Rozchod je jako smrt. S ním končí život, jak ho člověk zná. V dáli se rozprostírá nejistota posmrtné existence.

V srpnu letošního roku končí třetí ročník projektu Start up pro mladé začínající umělce. Je spojen s odchodem z domácí výstavní síně v přízemí Domu U Zlatého prstenu. Po pěti letech tak Start up opouští svoje místo a přesouvá se do prostor Colloredo-Mansfeldského paláce v Karlově ulici, které budou zpřístupněny na podzim tohoto roku.

Krátce poté, co jsme se s Ondřejem seznámili, dostali jsme se během našich rozmluv k tragédii, která postihla jeho rodinu – úmrtí malého Mariánka, Ondřejova brášky, na Menkesův syndrom. O něco později mi vyprávěl, že zbásňuje archivní rodinné fotky zachycující dané období a připravuje je pro výstavu. Tu nazval „Epos o Mariánkovi“. O výstavě, jakož i o smrti obecně, jsem s ním vedla rozhovor – vzhledem k náročnosti tématu jsme se domluvili na písemné formě.

Už jste někdy přemýšleli o tom, jak byste chtěli být pohřbeni? Mě k takovým úvahám paradoxně přivedli samotní dárci mého života.

Spolčení hlupců. To je nejen název humoristicko-satirického románu Johna Kennedyho Toola, ale především hudební skupina z Teplic, která vznikla v roce 2004 spojením tehdy ještě amatérských muzikantů. Jak zní takový alternativní severočeský jazz-rock, mohli slyšet návštěvníci pražského klubu Kaštan. Právě zde kapela 9. března pokřtila své debutové album Zpoždění.

„To zvíře je jako zeď,“ řekl jeden. „Je jako had,“ – tvrdil druhý. Stará historka o slonovi a slepcích anebo dennodenní realita?

S vypětím všech sil jsem se ubránil znuděnému zívnutí a pokynul poblíž vyčkávajícímu liliputovi. Když hbitě přispěchal, odložil jsem mu na hlavu poloprázdný goblet s retsinou. Lehkým zatleskáním jsem dal dvojici poblíž šermujících vojáků znamení, že zábavy s ocelí bylo pro dnešek dost.

Helena Třeštíková nemusí být dlouze představována – uvedly ji desítky jejích filmů. Zatím nejdelší časosběrný dokument Soukromý vesmír bylo možné zhlédnout v kinech od ledna loňského roku. Ve své filmové tvorbě si vybrala dlouhou cestu nejistoty, kde scénář píšou její vlastní postavy. Nejen o nich mluvila na pražské PechaKucha Night.

Skutečná sexualita nespočívá v rozevřených nohou, krátké sukni, vysokých podpatcích. To všechno jsou jenom atributy, které mají naznačovat, že jde o sex a přitažlivost. Je to reklama, blikající štít „kup si mě!“. Něco, co vám bude údajně chutnat. Takový hamburger mezilidských vztahů.

Ukazuje se, že mít zcela nespoutané, anebo naopak těsně sevřené poprsí má své výhody i nevýhody. A podprsenka je zatím nejlepším kompromisem.

Čtení o ženách, ale nejen pro ně – to je devíza aktuálního čísla. Ne, z Kulturní Pecky se nestává feministický časopis, zůstává stále genderově vyvážená (i proto bude jedno z následujících čísel věnováno mužům).

Aby mohla scénografka Iva Němcová alespoň nastínit, co všechno má v režii, limitům pražské PechaKucha Night by musela posunout všechny meze. Aktivně se zabývá jak divadelním, tak veřejným prostorem. Pro řadu inscenací u nás i v zahraničí vytvořila scénickou a kostýmní výpravu. Založila skupinu „V pozadí“, která se zabývá mapováním opuštěných budov před rekonstrukcí či demolicí a intervencí do nich. Má ráda design. Ten hledá na neobvyklých místech a citlivě jej rekonstruuje. A v neposlední řadě vytvořila interiér pro bouřlivé noci spousty z nás – café V lese.

Po obou stranách vstupního koridoru galerie v Městské knihovně byly během výstavy street artu a graffiti (Městem posedlí) vyskládány krabice. Nejprve je otagovali vystavující umělci, na zbylých plochách si značkovali své teritorium návštěvníci.

David Radok opět spolupracoval s Národním divadlem. Po úspěšných operních inscenacích nastudoval s činoherním souborem Shakespearovo drama Troilus a Kressida. Hra se na „první scéně“ objevila poprvé.

Upnuté elasťáky, piškoty, propocený dres a vlasy ulízané do drdolu. Někdo si ještě povzdechne: nepohodlný večerní oblek. Podtrženo a sečteno, děsná nuda a zábava dobrá tak pro naše prarodiče doplněná o chlebíčkový nářez s džusem během přestávky. I takový obrázek se může někomu vybavit pod pojmem taneční divadlo. Jak blízko nebo daleko má ale tato představa k realitě?

Monitorování kamerovým systémem. Shromažďování osobních údajů v databázích. Sledování pohybu osob. To nejsou scény z kriminálního seriálu ani antiutopická vize fungování společnosti. Jedná se o běžné praktiky umožněné moderními technologiemi.