Tak co, jaký na to máte názor? Máte dojem, že jste v právu, kašlete na to nebo prostě jen stydlivě kradete? Autorská práva jsou v dnešní době neustálého „to jsem dneska stáhnul z torrentů“ jen technicky existující položkou, prakticky vymazanou z uživatelské mysli.

Copyright je běžně užívaný pojem, copyleft mne však trochu zarazil. Jde o dílo, kterému se zapomněla připsat autorská práva? Nikoli. Mimochodem, autorská práva vznikají automaticky jako autorův nárok na jím stvořené dílo, takže zapomenout ani nejde. A ano, můžete jít vyhrožovat tomu spolužákovi ze zadní lavice, co od vás vždycky opsal dobrou polovinu slohovky. Co když se ale chcete o svá autorská práva podělit a poskytnout své dílo k volnému použití, protože ten spolužák byl váš kamarád? Právě pro takové případy se používá takzvaný copyleft, nejčastěji užívaný třeba u volně šiřitelných počítačových programů. K poskytnutí copyleftu slouží licence Creative Commons (CC), kterou svá autorská práva přenášíte i na všechny další uživatele. Zároveň je ale specifikujete – můžete například povolit pouze nekomerční užití díla či pouze užití při uvedení vámi stanovených parametrů.

No a co to poslední, copytheft? To není nic jiného než slovní hříčka, která trefně charakterizuje postup, který je nám všem důvěrně známý. Že ne? Podívejte se do svých počítačů a externích paměťových disků, projděte si gigabajty hudby, filmů a seriálů a až vás pustí nostalgie při nalezení alba, které jste poslouchali před šesti roky, uvědomte si, že jste zrovna prohrabali archiv kradeného. Samozřejmě si každý občas některé album koupí, nebo dokonce nechá v obchodě nějaké stovky za DVD, mnoho věcí si však „stáhneme“. Je možné, že někteři tvůrci poskytují svá díla pod CC licencí, většinou však přece jen mezi jejich, třeba i druhotné zájmy, patří vydělat si na živobytí. Technicky vzato jsme vlastně všichni zloději.

Co s tím? Ideálním řešením je koupit si všechno, co si přejeme slyšet či vidět. Doby, kdy si člověk vystačil se třemi gramodeskami jsou však nenávratně pryč. Bohužel nebo bohudík žijeme v době, kdy se přísun informací den ode dne jen stupňuje a oblíbené kapely se počítají na stovky. Diverzita je skvělá, ovšem kupovat si měsíčně třicet alb každé po 500 korunách pravděpodobně moc lidem únosné připadat nebude. Jak na to? Neposlouchat? Poslouchat, ale jen trochu? Jako poměrně schůdné řešení mi připadá stanovení přiměřeně nízké ceny za film či disk. Autor i poskytovatel mají za každé stáhnutí řekněme dvě pětky (místo nuly) a já se už nikdy nebudu muset koukat na rozpixelovaný záznam, tajně natočený na mobil. Nezní to jako dobrá dohoda?

Vlastně mi v záplavě audiovizuálu unikl ještě copyright textový nebo třeba ten vztahující se na fotografie. Množství snímků a prací šířících se internetem je nepřeberné a sledovat jejich toky je pro majitele naprosto nemožné. Víte třeba, kdo je autorem nesčetných kreseb a fotek, které putují po internetu a sociálních sítích? Ví on, že putují? Zkrátka, když už jsem u sociálních sítí, rovnou k nim vytvořím i paralelu. S autorskými právy je to pro obyčejného člověka jako s nastavením profilu na Facebooku. Musíte přesně vědět, co chcete, jak to funguje a na co máte nárok, abyste to dokázali správně používat.

Co bylo vysláno do éteru, zpátky nevezmeš ani párem volů. A proto, když slyším hudbu v restauraci, ve výtahu nebo v obřadní síni, chci mít jistotu, že umělci dostávají mé peníze. Bohužel, stejně jako v té tramvaji se dá jet načerno, tak i hudba se dá poslouchat nelegálně. V jakém to žijeme světě? Lidé si ani neuvědomují, že se dopouštějí krádeže, když si stáhnou z internetu skladby do svého mp3 přehrávače, když pouštějí televizor ve svém baru, aniž by za to odváděli poplatky, nebo když si kopírují DVD s filmem.

Kvalita má svou cenu
Vžijte se do kůže chudáka skladatele, který se po nocích dře nad novou písničkou, a vy si ji pak stáhnete zadarmo, místo abyste si koupili CD. Naštěstí je tu organizace, která tohle všechno řeší a která umělce doslova chrání. Jmenuje se Ochranný svaz autorský, známý také jako OSA. Nebýt OSA, již bychom neměli šanci slyšet dobrou a kvalitní hudbu, protože ti praví umělci by přišli na buben. Nebýt OSA, zlí provozovatelé barů, restaurací a hotelů by těžili z práce druhých tím, že by zdarma používali jejich dílo jako podkres k marketingovým tahům, jako zpříjemnění atmosféry na recepci a podobně.

Jak by bylo chudákovi českému slavíkovi, který by se denně slyšel v rádiu, jeho písně denně hrály kapely na zábavách a mladí lidé poslouchali mp3 přehrávače právě s jeho písní – a nikdo z nich by mu nedal ani korunu. Jistě by ho to tak demotivovalo, že by přestal tvořit. OSA to ale vyřeší – podělí umělce podle toho, jak často se v našem českém éteru jejich skladby objeví. Často může umělec sám dopomoct jeho uvedení v éteru tím, že si místečko v playlistu rádia předplatí. Tím se oddělí zrno od plev – mladí amatéři a rádoby hvězdičky, kteří vytvoří jednu dobrou písničku za život, nemají peníze na to, aby je v rádiích hráli, a proto ani nedostanou peníze na další tvorbu. Vydrží jen ti opravdu dobří a zajetí autoři.

Vláda autorského práva
Umělci – skladatelé, textaři, nakladatelé, nebo dokonce jejich potomci – mají jistotu, že díky OSA nepřijdou o své výdělky. OSA hlídá všechny a spravedlivě jim to naúčtuje. Rádia, bary, restaurace, kluby, obřadní síně, obchody, hotely, koupaliště, tělocvičny, svatební kameramany, výrobce her a hraček, prodejce nosičů a vypalovaček…

Pro internetová rádia platí to samé jako pro běžná rádia – dle četnosti uvedení autora dostane autor odměnu. Dále OSA účtuje za veřejnou produkci hudby – na plese, při svatbě, od DJ v klubu, při divadelním představení. Platit musí i provozovatelé restaurací za televizor nebo rádio – nemusí ani hrát, stačí, když tam je. Provozovatelé hotelů tedy platí za každý televizor na každém pokoji. Autodopravci zase platí za to, že vám zpříjemní jízdu autobusem – nebo si pouštějí rádio jen pro sebe a vy ho náhodou slyšíte.

Nemusíte se obávat ani při objednávce kameramana na svou rodinnou oslavu, svatbu či maturitní ples – i oni odvádějí pravidelně OSA peníze za to, že je ve vašem videu slyšet hudba – a to ani nemusí být přidaná střihačem jako podklad k videu, stačí jediná skladba při obřadu hrající v síni. Stejně tak vaše cvičitelka Zumby odvádí pravidelně OSA koruny za předcvičování na hudbu, a dokonce platí OSA i škola, když žáčkům pouští melodii místo zvonění.

A nakonec nezapomínejme na samotné nosiče. Kdepak ty řeči o presumpci neviny – určitě jste každý někdy vypálil CD nebo DVD, zkopíroval písničky do mp3 přehrávače a tak dále. K čemu jinému by také CD a DVD byla? Pochybuji, že na CD zálohujete vlastní data z počítače a na DVD vypalujete video, které jste sami vytvořili. Všechno je ukradené. A to OSA naštěstí také řeší – z každého zakoupeného nosiče odvádíte takzvanou „pirátskou daň“, neboli poplatek, který aspoň trochu uhradí umělcům škodu za to, že jste sprostí zloději.

Hlavně legálně
Nehodlám jezdit výtahem hotelů a poslouchat oblíbenou melodii s vědomím, že hoteliéři sprostě využili skladbu ke svým marketingovým manipulacím nelegálně. Nechci sledovat televizi v restauraci, která očividně zvyšuje provozovatelům příjmy a ti nedají OSA ani korunu. A kdo si neváží umění, na toho bych hnal exekutory – už tak jsou desetitisícové pokuty za neplacení OSA dost mírné. A neznalost zákona neomlouvá.

Nechci být zloděj a díky OSA – organizaci pro ochranu autorských práv (ale i jiným organizacím, jako Dilia, Intergram) – si můžu být jist, že až se nechám opět vynést do své oblíbené „Galaxie přání“, že to nebude načerno.

Mít domov, místo, kde jste v bezpečí a s blízkými lidmi, chápu jako jednu z nejpodstatnějších hodnot v životě. Ale cesta k takovému usazení chvíli trvá, někdo má nestálou povahu, která ho bude nutit k potulování pořád. Ostatně kdekdo občas přemýšlí, jaké by to bylo žít někde jinde, nějak jinak.

Cestování rozšiřuje lidem představy o světě, ve kterém žijí, usnadňuje jednotlivci sebedefinování jako příslušníka určitého národa. A kromě toho veškeré přemisťování, ubytování, stravování a další nezbytnosti na cestách často předpokládají jistou dávku fikanosti a výmluvnosti.

Na stopu
Nejlevnějším způsobem přepravy je bezpochyby autostop. Někdy si „dopravce“ na stopu řekne o finanční příspěvek – stane-li se tak před nástupem, je možné nechat jej uhánět vstříc dálavám bez vás. Při výstupu pak může fungovat metoda „nerozumím, nemám“. Kamarádi se jednou v takové situaci ocitli a vybruslili bez problému.

Záleží ale zejména na cestujícím. Někdy je potřeba řidiče přemlouvat, osobně to moc rád nemám – když mě svézt nechce, asi pro to má nějaký důvod. Na druhou stranu často je tím důvodem jenom lenost nebo nezájem o druhého. Pokud o takové konfrontace nestojíte, nechoďte se ptát lidí na benzinky. Jedná se sice o efektivní způsob, lidé mají možnost si vás blíže prohlédnout a přímo si s vámi popovídat, aktivita je to nicméně vysilující. Ve chvíli, kdy vám někdo otevřeně zalže, třeba ve smyslu, že nemá volné místo nebo nejede požadovaným směrem, od dalších pokusů vás to spíše odradí. Rozhodně si myslím, že nabírání stopařů je šlechetné gesto, ne povinnost. Ale i stopaři jsou lidé a při styku s nimi by řidiči neměli zapomínat na pravidla slušného chování. Existují pochopitelně také stopaři, které by chtěl svézt asi málokdo, podle mě ale převládají ti slušní. Analogicky je tomu u většiny řidičů, kteří někoho naberou.

„Klasičtější“ postávání se zdviženým palcem má také své výhody a nevýhody. Počkáte si nejspíš trochu déle, ale jeden zase nikdy neví. Navíc si můžete zpívat, toulat se v myšlenkách. Výhodné je použití stopovací cedule, se kterou se dá krásně vyhrát. Jak ji udělat skladnou, jak velká by měla být, jaká psací potřeba je nejlepší? Rád se později k názvům jednotlivých míst na cedulích vracím, vzpomínám na jednotlivá místa. Nutno ale podotknout, že každému vyhovuje něco jiného. I stopování bez ukazatele může v důsledku fungovat lépe.
Za fenomén a pro mě značně obohacující zkušenost považuji přemisťování kamionem. Až na stopu jsem se do těchto kolosů posadil poprvé. Cesta ubíhá nekonečně pomalu, stopař se na celý svět dálnic a legračních osobních aut dívá s patřičným nadhledem. Řidič občas prohodí něco polsky nebo rusky, cestující jen ospale mžourá do krajiny a třeba usíná. Časový rozdíl kamion / osobní auto je značný, mnohdy však nezbývá jiná možnost. Navíc profesionální řidiči berou stopaře často a podřimování v autě jim většinou nevadí. Což člověk na stopu jistě leckdy ocení.

Ve městě
Pokud necestujete cíleně po klidnějších oblastech, pravděpodobně zavítáte do větších měst. Doprava pomocí MHD může být drahý špás, pokud jste poctiví a kupujete si jízdenky, i pokud spoléháte na štěstí. Mezi mými přáteli stopaři převažuje zejména druhý přístup. Je to proto, že v cizině se vám nemůže nic stát. Zní to divně, však já vím. Chci tím říct, že nad cizinci se daleko víc lidí slituje, kolikrát jsou i ti policajti hodnější. Punkové výlety do zahraničí jsou pro mě spojeny s imaginárním pocitem neomezené svobody. Protože vykecat se dá ze všeho. Většinou. Jednoduchá finta je například vyjmutí občanky z peněženky. Při kontrole totožnosti tak můžete směle tvrdit, že skutečně žádné peníze nemáte, kdybyste měli, samozřejmě byste si jízdenku koupili. Málokomu se chce protokolovat něco s vandrákem bůhví odkud.

Dostane-li se vám možnosti zapůjčit si kolo, neváhejte! Poznáte lépe město, problém s MHD odpadá docela. Není to samozřejmě tak jednoduché, ale vzhledem k tomu, že v jiných metropolích je pohyb po městě na kole daleko rozšířenější, pravděpodobnost zapůjčení je podstatně vyšší než třeba v Praze. Taková projížďka se pak může stát příjemnou záležitostí, a na rozdíl od cyklistiky v pražských ulicích se ani nemusíte tolik bát o zdraví.

Pokud se vám celkově zdá, že se jedná o cestování nepohodlné a nejisté (a teď nemyslím jízdu na kole), máte jistě pravdu. Ale zároveň taky dobrodružné, neplánované a samozřejmě levné.

Jo a když už někam vyrážíte, nezapomeňte na tři základní potřeby! A sice spacák a vařič a taky čínské polívky. A jak na ně? Nechte se obdarovat.

Bydlet je samozřejmé. Platit za bydlení je nutné. Opravdu? Proč se na slovo „zadarmo“ dívat jen pohledem falešných reklamních akcí 3+1 zdarma. Vždyť domovy spousty lidí jsou jen skladištěm věcí. Postel, ten jediný skutečný důvod domova, zas tolik místa nezabere.

Za kvalitu a pohodlí se platí, přičemž je do lidského podvědomí neustále vtloukáno, že kvalita roste společně s cenou. Ale vážně, když vám nabídnu rohlík za 2 Kč a 40 Kč, co uděláte? Samozřejmě si koupíte ten za dvě, protože to je normální cena, ale bude vás hlodat myšlenka, že ten druhý musí být výrazně lepší. Biovejce, šetrně bělená, na kamenech mletá mouka, horská alpská sůl a tak dále. Přitom je to jen nový rohlík firmy s nakousnutým jablkem a platíte za značku, která vám dává zdání nadřazenosti, výjimečnosti, odlišnosti. Prostě jste rázem lepším člověkem. Koupí rohlíku. Nejapný žert, ale možná není pravda až tak daleko. A s tímhle v hlavě mám napsat článek o bydlení zadarmo.

Co s tím? Nemůžu ani říct „kupte si stan“, protože to už obnáší finanční položku. Dobře, můžete si ho půjčit u známých a obývat město či přírodu dle libosti. To je zdarma. Ostatně můžete zkusit pouliční život i bez stanu, ve statusu městského bezdomovce. Pokud nebudu zacházet k fyzickým nepohodlnostem, budete se muset přinejmenším smířit se svým společenským propadem. Vzhledem k tomu, že normou je za svoje potřeby platit, snaha naplnit je zadarmo je téměř automaticky postojem proti systému. Jako squatting, populární zejména na úsvitu let devadesátých. Je to zdarma, ale nelegální, a těžko můžete být squatter, pokud nemáte v duši alespoň minimální revoltu.

Existuje samozřejmě také varianta parazitovat na svých známých a obývat jejich gauče, ta je ale poměrně neúnosná pro obě strany – tedy pokud si nějaký pozitivní vztah chceme mezi sebou udržet. Pak je tu „mama hotel“ aneb vypráno, navařeno, teplá ustlaná postel – ale život s rodiči, podřízení se pravidlům a pozice neschopného dítěte postavit se na vlastní nohy. Ovšem některým matkám to tak vyhovuje a vyhovuje to i některým dětem.

Je firemní byt bydlením zadarmo? Ano i ne. Platím svou poslušností firemním pravidlům, časem a energií, kterou do práce vkládám. Platím tedy jinak než penězi. A to je možná ten hlavní rozdíl. Bydlení bez nutnosti utrácet vlastní peníze, ale bydlení, které utrácí mou vlastní hrdost (známí a rodiče), nebo za které platím svou prací (která je ale nakonec stejně zpeněžena). Bydlení, za které platím svými zkušenostmi a schopností vytrvat a vydržet i nepříznivé okolnosti (squatting, bezdomovectví). Bydlení, které mne nutí se podřídit jistým pravidlům (diecézní charity). Existuje tedy vůbec bydlení skutečně zadarmo? A není bydlení zadarmo vlastně paradoxem – vždyť i pouhým ulehnutím v parku k odpolední siestě si nárokuji daný prostor, ve kterém nemůže být nikdo jiný. Platím tak svou existencí. Záleží pak jen, zda mi moje existence za takový způsob života stojí.

autor: Alina Shupikova, Jana Kneschke

Na podzim 2011 jsem se díky studijnímu pobytu ocitla ve Worcesteru, depresivním postindustriálním městě v americkém státě Massachusetts a brzy odhalila tamní alternativní skupiny a jejich kolektivní způsob bydlení. K tradiční praxi kolektivu patří samosprávné rozhodování o jeho existenci, péče o budovu (kterou si kolektivy pronajímají, nebo dokonce vlastní) či obstarávání potravin, včetně jejich přípravy. Stala jsem se součástí devítičlenné radikální skupinky Starship, kterou kromě zapřisáhlého antikapitalismu definovalo především radikální pojetí obstarávání a konzumace potravin. Většina z nás jsou vegetariány a vegany bojkotujícími korporátní potravinový průmysl, usilovně podporujeme alternativní produkci potravin místních, občas pomáháme místním Food Not Bombs s vařením pro bezdomovce a nezanedbatelný díl této filozofie tvoří i vlastnoručně vypěstovaná zelenina a ovoce.

K běžné praxi patřily také návštěvy kontejnerů a hledání poživatelných potravin odsouzených k proplýtvání – takzvaný dumpsterdiving či dumpstering (v překladu doslova „potápění se do kontejneru“). Celý zde popsaný způsob boje proti nadprodukci potravin, týrání zvířat, destrukci životního prostředí, vykořisťování drobných zemědělců a plýtvání lze souhrnně nazvat jedinou formulkou – „freeganismus“. Ostatně přečtěte si názory Jenny (27 let, farmářka) a Shanea (23 let, sociální pracovník), absolventy studijního oboru „mezinárodní rozvoj a společenské změny“ na Clark University ve městě Worcester, Massachusetts. Jako freegani se živí už několik let.

Jaká je vaše osobní definice freeganismu?
Jenny: Jedná se o kombinaci veganství a dumpsterdivingu, která se nezaměřuje jen na shánění potravin, ale také na vegetariánskou etiku. Pokud jím nějaký živočišný produkt, pak jedině z kontejneru a zadarmo.

Shane: Freeganismus znamená, že i vegani nebo vegetariáni sní cokoli, co najdou, zadarmo – a to i v případě, že tím poruší pravidlo „nejím maso, nejím mléčné produkty“. Není totiž podporován kapitalistický prvek potravinového systému, tedy zbytečná naprodukce a nesmyslný konzum. Ale lidé se tak často mohou dostat na šikmou plochu, kdy si řeknou: „Jo, tohle je zadarmo, to prostě sním.“ Myslím si, že když morálně nesouhlasíš s konzumací masa a pak jíš maso každou chvíli jen proto, že ti ho někdo dal zadarmo, tak to postrádá smysl. Třeba když maso někdo koupil a pak ti ho dal… to už snad není freeganské, ne?

Pro vás freeganismus znamená hlavně vyhýbání se kapitalistické potravinové produkci. Sledujete tímto snažením i něco jiného?
S: Vím, že někteří lidé jsou morálně proti jezení masa, ale je větším mrháním zvířecího života, když jeho maso necháš nesnězené? Pokud si maso nekupuješ, je lepší, aby i ten ukončený život byl alespoň k něčemu, hlavně když tím nepodporuješ jatkovou mašinérii.

Jak definici freeganismu naplňujete vy sami?
J: Sním cokoli, co je freeganské, dokonce i z velkochovu, protože jinak by to propadlo zkáze. Jím to také proto, že nemám tolik peněz, abych mohla podporovat farmáře bojující proti velkým potravinovým korporacím. Protože nejsem vegan, někteří lidé by řekli, že nezapadám do freeganské škatulky. Občas kupuju třeba organickou fairtrade čokoládu nebo zeleninu a vajíčka z rodinné farmy, finančně tak podporuji alternativní potravinové systémy.

S: Já jsem vegetarián od roku 2007 a hodně našeho jídla pochází z kontejneru, díky čemuž máme jídlo fakt levný (smích). Ale souhlasím s Jen, že peníze, které takto ušetříme, pak můžeme použít na ty složky v rámci potravinového systému, které podporovat skutečně chceme. Jako je třeba CSA (Community Supported Agriculture – síť propojující místní farmáře se zákazníky, kteří si ve farmě kupují svůj podíl a poté pravidelně dostávají její výpěstky – v Česku na podobné bázi funguje systém „bedýnek“). Co se masa týče, tak vím, že někteří lidé měli hroznou radost, že si mohou dát nalezené maso, ale ve většině případů jim pak bylo špatně. Takže já maso z kontejneru zas tak moc nejím, ale pro některé vegany je to snadný způsob, jak se dostat k živočišným produktům, které by jinak nesnědli. Protože kromě vegetariánství jsem také straight edge (pozn. odnož punkové subkultury, která se vyhýbá konzumaci tabáku, alkoholu a drog), tak nalezený alkohol nepiju a někomu ho dám. Samotné naplňování definice záleží na každém.

Jaké jídlo z kontejneru byste nikdy nesnědli?
S: Někdo přečte obal a řekne: „Tohle má v sobě hromadu nebezpečné chemie, jako je třeba glutaman sodný, tak to tam necháme.“ Ale jiní lidé si smlsnou. Hodně freeganů si myslí, že jídlem zadarmo doplní svůj jídelníček, protože tak nepodporují systém. Nakonec ale snědí spoustu koláčků a pamlsků, který by jinak nejedli. Když jíš jako freegan, je občas hodně těžké vyhnout se všemu tomu špatnému jídlu. Co se týče politického přístupu: kdybychom třeba našli v kontejneru něco z Izraele, stejně bychom to snědli. Je to o bojkotu, tedy o aktivním nepřispívání finančními prostředky systému, se kterým nesouhlasím.

J: Já pořád jím hodně chemie. Vyrostla jsem na americkém fast foodu, pila jsem hodně limonád, celkově jsem nikdy nejedla moc čerstvé zeleniny, z ovoce jsme měli jen jablka a banány. Z kontejneru jím například drahé sýry, ovoce nebo cokoli, co najdu, ale to mi nevadí, protože bych si třeba některé nezdravé věci sama nikdy nekoupila. Někdy je to hezká nostalgie, takže občas si dám i ten glutaman.

Jak jste se dozvěděli o freeganismu?
S: Já jsem začal prohledávat kontejnery dřív, než jsem se o freeganismu vůbec dozvěděl. Vedle obchodu s hudbou byl kontejner plný desek, pro které jsem si chodil. Ale já to nevnímal jako kulturu, pochopil jsem to až skrze punk. Písničky o bagelech z konťáku… (smích). A to je další součást alternativních potravinových systémů. Je jednoduché se vyžívat, jak moc stojíš mimo potravinový systém, ale to není pravda, protože jídlo bylo v polovině případů vyrobené nějakou továrnou. Freeganismus byl v mém životě institucionalizován až v kolektivním způsobu života.

J: Já vyrostla v rodině v malém městě a v kontejneru byla spousta věcí, které ještě pořád šlo použít. Všechny moje spotřebiče a nábytek táta přinesl z kontejneru. Vyrostla jsem v rodině, kde myšlenka, že zadarmo se dá sehnat hromada věcí, které bohatší lidé vyhodili, nebyla ničím neobvyklým. Ale jídlo z kontejneru jsem začala jíst, až když jsem byla na vysoké škole – na Clark University a ve Worcesteru jsem začala chodit prohledávat kontejnery. Lidi mi říkali, kolik je v kontejneru jídla a já si pomyslela, že to je úžasné. A samozřejmě jakmile se to dozvěděl táta, hned se zhrozil a chtěl mi poslat peníze na jídlo. A já mu říkala: „Ne tati, ne, tohle je skvělé.“

S: Jo, rodiče to berou jako ostudu – „Proboha, ty máš hlad? My ti peníze dáme, můžeš se najíst.“

Jak vypadá vybírání kontejneru?
S: Ke kontejneru chodíme, když nám dojdou určité věci – například chleba. Protože chleba v kontejneru najdeš vždycky. V noci chodíme ke dvěma kontejnerům, někdy jich obejdeme víc. Chodíme kolem půlnoci, když obchody zavírají a zaměstnanci jsou většinou už doma. Prohrabeme a co vypadá chutně, hodíme do tašky a strčíme do auta. Chodíme k obchodům s potravinami, ale někdy chodíme i k papírnictví a tam najdeme šanony a další kancelářské potřeby. Další kontejnerová praxe je na konci semestru, když vysokoškoláci odjíždějí a vyhodí veškerý majetek. Projdeš koleje a prohledáš odpadkové koše. Můžeš najít fakt neuvěřitelné věci, třeba laptopy…

J: Myslím, že za posledních pět let jsem si ve skutečném obchodě koupila tak možná tři kousky oblečení nebo mám oblečení ze sekáče.

Někteří lidi si myslí, že freegani jen parazitují na kapitalistickém systému. Co byste takovým lidem vzkázali?
J: Jakákoli radikální alternativní subkultura vyvažuje zatím stále ještě existující systém, který se tak snaží dotlačit k zániku, a přitom uspokojit své potřeby. Potkala jsem lidi, kteří třeba už nikdy nechtěli kupovat jídlo, ale já myslím, že je důležité vytvářet alternativy, pěstovat své vlastní jídlo nebo podporovat ty, kteří ho pěstují a kteří nejsou součástí systému.

S: Myslím, že protiargumentem by mohlo být zužitkování kapitalistického odpadu, který je vlastně stále součástí produkčního cyklu. V některých případech se jedná o přerozdělování zdrojů. Znám třeba knihkupectví, která vyhazují hodně knížek. Knihy můžeš použít pro redistribuci, což v kapitalismu, kde profit je důležitější než samotný produkt, nedává smysl.

Jsou v okolí lepší místa pro dumpstering než Worcester?
J: Myslím, že velká města jsou lepší, hodně míst je ale pod zámkem nebo za vysokým plotem nebo je odpad ve stroji a nemůžeš se do něj dostat. Jiné obchody na odpadky lejou žíravinu. U každého kontejneru je to jiné. Stejně jako v některých kontejnerech nenajdeš nic, v jiných jen pochutiny, což je to nejhorší, když najdeš kontejner plný chipsů… Také se to mění. Jeden čas všechny kolektivy ve Worcesteru chodily do kontejnerů na směny, každý týden jiný kolektiv a pak se vše přerozdělilo mezi ostatní kolektivy. V současné době tu je pět kolektivů, které do kontejnerů chodí opravdu intenzivně.

S: Třeba v Providence je to docela fajn, ale musíš odjet za město, abys něco našla. Myslím, že tady máme štěstí, že tu je pár dobrých kontejnerů, a ne moc lidí, co na ně spoléhají. Slyšel jsem, že třeba v Bostonu nebo v New Yorku je to fakt přetahovačka, lidi se i poperou o kontejner plný pizzy. Myslím, že okolo freeganismu a dumpsterdivingu je hodně tajnůstkaření (šeptá): „Jé, ty jsi našel náš kontejner, nikomu o něm neříkej.“ Známe třeba dvě místa, kde se dá sehnat džus, a to je to největší tajemství, jede se tam asi hodinu…

Dobro vždy vítězí nad zlem, neřád je potrestán, a kdo se zachová nejmorálněji, je bohatě odměněn. Nějak tak to vždy bylo v pohádkách. Ve skutečnosti to ale chodí jinak. A můj recept na spokojený život je snadný – starat se hlavně sám o sebe.

Od malička mi maminka vtloukala do hlavy morální zásady: že mám pomáhat druhým, nebýt sobecký, pomáhat slabším a tak dále. A když mám něco takového v hloubi duše zakódováno, těžko se to odnaučuje. A proč se to chci odnaučit? Protože vidím, že ti, kteří se podle těchto zásad neřídí, to mají v životě vždy lepší. Aneb s poctivostí nejdál dojdeš, ale ti nepoctiví tam budou dřív.

Sám bych rozdělil lidi na dvě skupiny. „Pomahače“ a „vycucávače“. Pomahači mají nastavená morální pravidla a těmi se řídí – počínaje poctivým kupováním jízdenek v MHD přes pomáhání různým kamarádům po šílené charitativní práce. Vycucávači jsou naopak lidé, kteří rádi parazitují na ostatních, stoupají po jejich udřených bedrech k vrcholu a mají s tím minimální práci. Kdyby se však pomahač chtěl přeorientovat na vycucávače, stálo by ho to ohromné morální úsilí.

Kupříkladu za mnou přijde krásná spolužačka a chce poradit s úkolem. Já jí nadšeně úkol vypracuji celý, a to se jí tak zalíbí, že mi přenechá úkoly ještě z dalších pěti předmětů. Místo abych se připravoval na zkoušku, pracuji na cizích úkolech – a pak uslyším jen: „Jsi blbec, učitel mi za ten úkol dal trojku, a to jenom kvůli tobě!“ A sám zkoušku neudělám, protože jsem se na ni nepřipravoval. Škodu pociťují obě strany.

Znaven po náročném dni jedu tramvají a na kritické pohledy spolucestujících zareaguji tak, že pustím starší paní sednout. Ta s remcáním: „To si jako myslíte, že jsem stará?“ usedne na moje místo a mě pak bolí strašně nohy. Pro společnost by bylo výhodnější, kdybych se já, člověk v produktivním věku, unavil méně a odvedl více užitečné práce, proč tedy platí pravidlo, že se mají senioři pouštět?

Stejně tak mi bylo trapné odbýt smutného prodavače malých plyšáčků v metru, který tak vybíral příspěvky na dětský domov. Já ale utratil peníze, které jsem měl určeny pro vlastní prožitek a prožitek, který bych za peníze získal, by se rozhodně nevyrovnal díkům prodejce a ani náhodou radosti sirotků, které ani neznám.

Společnost by byla mnohem lepší, kdyby se každý staral sám o sebe. Pomahači totiž ztrácejí svoji energii pomáháním druhým a tím brzdí sami sebe a vycucávači využívají pomahače a díky nim se posouvají dál. Na vrcholu společnosti tedy stojí ti nejméně morální lidé, kteří využívají pomahače. A snadným řešením je, aby se každý staral sám o sebe a pomáhal jenom sobě. Pak by zmizeli pomahači, kteří živí vycucávače, a hned by byla společnost vyrovnaná. Problém vzniká v okamžiku, kdy pomahač zjistí, že je jen ubohým dárcem energie, času a úsilí pro někoho, kdo mu to neoplatí – pak se jen utvrzuje v názoru, že být morální nemá význam a stane se z něj rázem vycucávač.

Takže se starejme každý sám o sebe nebo se naučme využívat druhé, protože jedině tak dosáhneme úspěchu. Brání nám však jen ta zlá morálka.

Tiše trpím. Na koncertě kapely kamarádů, na představení, ve kterém hraje spolužačka ze základní školy, a na výstavě obrazů bývalého kolegy. Jejich hudba mě nebaví, výkony herců nudí až k trapnosti a ze zoufalých patlanic je mi prostě nanic. A když je konečně po všem a potlesk dozněl, květiny a polibky jsou předány, je na čase vyjádřit své reakce, ideálně pochvalné. Jenže – co teď?

Ruku na srdce a jazyk za zuby: lžeme všichni. Většinou to prostě odbudeme vyhýbavým: „No, dobrý to bylo docela.“ Dokonce se najdou takoví kámoši, kteří ze sebe dostanou: „Super! Fakt výborný!“ a přesvědčivostí výrazu ve tváři si koledují o Oscara v kategorii herec v dočasně hlavní roli. Jen mizivé procento zděšených účastníků takových tragikomedií se skutečně odhodlá k vyplivnutí kruté pravdy: „Hele, upřímně? Stálo to za *****! Ale to neva. Nezajdem na pivo?“

Není nutné dokládat statistiku oblíbenosti kamarádů podle volby jedné z výše zmíněných tří možných reakcí v modelové situaci. Upřímní kritici nebývají příliš v oblibě. Chceme být klamáni. Po americkém způsobu jsme si zvykli zdvořile se na sebe usmívat, plácat se po zádech a nešetřit slovy chvály, ačkoli nám hlavou blikají výrazy naprosto opačného významu. Jako by nám vlastně nezáleželo na dopadu našich slov, jako bychom jen automaticky dělali a říkali, co se od nás čeká. Jenže co se od nás vlastně čeká? A chceme být opravdu klamáni?

Shovívavost není schovávaná
Osobně se snažím obklopovat lidmi, kteří se nebojí poukázat na nedostatky mých počinů, často podrobně rozebíráme jednotlivé chyby nebo nedokonalosti. O to více si pak cením jejich pochval, protože si mohu být jistá jejich opravdovostí a silou. Ne každý ale kritiku snese. Neúspěch může někoho semlít natolik, že ho od další činnosti v oboru naprosto a navždy odradí. Zvolený typ reakce by tedy měl být vybírán pečlivě, citlivě a se zvláštním důrazem na formulaci a načasování. Ochotník po první premiéře svého života by si měl zasloužit přece jen jistou míru shovívavosti oproti profesionálnímu herci při devadesáté repríze.

A co se od nás čeká? Obecně vzato nic. V konkrétních případech pak záleží na výchově jednotlivce a na formování jeho osobnosti a světonázoru během života. Slýcháte-li od dětství jen výtky a poukazování na chyby, nebudou se vám asi slova chvály hledat snadno ani pro druhé. Možnost volby způsobu vyjádření má ale každý. Uveďme si hypotetický příklad plnoštíhlé dívky, která sice ve škole trpí šikanou a v zrcadle vidí jasné důvody, nicméně její nejbližší ji ujišťují, že je vše v pořádku. Anebo pokud odmalička zaznamenáváte nadšenou reakci na darovaný předmět, o němž se po uplynutí určité lhůty dozvíte, že se obdarovanému vlastně vůbec nelíbí, vzniká pravděpodobnost dvojího možného formování. Buď budete i tento vzorec milosrdné, avšak dočasné lži následovat, nebo se proti němu vyhraníte a naopak se rozhodnete pro tvrdé, ale čisté valouny pravdy.

Operace pravda
Jestliže nechceme někoho blízkého svou dobře míněnou upřímností ranit, ale slova křivé chvály nám přes rty prostě nejdou, zbývá jediná možnost. Nevyvíjí-li dotyčná osoba přímý nátlak, je lepší se prostě jakéhokoli komentáře zdržet. Časem emoce na obou stranách ovadnou a otevře se útulný prostor pro konstruktivní nápady se společnou motivací na zlepšení. Slovy se někdy plýtvá, ne každý je schopen jimi vyjádřit své myšlenky srozumitelně, a proto by se jich mělo užívat s velkou obezřetností. Jako ostře nabroušeného nože. Rána ošklivým slovem, urážkou nebo lží se totiž hojí dlouho. A někdy si ani neuvědomíme, že se chystáme tít do živého.

Diváci byli sice zvyklí sledovat filmy s hudebním doprovodem pianisty či orchestru, ale možnost poslouchat dialogy a zbavit se mezititulků znamenala něco neslýchaného. Vznik zvukového filmu ve Spojených státech na konci dvacátých let minulého století znamenal převrat v dějinách kinematografie. Po prvních těžkopádných pokusech vymysleli filmaři nové způsoby snímání, technici nové typy lehkých, nehlučných kamer, herci nový styl hraní – reálnější a méně expresivní. Přechod z němého filmu na zvukový se neobešel bez nenávistných reakcí o prznění filmu novátorskými výstřelky, a s tím související nostalgií po „pravém filmovém umění“. Mezi ty, kteří se „staré doby“ nechtěli vzdát, patřil i král grotesky Charlie Chaplin. Moderní dobu, svůj poslední němý film, natočil až v roce 1936.

Tichá krása
Němou éru už dávno odvál čas a filmy se zvukem, stejně tak jako filmy barevné, a nikoliv černobílé, se staly standardem. Současné němé filmy bývají mnohokrát poklonou, vzpomínkou na zlaté časy. Někdo by možná řekl „nedokonalý“, ale němý film měl mnohé přednosti, které dnešním snímkům scházejí.

Například styl tzv. sovětské montážní školy (Dziga Vertov, Sergej Ejzenštejn a další) ve 20. letech byl založen na střihu. Montážníci byli právě z těch, kterým připadal přechod na zvukový film jako špatný nápad. O zvuk přece nejde! A jejich filmy jsou dodnes perlami.

Stejně tak onen pověstný přepjatý herecký styl typický pro většinu němých filmů. Kolik emocí bylo v jediném pohledu! Nebo grotesky, které já osobně považuji za jedny z nejvtipnějších filmových forem. Bez zvukové složky mohlo být daleko více pozornosti věnováno scéně a mnoho němých snímků je mimořádně výtvarně zajímavých (vzpomenu třeba celé expresionistické hnutí). K němé éře je možné vzhlížet z mnoha důvodů.

Vlastní volbou beze slov
Milovníků němého filmu není málo, mezi znalci pohyblivých obrázků je jich samozřejmě více. Mnoho režisérů se proto k technice natáčení bez zvuku vrací, ať už z potřeby zkusit si udělat svůj vlastní němý snímek či v touze vzdát tomuto období hold.

Argentinská Anténa (2007) režiséra Estebana Sapira je němý film, ve kterém nikdo z obyvatelů města nemluví. Dar řeči má pouze jediný chlapec. Snímek s prvky magického realismu vtipně pracuje s mezititulky, které poletují ve vzduchu, postavy je muchlají do dlaně, či s nimi pracují obdobně hravým způsobem. Vše ale bez toho, aniž by aktéři na titulky přímo reagovali.

Finský režisér Aki Kaurismäki v Juze (1999) vypráví typicky „po kaurismäkovsku“ příběh dvou milujících duší, a vystačí si bez problému bez dialogů i barvy. Jedno z obvyklých témat němé éry – melodrama – je aktualizováno s obdobnou dovedností jako např. v Životě bohémy (1992) stejného autora.

V komedii Mela Brookse s příznačným názvem Němý film (1976) je bezeslovné téma dokonce zmnoženo. Snímek vypráví o režisérovi, který se rozhodne zachránit upadající malé studio prostřednictvím natočení němého filmu. Studiu totiž hrozí pohlcení gigantickou společností (tedy jedna z mnoha situací ve filmovém průmyslu Spojených států let desátých a pozdějších). V průběhu příprav natáčení se objevují další odkazy k němé éře, groteskní výstupy, „star systém“ tvorby hvězd stříbrného plátna a jiné. V celém snímku samozřejmě neuslyšíte jediné slovo.

Velmi živý němý
Všechny tyto příklady mají jedno společné – jedná se o poklonu němému filmu, jeho variacím v současnosti, nahlížení skrze uplynulá léta. Kanaďan Guy Maddin zvolil jiný přístup – ve svých krátkometrážních snímcích šel více do důsledků. Včetně líčení, scény, herectví, dokonce obraz vypadá, jako by se na něm již podepsal zub času – je místy nezřetelný, popraskaný. Za zcela mimořádný v tomto ohledu považuji jeho The Heart of The World (2006). Dramatický příběh o zkáze světa a lásce dvou bratrů k jedné ženě připomene klasiku Fritze Langa Metropolis (1927). Vše v šesti minutách.

Pak samozřejmě existují snímky mluvené, které jen němý film tematizují, jako Irma Vep (1996) Oliviera Assayase nebo Ve stínu upíra (2000) E. Eliase Merhige. „Naši“ Báječní muži s klikou (1978) režiséra Jiřího Menzela vyprávějí o počátcích kinematografie v Čechách.

Časté je také uvádění původních němých snímků s novým živým hudebním doprovodem. Přestože se dnes jedná o nijak neobvyklou záležitost, do určité míry raritou je například projekt Cinegoga probíhající každý podzim ve Španělské synagoze. Za doprovodu orchestru Berg se letos promítal film Nový Babylón (1929) Leonida Trauberga a Grigorije Kozinceva s předfilmem D. W. Griffitha Dítě ghetta (1916).

Bylo by možné pokračovat a jmenovat, jaké další snímky vznikly, jaké další prezentace v současné době existují, žel papír není nekonečný. Závěrem si tedy dovolím alespoň entuziastické zvolání: Němý film není mrtvý!

Dva pány, kterým jsem položila několik otázek, spojuje záliba ve vzpomínání. Jako se Přemek Podlaha zajímá o staré haraburdí, Aleš Cibulka a Ondřej Suchý se parafrází oné známé zahrádkářské znělky „furt hrabou“ v archivech.

Aleš Cibulka již několik let vydává kalendář s tvářemi herců černobílých českých filmů. O tuto tematiku se dlouhodobě a do hloubky zajímá, napsal nespočet monografií hvězd stříbrného plátna doby neveselé a dávno minulé. Jeho fanynkám je řádově –sát. Zajímalo mě, co na té zašlé slávě vlastně vidí.

„My si tehdejší kinematografii možná trochu idealizujeme, stejně jako dobu, kterou skrze právě tyto filmy známe. Konec 30. a začátek 40. let nebyla nikterak příjemná doba. Jenže filmy neukazují, jak to tenkrát opravdu bylo, ale jsou to většinou příběhy „jak chudá dívka ke štěstí přišla“. Protože bylo potřeba v době protektorátu a války se odreagovávat. A svou roli sehrála i tajemnost – tehdejší hvězdy byly naprosto nedostupné. Dneska můžete hereckou nebo pěveckou hvězdu potkat v metru nebo se s ní vidět na televizní obrazovce třikrát týdně. Hvězdy byly tehdy opravdu hvězdami. Což nejspíš fascinuje lidi dodnes.“

Myslíte si, že se točily lepší filmy než dnes?
Tenkrát se filmy točily jen proto, aby se lidi pobavili a později zapomněli na to, že je válka, že mají třeba polovinu rodiny na frontě a tak podobně. Paradoxní třeba je, že nejslavnější a nejlepší české veselohry vznikly v letech 1939–41, což byla ta nejstrašnější doba vůbec. Kristián měl premiéru 8. září 1939, tedy týden po začátku války. Takže určitě ne lepší – i když to je taky otázka, protože je prověřila doba. Samozřejmě je celá řada filmů, které už zcela zanikly a už si je nikdo nepamatuje a ani se nereprízovaly. Ale existuje celá řada filmů z té doby, které jsou vysílány v televizi, které vyšly na DVD a jsou digitálně vyčištěné a remastrované. To tenkrát nikdo nepředpokládal.

Pretty Woman pro pamětníky

Nepřijdou vám tehdejší filmy svými tématy právě i v kontextu dané doby banální?
Jsou to limonády. Těm filmům je často vyčítáno, že jsou prostoduché. Třináct nejslavnějších filmů Věry Ferbasové mělo stejný děj: dívka se do někoho zamiluje, zjistí, jakou ženu nebo dívku by ten milovaný po svém boku chtěl, a tak se za ni vydává. Tyto veselohry se pouštějí dodneška. Dnešní doba také přináší spoustu starostí, negativních informací, a možná právě proto se k těm snímkům diváci zpátky znovu vracejí. Protože se tam neřeší nic světoborného a jen se hodinu a půl koukáte na to, jak Madla z cihelny ke štěstí přišla. Řekl bych, že je to „odpočinkové“ nebo relaxační poslání, které mají stále.

Jaké filmy spadají do škatulky filmů pro pamětníky?
Dřív se tak říkalo filmům natočeným do roku 1945. Dnes už v televizním cyklu filmů pro pamětníky běží filmy natočené v 70. letech. Nedávno byl někde rozhovor s mladou zpěvačkou, která řekla, že má ráda staré filmy pro pamětníky, třeba Pane, vy jste vdova nebo Marečku, podejte mi pero. Je zvláštní, že ona tohle už bere jako pamětnické filmy. Otázka je, kolik z českých porevolučních filmů se bude pouštět za 60–70 let. Prověří je opět čas.

Čím jsou staré filmy stále aktuální?
Myslím, že humor se určitě nezměnil a tomuto pořád rozumíme. Já ležím smíchy u filmů s Hugo Haasem, protože mě dokáže neskutečným způsobem pobavit. Vlasta Burian se stal králem komiků a zválcoval i současné hvězdy komediálních filmů. Podle mě právě zde spočívá právě určitá nostalgie – nám by se líbilo v té době žít. Ve filmech není nic negativního, válka není zaznamenána. My tak máme pocit, že ta léta byla dobou úspěšných továrníků a sekretářek, které se stávaly jejich manželkami, že se žilo krásně. K tomu připočtěte noblesu, módu a fakt, že řečené slovo platilo. Divákům, kteří jsou starší, film připomene mládí. Divákům mé generace zase připomene, jak jsem přijel za dědou a babičkou a dívali jsme se na Hotel Modrá Hvězda. A vrátí mě do dětství, tedy do doby příjemné, milé.

Jak přilákat mladou generaci ke starým filmům?
Před lety jsem pořádal pravidelný festival pamětnických filmů v Biu Illusion. V první řadě seděl kluk, který měl piercingy a tetování, mohlo mu být dvacet, s holkou, která byla celá oblečená v kůži. Zeptal jsem se jich, zda nepřišli omylem jinam, jestli nejdou na rockový koncert. Odpověděli mi: „Ne ne, my se jdeme podívat na Kristiána, babička říkala, že je to prej docela pecka.“ A líbil se jim. Nedělám si ale iluze, že by si úplně nejmladší generace pouštěla filmy pro pamětníky. Stejně jako se snižuje zájem o dechovku a stává se z ní menšinový žánr, opadá i zájem o filmy pro pamětníky. Ale zase si říkám, že když vydavatelům stojí za to film dát do kupy a zrenovovat pro vydání na DVD, tak musí mít spočítáno, že o ně zájem je.

Sledujete nové filmy?
Málokdy. Já si radši počkám, až to bude v televizi. Nedávno se mě ptala kamarádka, jaký jsem viděl nejnovější film. Říkal jsem, že jsem náhodou tuhle v televizi docela nový film viděl a ona se ptala, co to bylo. Bylo to Pretty Woman. Smála se a říkala, že to už je dneska film pro pamětníky.

Vy jste ve svých dvanácti letech vydával školní časopis. Co byste do něj zařadil na téma nostalgie?
Slovo nostalgie pro mě ještě před lety mělo až negativní nádech, protože já nemám rád cokoli strnulého, sešněrovaného. Když někdo přeje pohodu, tak se mi otevírá kudla v kapse. Při vysílání pohodového rádia mne přepadají myšlenky na sebevraždu. Protože pohoda je podle mě až v rakvi. Nevydržím nečinný. Když mám den volna, tak mě bolí hlava už v poledne. Nostalgie má pro mě dnes úplně jiný nádech, současná doba je tak hektická a plná negativních zpráv. Takže si myslím, že lidé si začnou vyhledávat klid, který v kultuře byl. A tím spíš sáhnou do 30. let, protože jestli byly tehdejší filmy točeny proto, aby lidé zapomněli, že je válka, tak tím snáz zapomenete na to, že je jednadvacáté století, že doba je zlá, že je krize.

Suchý veselý nostalgik

Ondřej Suchý je nostalgik. Nelenil založit hospůdku Nostalgická myš, v rozhlase vysílá pořad s názvem Nostagické muzeum zábavy, televize dodnes reprízuje jeho Kavárničky dříve narozených a také má na kontě mnoho knih o velikánech filmového plátna, se kterými se často setkával či přátelil. Pan Suchý mi vyprávěl spousty historek plných slavných jmen. Sobecky si je ale nechám pro sebe a předložím jen tu část rozhovoru, která se vztahuje k našemu tématu.

Co je nostalgie?
Pro mě je to všechno řekněme od poloviny šedesátých let zpátky do začátku třicátých, z čehož jsem zhruba polovičku mohl zažít jako dítě a postpuberťák.

Jaký má nostalgie význam?
Nostalgie má – alespoň pro mou generaci – velký význam, poněvadž si člověk vybavuje to hezké, co zažil v mládí a co se nedá srovnávat s tím sebelepším, co nabízí dnešek. A ještě pozor – mluvíme o veselé nostalgii! Čili já v rozhlase dělám Nostalgické muzeum zábavy, protože si myslím, že nostalgik nemusí jenom plakat, ale může se taky chechtat.

Není to přece jen přílišné zůstávání v minulosti?
Já zjišťuji, že mi přítomnost nenabízí nic lepšího, než co jsem už prožil. Tady se rozcházíme s bratrem, který velmi žije přítomností a budoucností. Když jsem byl mladý, tak jsem si vždy ve čtvrtek kupoval knížky. Nikdy jsem je ale v podstatě nedočetl, protože jsem musel za holkama nebo do kavárny, do baru. A tak je to i s filmy. Je jich spousta, které znám jen podle názvu z 50. a 60. let a které jsem tenkrát nemohl vidět třeba i proto, že byly mládeži nepřístupné. Takže teď si říkám: „Co to dávali tenkrát v tom biografu?“ a mám na to čas.

Není současnost vlastně nostalgií budoucnosti?
Určitě. Já si myslím, že vy za takových čtyřicet let budete velmi nostalgická a shledáte z dnešních dnů mnoho krásného. Nostalgie zdraví neškodí. Dokonce se k nostalgii dá přistupovat tak, aby vás nabíjela pozitivní energií. Najednou je mi ten svět ukradenej, protože vyjdu ven a slyším, kde se kdo vyboural v autě, kdo kde jak otěhotněl, co strašného se zase stalo Ivetě Bartošové a podobně, ale mně je to jedno, protože si říkám, že svět je krásnej, protože jsem viděl zase jeden film, který jsem prošvihl, když mi bylo dvacet.

Krásná blonďatá puberťačka s podřezanými žílami. Brýlatý vegetarián z Ameriky s chorobným strachem ze psů. Matka od dítěte, která se sjede stimulanty i po cestě na dětské hřiště. Geniální homosexuál toužící po krásných zubech a po lásce. Co je spojuje? Všichni jsou postavy z filmů, jejichž ústředním tématem je paměť, případně její ztráta, vzpomínání na minulost a vyrovnávání se s ní, odpouštění a stárnutí. Zkrátka a dobře, jsou nostalgické a stojí za zhlédnutí.

A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Náš uplynulý život je tvořen vzpomínkami. Dokážeme ještě vůbec žít plnohodnotně, pokud ztratíme paměť? Podobné otázky vyskakují z plátna či monitoru při sledování velice zdařilého a tesklivě smutného jihokorejského film s názvem A moment to remember (v originále Nae meori sogui jiugae) a zavrtávají se divákovi hluboko pod kůži. Vyprávění začíná zdánlivě banální historkou o mladé dívce, která se zamiluje do zaměstnance svého otce. Nejdříve musí překonat citovou bariéru, kterou kolem sebe staví její vyvolený, aby pak společně mohli překonat společenskou bariéru ve formě jejích rodičů. To ještě ale netuší, že pravá nástraha, která všechny tyto problémy mnohonásobně převyšuje, na ně teprve čeká. Herecké výkony jsou zde velice přesvědčivé, herci hrají přirozeně a vzniká tak jeden z mála kvalitních romantických dojímavých snímků.
A moment to remember (Nae meori sogui jiugae)
Režie John H. Lee
Jižní Korea, 2004, 117 min

Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Některé vzpomínky si neuchováme v paměti, ač bychom chtěli, ale některé, hodně bolestivé, naopak vědomě vytlačíme. Může se přitom dokonce stát, že kvůli tomu popřeme své historické kořeny i svou víru. Hrdinové tohoto komediálního dramatu jsou ukrajinští majitelé mírně amatérské cestovní agentury pro Židy pátrající po svých předcích a jejich distingovaný americký klient dělající problémy, protože se bojí psů a nejí maso. Film je natočen podle předlohy stejnojmenné knihy J. S. Foera. Obsahuje mnoho barevných záběrů úchvatné přírody, které byly nasnímány z velké části v českém Žatecku. Dílo pojednává o pátrání po vlastních předcích a o vyrovnávání se s traumaty druhé světové války. Na rozdíl od standardních filmů na podobné téma však zde nad smrtí vyhrává radost a naděje.
Naprosto osvětleno (Everything is illuminated)
Režie Liev Schreiber
USA, 2005, 106 min

Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Součástí úspěšného vyrovnání se s vlastní minulostí, a tedy i nepříjemnými vzpomínkami, je odpuštění. A odpustit si navzájem s těmi, kterými byly zraněny, či je zranily, potřebují hrdinky netradiční dánské roadmovie s názvem Spi, děťátko, spi. Všechny totiž kromě společného útěku z protidrogové léčebny spojují také předchozí traumata a zpackané životy. Jestli zvládnou nástrahy života za zdmi léčebny a poperou se úspěšně se svou zodpovědností či životními rolemi, vypovídá tento silně realistický a mrazivě severský film.
Spi, děťátko, spi (Se min kjole)
Režie Hella Joof
Dánsko, 2009, 86 min

Smrt panen (Virgin suicides)
Ve vyhrocených případech může vést nedostatečná konfrontace s vlastní minulostí a pocit bezmoci změnit své nejbližší okolí a svůj život k obrazu svému, až k sebevraždě. Umělecký film Smrt panen nám rozkrývá příběh pěti sester z malého města skrze nostalgické vzpomínání jejich spolužáků. Sestry jsou krásné, záhadné a trpí striktní výchovou vlastních rodičů. Minimálně jedna z nich má sebevražedné tendence a nejen tato skutečnost zahaluje celou rodinu podivným tajemstvím. Podaří se záhady včas rozkrýt? Snímek je navíc doplněn vynikajícím soundtrackem, který obstojí sám o sobě jako příjemný doplněk podzimního večera.
Smrt panen (Virgin suicides)
Režie Sofia Coppola
USA, 1999, 97 min

Magnolia
Kdo nespáchá sebevraždu, ani není tragickou událostí odvolán předčasně z tohoto světa, dočká se stáří. O stáří se říká, že je to doba zúčtování, ohlížení se zpět za uplynulým životem. Neštěstím je, když člověk musí v tomto období něčeho, co udělal, trpce litovat. Film Magnolia nám přibližuje 9 různých lidských příběhů, které se vzájemně protínají. Jedni zde umírají s výčitkami k sobě samým, aby jejich potomci ve stejný čas mohli opakovat totožné chyby. V Bibli se píše, že Bůh bude stíhat vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení. Nejedná se o symboliku, která vyjadřuje právě ono opakování stejné chyby, tvořící začarovaný kruh? A co ten kruh může přetnout? Co takhle padající žáby z nebes?
Magnolia
Režie Paul Thomas Anderson
USA, 1999, 188 min

„Taková špína za nás teda nebejvala,“ slýcháme z úst starší generace a v očích se jim leskne vzpomínka na staré dobré časy. Jenže kdy to vlastně bylo?

Nostalgie se nezbavíme ani ve zdánlivém bezpečí umění. Novodobé předělávky děl starých mistrů, jejich karikatury a recyklace nejsou ničím jiným než vzpomínkami. Takové počiny stavějí na slávě minulého a snaží se ji znovu vyzvednout z popela zapomnění. A kupodivu s takovým přístupem vykradačů hrobů většinou slaví úspěch. Jak by ne! Každý se raději ponoří do klidných vod známého, než by se zatajeným dechem prozkoumával divoké vody adrenalinové přítomnosti. Proč se tolik hezkých českých filmů odehrává v „totáči“? Protože se břichatí pánové a dámy s trvalou od srdce mohou zasmát tomu, jak se tenkrát měli. A už nemají.

Na fenoménu volání po dobách dávno minulých je pozoruhodné, že shodně lkají všichni, kteří dosáhnou jistého věku (podle situace). A je jedno, zda jde o babičku současnou, babičku prožívající svůj důchod v padesátých letech minulého století, anebo dokonce nynější školačku, která zestárne až za dalších padesát let. Ve všech případech se vzpomíná na zlatou éru mládí, přes filtr paměti zesládlou a zrůžovělou, a tedy ideální. Po bližším ohledání ale zjistíme, že ideální se v tomto případě rovná zidealizovaná.

Jenže na co to vlastně bude ta letošní školačka v roce 2086 vzpomínat? Ano, babičky budoucnosti budou ve své chátrající paměti hýčkat záblesky ze zlatých časů, které panují právě teď. Ve chvíli, kdy čtete tento článek, paradoxně prožíváte nostalgii někoho z budoucnosti. Prožíváte svou vlastní nostalgii, jen to ještě nevíte. Protože jak praví název jedné knihy a jednoho filmu a jedné kapely: bude hůř.

To je taky jedna z mála jistot, které život přináší: všechny nás čeká smrt, pokrok a evoluci nezastavíme a ač se to zdá jako protimluv, poměry jsou čím dál horší. Tedy alespoň subjektivně se to tak jeví.

Týrání fotkami
Nostalgie je stesk po všem minulém, zašlém a ztraceném. Svým způsobem je nostalgický každý. Ano, nejspíš i vy sami. Prohlížíte si s oblibou staré fotky, chodíte na třídní srazy, jásáte nad Pedrem a Kofolou, těšíte se každé Vánoce na tutéž pohádku? Pak si určitě také přiznáte, že znovuobjevení oblíbené hračky v dětském pokojíku vás dokáže katapultovat do těch sépiově zbarvených let, kdy jste ještě šišlali.

Slabším odvarem rychlené nostalgie jsou potom povinná promítání fotek z dovolené (dříve listování tlustými fotoalby), kdy se za jiných okolností dobří přátelé vzájemně týrají desítkami stejnostejných záběrů jednoho lehátka mezi tisíci dalšími na prosluněné pláži. „Přece tady z toho úhlu to teprv vynikne, že jo? Jé, tam vám bylo tak krásně!“

Jako by existovala daná lhůta, po jejímž uplynutí se vzpomínky na všechno špatné prostě rozplynou, a v mysli zůstane jen dokonalý obraz retušovaný víc než obálka časopisu o módě.

Nepadnoucí šaty
Hledání zlaté éry a dodatečné retuše vzpomínek totiž pramení z nedostatečné schopnosti prožívat současnost a naplno si ji užívat. Fotky jsou tou nejkrystaličtější esencí neschopnosti prožívat danou chvíli. Raději svět kolem sebe jen zakonzervujeme a pohled na něj si užíváme až zpětně s podkresem nostalgických vzdechů.

Jenže okamžik současnosti je tak krátký, že jeho prožívání a vnímání samozřejmě vyžaduje mnohem větší soustředění, než když se k němu máme čas vrátit anebo se na něj předem těšíme. Nikdy se ale nelze vrátit přímo k danému okamžiku v celé jeho komplexnosti, se všemi vůněmi, se všemi neviděnými detaily za všemi rohy, s větrem ve vlasech a momentálními asociacemi v mysli. Vracíme se jen k výseku úzkému jak nitka a z těch nitek se snažíme znovu spřádat šaty toho, co bylo. Ale jsou děravé a už nepadnou. Jak by také mohly? Nostalgie je dobrá tak leda na záplatování. À propos: také vám babička látala děravé ponožky?

Když se krátce po revoluci začaly prodávat první mobilní telefony, staly se vzhledem ke své ceně zbožím jen pro omezenou skupinu lidí. Dnes jej má každý a život bez něj si dokáže představit jen málokdo. Symbol přepychu se mění ze dne na den. Ale dají se vůbec s luxusem spojovat pouze hmotné statky?

Představu o luxusu mění čas a samozřejmě i zdravotní a ekonomická situace. Pro nemocného může být luxusem život bez zdravotních komplikací, pro zdravého pak vysněná dovolená nebo nové boty. Pro jiného je luxusem kvalitní vzdělání, pro dalšího klidný večer a pro třetího třeba zpěv ptáků v oblacích. Hranice obecně definovaného luxusu se pohybuje na hranici materiálního klišé (drahá auta, přepychové vily, jachty, šperky, krásné ženy) nebo klišé uměleckého (slavný spisovatel dumající nad zápletkou v altánu své pečlivě zanedbané zahrady na francouzském pobřeží). Jaká je ale skutečnost?

Čeští boháči
Pokud vezmeme za pravdivou hypotézu, že bohatí lidé žijí v luxusu, můžeme se podívat, jak žijí čeští boháči. Tedy ti skuteční boháči, dolaroví milionáři. Těm se věnoval výzkum J&T banky z letošního května a ukázal, že nejvíce oceňují kvalitu, funkčnost a spolehlivost. Nedá se tedy tvrdit, že by se všichni čeští milionáři vyžívali v módních výstřelcích nebo v okázalé spotřebě – ono také jezdit denně ve Ferrari nemusí být vždy praktické. Kdo tedy udržuje při životě výše zmíněnou stereotypní představu milionáře? Jsou to média, celebrity, filmový průmysl, reklama? Je to jen kolektivně sdílená představa střední třídy, která realitě ale vůbec neodpovídá? Tato domněnka by potvrzovala fakt, že některé značky, které Češi považují za prestižní, se ve zbytku světa mezi ty nejlepší rozhodně neřadí. Přístup Čechů k luxusu tak nadále zůstává svým způsobem provinční.

Bohatství zavazuje?
Z výzkumu mezi nejbohatšími Čechy také vyplynulo, že většina podporuje charitativní projekty. Nad tím můžeme jásat, ale zároveň se nabízí otázka, proč. Sponsoring projektů a nadací působících v České republice může být známkou patriotismu, pocitu sounáležitosti a uvědomění si svých kořenů. Tedy hmotné poděkování společnosti za poskytnutí podmínek k získání nadstandardního majetku. Měly by ale takové aktivity být povinností každého člověka, jehož konto dosahuje určité částky? Platilo by toto pravidlo i ve chvíli, kdy by někdo vystudoval v zahraničí? Anebo když mu svého času mechanismy komunistického režimu bránily v rozvoji vlastního potenciálu? Je morálně správné být bohatý a nepomáhat chudým? Kdo vůbec stanovuje morálku? A jak moc ji ovlivňují peníze a společenské postavení?

Demokratizace luxusu
Pokud by se o luxusu přemýšlelo jako o nadstandardu, mohlo by do této kategorie patřit i kvalitní vzdělání. Není to tak dávno, kdy přijetí na vysokou školu bylo daleko obtížnější než dnes – a také mnohem prestižnější. Stává se tento luxus nedostatkovým zbožím?
Lze o luxusu uvažovat i jako o odlišnosti, kvalitě či vyjádření osobitosti? V současné době narůstá počet akcí, na kterých si můžete obstarat originální doplněk do bytu či šatníku. Tyto přehlídky vybízí k individualitě a podporují originalitu. Nakolik se ale tato originalita opět stává masovou záležitostí, je už na posouzení každého jednotlivce.

Ukažte svou pravou tvář
Luxus po česku ukazuje své ledví ve vyhledávačích. Prostě chytré auto pro střední třídu se dvěma závazky, hypotékou a chalupou po rodičích, polonahá Samantha Fox v džínových kraťasech, napodobenina nábytku z doby Ludvíka XVI., logo Louis Vuitton, Špindl a Tuzex – nemohu se zbavit pocitu, že jsem se vrátila o dvacet, třicet let zpátky v čase. Ale je to ten skutečný luxus, o který já v Čechách stojím? Neztratil se v honbě za luxusem vlastní vkus?

Co považujete za luxus? Hlasujte v anketě!

Ačkoliv jsem prozradil pointu své úvahy již v nadpisu, neboli že lze matematicky vyjádřit pocity štěstí, dále se dozvíte, jak se v našich myslích štěstí pojí s luxusem.

Derivaci matematikové vymysleli, aby si zjednodušili geometrické funkce a jejich použití v praxi. Derivace se zabývá vlivem malých nepatrných změn na finální výsledek.

Pod pojmem „křivka vitality“ pak míním ilustraci našich vnitřních pocitů. K následující úvaze jsem vytvořil jednoduché grafy, které by měly vše vysvětlit. Jako vzorové osoby jsem zvolil imaginární dívku Evu, pana Gregora a Františku.

Luxus je pak podle mě to, co nám přináší pocity štěstí. Tedy subjektivní vnímání nadstandardu, který si každý člověk uvědomuje a vnímá po svém. Jisté podobnosti ale lze vysledovat.

1. Křivka vitality
Eva je obyčejné děvče. Jednou je najedená, jindy má hlad. Jednou se nudí, jindy se baví. Její základní pocity se pravidelně střídají a tak i její křivka vitality je vcelku pravidelná – dalo by se říci že konstantní. A matematici vědí, že pokud zderivuji konstantu, dostanu nulu. (K)’ = 0. Tedy Eva není šťastná, ale také není nešťastná. Nula od nuly pojde.

2. Odměňování
Eva se zamiluje, například do pana Gregora. Pan Gregor daruje Evě krásnou růži – její křivka vitality je náhle narušena velkým pocitem štěstí. Již nepřipomíná konstantu (H1), a když takovou křivku zderivuji, dostanu nějakou pozitivní hodnotu, tedy důkaz štěstí: (H1)’ = H2

3. Pravidelné odměňování
Eva však dostává růži od pana Gregora každý den. Ze začátku má z růže velkou radost, ale po nějaké době si na pravidelně darované růže zvykne a radost již není tak veliká. Z luxusu se stává standard. Druhá křivka vitality opět začíná připomínat konstantu: H2 = K. A proto derivace této křivky opět dává nulu: (H2)’ = 0. Druhá derivace původní křivky vitality je tedy nula: (H1)“= 0. Protože pan Gregor nosí růže každý den, Eva je bere jako samozřejmost a kdyby náhodou pan Gregor jednou zapomněl, druhá derivace by mohla dávat dokonce negativní hodnoty. Eva by z nedostání růže mohla být nešťastná a mohla by přestat mít o pana Gregora zájem.

4. Nepravidelné odměňování
Pan Gregor se poučil a poté, co se zamiloval do slečny Františky, se rozhodl pro nepravidelné odměňování. Františka má základní křivku vitality podobně konstantní jako slečna Eva. Pan Gregor přinese Františce růži, což jí udělá velkou radost a to její konstantní křivku opět naruší: (F1)’ = F2. První derivací již dává jisté pozitivní hodnoty. Pan Gregor však nedává Františce růže každý den, ale velmi nepravidelně. Navíc někdy místo nepravidelné růže daruje Františce automobil nebo dům, což jí udělá ještě větší radost a její hodnoty štěstí po druhé derivaci jsou tak stále vysoké. (F2)’ = F3. Nyní si jen pan Gregor musí dát pozor, aby se jeho odměňování nestalo pravidelným – protože jedině tak učiní slečnu Františku šťastnou. Druhou derivací křivky vitality budou vycházet pozitivní hodnoty: (F1)“= F3, jedině pokud pan Gregor zůstane nepředvídatelným a bude v jinak standardním životě Františky tím, kdo přináší subjektivní pocity štěstí a luxus.

Závěr
Na jednoduchém příkladu jsem chtěl ukázat, že pocit štěstí je relativní v závislosti na okolnostech, ale lze si jej i plánovaně navodit. Kdyby Eva žila v luxusu a od pana Gregora denně dostávala nové auto, měla by následné pocity štěstí naprosto stejné, jako kdyby od něj dostávala pravidelně růže. Neboli luxus si uvědomuje ten, kdo radosti získává nepravidelně. Samozřejmě křivku vitality neovlivňují pouze věci, které žena dostává od svého milého. Odměňovat se můžete i sami a to nejen věcnými dárky, ale i v rámci bohatství duševního.

Co je to vlastně luxus? Koupit si šperky Roberto Cavalli? Moci po měsíci s krosnou na zádech vlézt pod horkou sprchu a natáhnout nohy ve vlastní posteli? Vlastnit byt v centru, dům na předměstí, vilu u moře a pár dalších opomenutelných komodit? Anebo je to možná jen český DJ? A i když najdeme správnou definici luxusu – pomůže nám to pochopit, čím je tak dobrý, že se v našich slovnících občas stává synonymem nahrazujícím slova jako štěstí či životní cíl?

Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním dění kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží.

Pátrání po luxusu začínám s wikipedií, vyhlášeným a populárním pomocníkem pro všechny, kdo chtějí psát článek na nějaké téma a už dobrých pár hodin neví, jak začít. Wiki mluví o luxusu jako o něčem, co se měří především svou finanční nedosažitelností – poptávka po luxusu stoupá rychleji, než se zvyšují platební možnosti. Zároveň čím bohatší jsme, tím více luxusu nakupujeme. Doufám, že jednou bude na zemi neskutečně vysoká poptávka po přírodních hnojivech. Jen pro to potěšení sledovat vlastníky Cavalli šperků, jak do svých mírně poupravených Jaguár-vozíků skládají nový druh luxusního zboží.

Pokud odbočím od zlomyslných fantazií, přívlastek „luxusní“ si vysloužila spousta věcí, i celkem nečekaných. Třeba popová kapela, nový stylový hostel Goli&Bosi pro backpackery v chorvatském Splitu (v tomhle případě název ve spojení s luxusní zkrátka nemá chybu), pera Waterman, japonská auta, všechno, co spadá pod „first class“ a nebo třeba taky „chytrý“ telefon.

Mnohými aspekty se lze probírat nekonečně dlouho. Stejně dlouho, jako v nekonečných offline i online debatách uživatelé slovně masakrují vrstvu těch, kdo mají na to, onen luxus nakupovat a zároveň si ale sami přiznávají, že taková debata nemá žádný smysl – vzhledem k absenci možných řešení a všeobecnému povědomí, jak se to vlastně má.

A má se to tak, že povětšinou všichni chceme to, co nemáme. Přesněji to, NA co nemáme. Kategorie luxusu je tudíž v jednotlivých názorových a společenských vrstvách poměrně variabilní. Někdo nemá na rohlík, někdo jen na nový MacBook Air. Jeden bývalý partner třeba zatvrzele považoval můj způsob trávení dovolené za luxusní (až zhýralý), a to pouze proto, že nejsem nadšený fanoušek odpočinku, „všechno, co potřebuju, si nesu na zádech“. Jako nenávratně rozněžnělý městský člověk chovám ve svých představách ideální dovolené dechberoucí přírodní scenérie, které obhlížím z lehátka na pláži, zatímco si líně mažu nohy opalovacím krémem. To ze mě v mém pohledu ovšem nečiní člověka se slabostí pro luxus, ale jen banálního člověka líného. Každý ale na věc pohlížíme jinak.

Obecně platný luxus by se dal najít v komoditách jako jsou drahé šperky, auta a hotely, restaurace s hvězdami Michelin a asi nevymýtitelná představa upravené ženy z fotobanky na vysokých podpatcích a s nelacinou, luxusní atributikou. A to je vlastně to slovo, které se k luxusu pojí nejvíce a snad ho i nejlépe vysvětluje. Atributika. Prvoplánová atributika, která slouží k tomu, abychom se přiřadili k pojmu luxusu. Myslím, že by se každý člověk dokázal ztotožnit s frází: „chci to, co je dobré.“ Luxusní je pak exkluzivní kategorie obzvlášť dobrých věcí, která je dostupná jen úzkému okruhu lidí. A členství v tak nepočetné společnosti je samozřejmě dobré signalizovat. Jako znamení pro ostatní, i jako pomocnou berličku pro sebe, kdy mnohokarátový kámen na ruce je důkazem vlastní úspěšnosti. Luxus jako synonymum úspěšnosti a naplněnosti. Spokojenosti. Mám na to – jsem na vrcholu finanční pyramidy dnešní společnosti. Peníze jsou moc a já jsem v cíli.

Takové klasické schéma života – o kterém všichni říkáme, že zrovna nás se rozhodně netýká a jsme nad něj povýšeni – se neodpoutalo daleko od známého „amerického snu“. Vzdělání, práce, rodina, dům, dobré auto. Kategorie se nemění, mění se jen jejich projevy. Poslední dvě položky, dům a auto s určitými doplňky, se tak ve verzi American Dream Pro – Luxury Edition mění v přímé ukazatele úspěšnosti všech předcházejících procesů. A rodina v zástup aktuálních, bývalých či potencionálních partnerů, ale o tom někdy jindy. Luxus můžeme připsat na konec řetězce života jako cíl. Neříkám, že jde o univerzální pravidlo, jen uvažuji. A plánuji se douvažovat až k náboženství. Jen velmi povrchně a alegoricky, aniž bych se snažila spouštět do větších smyslových hloubek. Buddhismus má nirvánu. Dosahuje se jí hleděním „do sebe“ a ne každý k ní dojde, může se ovšem snažit. Naše moderní společnost má luxus. Dosahuje se ho neustálým a pozorným sledováním děje kolem sebe a ne každý k němu dojde, i když se mnozí snaží. Ale nebudu se snažit pojmenovat luxus druhem novodobého náboženství, i když vám prakticky jakýkoli dražší módní design/auto/časopis poskytne ilustrovaný seznam model a posvátných míst. Jen hledám to místo, kde se představa o luxusu uhnízdila v naších hlavách. Hlavách národa, který sám sebe považuje za nejvíce ateistického na světě.

Neodpověděla jsem na mnoho otázek. Možná jsem ani neodpověděla na své vlastní. Spíš se ještě více ptám. Luxus ukazujeme. Luxus skrýváme. O luxus usilujeme nebo jím cíleně opovrhujeme. Považujeme za luxus mít kde žít nebo lodičky Manolo Blahnik. Jedno je jisté. Všichni máme s luxusem vztah.

Postavte se v noci na ulici jakékoliv evropské metropole a zjistíte, že kromě počasí a převládajícího jazyka se vlastně nijak neliší. V Barceloně, Londýně nebo Praze potkáte skupinky dlouhonohých krásek v maxi podpatcích a minisukních, osamělé lovce smutných duší, podivíny i uspěchané kravaťáky na cestě od milenky k manželce. Nebo poznáte, které z měst fotografka Třešeň ze Sadu navštívila?

1, 4, 9 – Barcelona
2, 5, 7 – Praha
3, 6, 8 – Londýn

Přijme ji stařičká paní v zástěře, zapíše do žloutnocích listů velké knihy, kterou se skřípěním vydal první šuplík odshora. Kolem žárovky líně bzučí moucha a víří prach, který si také nikdo nevyzvedl. Ztráty a nálezy. Místo, které může existovat jen v městě tak velkém, kde se lidé navzájem neznají. Místo, které by na vsi zelo prázdnotou.

Skutečnost je ale jiná. Přísná paní s brýlemí zvedá telefon, který téměř neutichne a za pootevřenými dveřmi do skladu mohu jen tušit tajemství zapomenutých a odložených věcí, které čekají na svého majitele.

Kdy vznikly Ztráty a nálezy?
Ztráty a nálezy existovaly již při vzniku Československé republiky. Nyní je toto pracoviště součástí odboru živnostenského a občanskosprávního Magistrátu hlavního města Prahy. Na adrese v ulici Karolíny Světlé 5 jsou více než dvacet let. Adresa pracoviště se ale v minulosti dvakrát změnila – kancelář se nacházela v Bolzanově ulici a předtím v Kaprově ulici.

Jakým způsobem se zachází s nalezenými věmi?
Nakládání se ztracenými a opuštěnými věcmi se řídí ustanovením § 135 občanského zákoníku. Podle cit. ustanovení je každý, kdo najde ztracenou věc, povinen ji vydat vlastníkovi. Není-li vlastník znám, je nálezce povinen věc odevzdat obci, na jejímž území k nálezu došlo. Věci nalezené na území hlavního města Prahy je nálezce povinen odevzdat Magistrátu hlavního města Prahy. Pracoviště ztrát a nálezů v ulici Karoliny Světlé 5 přijímá nalezené věci s výjimkou nalezených zvířat a motorových a přípojných vozidel.

Co se stane s věcmi, které si nikdo nevyzvedne?
Nalezená věc je u Magistrátu hl. m. Prahy uložena po dobu 6 měsíců ode dne jejího odevzdání. Nepřihlásí-li se o ni v této lhůtě vlastník, připadá věc do vlastnictví hlavního města Prahy. Hlavní město Praha může ponechat věc ve svém majetku nebo ji využít pro potřeby organizací, které zřídilo (např. dětské domovy, ústavy sociální péče). Věci, které nelze využít pro potřeby hlavního města Prahy, jsou nabídnuty k odkupu fyzickým a právnickým osobám.

Existuje typ předmětů, které nepřijímáte?
Věci podléhající rychlé zkáze (potraviny), věci silně znečištěné a poškozené a dále nalezené věci, u nichž je odlišný způsob nakládání stanoven zvláštním právním předpisem (zbraně, střelivo, výbušniny, archeologické nálezy). V rámci hlavního města Prahy je samostatně řešena problematika nalezených zvířat a nalezených motorových a přípojných vozidel.

Kolik lidí využije tuto službu?
Ročně je na pracoviště ztrát a nálezů odevzdáno průměrně 8 500 nalezených věcí a 4 300 nalezených osobních dokladů. Z toho se cca 5 000 nálezených věcí vrací zpět jejich původním majitelům. Pracoviště ztrát a nálezů zodpovídá denně desítky telefonických i písemných dotazů. Ztracené věci nám také pravidelně předává Dopravní podnik hl. m. Prahy, České dráhy, Letiště Praha, Autobusové nádraží Florenc i některé hotely a sportovní a kulturní zařízení.

Nejčastěji se hledají a nalézají asi klíče nebo peněženky nebo máte jinou zkušenost?
Většinu odevzdaných věcí tvoří ztracená zavazadla, peněženky, doklady nebo klíče. Některé nálezy jsou méně obvyklé např. sprchový kout, kanoe, atrapa výbušniny, urna i s obsahem, přední nárazník automobilu, pěchovadlo, invalidní vozík, barové stoličky nebo zubní náhrady.

Jsou Pražáci skutečně tak nesnesitelní, jak se to celému zbytku republiky zdá? Mají všichni vesničané hlínu za nehty a ve skříni jediný oblek hodící se na svatbu i na pohřeb? Jsou všichni lidé ve vsi příbuzní? Myslí si městské děti, že kráva je fialová? Jaká další klišé se váží k životu ve městě a na vsi? A kolik z nich je vlastně pravda?

Taková typická ukázka vzájemného škatulkování lidí podle místa jejich bydliště vypadá obvykle nějak takto: Život ve městě pro mnohé vesničany představuje děsuplnou honičku a neustávající stres. Věčně uspěchané a nabroušené obyvatele velkoměst mají za omezence, kteří na sebe za volantem agresivně troubí, zběsile se předjíždějí, lepí se na kufr pomalejšího vozidla a zuřivě u toho gestikulují pomocí prostředníčků.

Obyvatelé městských džunglí si naopak nedokážou představit život na venkově. Ospalou atmosféru rozčeří maximálně hlouček velikonočních koledníků a volby do místního zastupitelstva. Zvuk místního rozhlasu je vyleká a nevědí, co po nich pán vyvolávající z dodávky „výkup kůží“ vlastně chce.

Úsměvným faktem zůstává, že velké množství zástupců obou geodemografických skupin je promícháno – lidé se stěhují za prací do měst anebo za klidným bydlením na samotu.

Z kanclu se slepicemi
S životem na venkově si ti, kteří tam nežijí, spojují specifický biorytmus, který se od toho městského liší v řádech hodin. Neříkám, že se všude musí chodit spát a vstávat „se slepicemi“. Zřetelný rozdíl je patrný například v otevírací době obchodů nebo běžné pracovní době. Není žádnou zvláštností, když se rozespalí pracovníci scházejí v Praze u svých počítačů kolem desáté dopolední. Na druhou stranu leckdy i v pátek bývají u toho samého počítače k zastižení ještě kolem šesté večerní.

V menších městech a na venkově by nad ranním zahálením a nočním nakupováním kroutili hlavou, protože přece musí vše běžet jak na drátkách už v sedm ráno a po setmění se chodí na kutě. Chovatelé a pěstitelé jsou stejně na nohou už od pěti, takže před nástupem na pracoviště stihnou ještě zalít zahradu a nakrmit zvířata. Na druhou stranu už kolem čtvrté odpolední zdobí ulice městeček a vesnic zatažené rolety obchodů a zamčené dveře kanceláří. V pátek je zvykem končit i dříve po poledni. Statek přece volá. A pak šup do hospody za ostatními.

Rozdíl lze pozorovat nejen v otevírací době obchodů, ale také v nabízeném sortimentu. Často se sice suroviny dovážejí z výroben, které obvykle paradoxně sídlí právě v oněch menších městech (mnohdy pak nesou označení „domácí“, „tradiční“ nebo „bio“). Každopádně šance sehnat sebevětší kravinu jako by byla přímo úměrná velikosti města.

V podzemce jako v dobytčáku
Každý, kdo vyrůstal ve větším městě ve spleti městské hromadné dopravy, bude mé vzpomínce z následujících řádků dobře rozumět. Děti se rychle učí a mají výbornou paměť. A taky se začnou snadno nudit. Například během únavné cesty hromadnou dopravou, kde se člověk nemůže ani pohnout a může jen zpoza okénka sledovat v lepším případě ubíhající fasády domů a v horším jen dráty v temném tunelu podzemky. Jak se zabavit? Snadno. Každou chvíli tu přece pán nebo paní z reproduktoru hlásí jména zastávek se slavným dovětkem „ukončete, prosím, výstup a nástup, dveře se zavírají“. Jako dítě jsem nejen znala jména všech zastávek cestou ze školy domů, od rodičů z práce domů a od babičky domů, ale ještě jsem trochu těžila z jejich významu. Dám příklad: trasa tramvaje k našemu sídlišti vede přes zastávky Ke Stírce, Střelničná, Líbeznická až do Vozovny Kobylisy. Když se mnou coby malou holčičkou jeli rodiče domů (musela jsem vždycky sedět na červené sedačce), už byli připraveni na následující divadlo: na každé zastávce jsem zahlásila její název a předvedla patřičnou pantomimu. Ke Stírce znamenalo dlouhý tah otevřenou dlaní po obličeji (většinou to schytali naši, málokdy jsem stírala sama sebe), na Střelničné jsem napodobovala výstřel z luku nebo pušky (podle nálady) a Líbeznická odsoudila jednoho z rodičů k nemilosrdnému dešti uslintaných polibků. No co? Hlásili to? Hlásili.

Na vesnici sice hromadnou dopravu nemají a autobus jede párkrát za den nebo dokonce za týden, zato tu ale mají blíž k přírodě. Může to znít jako klišé, ale městské děti bez možnosti strávit prázdniny u babičky na vesnici vidí často první živé zvíře až v ZOO. Jistou představu o fungování živočišné říše mohou suplovat domácí zvířata, nicméně setkání s „opravdickou“ krávou tváří v tvář nic nenahradí. Já sama jsem například dosud nikdy nebyla přítomna zabíjačce a říká se, že moderní a především městští lidé mají zdeformovaný pohled na konzumaci masa. I ti, kteří proces zpracování živočicha až na jednotlivé porce masa znají, na něj začnou pozapomínat nebo jej zatlačovat do podvědomí. Čisté řízečky zatavené do folie přece vypadají jako vyrobené v továrně. Když mě nedávno míjelo nákladní auto nacpané zoufale chrochtajícími pašíky, na pár dní jsem se stala vegetariánkou. Jenže šunka přece tak neodolatelně voní!

Kecy, drby, hárání
Soužití s čtyřnohými kamarády je vůbec diametrálně odlišné ve městě a mimo něj. Pejskaři v městské populaci tvoří specifickou skupinu, která se řídí řadou nepsaných pravidel a jejíž příslušníci vykazují shodné rysy. Se svými zážitky z provozování této aktivity se se mnou podělil Jiří Vejvoda, někdejší ředitel ČRo2 – Praha:

„Jedním ze způsobů, jak se ve velkoměstě nenásilně seznámit s lidmi, je venčení psa. Obdobnou činnost totiž provozují v okolí desítky a možná stovky ostatních majitelů domácích čtyřnožců. Některé potkáváte denně a zlepší vám náladu, když se pozdravíte a prohodíte pár slov. Úsměvné bývají dámy s fenkami na vodítku a varovným pokřikem: „Pozor, my (!) háráme…“ A notoričtí svůdníci nikdy nezapomenou vyzkoušet legendární větu: „Slečno, vy ale máte hezkého psa, můžu si vás pohladit?“

Petra Šafářová žije v malé vsi v západních Čechách, a tak ví, že „jít se psem na procházku na vesnici znamená vysloužit si celou plejádu nechápajících pohledů. Pes má přece být uvázaný u boudy a hlídat. Procházky v mysli venkovských neexistují. Do lesa se chodí na houby, na maliny nebo pytlačit dřevo. A kromě toho, v lese žijí úchyláci, takže není dobré se od vsi moc vzdalovat. Dodneška nechápu, proč se místní lesa tak bojí, víc podivínů jsem potkala za jeden den na Václaváku než za celý rok na vsi.“

Pro mnohé obyvatele města představuje pražská anonymita jednu z největších výhod života v metropoli. Ovšem onen pocit, že člověk není stále pod drobnohledem, je jen relativní. Dříve či později totiž člověk zjistí, že i v Praze už zná tolik lidí, že každou chvíli potká známého a že bloudit ulicemi bez jediného dohlížejícího oka vlastně není možné ani tady. Na vsi samozřejmě dochází k druhému extrému. Lidé tu o sobě vědí vše, sousedky si špitají, co měl kdo k obědu a s kým se kdo na rynku zastavil na kus řeči. I tato noční můra měšťáků má ovšem svá nezpochybnitelná pozitiva. Jakmile se od sousedů v době jejich dovolené ozývají podivné zvuky, nebo se tam dokonce svítí, vědí všichni v okolí, že tam neúřadují domácí a proti narušiteli neváhají podniknout náležité kroky. Jak to tak bývá, někdy si lidé udělají unáhlený obrázek na věc nebo situaci i bez dostatku informací, a pak se překvapená dcera zalévající dovolenkujícím rodičům květiny diví příjezdu policie. Podobnou zkušenost má i Anna Mothejlová z Kolče: „Stali jsme se aktéry menšího davového pomlouvacího šílenství. Důvodem je kupodivu naše jízdárna. Jak je již na vesnicích zvykem, veškeré novoty se zavrhují dříve, než se lidé seznámí s tím, o co vůbec kráčí. Tak byla zavrhnuta i jízdárna pro čtrnáct koní na okraji vesnice, kde není nikomu na očích. Po Kolči kolují zvěsti o obří jízdárně, kde se bude platit za ustájení 12 000 korun za měsíc a podobně. To je ale jen slabý odvar proti tomu, co se kvůli naší jízdárně strhlo ve vedlejší vesnici. V Zákolanech se sešla komise, která sepisuje petici proti mega jízdárně pro 150 koní. S mámou jsme si řekly, že jim tu petici také podepíšeme, protože ani my tu tak velkou jízdárnu nechceme. Pro místní obyvatele je prostě jednodušší vymýšlet drby a pomluvy, než se zvednout od piva, ujít 50 metrů a jít se podívat, o co se vlastně jedná.“

Vůně domova
Zvláštní shodou okolností jsou lidé původem ze stejného městečka po přestěhování do většího města vzájemně přitahování jakousi silou a znovu se setkávají. Srocují se ale i rodáci ze stejné vísky, kteří se tam předtím neznali a poznávají se až v místě nového bydliště. Jako by všichni na dálku voněli svým rodným městem. Potvrzuje mi to i Bolek Homolek, který se odstěhoval z jihočeského města do Prahy, a velkou část jeho přátel a známých i tady tvoří lidé z onoho města. Některé z nich znal už předtím a znovu na sebe narazili, s mnohými se ale seznámil až v Praze a svůj společný jihočeský původ si vzájemně odhalili až po čase. „Lidi, co se odtamtud odstěhovali do Prahy, byli vždycky tak nějak jiní, odlišní. Prostě to na nich bylo znát, že to chtějí jinak. Vyčnívali vždycky, a proto odešli.“

Naplaveniny ve městech
Nechci, aby z článku jednoznačně vyplývalo, že lepší je život ve městě a každý vesničan by se měl přestěhovat či naopak. Sama na věc nemám jednoznačný názor a coby rodačka z menšího města už od dětství žiji v Praze. Místo shrnutí uvedu závěrem dva příspěvky kamarádů Pražáků. Dokládají, jak typicky pražský sklon k nabubřelosti, tak i ochotu pomoci. Ani Pražáci totiž nejsou úplné zrůdy. Končit by se mělo zvesela.

„Jel jsem nedávno do Počátků na návštěvu. Danému člověku jsem měl zavolat, až se budu blížit kvůli navigování do cíle. GPS mě dovedla přímo na místo, tak volám, že jsem to asi našel. „Fajn. Jeďte dál rovně kolem autobusového nádraží…“ Jedu, koukám, vedle silnice stojí malá budka s nápisem ČSAD. Nádraží? No, jsme na vesnici, nesmím se divit. Asi tady tomu říkají nádraží. „Jo jo, míjím nádraží…“ „Dobře, pokračujte dál a budete míjet takový větší rybník.“ Popis sedí jen částečně. Jedná se o velkou kaluž, pravděpodobně hasičskou nádrž. Komentář si ale nechávám pro sebe, abych se hostitele nedotkl ještě před příjezdem. Jen si v duchu říkám, jak ti chudáci na vesnici všechno fakt vidí asi 10x větší… „A teď sjedete na vedlejší silnici.“ Už to nevydržím: „Myslíte do pole? Na tu polní cestu?“ „Ne. Na asfaltku.“ Zkrátím to. Jsem idiot a zajel jsem do úplně jiných Počátků, zhruba devadesát kilometrů vzdálených od těch správných.“ (Michal Reynaud)

„Na 16. června nachystali odborářští kápové happening, který paralyzoval celou republiku. Lidé se do práce dopravovali různě. Já, vybaven automobilem, jsem měl v Praze způsob přepravy do kanceláře jasný. Protest proti stávce jsem ale pojal jako službu bezplatného taxi. Cestou do práce jsem na mostě bez požádání zastavil neznámé slečně, která táhla notebook a kabelku. Trasu jsme měli stejnou, tak proč nepomoci. Slečna byla evidentně překvapena, pořád děkovala a říkala, že tohle nikdy nezažila. Cestou z práce jsem vzal ještě dvě dámy, jedna mi chtěla zaplatit a pořád děkovala, druhá mi řekla, že místo ve škole byla celý den u bazénu a že moc děkuje za svezení, že nemusí jít pěšky. Jak říká klasická reklama, benzín do práce a zpět, sto korun. Opotřebení brzd při nastupování a vystupování lidí, pět korun. Pocit vysmát se odborům a pomoct lidem v nouzi, k nezaplacení.“ (Matyáš Vitík)

Každé tělo je jiné i stejné natolik, nakolik se lidé odlišují a podobají zároveň. Dokáže být zdrojem potěšení i místem, na kterém se lze za své chyby trestat. Aniž by samo za cokoliv mohlo. Je prostě hned po ruce a ve výlučném vlastnictví. Ztělesňuje peklo na zemi pro toho, kdo se stal obžalovaným, soudcem i exekutorem. A falešná víra, že uložený výkon trestu se nikoho jiného netýká, bere i tu poslední možnost odvolání. O tom, jak vypadá bulimie v praxi, bylo napsáno hodně. Jednak samotnými bulimičkami (o bulimikovi jsem neslyšela), ale také odborníky, kteří se poruchami příjmu potravy zabývají. Jenže ani v této záplavě článků, studií a životních příběhů jsem stále nenacházela cosi, co jsem nebyla schopná definovat, ale věděla jsem, že je to důležité. Možná to bylo tím, že jsem se s bulimií sama potýkala více než patnáct let a v těchto textech se jaksi „nepoznávala“. Zejména proto, že jsem v nich hledala odpověď na otázku, PROČ se bulimie vkradla do života zrovna mně. Průběh této poruchy je zřejmě ve většině případů podobný. A tak stejně jako moje spolubojovnice i já jsem se stala závislá na jídle a na druhou stranu se mu vyhýbala. Měla jsem období, kdy jsem jedla jen určité typy potravin, které jsou obecně považovány za zdravé, a tzv. normální jídlo pro mě bylo absolutně tabu. Byly dny, kdy jsem jedla celé tuny zeleniny, celozrnné rohlíky, grahamové tyčinky a ovocné saláty. Ale ani tato metoda neměla kýžený efekt, protože jsem jedla vlastně bez přestávky celý den. Nikdy jsem se totiž necítila nasycená. Mezitím jsem vždycky úzkostlivě sledovala váhu a zvracela. Nedokázala jsem už jíst normálně. Byla jsem schopná buď hladovět, anebo spořádat neuvěřitelné množství jídla. Buď všechno, nebo nic. Hladovění mi nevadilo, záchvatům žravosti jsem se ale snažila vyhýbat. Když mě matka jednou nachytala při zvracení, dostala jsem přednášku, jak strašné je to plýtvání, a ať s tím okamžitě přestanu. Jednou z metod bylo odbourávání odpoledního vlčího hladu alkoholem. Během krátké doby jsem se stala v pití rekordmankou – a váha stále stoupala. Hladovění střídaly záchvaty přejídání a potom panika a zvracení. Došlo to tak daleko, že jsem zvracela i v práci, a to několikrát denně. Byla jsem hrozně vyčerpaná a odhodlala se vyhledat pomoc. První psychiatr, kterého jsem navštívila v devadesátých letech, mi diagnostikoval místo bulimie stres z maturity (byla jsem tehdy na gymnáziu). Další odbornice mi předepsala antidepresiva a utěšovala mě, že její synovec sice vypadá hrozně, ale díky práškům si z toho už nic nedělá. Do třetice jsem si psychologa vybrala náhodně ze seznamu na internetu. Dohodli jsme se prostřednictvím e-mailů, což mi naprosto vyhovovalo. Velké naděje jsem ale do tohoto pokusu už nevkládala a dokonce jsem sezení chtěla na poslední chvíli zrušit. Nakonec jsem se ale odhodlala a zase jednou nahlas promluvila o svém trápení, které jsem se před světem snažila úzkostlivě tajit. A věci se daly do pohybu. Ve svých zhruba třiceti letech jsem začala s bulimií účinně bojovat. Konečně mi někdo přesně řekl, co mám udělat. A já jsem to dělala. Pečlivě jsem si zapisovala každé sousto, poznámky jsme potom společně probírali a hodnotili. Přestože jsme se zabývali pouze následky a nikoli oním PROČ, terapie byla účinná. Na každém sezení jsem se ale cítila trapně, že obtěžuji s takovou „blbostí“. Styděla jsem se. Málokterý nepostižený je schopen tuto poruchu brát jako seriózní záležitost. Většina lidí si myslí, že se jedná o momentální odchylku způsobenou pošetilým hnutím mysli. I proto je velmi těžké o bulimii mluvit nahlas. První, kdo moje problémy nebagatelizoval, byl můj současný manžel. Dodával mi odvahu a podporoval mě v léčbě. To byla obrovská pomoc. Konečně jsem se nemusela doprošovat – když už ne o pochopení, tak alespoň o podporu. Na to PROČ si odpovídám nyní už sama. Bulimií jsem se trestala za vlastní nedokonalost a hlavně za šrámy, které mi způsobili ti nejbližší. Dlouho jsem si to nedokázala a ani nechtěla přiznat. Byla jsem jako dítě, které po výprasku brečí, ale paradoxně se dovolává konejšení u matky, která ani nestačila odložit vařečku. Vzpomínky na dětství jsem téměř kompletně vytěsnila z paměti a pořád jsem si opakovala: mysleli to dobře. MUSÍM je za to ctít. Zlost, lítost a smutek jsem pak obracela proti sobě. Dnes ty balvany postupně vyhrabávám z mechu a valím z cesty. Učím se mít se ráda a být na sebe hodná. Snažím se něco chtít. Dělat si radost. Dřív jsem pro sebe nechtěla nic. Připadalo mi to zbytečné. Důležité přece bylo, abych ty ostatní činila šťastnými, a to pak učiní šťastnou mě. Objevuji svoje hranice, které mě chrání. Už nenechávám kdekoho libovolně je překračovat. Snažím se být sama sobě přítelem. Už ne dozorcem, ani exekutorem. Už dlouho se držím. Přestože si ani nevzpomínám, kdy jsem naposled zvracela, jídlo už pro mě asi nikdy nebude jen přirozenou součástí života. Skoro za každým soustem se skrývá série vtíravých myšlenek a pocit sytosti si často vyžádá tuhý vnitřní dialog. Každé přejedení je riziko.

autor: Karolína Horová