnou, babičku prožívající svůj důchod v padesátých letech minulého století, anebo dokonce nynější školačku, která zestárne až za dalších padesát let. Ve všech případech se vzpomíná na zlatou éru mládí, přes filtr paměti zesládlou a zrůžovělou, a tedy ideální. Po bližším ohledání ale zjistíme, že ideální se v tomto případě rovná zidealizovaná.

Jenže na co to vlastně bude ta letošní školačka v roce 2086 vzpomínat? Ano, babičky budoucnosti budou ve své chátrající paměti hýčkat záblesky ze zlatých časů, které panují právě teď. Ve chvíli, kdy čtete tento článek, paradoxně prožíváte nostalgii někoho z budoucnosti. Prožíváte svou vlastní nostalgii, jen to ještě nevíte. Protože jak praví název jedné knihy a jednoho filmu a jedné kapely: bude hůř.

To je taky jedna z mála jistot, které život přináší: všechny nás čeká smrt, pokrok a evoluci nezastavíme a ač se to zdá jako protimluv, poměry jsou čím dál horší. Tedy alespoň subjektivně se to tak jeví.

Týrání fotkami
Nostalgie je stesk po všem minulém, zašlém a ztraceném. Svým způsobem je nostalgický každý. Ano, nejspíš i vy sami. Prohlížíte si s oblibou staré fotky, chodíte na třídní srazy, jásáte nad Pedrem a Kofolou, těšíte se každé Vánoce na tutéž pohádku? Pak si určitě také přiznáte, že znovuobjevení oblíbené hračky v dětském pokojíku vás dokáže katapultovat do těch sépiově zbarvených let, kdy jste ještě šišlali.

Slabším odvarem rychlené nostalgie jsou potom povinná promítání fotek z dovolené (dříve listování tlustými fotoalby), kdy se za jiných okolností dobří přátelé vzájemně týrají desítkami stejnostejných záběrů jednoho lehátka mezi tisíci dalšími na prosluněné pláži. „Přece tady z toho úhlu to teprv vynikne, že jo? Jé, tam vám bylo tak krásně!“

Jako by existovala daná lhůta, po jejímž uplynutí se vzpomínky na všechno špatné prostě rozplynou, a v mysli zůstane jen dokonalý obraz retušovaný víc než obálka časopisu o módě.

Nepadnoucí šaty
Hledání zlaté éry a dodatečné retuše vzpomínek totiž pramení z nedostatečné schopnosti prožívat současnost a naplno si ji užívat. Fotky jsou tou nejkrystaličtější esencí neschopnosti prožívat danou chvíli. Raději svět kolem sebe jen zakonzervujeme a pohled na něj si užíváme až zpětně s podkresem nostalgických vzdechů.

Jenže okamžik současnosti je tak krátký, že jeho prožívání a vnímání samozřejmě vyžaduje mnohem větší soustředění, než když se k němu máme čas vrátit anebo se na něj předem těšíme. Nikdy se ale nelze vrátit přímo k danému okamžiku v celé jeho komplexnosti, se všemi vůněmi, se všemi neviděnými detaily za všemi rohy, s větrem ve vlasech a momentálními asociacemi v mysli. Vracíme se jen k výseku úzkému jak nitka a z těch nitek se snažíme znovu spřádat šaty toho, co bylo. Ale jsou děravé a už nepadnou. Jak by také mohly? Nostalgie je dobrá tak leda na záplatování. À propos: také vám babička látala děravé ponožky?

Bylina známá a užívaná již tisíce let před naším letopočtem zůstává v povědomí české veřejnosti pouze jako něco zakázaného. Festival Cannafest si klade za úkol tento předsudek změnit. Na loňský úspěch navazuje druhý ročník, který proběhne 25.–27. listopadu v holešovickém Výstavišti.

V halách Výstaviště Incheba v Praze Holešovicích se setkáte s předními tuzemskými a zahraničními odborníky, kteří se zabývají blahodárnými účinky cannabisu v nejrůznějších odvětvích. Přednášky, které se zde uskuteční, budou opravdu různorodé a obsáhnou celou škálu využití „trávy“ – od výroby oblečení, kosmetiky, až například po stavbu domu, zdůrazněné bude medicínské využití konopí. Doplní je praktická část, takže si na festivalu můžete prohlédnout a koupit konopnou kosmetiku, oblečení, zdravotní či potravinářské produkty a další.

Organizátoři očekávají velkou účast, a to vzhledem k návštěvnosti prvního ročníku, která se pohybovala kolem 17 tisíc lidí. I druhý ročník je otevřen široké veřejnosti a všem, kdo se chtějí dozvědět více o konopí, všech jeho účincích a širokému využití. Rezervujte si tedy poslední listopadový víkend. Připraveny jsou soutěže o vstupenky, veškeré informace jsou na stránkách www.cannafest.cz.

Cannafest Praha 2011
25.–27. 11.
Výstaviště Incheba
Holešovice, Praha 7

Když se krátce po revoluci začaly prodávat první mobilní telefony, staly se vzhledem ke své ceně zbožím jen pro omezenou skupinu lidí. Dnes jej má každý a život bez něj si dokáže představit jen málokdo. Symbol přepychu se mění ze dne na den. Ale dají se vůbec s luxusem spojovat pouze hmotné statky?

Představu o luxusu mění čas a samozřejmě i zdravotní a ekonomická situace. Pro nemocného může být luxusem život bez zdravotních komplikací, pro zdravého pak vysněná dovolená nebo nové boty. Pro jiného je luxusem kvalitní vzdělání, pro dalšího klidný večer a pro třetího třeba zpěv ptáků v oblacích. Hranice obecně definovaného luxusu se pohybuje na hranici materiálního klišé (drahá auta, přepychové vily, jachty, šperky, krásné ženy) nebo klišé uměleckého (slavný spisovatel dumající nad zápletkou v altánu své pečlivě zanedbané zahrady na francouzském pobřeží). Jaká je ale skutečnost?

Čeští boháči
Pokud vezmeme za pravdivou hypotézu, že bohatí lidé žijí v luxusu, můžeme se podívat, jak žijí čeští boháči. Tedy ti skuteční boháči, dolaroví milionáři. Těm se věnoval výzkum J&T banky z letošního května a ukázal, že nejvíce oceňují kvalitu, funkčnost a spolehlivost. Nedá se tedy tvrdit, že by se všichni čeští milionáři vyžívali v módních výstřelcích nebo v okázalé spotřebě – ono také jezdit denně ve Ferrari nemusí být vždy praktické. Kdo tedy udržuje při životě výše zmíněnou stereotypní představu milionáře? Jsou to média, celebrity, filmový průmysl, reklama? Je to jen kolektivně sdílená představa střední třídy, která realitě ale vůbec neodpovídá? Tato domněnka by potvrzovala fakt, že některé značky, které Češi považují za prestižní, se ve zbytku světa mezi ty nejlepší rozhodně neřadí. Přístup Čechů k luxusu tak nadále zůstává svým způsobem provinční.

Bohatství zavazuje?
Z výzkumu mezi nejbohatšími Čechy také vyplynulo, že většina podporuje charitativní projekty. Nad tím můžeme jásat, ale zároveň se nabízí otázka, proč. Sponsoring projektů a nadací působících v České republice může být známkou patriotismu, pocitu sounáležitosti a uvědomění si svých kořenů. Tedy hmotné poděkování společnosti za poskytnutí podmínek k získání nadstandardního majetku. Měly by ale takové aktivity být povinností každého člověka, jehož konto dosahuje určité částky? Platilo by toto pravidlo i ve chvíli, kdy by někdo vystudoval v zahraničí? Anebo když mu svého času mechanismy komunistického režimu bránily v rozvoji vlastního potenciálu? Je morálně správné být bohatý a nepomáhat chudým? Kdo vůbec stanovuje morálku? A jak moc ji ovlivňují peníze a společenské postavení?

Demokratizace luxusu
Pokud by se o luxusu přemýšlelo jako o nadstandardu, mohlo by do této kategorie patřit i kvalitní vzdělání. Není to tak dávno, kdy přijetí na vysokou školu bylo daleko obtížnější než dnes – a také mnohem prestižnější. Stává se tento luxus nedostatkovým zbožím?
Lze o luxusu uvažovat i jako o odlišnosti, kvalitě či vyjádření osobitosti? V současné době narůstá počet akcí, na kterých si můžete obstarat originální doplněk do bytu či šatníku. Tyto přehlídky vybízí k individualitě a podporují originalitu. Nakolik se ale tato originalita opět stává masovou záležitostí, je už na posouzení každého jednotlivce.

Ukažte svou pravou tvář
Luxus po česku ukazuje své ledví ve vyhledávačích. Prostě chytré auto pro střední třídu se dvěma závazky, hypotékou a chalupou po rodičích, polonahá Samantha Fox v džínových kraťasech, napodobenina nábytku z doby Ludvíka XVI., logo Louis Vuitton, Špindl a Tuzex – nemohu se zbavit pocitu, že jsem se vrátila o dvacet, třicet let zpátky v čase. Ale je to ten skutečný luxus, o který já v Čechách stojím? Neztratil se v honbě za luxusem vlastní vkus?

Co považujete za luxus? Hlasujte v anketě!

Aktuální snímek Lůno mladého maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa sebou přináší spoustu otázek ale žádné odpovědi. Už úvodní titulky mohou svou minimalistickou stylizací působit dost nepřívětivě a jaksi neklidně. Bílý text běží nerušeně na šedém pozadí, aniž by jeho tok provázela hudba. Stejně šedivá a nehostinná je i pláž, na které se seznámí Rebecca (Eva Green) a Thomas (Matt Smith).

Jejich pouto nevyslovené dětské lásky roztrhne Rebečin odlet do Japonska, ze kterého se vrací po více jak deseti letech už jako mladá žena. S příjezdem domů přicházejí po léta vysnívané polibky. Mladý pár nestačí ani setřást divný pocit ze vzkříšené lásky a jsou opět odděleni. Tentokrát nadobro Thomasovou nečekanou smrtí.

Místo zármutku Rebecca vyzdobí dětský pokoj a přinese Thomasovým rodičům formulář schvalující vytvoření jeho klonu, který sama porodí. A zde začínají zásadní konflikty příběhu a eticko-morální dilema. Rebecca porodí svého milence, který se však podruhé na svět nedostává skrz její lůno, ale císařským řezem. Z milenky se přesouvá do role matky a jako každá jiná matka každého jiného dítěte musí malého Tommyho kojit, přebalovat, učí jej chodit, mluvit, jíst. Stále není těžké její sobeckou volbu pochopit. První náraz přichází ve scéně, kdy si Rebecca zhruba 11letého Tommyho prohlíží při společné koupeli pohledem, ve kterém není nic mateřského. Ona totiž ani jeho „opravdovou“ matkou není a on není ani „opravdovým“ Tommym. Nemá vzpomínky, zkušenosti, paměť originálu, z něhož vzešel. Je pouze uměle vytvořeným člověkem, který nese jeho identickou podobu. Rebecca mu chce jeho původ alespoň naznačit ještě v době, kdy má pubertu daleko před sebou, a sdělí mu, že jeho otec zemřel (je tedy otcem sám sobě?), a on odpovídá „Myslel jsem, že se jen vrátil na svou planetu.“

Pokud chcete někoho naklonovat, nejdříve se ho zeptejte
Tušení, že něco není v pořádku, roste s Tommyho dospíváním a vrcholí setkáním s matkou původního Thomase, kterou vidí poprvé a zároveň naposledy, neboť on pro ni představuje zhmotnělý přízrak přinášející nikoliv útěchu, ale bolest.

Konfrontace se skutečností, že je klonem někoho, kdo žil před ním, vede ke ztrátě všech jistot týkajících se jeho identity a dosavadního života. To nakonec vede k násilnému vniknutí do Rebečina lůna, které jí ale zjevně nevadí. Jako by se skrz ni chtěl dostat zpět do prázdnoty nebytí, tedy před okamžik umělého stvoření. Proč považovat jejich pohlavní styk za incest? Nikoliv proto, že Rebečino tělo sloužilo jako líheň, ve které se plod vyvíjel, ale kvůli tomu, že Tommyho vychovávala. Tommy od Rebeccy pak odchází a děkuje jí za druhou šanci k životu. Za altruistku ji ale považovat nelze, druhou šanci nikomu nedala, jen vytvořila její iluzi – protože co mají Thomas/Tommy originál a kopie společného kromě genetické informace?

Rebečinu volbu motivovalo hlavně odmítnutí smrti, nedostatek síly přijmout trvalé odloučení od člověka, na kterého čekala dlouhé roky. Zda si byla vědoma možnosti, že Tommy od ní nakonec odejde, lze jen polemizovat – ve filmu nad tímto důsledkem neuvažuje, stejně tak jako nepřemýšlí nad dalšími následky svého jednání. Nakonec se ukáže, že s klonem Tommyho přišla o panenství a čeká s ním dítě. Otázkou zůstává, zda si i on, podobně jako Oidipus, vypíchne oči a v cárech opustí svůj dosavadní život.

Kopie musí z kola ven
Přes stěžejní téma genetického inženýrství se nejedná o žádné neuvěřitelné sci-fi. Lůno má spíše podobu komorní lovestory rozehrávané na pozadí „co kdyby…“. I když se tímto snímkem Benedik Fliegauf zastává klonování, nevyhýbá se ani problematice s tím související (jako ve filmu naznačená xenofobie vůči klonům) a nutí k zamyšlení nad začleněním replikovaných bytostí do společnosti. Neuvážené Rebečino jednání by však bylo možné číst i jako varování před nekontrolovaným užíváním výsad moderní technologie. Tím by se tak mohlo přiřadit k filmovým a literárním dílům jako je Brave New World, Blade Runner, Never Let Me Go nebo The Boys from Brazil, jejichž vize světa genetického inženýrství je znepokojivá.

Mohlo, jenomže Lůno je přes všechny ty otázky, ke kterým může vybízet, spíš perverzní romancí o znovunalezené lásce, lépe řečeno o pokusu získat ji zpět. A to je jen dobře, protože netradiční způsob vyprávění něčeho známého je to, co se počítá. A co se týče toho klonování, není to jen další krok v hledání elixíru života?

Lůno (Womb)
Režie Benedek Fliegauf
Německo/Maďarsko/Francie,
2010, 111 min.

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Derivaci matematikové vymysleli, aby si zjednodušili geometrické funkce a jejich použití v praxi. Derivace se zabývá vlivem malých nepatrných změn na finální výsledek.

Pod pojmem „křivka vitality“ pak míním ilustraci našich vnitřních pocitů. K následující úvaze jsem vytvořil jednoduché grafy, které by měly vše vysvětlit. Jako vzorové osoby jsem zvolil imaginární dívku Evu, pana Gregora a Františku.

Luxus je pak podle mě to, co nám přináší pocity štěstí. Tedy subjektivní vnímání nadstandardu, který si každý člověk uvědomuje a vnímá po svém. Jisté podobnosti ale lze vysledovat.

1. Křivka vitality
Eva je obyčejné děvče. Jednou je najedená, jindy má hlad. Jednou se nudí, jindy se baví. Její základní pocity se pravidelně střídají a tak i její křivka vitality je vcelku pravidelná – dalo by se říci že konstantní. A matematici vědí, že pokud zderivuji konstantu, dostanu nulu. (K)’ = 0. Tedy Eva není šťastná, ale také není nešťastná. Nula od nuly pojde.

2. Odměňování
Eva se zamiluje, například do pana Gregora. Pan Gregor daruje Evě krásnou růži – její křivka vitality je náhle narušena velkým pocitem štěstí. Již nepřipomíná konstantu (H1), a když takovou křivku zderivuji, dostanu nějakou pozitivní hodnotu, tedy důkaz štěstí: (H1)’ = H2

3. Pravidelné odměňování
Eva však dostává růži od pana Gregora každý den. Ze začátku má z růže velkou radost, ale po nějaké době si na pravidelně darované růže zvykne a radost již není tak veliká. Z luxusu se stává standard. Druhá křivka vitality opět začíná připomínat konstantu: H2 = K. A proto derivace této křivky opět dává nulu: (H2)’ = 0. Druhá derivace původní křivky vitality je tedy nula: (H1)“= 0. Protože pan Gregor nosí růže každý den, Eva je bere jako samozřejmost a kdyby náhodou pan Gregor jednou zapomněl, druhá derivace by mohla dávat dokonce negativní hodnoty. Eva by z nedostání růže mohla být nešťastná a mohla by přestat mít o pana Gregora zájem.

4. Nepravidelné odměňování
Pan Gregor se poučil a poté, co se zamiloval do slečny Františky, se rozhodl pro nepravidelné odměňování. Františka má základní křivku vitality podobně konstantní jako slečna Eva. Pan Gregor přinese Františce růži, což jí udělá velkou radost a to její konstantní křivku opět naruší: (F1)’ = F2. První derivací již dává jisté pozitivní hodnoty. Pan Gregor však nedává Františce růže každý den, ale velmi nepravidelně. Navíc někdy místo nepravidelné růže daruje Františce automobil nebo dům, což jí udělá ještě větší radost a její hodnoty štěstí po druhé derivaci jsou tak stále vysoké. (F2)’ = F3. Nyní si jen pan Gregor musí dát pozor, aby se jeho odměňování nestalo pravidelným – protože jedině tak učiní slečnu Františku šťastnou. Druhou derivací křivky vitality budou vycházet pozitivní hodnoty: (F1)“= F3, jedině pokud pan Gregor zůstane nepředvídatelným a bude v jinak standardním životě Františky tím, kdo přináší subjektivní pocity štěstí a luxus.

Závěr
Na jednoduchém příkladu jsem chtěl ukázat, že pocit štěstí je relativní v závislosti na okolnostech, ale lze si jej i plánovaně navodit. Kdyby Eva žila v luxusu a od pana Gregora denně dostávala nové auto, měla by následné pocity štěstí naprosto stejné, jako kdyby od něj dostávala pravidelně růže. Neboli luxus si uvědomuje ten, kdo radosti získává nepravidelně. Samozřejmě křivku vitality neovlivňují pouze věci, které žena dostává od svého milého. Odměňovat se můžete i sami a to nejen věcnými dárky, ale i v rámci bohatství duševního.

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.