Na konci roku jsem se nezastavil. Hraní v nejrůznějších českých, slovenských i německých klubech vyvrcholilo velkou silvestrovskou party. Leden zatím vypadá klidnější, proto bych se rád pustil do hudební tvorby, na kterou v posledních hektických týdnech nebyl vůbec čas. Kromě hraní se věnuji i grafickému designu a čeká mě několik návrhů webových stránek.

S klubem Roxy připravujeme na březen oslavu druhých narozenin akce Vibrátor, což je zároveň i hudební pořad na Radiu 1. Celkově mám z Vibrátoru velkou radost a těší mě, že se nám do Prahy za tak krátký čas podařilo přivézt mnoho skvělých hostů. V Berlíně, kde jsem už bezmála tři roky doma, máme s Finckobotem rezidentní akce Get Wavey. Mimo to plánujeme i řadu víkendových hraní a na obzoru je i start vlastního digitálního labelu. Mezi tím vším hodlám stále cestovat po Evropě a od příštího roku bych moc rád rozšířil své pole působnosti i za oceán.

Právě jsem se vrátila ze severu Čech, kde jsem pro Českou televizi Ostrava připravovala další díl dokumentárního cyklu Intolerance, tentokrát o vlivu médií na vztah majority a Romů. Dokument jsme natáčeli ve Varnsdorfu, kde v posledních týdnech probíhala jedna demonstrace za druhou. Během práce na dokumentu se mezi lidmi v ulicích ukázalo, že motivací je především strach z budoucnosti – který je v tomto regionu oprávněný ještě o něco víc než v ostatních částech republiky. Většina těch, kteří pochodovali k ubytovnám s hesly „cikáni do práce“ je již teď bez zaměstnání, další mají strach, že ho díky pokračující krizi brzy ztratí. Heslo „dejte nám své dávky“, které mířilo od chudých z ulice k chudým z ubytoven, na obavy z přicházejích změn jen poukazovalo. Jak řekl jeden z aktérů: „Černí i bílí by spíš měli spolu demonstrovat před úřadem vlády.“

Během natáčení se také ukázalo, že mnohé z údajných útoků, které se ve městě v minulých týdnech odehrály a o kterých média podrobně informovala, mají zvláštní pozadí. Dostávali jsme signály, že některá z nich se vlastně ani nestala, což postupně prokázala i policie, která již u poloviny z nich došla k závěru, že si je údajné oběti vymyslely. To, že kriminalita díky pozornosti médií fungovala jako reklama i ospravedlnění demonstrací, už pak po jejím zpochybnění v médiích nezaznělo. A tak fámy spolu s potřebou zajímavého zpravodajství a populismus politiků v kombinaci s problémy chudého regionu pracují nejen na stále hlubší propasti mezi „námi“ a „nimi“, ale hlavně záměrně odvracejí pozornost od reálných problémů, které je nutné řešit teď a tady.

Možná jste už někdy měli tu čest vidět dva kreslíře, jak se během přesně dané lhůty snaží znemožnit jeden druhého, jen pomocí černé barvy na bílém plátně. Možná ještě ne. V každém případě máte letos v ČR poslední možnost se takového klání zúčastnit.

Fenomén Secret Wars: Souboje ilustrátorů dobývá svět a v květnu 2011 si našel cestu i do České republiky. Pravidla jsou jednoduchá: dva odvážlivci, fixa nebo štetec a černá barva, dvě dvoumetrová plátna nebo zeď a 90 minut k potupě soupeře. O vítězi každého kola rozhoduje porota a hlas diváků, který se měří decibelometrem. Celkově se v SW Česko utká 16 umělců, holek i kluků, pěkně vždycky jeden proti jednomu. V roce 2012 čeká úspěšné bojovníky čtvrtfinále, semifinále a finále o zajímavé, vlastnoručně dotvářené ceny a hlavně celosvětové uznání kreslířské komunity. Poslední souboj letošního roku se uskuteční 9. 12. v klubovně 2. patro od 21:00. Štětce proti sobě vytasí John a Sasanca a zahrají jim k tomu DJ Wosa a Hlavolam. Také váš hlas může rozhodnout!

Secret Wars
2. patro
Dlouhá 37, Praha 1
pá 9. 12. 21:00
100 Kč

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Druhý díl článku o Orange Baru na Starém Městě v Haštalské 15 hlouběji nahlédne do historie a vzniku tohoto malého, pozoruhodného baru.

Útulný interiér je výsledkem spontánního „konceptu“, což komentuje majitel baru a spolutvůrce Filip Kazda. „Mým záměrem bylo vytvořit místo s neopakovatelným, ale zároveň ne nutně výrazným interiérem, místo, které bude z hlediska nároků na provoz bezúdržbové a svým způsobem i nadčasové. Chtěl jsem do interiéru začlenit živé květiny s umělým osvětlením, nemám rád květiny vadnoucí ve váze. A také aby všechno bylo příjemně oblé, aby se tu nic nedalo urazit. Kromě barvy jsem už pak ani další požadavky v podstatě neměl.“

K dokonalosti interiéru pomohlo, že Filip Kazda je zároveň současný český výtvarník a že ke spolupráci přizval sochaře Stefana Samiljana. Filipova práce se prolíná celým Orange Barem: barová deska, okenice a některé barové židle spolu tvarově hovoří. Zajímavý je i kryt na vypínače. Pravidelně se zde také objevují Filipovy nejnovější obrazy. Detailem je pak veliké zrcadlo umístěné záměrně tak vysoko, že se v něm celý večer neuvidíte, a tak vám ani nepřijde, že někdy je čas jít domů…

Kdybyste v některém z dosud už ne příliš teplých pražských odpolední zavítali do Orange Baru, který s velkými otevřenými dveřmi působí jako specifická a překvapivě klidná salla terrena v samém centru Prahy, pak je doporučením Ron Abuelo a jeho různé variace: panamský rum číslo jedna, tříletá přirozeně kořeněná láska uzrálá v sudech od Jacka Danielse. Rum se zatím prodává jen na několika místech v Čechách. V „Oranži“ za 75 Kč.

Ocitli jste se někdy v centru Prahy a nevěděli, kam zajít? Všude spousta turistů a nabídka služeb jim přizpůsobená, ale co domorodci? Máme pro vás skvělý tip!

Jazz Time je living restaurant a jazz klub kousek od Václavského náměstí. Unikátní klub s nádhernou atmosférou a vynikajícím jídlem a pitím za přijatelnou cenu. Jazz Time jsme navštívili několikrát a nezklamal nikdy. Nejvíc nás dostala atmosféra, kterou celé tohle místo dýchá. Pokud patříte mezi tu skupinu lidí, která se v centru nerada pohybuje, udělejte výjimku, tohle místo za to vážně stojí. Každý večer se tu konají jazzové koncerty a jednou měsíčně můžete navštívit taneční program v rytmu swingu, acid jazzu, argentiny nebo tanga.

Living restaurant navíc znamená, že v Jazz Time se skvěle najíte za doprovodu živé hudby, aniž byste museli platit vstup. Sám majitel je velkým milovníkem jazzu a pečlivě se stará o výběr repertoáru. V restauraci, tedy v  prvním patře pořádá téměř každý den koncert, o super kulisu k večeři nebo jen posezení u piva tak máte postaráno.

K jídlu si můžete vybrat z mezinárodní kuchyně – najdete tu jak lehká italská jídla, tak i typicky balkánskou pljeskavici nebo třeba české speciality. Vřele doporučujeme místní těstoviny, které se tu připravují vždy čerstvé, z kvalitních surovin a dobře chuťově vyvážené – a navíc, přesně al dente. Menu i program jazzového klubu najdete na www.jazztime.cz.

Jazz Time
Krakovská 19, Praha 1
www.jazztime.cz


autor: Martina Buričová

18. 2. 2010. Koukám do schránky a přišel mi jeden e-mail s předmětem „Horečka, hérečko“. Přiložený soubor má sotva 90 kb. Krátký, dvacetistránkový příběh o Honzovi, Marii, Karlovi a horečce.

Na těch dvaceti stránkách, vlastně úplně na konci, je jeden z nejhezčích textů, co vůbec znám. Nevím, kde to ten Hrabě vzal, ale mám-li citovat z dvacáté áčtyřky, je to: „Venku začalo znova poprchávat. Nový den, starý právě tak asi půl hodiny, šlapal bos v teplém dešti po Karlově mostě a udiveně okukoval zčernalé sochy. Nedivte se! Sám, tak mladý, bez patřičného vzdělání a bez informovaného průvodce. Přestože si bručel twist, byl tak strašně mladý, že ještě nevěděl, co je to nikotin, špiritus, puberta, morální profil, besedy pro mládež o pohlavním životě, pokrytectví, horečka z rýmy a horečka z lásky.

Šel po mostě, pískal si a někde za mořem vstávalo slunce na ranní směnu.

Byla překrásná, deštivá noc.

Čas maturit.“

O nějakou tu dobu později, teď, kdesi za Prahou, se blíží nový den a pro nás čtvrťáky i čas maturit. Čtu si po té době Horečku a přemýšlím o nikotinu, špiritusu, pubertě, horečce z rýmy a horečce z lásky. Je překrásná, deštivá noc a někde za mořem vstává slunce na ranní směnu. Některý věci se nemění a některý toho hodně změní.

Poezie bylo vždycky dost. Byl tu Shakespeare, co prohlásil, že „stáří je druhé dějství“, a byl tu Baudelaire, který tvrdil: „Vy také budete, jak tohle rozkládání, jak tento hnis zde vyvřelý.“ Koneckonců tu byl Jim Morrison se svým: „Show me the way to the next whiskey bar, oh, don’t ask why“.

Vždycky bylo na výběr. Básníci psali o lásce, o rozhořčení nad světem, ale nikdy mě žádný z nich nedostal k poezii ani o krok blíž. Básně neměly příběh, byly to hezké myšlenky ve verších, ale nic, co bych si vzala do ruky ve volném čase.

Pak mi 18. 2. 2010 přišla Horečka e-mailem a zapůsobila jako infekce. Text od Hraběte, jen pár stránek a chtělo se číst dál. Byla to ale jeho jediná próza, co za krátkých pětadvacet let napsal, takže cesta vedla jen přes Blues pro bláznivou holku. A tak nějak jsem se dostala k poezii.

„Byla to horečka? Anebo mámení?
Dnes v noci
měsíc usnul
na mém rameni…“

Některý věci se nemění a některý toho hodně změní. A Horečka se pořád ještě nakažlivě šíří e-mailem, stačí ji chtít, chtít ji chvilku mít.

Smyslem projektu je dočasně obrátit svět vzhůru nohama, dát dětem možnost brát na sebe odpovědnost za naše bezpečí a učinit rozhodnutí o naší budoucnosti. Dále zjistit, zda jsme my, dospělí, připraveni jim tu moc vůbec dát!

„Projekt není jen pro otrlé, nikdo není nucen se nechat dětmi ostříhat. Můžete se také přijít jen podívat, jak děti berou osud dospělých zákazníků do svých jistě šikovných rukou,“ přibližuje celou akci Ewan McLaren, programový ředitel divadla Alfred ve dvoře, a doplňuje: „Oslovili jsme průkopnickou skupinu Darrena O’Donnella Mammalian Diving Reflex (Savčí potápěcí reflex) z Toronta, aby projekt, který již uváděli v několika metropolích, připravili i pro Prahu.“

Jaké byly přípravy?
Nákupy materiálu, školení mladých kadeřníků, dílny pro studenty na téma „co děti nesmí a jestli to je dobře“. Večer před prvním dnem akce tvůrci projektu veřejně prezentují v divadle Alfred ve dvoře i další projekty (například Nechte si poradit od náctiletého nebo Tančit ploužák s paní učitelkou).

Jak bude samotný víkend vypadat?
Děti převezmou odpovědnost za salón a jeho celý provoz. My dospělí budeme jenom přihlížet nebo se necháme ostříhat.

Jakým způsobem přistupují k akci děti?
Se soustředěním a profesionalitou. Ostatně se sami rozhodly, že se na akci chtějí podílet. Jedná se o žáky 4. a 5. tříd ZŠ Brána jazyků ve Vojtěšské ulici. Pro mimořádně důvěřivé zákazníky budou moci nabídnout i sestřihy, které sami navrhly.

Jaké bývají reakce zákazníků?
Ze stovek zákazníků v šestnácti městech byla jenom jedna stížnost od paní, že nebyla ostříhána tak, jak očekávala. Ale ani jednou dětští kadeřníci neustřihli ucho či jinou část těla. (smích)

Akce je spojena se slavnými osobnostmi. Které uvidíme v Praze?
Záštitu nad projektem převzala paní radní Aleksandra Udženija. Patronkami projektu budou dokumentaristka Olga Sommerová a architektka Eva Jiřičná. Účast přislíbily zpěvačka a spisovatelka Natálie Kocábová, herečka Kristýna Liška Boková, herečka Jitka Smutná, spisovatelka Petra Braunová, herečka Vanda Hybnerová, návrhářka Klára Nademlýnská a další.

Jaké máte plány do budoucna?
Projekt Nechte se ostříhat dětmi doprovází výborná sklizeň novátorských premiér v produkci Motus v divadle Alfred ve dvoře. Ostatně témata všech projektů do Vánoc jsou buď dětství, rodina, anebo dospívání a nezávislí tvůrci připravují projekty, které mají přesah a význam i mimo
naše divadlo.

Taky už vás někdy napadlo, že jsou všechny ty hitparádové odrhovačky na jedno brdo? A říkali jste si hned vzápětí, že takovou slátaninu byste přeci uměli vymyslet s kamarády u piva jako nic? S touto knihou se vaše šance na dobytí vrcholu hitparád několikanásobně zvýší. A navíc se dočtete, že kupodivu existují velmi přesné zákonitosti při komponování hitu č. 1. Odborníci z nejpovolanějších – britští The KLF, kteří několik svých písní dokázali ověnčit hitparádovými vavříny, se rozhodli podělit o své know-how. Čtení je to nejen poučné, ale především zábavné – plné britského humoru. Vtipy neztratily nic ze své šťávy ani po dlouhé době, která od prvního vydání knihy v roce 1988, uběhla. A naštěstí se ani nerozplynuly v českém překladu (z originálu přeložil Jiří Březina). Až si váš song bude po pozorném pročtení Manuálu jednou broukat celý národ, nezapomeňte autorům napsat aspoň děkovný dopis.

Titul: KLF: Manuál (jak se dostat na vrchol hitparády)
Autor: Jimmy Cauty, Bill Drummond
Nakladatel: Jiří Březina a Jakub Janďourek
ISBN 978-80-254-6529-5
Překlad: Jiří Březina
176 stran
Praha, 2010

Momentálne som v Spišskom Hrhove a natáčam dokument o rómskej superstár. V rómskych osadách som strávila posledný týždeň a natáčala aj taký krátky dokument pre slovenskú televíziu.

Táto cesta po Východnom Slovensku má na mňa podobné účinky ako India – čím dlhšie tu som, tím viac mi príde absurdnejšie trápenie a problémy v rámci našej „prepadajúcej sa“ spoločnosti. Je to už také klišé hovoriť o chudobných Rómoch, čo nemajú na chleba v kontraste s nami, čo riešime milióny na napríklad kvázi nezmyselné filmy. Na druhej strane si myslím, že by bolo zdravé pre našich pražských zbohatlíkov prespať pár dní v osade. Len tak sa tam s nimi tešiť. Namiesto dovolenky na Maledivách, by to možno malo aj dáky účinok na ich vedomie – svedomie. Bez týchto výletov sa človek zacyklí vo svojej virtuálnej realite a dokonca jej začne veriť a brať sa vážne, čo je nebezpečná choroba.

Okrem toho sa trápim so scenárom na svoj celovečerák, a vymýšľam filmy čo budem točiť na FAMU, kde som v bakalárskom ročníku.

Výňatek z modlitby sv. Bernarda napsaný na místě, kde býval oltář. Prach tam, kde bývala dlažba. Víra tam, kde víra zůstala.

Setkání na podporu zádušní kaple Liběchov se konalo ve dnech 19.–22. srpna. „Oživení místa setkáním s názvem Kaple 2011 proběhne ve dvou fázích. Nejprve dojde k vymalování a vyklizení prostor lodě kostela, kdy se za pomoci místních dobrovolníků kostel dostane do pozice »prázdné nerozbité nádoby«. V druhé fázi dojde k naplnění sakrálního prostoru – nádoby tvůrčím duchem za pomoci třídenního intenzivního setkání mladých architektů, výtvarných umělců a hudebníků,“ hovoří organizátoři na webu akce (www.kaplelibechov.cz) a výsledek tomu odpovídá.

„Nějak nám to narostlo,“ usmívá se jeden z organizátorů a opět odbíhá. Program je napsaný křídou na tabuli a od toho oficiálního na webu se trochu liší. Poznámka „změna programu vyhrazena“ zde skutečně platí, nikoho to však z míry nevyvádí. Publikum se stejně z převážné části skládá z vystupujících samotných, místních s přibývající hodinou ubývá, i když program končí každý den hodně po půlnoci.

Těch několik dní ale může pro chátrající kapli znamenat hodně. Barokní stavba z roku 1654 nad viničními zahradami na kopci s nádherným výhledem na Říp a Milešovku je víc než jen příjemným výletním zastavením cestou do Máchova kraje. Pro mobilní operátory je skvělým umístěním antén (což se naštěstí v realitu zatím neproměňuje). Pro místní je součástí krajiny a tím i kulturní historie. Baroko jako jeden z mála architektonických stylů dokázalo přirozeně pracovat s krajinou. Chápalo vzájemný vztah člověka v krajině a krajiny v člověku, význam cesty od mysli k srdci, kterou vede alejemi, s přátelskými pohledy do krajiny ozdobenou barokními kapličkami a zastaveními, s nimiž poutník vizuálně i duchovně komunikuje. Kaple svatého Ducha spolu s křížovou cestou jsou jedním z vynikajících příkladů.

Ze setkání Kaple 2011, které si klade za cíl oživení místa, vznikne publikace a audio nahrávka dokumentující jak místo samotné, tak i potkávání přednášejících, umělců a publika. Pásmo příspěvků pak odvysílá Radio Wave. „Oživení místa setkáním není proto možno chápat pouze v mantinelech proběhlé společenské akce, ale je potřeba rozumět této aktivitě také v širších souvislostech možné »nestátní« péče o památky vůbec. Veřejnosti je třeba formulovat názor, že tyto polozapomenutá díla našich předchůdců mohou najít svoji aktivní polohu i v dnešní společnosti nejen jako objekty neustále vyžadující opravu střechy nebo rozbitého kování.“

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

Prázdniny jsou slovo, které ve mně otevírá prázdné horizonty pod blankytnou oblohou, již sem tam narušují cirrus fibratus vertebratus a cirrus stratiformis undulatus.

Ostatně, pokud by mé prázdninové nebe poskytovalo útočiště oblakům typu stratocumulus stratiformis perlucidus či dokonce cumulonimbus capillatus virga praecipitans, vím, že je na čase schovat se s atlasem oblaků pod střechu, alespoň na pár hodin.
Prázdniny jsou mi totiž časem, kdy si bez výčitek dovoluji dívat se nahoru na nebe, celé hodiny, bez přestání. Baví mě sledovat, jak se mraky mění, jak se cirry rozplývají a beránci, altocummulus floccus, pobíhají v hejnech.

Takže je jasné, jakou knihu vám doporučím. Tenký vazbou, silný obsahem je Atlas oblaků a vejde se do každého zavazadla. Ten můj výtisk je už ohmataný, cestoval se mnou přes mnoho horizontů a mnohokrát mi pomohl zorientovat se. Koneckonců, proč se kvůli předpovědi počasí dívat do počítače nebo na mobil, když zcela přesnou a jasnou předpověď mám přímo nad hlavou?

Titul: Atlas oblaků
Autor: Hans Häckel
Nakladatel: Academia
ISBN 978-80-200-1643-0
Překlad: Monika Žárská
192 stran
Praha, 2008

Nadešel čas válčení a Secret Wars Česko přichází s dalším kláním ze série neopakovatelných live art soubojů. 21. července se ve 21:00 v prostorech Klubu XT3 (Rokycanova 29), uskuteční druhý ligový souboj ilustrátorů. Tentokrát proti sobě nastoupí slečna Oipooik a Kuba zKraje. Poprvé tedy budou zápasit zástupci obou pohlaví. Jako obyčejně si změří síly v 90ti minutovém souboji na 2 metrových bílých plátnech za pomoci fixů a černé barvy. Doufáme, že i v době rozkvétajícího domácího násilí poteče ve čtvrtek v XT3ce jen barva. Speciálním hostem bude kromě Secret Wars Djs cikánský Malalata Soundsystem a jako obvykle hodně dárků a kalba až do rána.

Podrobnější informace k soutěži a rozhovor s organizátorem najdete v srpnovém čísle Kulturní Pecky.

Secret Wars Česko – 2. kolo
Oipooik vs. Kuba zKraje
21. 7. 21:00
XT3 – Rokycanova 29, Praha 3 – Žižkov
Secret Wars DJs, Malalata Soundsystem

Léto je doba odpočinku. Přesto si neodpustím doporučit dva hloubavější tituly. Na první pohled nemají příliš mnoho společného: S elegancí ježka od Muriel Barberyové vypráví o paralelních životech dvou obyvatelek jednoho pařížského činžáku: o stárnoucí chudé domovnici René a o jedné z nájemnic, třináctileté přemýšlivé dívce jménem Paloma. Zeptej se táty od Jana Balabána je próza o výseku života tří dospělých sourozenců v okamžiku, kdy umírá jejich otec.

Stylistická vybroušenost
Obě knihy spojuje citlivá a sugestivní práce s jazykovými prostředky. Síla slova, která před očima vybavuje popisované obrazy. Možná se i vy díky Balabánově knize stejně lehce přenesete na okamžik kamsi na prašnou cestu v Beskydech a budete spolu se sourozenci Emilem, Hansem a Kateřinou cítit, jak voní vyprahlé pole, jaké to je prsty čeřit zlaté obilné klasy a vzápětí otevřít dveře nemocnice, kde ve vzduchu čpí dezinfekce a odér umírání. Muriel Barberyová pro změnu vysvětlí, co vše může změnit jedna správně napsaná čárka v souvětí, že Dostojevského bonmot „Krása spasí svět“ se může nečekaně realizovat v postavě bystré duše sídlící v nepříliš vzhledném těle a že „jedna kamélie může změnit náš osud“, což je více než úryvek z jednoho starého japonského filmu.

Dobrat se podstaty
Obě knihy spojuje nenásilná snaha autorů objevit, co je v lidech univerzální. Rozbít slupku přetvářky, kterou každý z nás více či méně vědomě nosí. Nepoučují nás, ale ani z nás nedělají primitivy, kterým je třeba vše servírovat až pod nos. Naopak, nechávají prostor k přemýšlení a dlouhému vychutnávání krystalicky čistých slovních obratů.

Hráč a učitel golfu Jakub Kučera právě takovou knihu vydává a uvádí ji těmito slovy: „Dotěrné a neodbytné otázky o smyslu vlastní existence asi jednou dostihnou každého. I do mé hlavy se před několika lety vkradly. Od té doby jsem neměl klidný spánek a musel jsem zakročit.“

Výsledkem je „Cesta k perfektnímu švihu“. Kniha je plná detailních fotografií místo dlouhých textů a obsáhlých popisů, ve kterých se čtenář většinou ztrácí. Součástí knihy jsou i základy etikety a slušného chování na hřišti a upozornění na nejčastější chyby včetně tipů na jejich odstranění.

„Dobré hráče dělá jenom správný a důsledný trénink, který přináší potěšení ze hry na každé další jamce,“ doplňuje Jakub Kučera, „a proto jsem rád, že se nám i přes vysoce prémiové provedení knihy ve vázané vazbě s pevnými deskami podařilo udržet atraktivní cenu, která je dostupná začátečníkům i zkušeným golfistům.“

Titul: Cesta k perfektnímu švihu
Autor: Jakub Kučera
Distribuce: knihkupectví Euromedia
ISBN 978-80-254-9666-4
166 stran
Praha, 2011

Název knihy mnoho nenapoví. Počet stran spíš odradí, ale nominace na Booker Prize už něco naznačuje. David Mitchell je bezpochyby pan autor. Psát umí a v této knize dokazuje, jak umí používat různé styly a stavět světy, aniž by se kniha rozpadla na fragmenty. Ocitnete se tak nejen v přelidněné Číně budoucnosti, na korábu plujícím po rozbouřeném moři, se skladatelem a jeho ženou, ale také v představách, ve vzpomínkách a tak trochu v současnosti. Tyto světy vždy něco pojí, některé prvky se objevují v každé části knihy, někdy se samy nabízejí, jindy je hledáte; např. podoba lidí a jejich povah, resp. přímo rodové linie, místa, která jste v knize navštívili jednou, navštívíte opět ve vzpomínkách jiných lidí nebo v příbězích místní společnosti. Je to reálně fantaskní svět. Nejste zahlcováni přemírou děje nebo prvků jednotlivých světů, ale vždy se dozvíte vše, co k pochopení děje potřebujete. Kniha Atlas mraků je proto vhodná k četbě téměř kdykoliv, kdekoliv a pro kohokoliv. Obzvlášť v létě, kdy má fantazie čtenáře pracuje a umožňuje mi vnořit se do příběhu natolik, že na obzoru očekávám siluetu korábu nebo Angličana na motorce jedoucího vstříc svému dobrodružství.

Titul: Atlas mraků
Autor: David Mitchell
Nakladatel: BB art
ISBN 80-7341-940-8
Překlad: Jana Housarová
492 stran
Praha, 2006

Po dokončení nové desky Ležatá osmička a bláznivých PR aktivitách jsem sbalil rodinu a ujeli jsme z Prahy. Bohužel ne na dlouho. Hned po návratu odjíždím na zámek Kratochvíle, kde se mám účastnit velice speciálních a vlastně pokaždé neopakovatelných hudebně-divadelně-vizuálních představení v režii Kateřiny Melenové, která oslavují slunovrat. Na Kratochvíli se krátí chvíle náramně. Odtamtud odjíždím na Slovensko, kde s Tata Bojs odehrajeme koncert v rámci festivalu Papuča fest. Festivalových vystoupení máme letos, celkem logicky po vydání alba, docela dost.

Na začátku července bychom rádi natočili klip k písni Opakování. Nápady na něj si vyměňuji s mladým režisérem Pavlem Hejným a tanečníkem skupiny Dekkadancers Tomášem Rychetským. S touto deskou jsme se rozhodli oslovit více režisérů a natočit více videoklipů. Necháváme jim volnou ruku při výběru písně. Další by měl být Šimon Šafránek, kterému se zalíbila písnička Homo demo.

Z výtvarných aktivit, které se mi stále tak různě proplétají s těmi hudebními, bych jmenoval po Jihlavě a Budějovicích další zastávku mé samostatné výstavy Pod Kůží, tentokrát v Boskovicích. Zahájena bude 7. července. Pak ještě připravuji dva projekty do veřejného prostoru v Praze. Oba jsou zatím ve stádiu příprav a schvalování, tak to nechci zakřiknout. A pomalu už chystám vizualizace k podzimnímu turné Tata Bojs. Je noc a ptáci už přestali zpívat. Přeji vám hezké léto, Milan Cais.