Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?

Kdo nesnil o životě bez peněz, ten se nikdy nedostal do soutěsky mezi skalnatými ostrohy úvěrů v horách nezaplacených účtů, vedoucí do temných hlubin hrozící exekuce. Jedna drobná Němka to vyzkoušela na rok – a už 15 let žije bez peněz. Spokojeně.

Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn.

Zvířatům připisujeme lidské vlastnosti odjakživa. Kůň je prý ušlechtilý, slepice přihlouplá a prase… je prostě prasácké. Nazvat někoho krávou dotyčnou urazí, aniž by si připomněla, jak krásné mají tito přežvýkavci oči.

Město versus vesnice. Příroda versus vymoženosti civilizace. Všudypřítomná hektičnost a proti ní pomalu plynoucí čas. Těžko bych v rámci naší kotliny hledala větší extrémy, než mezi kterými se pohybuji. Na jedné straně rodná obec čítající něco přes sto obyvatel, kde je nejbližší město vzdáleno přes dvacet kilometrů, na straně druhé hlavní město nad Vltavou se tyčící.

Léto je definitivně v háji. Za chvíli bude jenom hnusně pršet, stromy shodí listí a lidé naopak začnou vrstvit oblečení. Ale věřte nebo ne, končící léto je ideální čas i pro jiné věci než začínající podzimní deprese. Je to totiž perfektní příležitost dopřát si piercing nebo tetování.

S nejšťavnatější atmosférou i v zářijových dnech se můžete potkat kousek od Staroměstského náměstí, kde se nachází velmi příjemný koktejl bar nesoucí název Orange bar.

Vstal z postele, vylezl na balkón a pozdravil den. Ranní rituál pro dnešek. S obřadnou noblesou na sebe hodil svršek, se spodkem si hlavu nelámal. Rád chodil od pasu dolů nahý. Šel si koupit cigarety do trafiky. Dobrý trafikant mu je prodal bez řečí. Prohlížel si pult plný časopisů pro ženy. Prolistoval si harlekýnku a podivil se, kolik že stojí. Byla drahá.

Nevím, kolik světelných let je úsloví o základu života vzdálené od životní praxe, ale „už za mých mladých let“ měla tahle teorie a životní praxe mezi sebou vzdálenost minimálně jedné galaxie.

Prskala mi do obličeje. Krční tepny vystouplé, celá rudá v tváři. Spílala mi, ponižovala mě, nadávala mi tím nejhrubším způsobem. Byli jsem v divadle, ona herečka, já divák. Naše role byly jasně dány. To, co říkala, tak nemyslela nijak osobně, její role si to žádala. Já všechno pokojně přijímal, neměl jsem jí to za zlé. Ani jí jsem to nemohl mít za zlé. Ona je herečka, já její posluchač. Jsem její figurka, která si nechá cokoliv líbit, jakkoliv ublížit a pak jí za to ještě zatleskám.

Fotografie je médium podléhající vlivu různých tekutin, které je nejen vyvolávají k životu, ale zároveň i deformují a proměňují.

Málem jsem se začala smát. Leželi jsme proti sobě ve dvou řadách, úplně neznámí lidé. Pohybovali nohama od sebe a k sobě a při každém výdechu vydávali zvuk, jako když uniká pára: Šššššš! Kdo někdy cvičil pilates, ví, o čem mluvím.

Ospalý pražský nonstop. Blikající výherní automaty. Přítmí, atmosféra beznaděje, z rádia znějí staré české hity. Barmanka, odbarvená blondýna se šarmem roznašečky pohlavních nemocí, sedí za barem, pročítá bulvární plátky a popíjí červené víno.

Rodinné oslavy, které se zpravidla odehrávají v salóncích restaurací, ve dvoraně rodinného domu nebo v zadních traktech budov. Protože juergas mohou trvat nejen několik hodin, ale někdy i několik dní. Často v rytmu nefalšovaného, horkokrevného a cikánského flamenca.

Každá mince má dvě strany a „jak nahoře, tak dole“, říkají alchymisté. Nuže, není zrovna teď ta správná chvíle připomenout si, že na světě existují hezké věci?