Někomu není nutné nic dalšího vysvětlovat a potěší jej informace, že nová hra jménem Botanicula o sobě už dává vědět.

„Vždycky jsem chtěl být muzikant. Ne jenom si občas zahrát, ale opravdu se hudbou živit, “ řekl Adam. Bylo pět minut před půlnocí. Kateřina si rukou prohrábla vlasy. „Tak proč to neděláš?“

Zahrádka pověšená u stropu. Skleník vyhřívaný jednou žárovkou. Svítidlo Kristýny Pojerové získalo cenu šéfredaktorů Designbloku 2011 za nejlepší prototyp a cenu Katedry užitého umění na VŠUP.

Odcházeli jsme z vernisáže. Mlčeli jsme. „Mně se to teda nelíbilo. Bylo to dost blbý,“ řekla Anna. Já jsem takový pocit neměl. Byl jsem poměrně spokojený, ale nechtěl jsem být konfliktní. Nechtěl jsem rozbít ten společný estetický názor, který nás spojoval. Ať se to týkalo hudby, výtvarného umění, literatury či filmu, tak jsme se vždy bez větších problémů na všem shodli. Měl jsem obavy jí vzdorovat. Bál jsem se, že by mne za to mohla odvrhnout. Ano, byl jsem podlézavý. Ale kdo není, když miluje?

Když Lenka Vychodilová ráno odemykala vchodové dveře, potkala sousedku Růžičkovou. Sousedka se na ni usmála a prohodila: „Vám to ale dneska sluší.“ Lenka se proti své vůli lehce začervenala.

Jak dlouho trvá, než se z odpadků stane chráněná památka? V Evropě to bývá několik století, v Americe jim stačilo jen jedno. Představuji vám kalifornskou Glass Beach ve Fort Braggu.

Zasním se na chvíli a představuju si… Jaké by to bylo prožívat mládí v letech třicátých? Nejspíš mám pravdu, že nikdo soudný by se v té době nevtělil do sedmého dítěte negramotných rodičů obývajících vesnickou pastoušku. I já si tedy zvolím nějaké veskrze inspirativní alterego.

„Dneska je vernisáž mýho kamaráda,“ ozývá se ze sluchátka Annin hlas. „Může to bejt zajímavý. Von je podle mě celkem dobrej. Bysme mohli jít, ne?

Kdo nesnil o životě bez peněz, ten se nikdy nedostal do soutěsky mezi skalnatými ostrohy úvěrů v horách nezaplacených účtů, vedoucí do temných hlubin hrozící exekuce. Jedna drobná Němka to vyzkoušela na rok – a už 15 let žije bez peněz. Spokojeně.

Seděl jsem v kavárně a nervózně žmoulal noviny, které jsem nečetl. V ruce jsem měl tužku a na stole položený zápisníček, do kterého jsem nic nepsal. Přesto jsem vypadal, že mám dost práce, že jsem zaneprázdněn.

Zvířatům připisujeme lidské vlastnosti odjakživa. Kůň je prý ušlechtilý, slepice přihlouplá a prase… je prostě prasácké. Nazvat někoho krávou dotyčnou urazí, aniž by si připomněla, jak krásné mají tito přežvýkavci oči.

Město versus vesnice. Příroda versus vymoženosti civilizace. Všudypřítomná hektičnost a proti ní pomalu plynoucí čas. Těžko bych v rámci naší kotliny hledala větší extrémy, než mezi kterými se pohybuji. Na jedné straně rodná obec čítající něco přes sto obyvatel, kde je nejbližší město vzdáleno přes dvacet kilometrů, na straně druhé hlavní město nad Vltavou se tyčící.

Léto je definitivně v háji. Za chvíli bude jenom hnusně pršet, stromy shodí listí a lidé naopak začnou vrstvit oblečení. Ale věřte nebo ne, končící léto je ideální čas i pro jiné věci než začínající podzimní deprese. Je to totiž perfektní příležitost dopřát si piercing nebo tetování.

S nejšťavnatější atmosférou i v zářijových dnech se můžete potkat kousek od Staroměstského náměstí, kde se nachází velmi příjemný koktejl bar nesoucí název Orange bar.

Vstal z postele, vylezl na balkón a pozdravil den. Ranní rituál pro dnešek. S obřadnou noblesou na sebe hodil svršek, se spodkem si hlavu nelámal. Rád chodil od pasu dolů nahý. Šel si koupit cigarety do trafiky. Dobrý trafikant mu je prodal bez řečí. Prohlížel si pult plný časopisů pro ženy. Prolistoval si harlekýnku a podivil se, kolik že stojí. Byla drahá.

Nevím, kolik světelných let je úsloví o základu života vzdálené od životní praxe, ale „už za mých mladých let“ měla tahle teorie a životní praxe mezi sebou vzdálenost minimálně jedné galaxie.