Komu ta dvě slova na začátku nic neřekla, ať čte dál. Malé nezávislé studio Amanita Design, které se zabývá vývojem her, rozhodně doporučuji vaší pozornosti. První hra jménem Samorost vznikla jako závěrečná práce Jakuba Dvořáka, tehdejšího studenta AVU, a na webu si ji můžete zahrát zdarma od roku 2003. O dva roky později, ve spolupráci s Václavem Blínem, spatřil světlo světa Samorost2. Od té doby se studio rozrůstá a mezi jeho spolupracovníky patří například hudebník Tomáš Floex Dvořák, programátoři David Oliva a Jan Werner, malíř Adolf Lachman, Tomáš Pif Dvořák zabývající se zvukovými efekty a animátor Jaromír Plachý. Roku 2009 se objevila první „plnohodnotná“ adventura Machinárium a v prosinci 2011 byla uveřejněna ukázka nové hry Botanica. Sluší se dodat, že hry od Amanity sbírají ocenění a fanoušky po celém světě – a pokud si jednu z nich zahrajete, rychle pochopíte proč. Her ale tihle mladí pánové vytvořili více, než kolik jsem zmínila v článku. Pěkně pohromadě je najdete na amanita-design.net/games.

„Protože jsem začal makat ve financích a prostě jsem si zvyknul na určitej standard. Několikrát jsem sice měl cukání, že s tím praštím, ale zatím jsem to neudělal,“ dodal a naklonil se blíž ke Katce. Nasadil výraz, který se blížil pohledu Dr. House. Aspoň mu to tak říkala jeho bývalá manželka. „Dostal jsem se na úplnou špičku. Práci jsem ale musel podřídit všechno. Všechno, chápeš? Finančních poradců je jako sraček, nahoru se vypracuje jenom ten, kdo maká fakt tvrdě.“ Odmlčel se a usrknul ze sklenice. „No a co děláš ty?“

„Nic. Teda, prodávala jsem v knihkupectví a předtím jsem byla rok na jazykovce. Nevím, co bude dál. Asi pojedu někam pryč. Tady to stejně nemá cenu.“

„Aha, já jsem si myslel, že seš studentka. Tohle je přece studentskej klub…“

„Vytáhla mě sem moje spolubydlící. Je zamilovaná támhle do toho basáka,“ Katka kývla směrem k pódiu, „ale je tady nuda a ta hudba se mně moc nelíbí.“

„Tak nepůjdeme jinam?“

„Mně se už nikam jinam nechce.“

„Tak si dáme panáka? Co si dáš?“

„Nevim, rum asi.“

„Rum?! Dej si tequilu!“ Adam mávl na barmanku.

Kapela se s plnou vervou opřela do svého posledního kousku. Pod pódiem se na poloprázdném parketu kroutilo několik holek. Partička kluků u dveří se hlasitě smála. Barmanka začala umývat sklenice.

Kateřina zívla. Pak řekla, že si musí odskočit. Adama napadlo, že z tohoto večera nic kloudnýho nekouká.

Bylo půl třetí ráno.

Adam se vracel z koupelny ve svém bytě. Vzpomněl si na Katku, na tu divnou holku u baru. Ty dnešní holky jsou takový mdlý, chybí jim životní elán, pomyslel si. Jsou jiný, než bývaly moje spolužačky. Ale zase jsou tak nějak hezčí.

Katka a Helena kouřily doma na balkoně. Helena vzlykala a po několikáté opakovala, že basák Robert je neskutečnej hajzl. „Pozve mě a pak se tam u baru olizuje s ňákou vodbarvenou krávou!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a začala hledat kapesník.

„Kašli na něj,“ utěšovala ji Katka,“ prostě neví, co chce. Jako všichni chlapi.“ A zaplavil ji pocit, že ona je naštěstí tak nějak nad věcí.

To už jsem si představoval něco hrozného. Něco, co už jsem znal. Něco, co se týká jí a nějakého muže. Nějakého jejího nového objevu. Srdce mi bušilo, tep 250.

„Někoho jsem potkala,“ dodala.

A bylo to tady. Z tváře se mi vytratil úsměv i radost, kterou jsem tam vždy měl, když jsem byl s ní. Zesinal jsem, srdce se mi zastavilo, cítil jsem příšerný tlak na hrudi, svíral jsem mi žaludek. Pomalu jsem si vyndal cigaretu z krabičky a zapálil si, lehce jsem se zklidnil.

„Gratuluju,“ řekl jsem a zvedl se od stolu.

Šel jsem kouřit před hospodu. Chtěl jsem být sám. Zároveň jsem taky doufal, že za mnou Anna přijde. Marně, nepřišla. Vrátil jsem se zpět k ní.

„Ty seš strašnej, to byl vtip,“ řekla a smála se na mě.

Ulevilo se mi. Spadlo to ze mě, ale hněval jsem se na ni za to.

„Proč tohle, říkáš?“ ptal jsem se a nečekal na odpověď. „Jako bys nevěděla…“

„Jako bych nevěděla, co?“ otázala se.

„To je jedno,“ rezignovaně jsem odpověděl.

Anna se na mě zlehka usmála a já ji hned odpustil. Sám nevím proč. Snad proto, že nejsem konfliktní. Snad proto, že ji nechci ztratit.

„Hele, podívej se támhleten kluk vypadá jako Bob Dylan zamlada,“ řekl jsem.

Snažil jsem se změnit téma našeho hovoru. To jsem dělal celkem často, nepříjemné věci jsem nechtěl slyšet, zacpával jsem před nimi uši.

„Ty jo, to je fakt on. Ten je krásnej,“ řekla bezelstně a zvedla se od stolu.

Měl jsem za to, že jde na toaletu, ale její kroky směřovaly jinam. Šla za Bobem Dylanem. Seděl jsem u stolu jako opařený. Byl jsem zmatený a netušil, co se děje. Je to snad zas nějaký její vtip, pomyslel jsem si. Pociťoval jsem nový, daleko intenzivnější pocit bolesti. Fyzické bolesti. Měl jsem to všechno přímo před sebou, viděl jsem její i jeho smích. Tuhle porci jsem nechtěl jíst, byla zkažená a páchla. Odešel jsem opět z hospody. Cítil jsem zlobu, pokoření, prohru. Ještě jsem se kouknul skrze okna dovnitř do hospody, asi jsem doufal, že to vše je přelud, ale nebyl. Seděla tam s ním a očividně si měli co říct. Zapálil jsem si cigáro a sednul si na obrubník. Zas jsem na ni čekal. Anna asi za pět minut přišla.

„Kam ses poděl?“ zeptala se mě jakoby se nic nedělo…

„Jdu domů,“ odpověděl jsem klidně.

„Tak jo, já tu ještě budu,“ řekla a chystala se vrátit zpátky do hospody.

Sebral jsem poslední zbytky sil a odvahy a zadržel ji za ruku.

„Ty si vážně neuvědomuješ, co děláš?“ ptal jsem se.

Můj hlas zněl smířeně, snad posmutněle.

„Jako co? O čem mluvíš? Nerozumím ti…,“ nechápala.

Hleděl jsem na ni jako smutný psisko, kterému je ubližováno.

„Jo takhle,“ uvědomila si Anna, „ty to stále ještě nechápeš, co? Jde o nás dva, že jo?“

Anna se rozčílila, věděla totiž, že žárlím.

„Už mě nebaví tě pořád ujišťovat, že tě mám ráda. Opakovat ti, že mi je s tebou dobře, že si s tebou náramně rozumím a tak dále…Pochop ale už, že my dva nebudeme nikdy pár, nebudeme spolu chodit, nebudeme spolu spát. Já tě nemiluju. Seš pro mě jako bratr, chápeš to?“ řekla Anna.

Stál jsem před Annou a nechal na sebe dopadat všechny ty rány, který jsem už dávno znal. Ani tentokráte se nic nezměnilo, má láska nebyla naplněna. Byla surově potlačena, byla zadušena. Ten pocit pro mě nebyl nový. Očekával bych, že se proti němu obrním, že už mne nebude tak ničit. Ale kdeže! Smířen nejsem a lhostejnost nepociťuji. Proto budu stále bojovat ten prohraný boj s větrným mlýnem jménem Anna. Láska k ní je pro mě vším. Jsem vytrvalý a dokážu překousnout cokoliv. Věřím, že na mě čeká šťastný happyend, že budu odměněn, že Anna pochopí.

„Já tomu vážně nerozumím, vždyť to trvá už nějakejch 5 let… Co čekáš, že se jako změní?“ dodala ještě.

„Čekám na to až mě začneš milovat, tak jako miluju já tebe,“ řekl jsem.

Otočil jsem se na podpatku a vykročil do noci. Moje replika mi přišla jako z nějakého ufňukaného filmu, ale cítil jsem to tak. Anna mě vyprovázela pohledem, začalo pršet, můj stín byl jediný, kdo mi rozuměl, kdo šel se mnou. Velkolepá filmová scéna, už se jen otočit zpět a vidět, jak se za mnou rozbíhá. Ale takhle to nefunguje.

„Co to focení?“ zakřičela na mě Anna.

Přál jsem si, aby řekla něco jiného. Něco velkého, něco významného. Ale asi jsem si to moc maloval. I tak jsem byl však rád.

„Tak já ti zítra zavolám,“ ještě křikla.

Po pár krocích jsem se otočil, chtěl ji zamávat, rozloučit se, ale už tam nebyla. Dal jsem se znovu do kroku a těšil se na zítřek, až ji zase uvidím.

Konec.
Předchozí díly zde, zde a zde.

Zahrádka pověšená u stropu. Skleník vyhřívaný jednou žárovkou. Svítidlo Kristýny Pojerové získalo cenu šéfredaktorů Designbloku 2011 za nejlepší prototyp a cenu Katedry užitého umění na VŠUP.

Trávím víc jak polovinu roku v pražském bytě a ono „naplnění touhy po čerstvých bylinách v městské kuchyni“, o kterém designérka hovoří na svém webu, sdílím. Bylinky na jaře a v létě plní většinu z mých květináčů a truhlíků. S miniskleníkem by mi možná dobře rostly i v zimě díky světlu a teplu od žárovky.

Skvělý dárek k Vánocům, říkám si. A pak se podívám na cenu. Necelých třicet pět tisíc rychle vrátí na zem. Škoda… Skleník-svítidlo bych totiž v každém paneláku viděla moc ráda. A nejen v paneláku.

Více na www.krikri.cz/projects/sklenik/ a www.art-light.cz/vyrobce/ostatni/sklenik.html

„Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna.

Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

„Bylo to blbý, mně se to taky nelíbilo. Navíc ty lidi tam. Já nevím, já prostě nemám rád tyhle typy akcí. Je to všechno takový strojený a všichni tam jsou nažehlený,“ řekl jsem.

„Máš pravdu. Mně to přijde takový neupřímný. Jednak ty fotky, ale i ty lidi. Je to taková nafouknutá bublina… Musíme dělat vlastní věci. To je jediná cesta!“ řekla Anna.

Ona je takovou revolucionářkou, co se týká umění. Nezdá se jí, nenaplňuje ji, žádá si více. Chce jím být oslovena, nějak pohnuta. Současné moderní umění jí však tento pocit nenabízí. Je takový staromilec a já s tím nemám příliš problém, vesměs s ní souhlasím. Jen nejsem tak kritický a snažím se dnešnímu umění dát šanci.

„Mám jeden takovej nápad. Mě tak rozčilujou ty fotky všelijakech zuboženejch Nepálců, Indů a já nevím koho všeho. Jsou úplně všude. V galeriích, v kavárnách, každej je má doma. Mě to prostě nebaví. Je to tak banální. Každej, kdo byl někdy v týhle ňáký prdeli, tak přijede s fotkama chudejch domorodců. Nejlépe malejch dětí a staříků… Já bych to udělal naopak. Vyfotil bych lidi z Prahy při jejich obvyklé denní činnosti a udělal výstavu třeba v Nepálu. Myslíš, že by se ti domorodci dojímali stejně, jako se dojímáme my nad jejich fotkama?“ řekl jsem.

Došli jsme před hospodu a bylo jasný, že venku nezůstaneme.

„To je dobrej nápad. Budou tam malý batolata ve značkovejch hadrech a krásnejch kočárcích. Pak vyžehlení panáci a krásný paničky v kostýmech… To musíme udělat. To je sranda!“ smála se Anna.

Zapálil jsem si cigáro a důležitě kouřil. Mé sebevědomí rázem stouplo, Anně se nápad líbil, a to bylo pro mě tím nejdůležitějším. Neznám totiž příjemnější pocit, než když vymyslím něco, co Anna ocení. Tím si zajišťuji její přízeň, její pozornost, její zájem o mou osobu. Občas mne napadly otázky, zdali bych byl takto nápaditý a měl motivaci i bez Anny, zdali to nedělám všechno právě kvůli ní, abych stoupl v jejích očích. Na tyto otázky jsem si však nedokázal odpovědět. A upřímně, ani jsem se jimi nechtěl příliš trýznit.

„Tak to prostě uděláme, je to celkem jednoduchý,“ řekl jsem, přičemž jsem cítil nadšení a touhu to skutečně udělat.

S Annou máme spousty plánů, spousty nápadů a ideálů, ale nedaří se nám je dotáhnout do konce. Nadšení opadne, není čas, přijde nový nápad…

„Já bych to vážně udělala!“ řekla s nepředstíraným zájmem.

Najednou jsem si všiml, že z Anny opadlo nadšení, že se trochu zachmuřila. Zmizel jí úsměv z tváře.

„Musím ti něco říct, ale nesmíš se zlobit,“ řekla.

Usmál jsem se, protože mi její přání přišlo lehce bizarní. Byl jsem napjatý, s čím Anna přijde.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díly zde a zde.

Jarmila Růžičková se před třemi lety dozvěděla, že jí manžel zahýbá. Učinila několik pokusů obnovit svou atraktivitu a nedostupnost, což vyčetla z ženských magazínů. Nechala si domů přinést velikou kytici rudých růží a udělat si nový účes od kamarádky kadeřnice. Při aplikování barvy na vlasy kamarádce uklouzlo, že Karel Růžička čeká se svou milenkou dítě.

Po rozvodu Jarmila začala instinktivně nenávidět všechny drobné blondýny, zvlášť ty s ostravským přízvukem. Když se věcí neznalá Lenka, plavovlasá „cerka“ z Poruby, před měsícem přistěhovala do vedlejšího bytu, Jarmilu málem trefil šlak. Tu sukni si ale holka mohla koupit o číslo větší, konstatovala dnes ráno Jarmila s úsměškem, je v ní narvaná jak jitrnice.

V práci hned mezi dveřmi Lenka potkala Michala, svého nadřízeného. Vzpomněla si na tu zatracenou prezentaci. Slíbila včera, že ji ráno odevzdá. Jenže to nestihla. Řekla, že se omlouvá. „V pohodě. Stačí, když to bude hotový do dvou,“ odpověděl Michal, zavtipkoval s procházející kolegyní a šel si uvařit kafe.

„Tyvole, vona se uplně posrala. Si nakráčí a hned na mě vybalí, že nic nemá,“ rozčiloval se Michal, když si na dvorku zapaloval cigaretu. „Kurva, co si jako myslí? Musíme na ni víc přitlačit!“ Muž stojící vedle něj típl vajgl a přikývl. Když Michal vcházel zpátky do dveří, napadlo ho, že měli asi fakt přijmout tu druhou uchazečku. Ta si ale řekla o moc velké peníze.

Ten druhý muž na dvorku se jmenoval Roman Veselý. Když byl před pár měsíci poprvé na firemním večírku, připadalo mu absurdní, jak je celá společnost rozsazená za dlouhý úzký stůl. Přesně vprostřed seděl Michal spolu se dvěma nejbližšími spolupracovníky. Vyprávěli historky a zbytek stolu se více či méně spontánně smál. „Podle vzdálenosti od středu lze krásně určit hierarchii jedince,“ pomyslel si Roman a všiml si, jak směrem ke krajím stolu vzrůstá vehementnost smíchu.

Roman v duchu zalitoval, že tu vůbec tráví čas a že radši nešel s klukama na koncert. Když se ho druhý den Michal zeptal, jak se mu akce líbila, Roman se usmál se a řekl, že to bylo fakt dobrý.

„Lidi jsou prostě svině! Usmívají se na tebe a pak tě podrazí,“ stěžoval si Lenčin přítel Honza, když spolu seděli večer u stolu. „To je tím, že vidíš na všech jenom to negativní. Já mám úplně opačnou zkušenost. Musíš se prostě obklopovat milýma lidma,“ usmála se Lenka a dolila si víno.

Toho samého večera si Roman jen tak pro zajímavost vyplňoval jeden psychologický test. Nad jednou otázkou přemýšlel poměrně dlouho. Pak ale zaškrtl „upřímnost“ jako vlastnost, které si na sobě cení nejvíce.

Jak dlouho trvá, než se z odpadků stane chráněná památka? V Evropě to bývá několik století, v Americe jim stačilo jen jedno. Představuji vám kalifornskou Glass Beach ve Fort Braggu.

Základy Skleněné pláže, Glass Beach, byly položeny začátkem 20. století, a to na skládce – ostatně tak se i daná lokalita jmenovala (The Dumps). Lidé na útes a do moře vyhazovali téměř všechno, od aut přes nefunkční spotřebiče po prázdné lahve.

Teprve v roce 1967 byla celá oblast uzavřena a proběhlo několik čistících akcí. Jenže moře si už mezitím některé předměty přivlastnilo. Z rozbitých skleněných střepů se staly oblázky. Oblázky natolik lehké, že je vlny vyplavily na pláž. A je jich tolik, že pláž je těch průhledných, barevných a příjemně oblých kousíčků plná.

Od roku 2002 je Glass Beach součástí MacKerricher State Park a stala se turistickou atrakcí. Sice je zakázáno si z téhle skleněné pláže oblázky odnášet, ale možná na té druhé kalifornské u Benicia, havajské v Hanapepe nebo na Guantanamu si suvenýr do kapsy strčíte.

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.

„No já nevím, ještě musím něco dělat,“ řekl jsem. „Mám nějakou práci. V kolik to je?“ Byl jsem jako obvykle nadšený, že mi Anna volá. Ale nechtěl jsem znít tak, aby mou radost poznala. Předstíraný ležérní nezájem, to je můj životní postoj. Projevovat city je totiž slabost, za kterou se platí, jak jsem někde četl.

„Je to od 7. Mohli bysme se sejít v 6. a jít třeba na pivo, co myslíš?“ ptala se Anna.

„Tak to by snad šlo, dáme si ještě vědět, už musím končit,“ odpověděl jsem a položil sluchátko.

Ze saka jsem si vyndal krabičku cigaret, sebejistě si s ní pohrál a zapálil si. Přemítal jsem, co asi Annu vede k tomu, že mi vždycky zavolá a zve na kdejakou kulturu. Jasně, vysvětloval jsem si to tak, že tentokrát mi padne kolem krku a s pláčem se mi vyzná ze svých citů. Takhle jsem si to maloval pokaždé, když mi zavolala. Je divný, že tento pocit naděje mě nikdy neopustil, ani neomrzel.

Pokaždé, když jdu na schůzku s Annou, tak se těším na její úsměv. Na její pozitivní náladu, která ji neopouští a kterou rozpouští mé chmury a pochybnosti, jež mne zužují. Ona je pro mě ostrovem důvěry, energie a lásky.

Seděla v hospodě a četla si. Přišel jsem k ní a políbil ji na tvář. Usmála se.

„Co čteš?“ zeptal jsem se.

Otočila na mě hřbet knihy, byl to Londonův Tulák po hvězdách.

Na tváři mi uvízl úsměv. Tuhle knížku jsem jí totiž dal já. Měl jsem radost, že ji čte.

„Jsem dneska viděla supr film. Sedmikrásky, od Chytilový…,“ řekla Anna.

„Jasně, to znám. Česká nová vlna…,“ řekl jsem, „Ty dvě holky tam jsou dost ujetý, co?“

Anna přitakává a zapaluje si cigaretu.

„Voni si tam hrajou s těma chlapama moc hezky, co? Neříká ti to něco?“ zeptal jsem se a usmál se na ni.

Měl jsem zároveň i trochu obavy, abych se ji nedotkl. Ale ona není tak vztahovačná jako ostatní a nechybí ji nadhled.

„Prosím tebe, co to říkáš? To je zas nějaká blbost!“ odpověděla s úsměvem.

Existovalo mezi námi zvláštní pouto, souznění a jistě i určitý druh lásky. Z rozhovorů s ní jsem znovu a znovu nabýval pocit, že má láska k ní bude jednou opětována.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.
Předchozí díl zde.

Kdo nesnil o životě bez peněz, ten se nikdy nedostal do soutěsky mezi skalnatými ostrohy úvěrů v horách nezaplacených účtů, vedoucí do temných hlubin hrozící exekuce. Jedna drobná Němka to vyzkoušela na rok – a už 15 let žije bez peněz. Spokojeně.

Heidemarie Schwermer (69!) nachází útočiště vesměs u známých nebo u starších lidí, kteří nemají chuť nebo sílu starat se o dům a zahradu – a za byt a někdy i stravu tak rádi přivítají pomocnou ruku. Hlavní transakcí, které jí zajišťují důstojný a spokojený život, jsou protislužby a výměnné obchody.

V roce 1994 založila jako psychoterapeutka výměnný klub „gib und nimm“, tedy „dávej a ber“. Toto heslo se rozhodla vyzkoušet v realitě před patnácti lety naostro. Vzdala se veškerého majetku, vypověděla zdravotní pojištění i účet v bance. Rok pilotního provozu se nakonec změnil v životní styl.

Zpočátku byla proti jejímu experimentu i vlastní rodina, dnes však za ní stojí. A to i přesto, že Heidemarie Schwermer věnuje celý svůj důchod na charitu a zisk z prodeje knihy Das Sterntaler Experiment – mein Leben ohne Geld (Experiment hvězdných tolarů – Můj život bez peněz) rozdala.

Více o projektu „Dávej a ber“ a životě jeho propagátorky najdete na projekte.free.de/gibundnimm.

„Často se mě ptají, jestli jsem prožila nějaké trauma, že jsem zvolila takový extrémní životní styl. Odpovídám, že mým traumatem je situace ve světě: každý den zemře sto tisíc lidí hlady, a na druhé straně se ohromně plýtvá.“ (tyden.cz)

Přišla za chvíli. Políbila mě na tvář. Sedla si a smála se. Měla jako obvykle dobrou náladu. Za to já kouřil jednu za druhou a sbíral odvahu ke svému proslovu plnému pravdy. Normálně netrpím problémy s komunikací, ale pokud mám být upřímný a bez vytáček mluvit o svých citech, tak s tím je problém. Nevěděl jsem jak začít, ale ta touha ulevit sám sobě, dostat to ze sebe byla tak velká, že bylo zbytečné se ji bránit.

„Kdybys to náhodou netušila, nebo ti to nedocházelo, tak já tě miluju. Je to naprosto jednoduchý a já to tak cítím…Takže, asi tak…,“ řekl jsem.

Oddychl jsem si, měl jsem ze sebe radost, že jsem svůj strach překonal. Sice můj proslov nebyl bůhvíjak nápaditý a originální, ale na druhou stranu i přímočarost má své kouzlo. Kavárnou zněl pomalý jazz, přítmí dávalo pocit intimity a milenecké páry u stolů se nalévaly levným vínem. Hleděl jsem na Annu, čekal na její odpověď, na reakci, na výraz její tváře. Marně. Stále se usmívala. Stále měla ve tváři ten stejný úsměv, se kterým přišla. Nedokázal jsem s ní sdílet její klid. Měl jsem potřebu něco udělat, něco říct, začít žonglovat se svíčkami na stole, například. Zvedl jsem se od stolu a šel k baru, kde jsem si objednal panáka vodky. Aby to nevypadalo, že trucuji, tak jsem ho do sebe kopnul a rychle se vrátil k Anně. Byl to moment, ale pomohl.

„Ty jo, vidíš toho kluka s tou holkou u vedlejšího stolu?“ zeptala se Anna. „Von ji normálně hladí prsa a vona mu šahá mezi nohy. To je děsný…“

Kroutila hlavou a přitom se tiše smála. Je sběratelkou a hledačkou podivných situací, ostatně stejně jako já, a tahle situace přesně taková byla.

„Hmmm, to je fakt divný,“ odpověděl jsem. „To se sem moc nehodí, co? Jako erotickej klub to tady teda nevypadá.“

„To teda ne, ale zas na druhou stranu proč ne…,“ zakončila chápavě Anna.

Byl jsem rád, že jsme zamluvili mlčení. Že se vzniklá bariéra hned zas prolomila. Ani jsem nepomyslel na to, že na mé vyznání nijak nereagovala. Neměl jsem jí to za zlé. Je pravda, že jsem se cítil trochu trapně, ale její nakažlivý smích mne ujistil, že vše je v nejlepším pořádku. V ten okamžik jsem vlastně ani víc nechtěl, důležité pro mne bylo, že jsem byl s ní.

Pokračování v příštím čísle tištěné Kulturní Pecky.

Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!

Velké pohoršení jsem vzbudila, když jsem jednou, kráčeje rodnou obcí, zapomněla hlasitě pozdravit jednoho místního opilce. Dotyčný se několikrát ohradil a poté usoudil, že za všechno může moje pražácká namyšlenost. Svým způsobem měl pravdu, ve městě si člověk svých bližních opravdu příliš nevšímá. Čehož někteří obratně využívají a všímají si pro změnu cizích peněženek.

Na Václaváku na mě nejspíš nikdo nezakřičí „A kdy se jož bodeš vdávat?“, místo toho se však brzy dočkám oslovení „Hey, you sexy, go with me!“ od zubícího se chlapíka černého tak, že kdyby ho zahlédly některé starší občanky rodné vísky, s pokřikem „ježišmarja, čert“ by spěšně zamykaly svá obydlí. „Opravdovyho čerňocha“ viděly jenom onehdá v televizi, když nepočítáme „teho Koramtenga nebo jak se menuje, ten co říká zpráve na té Nové s tó Borhyjovó“.

Když mi bylo asi sedmnáct, budila jsem pozdvižení černě nalakovanými nehty. „Sodoma gomora, tohle svět neviděl,“ vykládala pohoršená sousedka mojí babičce. Jenže k punkrockové holce něco takového prostě patří a na taneční zábavě, která představovala pomyslný kulturní i společenský vrchol týdne, jsem se něčím takovým mohla blýsknout před stejně smýšlejícími kamarády. Kořalka za sedm korun pocit sounáležitosti ještě stvrdila. „To v Praze, tam je všechno tak drahý,“ vyprávěla kamarádka mé starší sestřenice a já jen valila oči. Jak se někdo může v tak velkém městě plném neznámých nástrah, feťáckých trosek, kurev, pasáků a cizinců, kteří sladkými řečičkami vábí naivní holky a prodávají je do bordelů, vůbec existovat!

Život ve městě má prostě svá úskalí. Když vidím vyplašené cizince z evidentně neevropských zemí, kterak s děsem v očích poprvé vstupují na jezdící schody, znova a znova se o tom přesvědčuji. Ale na vesnici to taky není žádný med.

Léto je definitivně v háji. Za chvíli bude jenom hnusně pršet, stromy shodí listí a lidé naopak začnou vrstvit oblečení. Ale věřte nebo ne, končící léto je ideální čas i pro jiné věci než začínající podzimní deprese. Je to totiž perfektní příležitost dopřát si piercing nebo tetování.

„Právě teď je nejvhodnější doba k aplikaci hůře hojitelných piercingů jako jsou bradavky, pupíky či genitálie. Například pupík vyžaduje až rok na dokonalé vyhojení. Holky, co do toho jdou teď na podzim, mají jistotu, že se jim piercing v pupíku do léta zahojí a že se s ním budou moci pyšnit na koupališti,“ říká piercerka Kakina z legendárního tattoo & piercing studia HELL.cz. Začínající podzim je ale ideální pro všechny piercingy. Už se totiž nemáčíme v rybnících a bazénech, ještě neřádí chřipky a ani se nenosí čepice, které by zatrhávaly za nové náušnice. I když nějaký ten piercing zazlobí, žádné strachy. V HELLu nabízejí bezplatný servis a péči o zlobivé piercingy. „Za svoji práci totiž stoprocentně ručíme,“ říká Míla, piercer a modifikátor, který studiu HELL.cz šéfuje, a dodává: „Často léčíme i nesprávně provedené piercingy z jiných studií nebo domácí píchance.“

Ti, kdo radši než jeden píchanec upřednostňují spoustu malých jehliček zapichujících se do kůže, můžou také jásat. Podzim je ideální doba i pro tetování. Protože s klesající rtutí teploměru máme tendence se zahalovat, nehrozí, že sluníčko čerstvou tetovací barvu vyšisuje. Nová kůžička, která se na tetovaném místě vytvoří, je ze začátku jemňoučká a snadno zranitelná. Když je schovaná pod trikem, tak snadno se neodře. Navíc se i méně potíme (teda pokud někoho na podzim nečeká reparát), neválíme se v prachu na fesťácích a koupeme se tak maximálně ve vaně. To znamená výrazně menší riziko infekce, takže tetování se při správné péči zahojí raz dva.

Takže, jestli vám piercing či tetování leží v hlavě, teď je nejlepší čas jít do toho!

autor: Adam Zlatý

S nejšťavnatější atmosférou i v zářijových dnech se můžete potkat kousek od Staroměstského náměstí, kde se nachází velmi příjemný koktejl bar nesoucí název Orange bar.

Hned po první návštěvě jsem zjistila, že název je vskutku trefný. Kolem mě se rozprostíraly oranžové stěny budící svou plastickou strukturou pocit, že opravdu sedím v pomeranči. Obsluha byla vstřícná a ochotná mi vytvořit jakýkoli drink z jejich obsáhlého seznamu. Já ale vsadila na klasické mojito, které mě nakonec opravdu nezklamalo. Máta byla čerstvá, kostky ledu drcené na tříšť a o bílý rum také nebyla nouze. Kamarád si dával whisky sour a záhy se mu po tváři rozlil sladký úsměv. Jejich nabídka je totiž opravdu veliká. Vyberete si long i short drinky, nealko, kávu, čokoládu nebo fresh džusy. Pokud by vás náhodou během návštěvy přepadl hlad, mají tu také svačinkové klasiky jako nachos, chipsy nebo nakládaný hermelín. Co mi bylopo chuti ale ještě víc, byla hudba. Dobrá hudba od drum’n'bassu přes lounge po latino, při které se dalo povídat a která se k tomuhle podniku opravdu hodí.

Bar najdete v ulici Haštalská 15 hned za Roxy. Otevírací doba je od 16:00 do 2:00. Ideální místo na koktejl před párty i po kinu.

S balíčkem cigaret v kapse si šel koupit snídani. Něco sladkého na zub. I pokoupil si koláček a šel zpět do svého podkrovního bytu. Uvařil si kávu a listoval starými čísly časopisů, které tu ležely. Žádné nové informace nezískal a ty staré mu nic nového nepřinesly. Kávu vypil, šel k zrcadlu a hleděl do něj. Viděl v něm člověka. Pěkného chlapce. Měl radost, dobrá nálada se mu zajídala, ale propadl jí. Zavolal svému příteli, chtěl od něj pozvání k obědu. Přítel mu vyšel vstříc. Inu, zazvonil na něj a očekával, že mu bude otevřeno. Přítel po chvíli skutečně otevřel, byl stejně oblečen či neoblečen jako on, tedy od pasu dolů nahý. Co je na první pohled odlišovalo, bylo to, že přítel byl vzrušený. Po krátké a bezpečné souloži se dali do jídla. Bylo chutné. K jídlu se napájeli pivem. Přišla přítelova přítelkyně. Krásná žena, ale pouze žena. Přítel ji pomiloval, on ji nepomiloval, i když měl touhu ji pomilovat. Touhy a výčitky mu zčistajasna zatemnily mozek. Svědila ho hlava. Známka nebezpečí pro okolí. Z příborníku vyndal nůž a šel k těm dvěma, kteří zrovna prožívali slastný okamžik opojení nad právě dokončenou souloží číslo dvě. Místnost byla provoněná láskou. Znechucen touto podívanou přistoupil k těm dvěma a prudkými ranami jim zasadil několik smrtelných bodnutí. Krev. Krváceli a chroptěli. Nemohl se na tu hrůznou podívanou déle dívat, bylo mu z nich špatně. Copak se hostitelé takto chovají ke svým hostům? Copak neexistuje slušné vychování? Copak neexistuje precedens, že umírat se má v nemocnici? Nespokojen s celkovým průběhem návštěvy odešel celý nahněvaný pryč. Na ulici si zapálil cigaretu a lelkoval. Sedl si na obrubník. Slíbil si, že už po příteli nikdy nebude chtít pozvání k obědu. Konec věčného přátelství? uvažoval nad tím, ale nakonec tuto destruktivní myšlenku hodil za hlavu. Když ji odhazoval, tak si nevšiml, že za jeho hlavou právě souloží pes s fenkou. Když na ně dopadla jeho destruktivní myšlenka, tak pes zakousl fenu a následně se vrhnul pod právě projíždějící nákladní vůz.

Dokouřil, vstal, podíval se k nebi, zatočila se mu hlava, upadl na zem a rozbil si hlavu.

Ten den byl pro lidi s vysokým tlakem nebezpečný.

Z různých akademických ústavů jsem venku už několik let a popravdě mě všechno, co jsem kdy potřebovala vědět, naučili vyhledat už doma. Psát, číst a počítat jsem uměla už při zápisu. Ani univerzita mě nenaučila přemýšlet, kriticky uvažovat, respektovat cizí názory a debatovat – jelikož přesně tyto znalosti a dovednosti vyžadovala, aniž by kterákoliv z předchozích škol těmto nárokům byla schopná vyhovět.

Školní lavice dneška musejí být realitě vzdálené ještě víc než tehdy. „Kdo neumí, učí“, bývá smutným pravidlem a debaty o školství, které čas od času zaplní mediální prostor, mnoho výsledků nepřinášejí.

Jak je škola na okraji zájmu většiny jejích „klientů“, rozhodla jsem se jí věnovat i místo na okraji našeho časopisu. Nebo by měla patřit spíše do muzea? Co si myslíte o škole vy? Jak by se mělo učit? Kdo by měl učit? A ta nejdůležitější otázka – baví vás se učit? Za sebe odpovídám, že mě ano. Učení je poznáváním nových horizontů, dobrodružnou výpravou do neznámých džunglí, neprobádaných pralesů a na vrcholky dosud nepokořené.
Jenomže já za život potkala tři dobré učitele.

„Nebo co rozkošnějšího býti může, jako aby člověk, nechaje a nedbaje hmotného toho těla kvaltování, s samým všelijakých ušlechtilých věcí zpytováním zacházel? Toť vpravdě jest, což smrtedlné lidi nesmrtedlnému Bohu podobné a téměř rovné činí, aby jako vševědoucí byli, co na nebi, na zemi, v propastech jest, neb bylo, neb bude, všecko stíhajíce, všecko znajíce; ač ne všechněm v jednostejné dokonalosti, pravdať jest, toho se dostává.“
Jan Amos Komenský
Labyrint světa a ráj srdce