Zima, cizinci ztracení v prostoru i časové smyčce. Už popáté rozkládají dva turisté v centru Prahy mapu pobřeží Rudého moře, zoufale kroutí hlavami a máchají kolem sebe rukama. Nakonec se vydávají doprava, aby se za pár minut opět objevili zleva a celou situaci zopakovali. Déjà vu?

Ano, tak se také celá utajovaná akce uskupení Děsír (Děti sídlištní recese) jmenovala. Uskutečnila se v pátek 13. ledna v jedné malostranské kavárně a jak pro účastníky, tak hlavně pro nezúčastněné pozorovatele znamenala všedně nevšední zacyklení v sérii událostí.

Kolik cukrů lze sníst za hodinu?
Skupina ochotníků se den předem dohodla na přesném scénáři. V pátek pak předem smluvení aktéři postupně obsadili volná místa kavárny, představitelé čtyř rolí čelili venku prvnímu pořádnému chumelení letošní zimy. Celá několikaminutová smyčka se opakovala v následujícím pořadí: venku proběhla holka v červeném sportovním dresu s českou vlajkou v ruce, na to reagoval uvnitř pár svým dialogem o promeškaném sportovním utkání – konkrétně o florbalovém zápasu. Slovo „florbal“ bylo zároveň znamením pro dívku na druhém konci kavárny, která v tu chvíli shodila své výpisky loktem ze stolku na zem. U vedlejšího stolu mezitím jiný čtenář tlusté knihy hlasitě zakašlal. O chvíli později zazvonil mladíkovi u okna mobil, proběhl krátký monolog oznamující volajícímu, že „ještě chvíli tu na tebe teda počkám“. Chlapík poblíž výdejního pultíku si postěžoval na vedro a postupně se svlékl ze všech tří svetrů (při další smyčce mu zase byla zima a opět se oblékl). Jeho kamarád se po několika okamžicích zvedl od stolu, došel si k obsluze pro cukr a celý pytlík si nasypal přímo do pusy. Za pár desítek vteřin se venku objevil zmíněný pár turistů, rozložili si mapu egyptského pobřeží na okno kavárny a usilovně se snažili přijít na správný směr další trasy Prahou. Jakmile odešli, provedl kolem venkovního proskleného rohu cyklista svůj porouchaný stroj, něco na něm chvíli „šteloval“ a opět odešel. Minuty a události plynuly přirozeně, než se venku znovu objevila sportovní fanynka s vlajkou. Během hodiny se tato smyčka zopakovala několikrát.

Zadejte se!
Po třetím až čtvrtém opakování začala být situace lidem nad kávou podezřelá. Postarší manželé sedící u zdi se začali culit a polohlasem se ujišťovali, že „To se nějak opakuje, ne? Hele, on vždycky řekne to a pak jí spadnou ty knížky. Vidíš?“. Děvčata na křeslech s výhledem ven už také nemohla udržet smích, když se nad nimi přes sklo už poněkolikáté rozprostřela mapa s blankytem moře. Některých věcí si prostě nejde nevšimnout. Jak si celé to divadlo vysvětlovali tito a další lidé v kavárně, ale i venku na zastávce tramvaje, bohužel nevím. Zkuste si to ale představit sami. Zažili jste někdy něco takového? Měli jste někdy dojem, že se sled událostí opakuje, že víte, co bude následovat? Připadali jste si jako blázni?

Zmíněná iniciativa byla inspirovaná podobnou veřejnou recesí s názvem The Moebius, kterou v roce 2003 uskutečnila americká skupina Improv Everywhere. Pražský Děsír ovšem pořádá i další, podobně laděné a zajímavé happeningy. Na jaře se můžeme těšit na „čtení v metru“ a 14. února se uskuteční valentýnský průvod osamocených. Všichni nezadaní se mohou ten den v šest hodin večer sejít na Václavském náměstí „pod ocasem“ a projít se po romantických zákoutích Prahy. S trochou štěstí opustí průvod jako čerstvě zadaní.

Více informací na stránce www.desir-cz.org

Vector 4 je název tanečního souboru, jehož jádrem jsou čtyři půvabné dívky a jedna choreografka. Tetrahedron je symetrický jehlan sestavený ze čtyř rovnostranných trojúhelníků, jedno z pěti platónských těles – i taneční představení. Kašpar je název filmu a Trinitas další taneční představení. A to všechno dohromady bylo k vidění 5. ledna na jevišti Studia Citadela.

Tuto rozměry nevelkou alternativní divadelní scénu naleznete v ulici Klimentská ukrytou v útrobách hospůdky stejného jména. Při představení souboru Vector 4 seděli diváci pouze ve dvou řadách a počet to byl zcela dostačující Sestupoval jsem po točitém schodišti do izolovaného suterénu a podle anotace a vzhledu Citadely tušil, že se blíží alternativní představení. To znamená málo diváků, divadelní polotovar a nejspíš hodně blikání.

Jenže ohó! Tři dívky v černém zahájily představení Tetrahedronu ani špatnou, ani dobrou taneční sestavou. Z průměrnosti se nicméně velmi rychle vymanily, jejich tanec získal na dynamice a také hravosti. Otočný paraván a ukrytá čtvrtá tanečnice mě na chvíli hezkým způsobem zmátly do té míry, že jsem začal hledat zdroje možné holografické projekce.

„Intenzivní každodenní inspirací je pohyb a život ženy, která je neustále konfrontována a hodnocena odrazy a stíny jí samé.“ (z anotace k inscenaci). Žena stíhající ženu, tetrahedron mizející a objevující se, měnící velikost, nazíraný ze všech stran, které jsou ale stále všechny stejné.

Ve druhé části večera představila děvčata projekci krátkého filmu Kateřiny Stupecké Kašpar, kde si zahrály i některé z tanečnic Vectoru. Skrze Kašpara se divák mohl octnout mimo prostory divadla. Opuštěná budova, stejně tak jako herečka – klaunka na mě působily značně znepokojivým dojmem. Večer završil soubor dalším divadelním kusem. Trinitas jakožto inscenace, ze které Tetrahedron vychází, byla chudší co do výrazových prostředků a také kratší. Posloužila ale jako příjemné zakončení a nabídla možnost srovnání obou projektů.

Přestože Vector 4 je taneční soubor, tento komorní prostor mu vyhovoval a já jsem odcházel kulturně nasycen. A také informován – dramaturgická skladba večera zapůsobila, a myslím si, že jako divák mám teď poměrně jasnou představu, čemu se daný soubor věnuje. A sice tanci, který je nejlépe sledovatelný z blízké vzdálenosti, neohromuje překombinovanými kreacemi a vychází také z výrazů tváří. Divákovi je ponecháván značný prostor k interpretaci, Vector 4 nenabízí odpovědi, ale spíš otázky a pocity.

„Hledal jsem intenzivní text, který by mohl sloužit mému způsobu radikální interperetace. Takový text, který by byl autorskou výzvou. A Joseph Conrad tyto vstupní podmínky splňoval dokonale,“ shrnuje David Jařab důvody, které jej vedly k volbě právě tohoto nepříliš odlehčeného románu. Vůbec první převedení tématu na česká divadelní prkna si vzal na bedra soubor pražského Divadla Komedie.

Z představení jsme odcházeli natolik pohnutí, že jsme nebyli schopni jediného slova. Dlouhé, zadumané ticho konečně prolomilo nesmělé „Půjdem na pivo?“. Až s očima upřenýma na dno sklenice jsme se dokázali o dojmech ze silného zážitku bavit. Na základě rozdílných postřehů jinak názorově blízkých lidí jsem se rozhodla, že s autorem scénáře a zároveň režisérem Davidem Jařabem udělám rozhovor.

Představení se jmenuje Srdce temnoty, přitom ale stejnojmenná kniha není jediným zdrojem pro vaši inscenaci. Jak s textem Josepha Conrada souvisejí citace z Červené knihy C. G. Junga?
Věděl jsem, že si na divadle nevystačím dlouhodobě pouze s představou Kurtze (hlavní hrdina knihy i inscenace – pozn. aut.). S tímto efektem neodhalené hlavní postavy trochu kalkuloval Conrad, ale literární text je celý určen pro naši výsostnou imaginaci, čili si člověk Kurtze může po celou dobu představovat po svém a pak už ho po jeho zjevení takového i vidí. Stejně mohl kalkulovat i Coppola ve svém snímku Apokalypsa (asi nejslavnější filmové adaptaci tohoto románu), ale iluzivní a obrazové možnosti filmu lze využít nezměrně pro budování napětí a očekávání až k závěrečnému vyvrcholení. Takovým prostředkům nemůže divadlo konkurovat. Bylo mi tedy jasné, že musím ukázat Kurtze již dříve, prakticky od začátku, a vytvořit z něj a Marlowa nerozlučnou dvojici, k sobě puzenou a nakonec nucenou se rozejít až za pomoci absolutního násilného činu. Spojením a osudovým připoutáním těchto dvou osob jsem výrazněji nastartoval rovinu podprahového, nevědomého dobrodružství, které už se neodehrává ani tak v africké divočině, ale spíše v pralese lidské duše. Pro tento fiktivní „dialog“ hlavních hrdinů a imaginárně-snové souznění, po kterém měla přijít deziluze a vystřízlivění ze skutečnosti, jsem potřeboval nějaký intenzivní text, nějaké skutečně silné myšlenkové „maso“. Když jsem si pročítal Jungovu Červenou knihu, pochopil jsem, že tohle je přesně ono. Jungova vlastní iniciační cesta ke zlu ve svém nitru, jako cesta k pochopení a přijetí sebe sama, mohla být Marlowovou představou – halucinací o Kurtzovi. Bylo ale zřetelné, že tam, kde Jung dospěl k neuvěřitelnému sebepoznání a prošel kolem propasti temnoty, musel někdo jako Kurtz, někdo s vyšinutým egem a nedostatečnou sebereflexí, nutně v této propasti skončit.

Byl výběr herců pro jednotlivé postavy předem jasně daný?
Psal jsem jako obvykle role hercům na tělo. Vždycky je to samozřejmě sázka do loterie. I s herci, které velmi dobře znáte. Ale to je právě dobrodružství, které za to stojí. Nemohu říct, že naše cesta k výslednému tvaru a hereckému projevu byla lehká – což se vlastně ani u něčeho podobného nedá předpokládat. Mně osobně téma a zkoušení této hry stálo dost sil a vnitřní rovnováhy. Ale už to mám za sebou a těší mě pozorovat, jak si inscenace žije dál svým vlastním životem a jak herci vnitřně nacházejí stále sebevědomější výraz. Divadlo je umělecké dílo, které se vyvíjí. V něčem to může být zneklidňující, ale tady spočívá právě jeho největší přednost.

Pojetí scény je velmi nápadité a ačkoli se během představení v podstatě nezmění, dokonale vykresluje všechna prostředí od interiérů přes plavbu lodí uprostřed džungle až po ta nejtemnější sklepení lidského podvědomí. Jak se vymýšlí takové uspořádání prostoru?
Člověk se v úvahách musí zbavit popisnosti. U příběhu, který se odehrává na jedné straně v africkém pralese a na straně druhé v zákoutích lidské duše, vás může popisnost jen dovést na scestí. Přemýšlím o divadelním prostoru jako o prostorové kompozici, přemýšlím o proporcích, materiálech a skupenstvích. O světle a stínu. Přemýšlím abstraktně, ale pak inscenuji konkrétně. Jestliže jsem prostor „vyrobil“ správně, konkrétní situace v něm najdou své místo a v očích diváka tento prostor podnítí imaginaci. Teprve kombinace takového prostoru s hereckým projevem, zvukem a divákovou představivostí vytvoří výsledný scénografický efekt. Je to dost náročný a riskantní postup, velmi těžko se v takovém prostoru zkouší, protože neposkytuje hercům při hledání konkrétní oporu. Toto riziko je však součástí dobrodružství, právě které mě na divadle láká.

Jak se herci stavěli k nahotě, která mimochodem v kontextu hry vůbec neruší? Neprotestovali třeba proti „patlání“ líčidel po celém těle, blátě na tvářích a dalším divočinám?
Herci divadla Komedie protestují, je-li s nimi manipulováno nebo jsou-li využíváni jako scénický „efekt“. V tomto případě ale bylo jasné, že nejde o nějakou provokaci. Nahota je součástí odhalování vnitřních stavů hlavních hrdinů. Já osobně tento „efekt“ využívám velice nerad. Tady mi ale jeho použití přišlo nosné a přirozené. Pokud daná věc slouží inscenaci, je ochota a otevřenost našich herců absolutní.

Nebát se navštívit své sklepení

Co pro vás osobně cesta do srdce temnoty znamená?
Vždycky jsem byl puzen vydávat se na výpravy do nitra lidské duše a prozkoumávat temné stránky tohoto prostoru. Je to, myslím, cesta, jak se o sobě dozvědět více. Velmi mne také zajímají iracionální polohy lidského myšlení, protože se skrze ně často dostáváme k jakési lidské prehistoričnosti. Takovéto ponory mohou být pro někoho samozřejmě i nepříjemné. Zneklidňováním sebe i okolí ale otevírám možnosti jiných úhlů pohledu na realitu.

Myslíte, že v sobě každý člověk zmíněnou temnotu má a že se za jistých extrémních podmínek dostává na povrch?
Naprosto nepochybně v sobě člověk má světlo i stín. Teprve zkoumáním a přijetím této vlastní obojetnosti může člověk leccos z vlastního počínání a chování pochopit. Může pochopit také něco o lidstvu jako celku. Extrémní podmínky pouze výron temnoty katalyzují a není-li člověk připraven s těmito silami zacházet, může ho to strhnout do sebedestrukce.

Bylo by možné kontrast filozofických úvah a zvířecího chování postav zobecnit na podstatu lidskosti jako věčného souboje rozumové a animální složky?
Dalo by se to říci i takto. Měli bychom hledat prostor pro uvolňování obou složek v sobě. Potlačením jedné či druhé mohou vznikat velké problémy. To je fakt, na který se občas v dnešní době zapomíná. Kultivovaným myšlením a sebekorekcí v sobě člověk nezvítězí nad určitou archetypálností. Anebo jinak: žijeme svou vlastní současnost, ale neseme si v sobě i minulost lidstva. Vypjaté emoce nás občas spolu se sny vrhají někam hluboko zpět. Často nevíme, co si s tím počít. Racionální přístup nám tady ale nepomůže.

Byl jste někdy v Africe? Jaká místa podle vás dokážou člověka takto „vysvléci až na dřeň“ a ukázat všechny jeho slabiny i silné stránky v té nejsyrovější podobě?
Byl jsem v Africe, ale pouze severní. Nemyslím si však, že k pochopení toho, o čem v Srdci temnoty hrajeme, je nutné taková místa navštívit. Temnota je velice blízko, okolo nás a v nás. Kurtzovo království se od našich končin liší jen tím, že důvěřivost domorodců a nedostatek „kontroly” mohou vytvořit živné podmínky pro experimentování s lidskými životy v daleko větší míře. Mohou poskytnout prostředí pro zrození nového boha. Největší obětí takových klamů jsou ale nakonec tito falešní bohové sami. V našem, takzvaném „civilizovaném“ světě lze najít důvěřivé tvory, ale také usurpátory. Napadá mě třeba příklad, kdy za domorodce dosadíme děti a za kolonizátory dospělé. Když se pak někde objeví deviantní prvek, mohou se osudy rodiny proměnit rovněž v děsivou noční můru. Případ Fritzl hovoří za vše.

Rovné zrcadlo vlastní pokřivenosti

Jak se stavíte ke koloniálním snahám „vyspělých“ civilizací, které se leckdy ještě dnes pokoušejí měnit odlišné kultury k obrazu svému? Nejsou takové pokusy o polidštění barbarů svými metodami a motivací samy mnohem barbarštější?
Jsou to především krátkozraké a namyšlené snahy. Z dlouhodobého hlediska se „vyspělým civilizacím“ tento násilný a bezohledný export vlastních hodnot nevyplatí. Momentálně se nacházíme v období, kdy se zničené myšlení v bývalých koloniích obrací především proti vlastním lidem. Myslím si ale, že už sklízíme, ale především ještě budeme sklízet ovoce našeho děsivého vývozu „kultury“ do takzvaného třetího světa i my, představitelé takzvané „bílé elity světa“.

Věříte obecně v dobro lidí, nebo se naopak domníváte, že jsou lidé v podstatě temní, sobečtí, zlí? Takoví, že pokud mají v rukou veškerou moc a neomezené možnosti, jednají „nelidsky“?
Věřím, že dobré síly mají uvnitř člověka drobnou převahu. To je důvod, proč ještě stále existujeme. Myslím si také, že vnitřní harmonizace pozitivních a negativních sil je výrazem dospělosti člověka, a tedy i lidstva. Bude proto záležet, do jaké míry se ocitne moc v rukou nezralosti a infantility.

Jaký pocit nebo myšlenku chcete do diváků zasít právě touto hrou?
Snažím se v divácích podnítit přemýšlení o těchto problémech. Román, a doufám, že i inscenace, jsou zneklidňující. Zneklidnění je rozrušení spokojené ulity, ve které často a také nutně přežíváme. Podněcuje uvažování, podněcuje iracionální pochody v těle a atakuje nás podněty a obrazy, pro které nemáme úplně jednoznačné vysvětlení a nemáme u nich ani jednoznačné pocity. To je dobrá živná půda k cestě za vlastní dospělostí a ven z teploučka našeho falešného pocitu bezpečí.

Srdce temnoty
Divadlo Komedie
Jungmannova 1, Praha 1
čt 19. a ne 29. 1. 20:00
132–300 Kč

scéna a režie David Jařab
scénář David Jařab
na motivy knih Srdce temnoty, Joseph Conrad; Červená kniha, Carl Gustav Jung
hrají Stanislav Majer, Roman Zach, Martin Finger, Marek Daniel, Jiří Štrébl, Martin Pechlát a další

V zaplivaném lokále je kolem velikého stolu pohodlně usazeno několik štamgastů. Nevědí přesně, kolik vypili piv a kolik panáků, nebo jestli si objednali dvojku červeného či bílého. Za cigaretovou clonou vykukuje barmanka a doufá, že dnes večer si pro jejího zamilovaného hosta manželka nepřijde. V tom se jeden z mužů sedících za půllitrem zvedne a zvolá: „Její problém je, že nešuká. Kdyby alespoň trochu šukala. Ale ona nešuká nikdy!“

Mužem, který se takto nelichotivě vyjádřil o neznámé dámě, není hulvát z nejbližší pivnice, nýbrž Pavel Liška na scéně Divadla Na zábradlí. Kromě něj ve hře Ambrózie účinkují Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest a další. Herci již v moment příchodu diváků sedí kolem velikého stolu, tvořícího dominantu scény, jež se po celou dobu představení nezmění. Přesto je však funkční a nápaditá. Díky zrcadlu nad stolem vidíme do tváří i hercům sedícím zády. Stůl je umístěn na točně, která se zpočátku v pomalém tempu otáčí. Tempo se však postupně zrychluje. Může tak znázorňovat tok času či točící se svět opilcův a zároveň nám postupně přibližovat každou, po svém způsobu nešťastnou postavu.

Výkřiky do tmy
Paní Hartungová (Marie Spurná) je stárnoucí dáma, která nemůže vystát pohled na mladé maso, tedy dívky, které si zatím pamatují, kam si odložily zapalovač, a neosočují z jeho odcizení lidi kolem. Její vrstevník Gallash (Jiří Ornest) se vyrovnává se situací vskutku politováníhodnou. Kdysi galantně zapůjčil své mladé a nezkušené neteři finanční obnos pro založení pochybné živnosti – ta však k jeho údivu i ublížené mužské ješitnosti čile prosperuje. Mladému novopečenému otci Gubigovi (Ivan Lipták) se z porodnice namísto jeho manželky vrátila krvácející šestinedělka vyžadující kromě perfektně fungující domácnosti též pravidelně teplé polévky, protože si někde přečetla, že jsou po porodu zdravé. Chudák frustrovaný muž hledá útěchu v tvrdém pornu. V nejlepším mu však zaklepe na rameno polévky lačná žena.
Všechny tak spojuje hospoda, do které se přišli vypovídat. A ač je plná potenciálních posluchačů obklopujících vypravěče ze všech stran, není uší, které by skutečně naslouchaly. Dojemná a tesklivá sdělení o osobních traumatech tak zůstávají pouhými výkřiky do tmy.

Bez katarze
Ambrózie šlape v rytmu cinkajících skleniček, baví vtipnými replikami a dokonalým nastudováním hospodského chování. Prvoplánový vtip v podobě prdění a krkání budiž mou jedinou výtkou k první půli představení. S přibývajícím alkoholem v krvi postav se však jejich monology stávají čím dál méně zajímavými a vtipnými, statické posedávání na nezměněné scéně se také brzy okouká a představení do konce neutáhne. Hra od Rolanda Schimmelpfenninga varuje podtitulem „Dionýská slavnost na začátku 21. století bez katarze“, otázkou je, zda vůbec může bez katarze divadelní představení fungovat. Možná měla být hospoda paralelou celého světa, věčně se točícího, žijícího v osamění a marnosti. Podobných mouder bych však načerpala v klasické české knajpě nevyčíslitelně, ovšem místo vstupenky do divadla bych si zaplatila pár piv. Nesměla bych ale usnout na stole.

Ambrózie
Divadlo Na zábradlí
Anenské náměstí 5, Praha 1
repríza čt 29. 12. 19:00

autor Roland Schimmelpfennig
režie David Czesany
hrají Petr Čtvrtníček, Jiří Ornest, Ivan Lupták, Marie Spurná a další

Kdybych mluvil německy, pokusil bych se vás v úvodu pobavit nějakou vtipnou jazykovou hříčkou. Takhle mi však nezbývá než lakonicky poznamenat: šestnáctý ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka nabídl inscenace založené především na textu. Jednalo se, jak už název napovídá, o německy hraná dramata.

Německy hraná, ne německá (i když se to samozřejmě nevylučuje). Soubory z Německa, Rakouska, Švýcarska, Lucemburska, Lichtenštejnska a České republiky představily během čtrnácti dní jedenáct inscenací, většina byla hrána vícekrát. Každé představení bylo česky otitulkováno, a tak jsme si i my němčinou nepoznamenaní mohli užít akustickou krásu tohoto jazyka dosytosti. Magická němčina podtrhující atmosféru byla ke slyšení třeba v pohádce Krabat v podání Theater Lichtenstein.

Těmi podstatnými inscenacemi byly ale spíše jiné kusy. Festival začínal i končil monumentálně – Burgtheater Wien představil Tolstého Vojnu a mír jako pětihodinový spektákl, v němž autoři využili třicetimetrového stolu jako ústřední rekvizity. Hrálo se v jednom z barrandovských studií – žádné pražské divadlo nebylo tak velké, aby se do něj scéna vměstnala. Představení bylo v tisku hodnoceno velmi dobře, režiséru Matthiasi Hartmannovi se podařilo za jediný večer úspěšně odvyprávět více než půldruhého tisíce stran románu. Menší nadšení pak vzbudil Deutsches Theater z Berlína svými Zloději. Velká otočná hřídel jako ústřední prvek celé inscenace umožnila rychlé změny prostředí, bohužel však zůstala hlavně efektem bez hlubšího smyslu.

Pro mě osobně byly lahůdkami Ibsenova Nora, inscenovaná Theater Oberhausen, plná erotismu, barevnosti, hororové atmosféry a humoru nebo vynikající Stefan Kaminski se svou rozhlasovou parodií hollywoodských černobílých sci-fi filmů Přišlo to shora. O Kaminském, bývalém herci Deutsches Theater, řekla ředitelka festivalu PDFNJ Jitka Jílková pro Divadlo žije!: „[Kaminski je]… kultovní postava, kterou jsme svému publiku už nedokázali déle zapírat.“ Českou scénu zastupovala na PDFNJ Legenda o svatém pijanovi Divadla Komedie.

Drama, a tím mám na mysli divadelní text, z něhož vychází výsledný tvar inscenace, je stále s to zaujmout i vůči všem performancím, site-specific projektům a jiným vymoženostem současného divadla – které se často od textu odklání (teatrolog Hans-Thies Lehmann píše o postdramatickém divadle). Realizovat dnes inscenace založené na textu podle něj ztratilo smysl. Představení uvedená od 5. do 20. listopadu v pražských divadlech ukázala, že dokud budou vznikat takhle kvalitní díla, text z prken, která znamenají svět, nezmizí.

„Festival je určen výhradně divadelním pedagogům, kritikům a teoretikům, kulturním redaktorům a praktickým divadelníkům, stejně jako studentům vysokých škol [...] – tedy všem, kdo mají divadlo jako hlavní náplň pracovní či studijní,“ píše Pavel Šimák, šéf činohry Národního divadla moravskoslezského (NDM). Řeč je o OST-RA-VARu, netradičním divadelním festivalu v Ostravě. Jeho hlavním smyslem je prezentace toho nejlepšího, co se na ostravských divadelních scénách za poslední rok vytvořilo, tomu nejnáročnějšímu publiku.

Co je to za podivný festival!? Pětidenní (30. 11.–4. 12.) divadelní maraton na scénách Divadla Antonína Dvořáka (NDM), Divadla Jiřího Myrona (NDM), Divadla loutek Ostrava a Komorní scény Aréna skončil. Spolu se zmíněnými divadly byla prezentována také tvorba Divadla Petra Bezruče – kvůli rekonstrukci vlastní budovy v Divadle loutek. Nejsem si jistý, nakolik bylo pro běžného diváka obtížné se na jednotlivá představení dostat, nicméně dramaturgové festivalu o něj příliš nestáli.

Příhodnou se tedy jeví otázka „jaký je smysl festivalu“? Z Prahy je do Ostravy daleko, pražští kritikové sem zavítají zřídka, povědomí o místním divadelním dění je tím pádem nedostatečné. Ve chvíli, kdy jsou ostravská divadla více reflektována, informovanost o místní tvorbě se zvětšuje. A taky je díky tomu větší možnost získat nějakou tu cenu.

Každý účastník sice platí (nevelký) akreditační poplatek, ale i tak je festival jednoznačně ztrátový. Už třeba jen proto, že dvě stě dvaceti studentům – tolik jich dorazilo na letošní OST-RA-VAR – poskytuje ubytování zdarma. Rozvíření stojatých vod ostravské divadelní kritiky může mít v konečném důsledku dopad na zvýšení návštěvnosti – důvody pro existenci festivalu se tedy najdou. Přece jen ale zamrzí nepokryté odmítání diváka, který „jen rád chodí do divadla“. Na druhou stranu jiná možnost z kapacitních důvodů sálů není. Už i tak se nejednou stalo, že se početný dav na představení v komornějších prostorech nedostal. Mně takhle utekly hned tři.

Festival představil pouze činoherní inscenace, což ale výsledný výběr nijak zvlášť neztížilo. Vyjma souborů baletu, opery a operety v NDM je totiž veškerá divadelní tvorba vznikající v Ostravě činoherní. Chybí opravdu alternativní divadlo, nejvíce se mu blíží Komorní scéna Aréna, vždy ale pracující s činoherním dramatem. Jakožto Moravák mohu ovšem hrdě prohlásit, že jak Aréna, tak Divadlo Petra Bezruče si už dlouho drží renomé díky precizním hereckým výkonům a kvalitním inscenacím.

Ale abych se také konečně dostal k letošnímu, již patnáctému, ročníku OST-RA-VARu! Inscenací bylo k vidění až pět za den, některé se dočkaly značně rozporuplných reakcí (Pornohvězdy Divadla Petra Bezruče, Marat/Sade NDM), jiné byly všeobecně pozitivně kvitovány (Gottland NDM, Moskva → Petušky NDM), snad opravdu jediným černým Petrem se stala Dívka s pomeranči Divadla loutek, shodně odsouzená diváky i kritiky. Respektive kritiky a kritiky. Ono musí být vůbec prapodivné hrát pro takto složené publikum. Každý tady má vlastní značně kritickou hlavu a za svým názorem si stojí. Projevovalo se to zejména na rozborových seminářích, kde se nejednou stalo, že zatímco jeden odborník tu kterou inscenaci za něco nemilosrdně hanil, druhý ji za totéž vynášel do nebes.

Cenu diváků za nejlepší inscenaci si nakonec odnesla Rodinná slavnost Divadla Petra Bezruče, nejvíce cen připadlo Cenci NDM – za nejlepší scénu, nejlepší kostýmy a nejlepší hudbu. Mozart Igora Orozoviče v Amadeovi (NDM) a Mitzi Terezy Dočkalové v Jubileu (Komorní scéna Aréna) pak získaly cenu za nejlepší mužský respektive ženský herecký výkon.

Do hodnocení samotných inscenací se pouštět nebudu. Už tak je toho ruchu kolem OST-RA-VARu až až. Jen považte: v rámci festivalu trojí hvězdičkové hodnocení kvality představení (od kritiků, redaktorů festivalového Zpravodaje, diváků), dvojí komentování festivalového dění (tištěný Zpravodaj a video Zpravodaj), tři rozborové semináře. O komentářích, kritikách, či glosách jednotlivých kritiků v dalších tištěných i netištěných médiích ani nemluvě.

Já si odnáším krásné zážitky zejména z Jubilea, či Konce masopustu a těším se někdy do budoucna na Moskvu → Petušky a Blechu, které mi kvůli výše zmíněným kapacitním nedořešenostem unikly. Možnosti jet na festival jsem se chopil s radostí, a smysl v jeho pořádání, i v této formě, vidím. Jen stále čekám kdyže bude ten festival pražských divadel pro Ostraváky!?

„Zabývám se tím podstatným. Žitím.“ pronesla Iveta Dušková na první otázku, co právě teď dělá.

Představení Na cestě se věnuje problematice žen a není ve vaší tvorbě ojedinělé. Proč?
Protože jsem žena. A nejlépe vše vidím z pohledu ženy. Nejedná se o nic feministického, mám ráda muže, ale bolí mě, když je trend protiženský. Ráda bych, aby byly ženy hrdé na to, že jsou ženy a samozřejmě muži hrdí na to, že jsou muži, aniž bychom se jeden nad druhého povyšovali. Například představení Blaženka, které také hrajeme v Divadle Kampa, se zabývá velmi aktuálním tématem týraných žen. Nezaměřuje se pouze na samotné fyzické násilí, ale obecně na ženu jakou takovou. Vlastně i v Cylindru, což je divadelní soubor zabývající se autorským divadlem, jsme zbyly samé ženy.

Jak vnímáte mužské diváky? A jak vnímají oni vaši tvorbu?
Muži na naše ženská představení tolik nechodí, a když přijdou, nikdy se k tomu nevyjadřují blíže. Ale mému muži a některým našim mužským kamarádům se to líbí moc. Muži a ženy jsou dva různé světy. Co jedněm může připadat naprosto srozumitelné a jasné, to druzí vnímají jako blábol a naopak.

A neláká vás vytvořit představení o mužích?
Ne. Na to bych si opravdu netroufla. Asi bych nedokázala popsat vztah otce a syna, posuzovala bych to zvenčí. Hodně čerpám ze svých niterných zažitků a zkušeností. Jednoduše nemůžu napsat o vnitřním světě mužů, když nejsem muž. Píší-li muži o ženách, vždy je to nějaká teze, konstrukce či parodie. Není to ono.

Ovlivňujete se vzájemně ve své tvorbě s manželem Jaroslavem Duškem?
Jaroslav ovlivňuje moji tvorbu především finančně. Díky němu si mohu tuto činnost dovolit. A krom toho – když jsme se seznámili, já studovala na DAMU klasickou činohru a on dělal improvizovanou Vizitu. Bavila mě jeho představení a jeho viděním divadla jsem se inspirovala. Dnes už jsme každý někde jinde. Já jsem víc emotivní a jdu po příběhu, Jarda je víc „ulítlej“ a zabývá se totální improvizací.

Vám improvizace není blízká?
To zas nemůžu říct. Vedla jsem sedmnáct let v Černošicích dramatický kroužek, kde jsem měla dceru i syna. A tam jsme hodně improvizovali. Dětem to nedělá žádné problémy. No a jádro tohoto dramaťáku včetně naší dcery a syna se pak osamostatnilo, a tak vznikl soubor „IMPRO samé vody“, kde se věnují totální improvizaci. I v mých hrách je občas prostor pro improvizaci. Ale píšu hlavně texty, které jsou skoro jako básnička. Přestože nejsou veršované, mají jakýsi rytmus, spád. To by se v improvizaci ztratilo.

O jevištní improvizaci by se dalo říct, že je určitou alternativní kulturou. Jak se na tento druh kultury díváte?
Mám k tomu dvojí přístup. Myslím, že je Jaroslav se svou totální improvizací dosti alternativní, což mám ráda. Líbí se mi, že lidé, kteří se zajímají o divadlo, se snaží o jiný pohled než je divadlo klasické. Některá divadla jsou však tak alternativní, že to pro mě hraničí s nějakou exhibicí a touhou dělat jej za každou cenu jinak – a najednou to celé postrádá smysl. Líbí se mi, když má představení v sobě vnitřní opravdovost, a není to jenom nějaký „šoking“. Tíhnu spíš k divadlu komornímu, takové ostatně tvořím i se souborem Cylindr, nenazývala bych to úplně alternativním divadlem, ale spíše tvořivým, otevřeným.

Jaký máte autorský podíl na souboru Cylindr?
S myšlenkou založení tohoto souboru přišla Jana Soprová. Založili jsme jej pro studenty z Vyšší odborné školy herecké, kteří po škole neměli angažmá a my jsme jim tímto umožnili hrát. Cylindr vznikl jako „soubor souborků“, mezi nimi i ten můj, který vlastně jako jediný přetrval dodnes.

Zajímáte se také o filozofii Anthonyho de Mella…
Ano, je to velmi zajímavý člověk, který ve svém díle odhaluje pokryteckou morálku křesťanské církve. Nezpochybňuje Boha, ale církev, jakožto prostředníka na cestě k Bohu. Vztah k Bohu je intimní záležitost. A jestli je nějaký prostředník, tak je to srdce.

Kdy jste se k této filozofii přiklonila?
My jsme s Jaroslavem dělali představení Alaska, představení do Violy. Tehdy se mi do rukou dostaly de Mellovy apokryfy. Tak mě to zaujalo, že jsem měla potřebu se rozdělit s ostatními, a tak jsem ve Viole z této knížky hodně četla.

Čerpáte z díla Anthonyho de Mella při tvorbě divadelních her?
Nečerpám ani tak z nějakých vět nebo názorů, ale spíš z toho, co ve mně po nich zbyde. Něco jiného je, když to člověk slyší a pak když to zažijete. Teprve potom zjistíte, jak to všechno je. Úplně nejdůležitější je pochopení, pochopit toho druhého, vždyť každý jsme tak jiný. A hlavně samozřejmě pochopit sami sebe, a to je vůbec nejtěžší. Nemyslím si, že je dobré upnout se na něco do budoucnosti, tím pak naprosto prošvihneme cestu, neuvidíme to, co nás potkává. A to přece celé je náš život, patří k nám prohry i průšvihy, to všechno jsme my. A tak se učím mít ráda svůj příběh a tím samozřejmě i sama sebe. Protože jinak by to byl smutný příběh.

Představení Ivety Duškové,
s Ivetou Duškovou:

Děvčátko Momo
dramatizace Iveta Dušková
hrají Petra Bílková, Iveta Dušková
19. 2. 17:00, Klub Lávka

„Jednou mi někdo řekl, že žiju v minulém století. Tak jsem si řekla, že nebudu ironická a dovolím si podívat se tam. Abych toho ale byla schopná, musela jsem se naučit zastavit se.“

„K tomu mi pomohly mimo jiné básně Irmy Geisslové. Zastavení se a uvědomění si sebe sama, alespoň na pár vteřin, historická zkratka, pocit, zážitek z nahlédnutí do minulosti, kterou jsem možná i zažila a která pravděpodobně ovlivňuje i mou současnost.“ Tak hovoří tanečnice a choreografka Bára Látalová, která spolu s Michaelou Daniel Huffsteter a Nikolou Semotánovou vytvořila představení Margaretha vypravuje. O příběhu nekonformity v konformitě, o vážných věcech, které jsou vážné jen zdánlivě, vypravuje pohybem Bára Látalová.

Margaretha vypravuje
Contemporary DecaDance
8. 12. a 9. 12. 20:30 (premiéra)
Divadlo Alfred ve dvoře
50 min.

autor: Petra Šafářová

Rekonstrukce. Čekáme ji u zchátralých domů, u svého nového bytu, u vzpomínek a obzvlášť u policejního vyšetřování. Předpokládali byste však, že se s ní setkáte na jevišti? I to je ale možné. Přesnou a faktickou rekonstrukci „Mašínů“ si pro diváky připravili studenti DAMU v režii Oldřicha Havelky ve hře Já, hrdina.

Alena Kašíková, vnučka zavražděného Oldřicha Kašíka, pro HydePark: Osobnost dědečka naší rodině velmi schází, ať už mně i mému bratrovi, tak i otci a určitě i tetě Haně. Žádný jiný dědeček se v našem životě již nevyskytl. Mému otci bylo sedm a tetě Haně deset let, když bratři Mašínové dědečka svévolně odsoudili ke konci života.

Zpráva ze dne 24. srpna 2011, novinky.cz: Ve věku 81 let zemřel v americkém Ohiu Ctirad Mašín. Ministr obrany Alexandr Vondra mu na pohřbu slavnostně předal vojenské vyznamenání Zlaté lípy in memoriam.

Jiří Pospíšil, ministr spravedlnosti, ODS: Být více Mašínů, neměli bychom tu třeba desítky let diktaturu.
Ivan Štěch, předseda Senátu, ČSSD: Ale tak abych řekl pravdu, tak se mě smrt Ctirada Mašína nijak zvlášť nedotkla, ale o mrtvých jenom dobře.
Přemysl Sobotka, místopředseda Senátu, ODS: Smrti Ctirada Mašína je mi velmi líto, odcházejí pamětníci komunistického teroru.
Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí, TOP 09: Hluboce se mě to dotklo. Mrzí mě, že nedostal opravdové vyznamenání.
Vojtěch Filip, předseda KSČM: Vrah je vrahem a vrahem také zůstane. Terorismus je pořád stejný, ať už v minulosti nebo v současnosti.
Stanislav Huml, nezařazený poslanec: Z právního hlediska nevidím rozdíl mezí Mašíny a norským vrahem Breivikem.

A jak vy pohlížíte na bratry Mašíny? Nebo ještě nemáte názor? Přesně tím se zaobírá nová absolventská inscenace KALD FAMU Já, hrdina s podtitulem Česká (Mašín)érie. Hra v režii Jiřího Havelky nevynáší přesný rozsudek „hrdinové nebo vrazi“, ale prostřednictvím policejního vyšetřování – rekonstrukce předkládá jednotlivá fakta a důkazy. Svůj názor si musíte udělat sami. Na začátku dostanete do ruky hlasovací lístek, který se svým ortelem můžete po představení odevzdat.

Divadlo „jinak“ se v poslední době stalo populární formou vyjádření a nadále se vyvíjí. Tvůrci přicházejí stále s novými originálními způsoby, jak ono „jinak“ představit. V Já, hrdina jsou herci zcela odděleni od publika. Mezi jevištěm a hledištěm totiž stojí polopropustná membrána, která je průhledná z hlediště, zatímco pro herce funguje jako zrcadlo. Sledujete rekonstrukci jednotlivých vražd či zabití, kterých se Mašíni dopustili, a zároveň posloucháte citace z dobových novin, současných online portálů a především velmi zajímavých internetových diskusí, kde lidé mnohdy neváhají použít těch nejbizarnějších argumentů. O vrazích, hrdinech a hře za zrcadlem jsem si povídala s režisérem Jiřím Havelkou.

Jaký máte ze hry pocit?
Dobrý, spojilo se víc věcí dohromady. Zajímavé téma, které prostě vzniklo během soustředění, forma, kterou už mám delší dobu v hlavě – dokumentární, především „rekonstrukční“ představení. Rekonstrukce jako taková mě hodně zaujala. Skvělí jsou i herci, kteří jsou ochotni zkusit nehereckou polohu.

A co diváci, reagují tak, jak jste si představoval?
Nevidím divákům do hlavy a nevím, jak se v průběhu hry vyvíjí jejich názor, navíc se reakce publika hodnotí těžko, vzhledem k tomu, že u této hry nejsou reakce typu „smích“ očekávatelné. Nicméně sledujeme jejich hlasování vždycky po představení. Ze začátku výrazně převažoval názor o vrazích, ale vypadá to, že je začínáme přesvědčovat o hrdinství.

Herci si role neustále mezi sebou střídají a vzhledově vůbec nesedí k postavám, které představují. Třeba jednoho z bratrů Mašínů ztvárnila žena. Je to tak schválně?
Jasně. Snažíme se vystihnout jiný typ divadelnosti, herecky je to větší výzva, než hrát roli. Dnes také chybí jevištní autenticita, vše zavání falešností jako reality show. My hledáme jiný způsob. Rekonstrukcí se snažím zpřítomnit paměť. Další herecká rovina spočívá v imitaci, kdy herci hrají někoho, koho jsme viděli v televizi nebo na youtube. Samozřejmě nesedí pohlaví, nesedí věk a herec vás musí přesvědčit, že nechce nikoho parodovat a chce jen předat přes svoje tělo zážitek z vybraného člověka. Tohle je skutečně takové zveřejňování informací skrze vlastní tělesnost. A myslím, že to herce opravdu chytlo.

Co se týče principu televize, herci vlastně nevidí divadelní sál…
Ne, vidí jenom sebe.

Je to i proto, aby se nenechali ovlivnit?
Do jisté míry ano. Samozřejmě se forma spojuje s obsahem, to je ideální. Snažili jsme se vzít divadlu tu největší devizu – živý kontakt herců a diváků. Diváci jsou posazeni do role, kdy koukají na někoho, kdo je nevidí; jako na kriminálce v Bartolomějské. Mají určovat pachatele a neví o něm nic. To se také muselo dlouho zkoušet, protože se opravdu špatně hraje, když vidíte stále jen sebe a svůj obličej. Diváky herci vidí vždy jen na konci.

Jak dlouho jste vybírali citáty z internetových diskusí?
Hodně dlouho. Byla to autorská dramaturgická práce herců, kteří si měli sami hledat názory pro a proti v celém spektru. Materiálu bylo nakonec na 600 představení a výběr byl dost složitý. Chtěli jsme být názorově pestří, aby divák neustále dostával protichůdné, ale stále faktické informace.

Takže všechno, co je řečeno, jsou fakta?
Přesně tak. Samozřejmě třeba internetové diskuze jsou dramaturgicky upravené, že se třeba vynechaly nenavazující příspěvky, ale nevymýšleli jsme nová slova.

A proč vlastně Mašíni?
Protože to je každodenní, všední hrdinství. Začalo to kauzou člověka, který odmítal prodat své zahradnictví, bylo mu vyhrožováno a stát jej nemohl ochránit. Od něho jsme se dostali na ceny Michala Velíška, které každoročně uděluje ADRA takovým hrdinům všedního dne, zvali jsme si hasiče a najednou jsme se dostali od Velíška k Palachovi a od Palacha k Mašínům. Češi hrdinství rádi zpochybňují a hledají všude záporné věci. „Palach“ byla sebeoběť, ne hrdinství, „Velíšek“ zbytečný čin… U „Mašínů“ se ukázalo, že přestože je hercům teď stejně jako tehdy Mašínům, tak o těchto třech lidech nic nevěděli. Při procházení materiálů jsme neustále konfrontovali protichůdné postoje. Názor se postupně formoval a pak jsme si řekli, že tohle je výzva.

Já, hrdina
divadlo DISK
Karlova 26, Praha 1
st 7. 12. 19:30
ne 11. 12. 19:30
st 14. 12. 19:30

Na programu je třeba nová existenciální sci-fi inscenace divadla HoME s názvem S.K.R.Z. v režii Howarda Lotkera. Uvidíte v ní Philippa Schenkera, Moniku Černoškovou, Doru Bouzkovou, Martu Ljubkovou, Howarda Lotkera a Sodju Lotker. Pilíř, hlavní hrdina příběhu S.K.R.Z., uvízl ve světě, kde se jeden snadno ztratí v prostoru a čase. Když udělám správnou věc v nesprávnou chvíli, je to pořád ta správná věc?

Premiéra 2. a 3. prosince od 20:00 v teatro NoD.
Více na www.nod.roxy.cz.


Co dalšího je v prosinci pro studenty za 60 Kč:

NoD Quijote
Oceňovaná inscenace NoD Quijote s Davidem Prachařem v hlavní roli.
4. 12. 20:00
VEJCE
Nová komedie Petra Kolečka a Tomáše Svobody o zahrádkářství, lásce a rakovině.
6. a 7. 12. 20:00
Light on the Darkness
Vizuální a pohybová podívaná – běžně za 300 Kč.
11. 12. 20:00
DrumTrek Visual
Koncert a show bubeníka Pavla Fajta a videoperformera Víta Krause.
15. 12. 20:00
Farma v jeskyni: Čekárna
Týdeníkem Respekt oceněná jako nejlepší taneční inscenace.
16. a 17. 12. 20:00
VRRh ženy kamenem
Taneční jukebox Lenky Bartůňkové s názvem VRRh ženy kamenem.
20. 12. 20:00


autor: Tereza Přibylová

Tanečnice, performerka a divadelní režisérka Iona Mona Popovici vstupuje na prkna Alfreda ve dvoře s představením, kde slov není třeba. Osobitá choreografie zaměřená na detaily a podstatu pohybového znázornění děje nenechá ve vzduchu viset jediný otazník. Přesvědčit se můžete sami na listopadovém představení Work in Regress pt I. & pt II.

Vizuálně pohybová představení Work in Regress pt I. & pt II. jsou cestou z prázdného a opuštěného prostoru, kde nic nelze ovládnout ani vlastnit, do místa, kde je vítězství a vlastnictví považováno za neodpustitelný a zásadní prohřešek. To celé se snad může zdát velmi poetické, ale jednoduše, kdo by na vlastní kůži nezažil: „Za úspěch jsi vždy po zásluze potrestán.“ Téma je to tak pro každého z nás velmi blízké, Iona vše dokázala vtěsnat do dvou 30minutových představení. Zasáhnou vás koncentrovanou silou.

Premiéra!
Alfred velký sál
ne 27., út 29. a st 30. 11. 20.00

Lenka Vágnerová a Pavel Mašek, kmenoví tanečníci souboru DOT504, se rozhodli oslovit známou autorskou dvojici SKUTRu Lukáše Trpišovského a Martina Kukučku. Výsledkem je komorní celovečerní dílo s pracovním názvem TWINE, kde se jako host představí Petr Vančura.

Twine vyrůstá z charakteristického stylu DOT504 a čerpá ze specifičnosti fyzického divadla. Projekt chce ukázat splétání lidských osudů v současné společnosti, které s sebou nesou humorné i smutné příběhy našeho života. Na scéně uvidíte nevšední až absurdní scény, které se během života přiházejí a se kterými je nutné se vyrovnávat, řešit je – anebo je přímo vytěsnit ze své mysli.

SKUTR
Autorská představení SKUTRu kombinují tanec, pohyb, akrobacii, loutky, projekce, lightdesign, text a zvuk. Dosavadní představení byla inspirovaná internetovou komunikací (Nickname), andersenovskými tématy (Understand), tradicemi (Malá smrt) či novým cirkusem (La Putyka) a dalšími. Kromě volné autorské tvorby Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský režírovali také na předních českých scénách a v zahraničí, zejména v Polsku a Srbsku.

Lenka Vágnerová
Tanečnice a choreografka. V současné době je členkou souboru DOT504, účinkuje v inscenaci La Putyka souboru Cirk La Putyka a ve francouzském souboru Brumachon-Lamarche CCNN v Nantes. V minulosti působila v souborech u nás i v zahraničí a získala ocenění za interpretaci na festivalu TanecPraha 2005, Nokia Dance Award 2003, nominaci na Cenu Thalie v roce 2003, 2005 a 2010.

Jako choreografka vytvořila například inscenaci „Mah Hunt“ pro taneční soubor DOT504, projekt „Quadrans“ souboru Elledanse v Bratislavě a „Nikdy krásný zpěv“ pro taneční skupinu ME-SA. Vytvořila i řadu choreografíí a pohybových spoluprací pro činoherní divadla.

Pavel Mašek
Pavel Mašek vystudoval sociální a kulturní antropologii na Filozofické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Jako tanečník Pavel spolupracoval s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, Thomasem Steyaertem, Antonem Lachkým, s maďarským choreografem Puttó – Isztvan Juhos, s Liz King, se skupinou nového cirkusu Cirk La Putyka a dalšími. Věnoval se capoeiře pod vedením profesora Pacocy. Pavel byl nominován na cenu za nejlepšího tanečníka roku 2009 v rámci festivalu Tanec Praha a v roce 2011 na festivalu Česká taneční platforma.

Petr Vančura
Herec Petr Vančura stanul na scéně divadla Disk v Erbenově Kytici, v původním Havlíkově a Suchého muzikálu Elektrická puma či Baladě o velkém kostlivci. Vystupoval na prknech Klubu Roxy či Studia Ypsiolon. Petr Vančura není obsazován jenom do alternativních divadelních rolí, ale občas je vidět i v dramatičtějších a pro divadlo klasičtějších rolích, k nimž lze zařadit Ivana z Dostojevského Bratrů Karamazových či postavu detektiva Hercula Poirota z představení Orient Expres. V současné době je členem pražského alternativního divadla Alfred ve dvoře.

Premiéra 24. listopadu od 20:00 hodin v teatro NoD. Repríza 25. listopadu od 20:00. Veřejná generálka 23. listopadu od 20:00.
Více na www.nod.roxy.cz.

autor: Tereza Přibylová

Masochisté to mají v dnešní době opravdu těžké. Aby dosáhli svého cíle, nestačí BDSM komunita, Kaufland a ani brigáda u vysokých politiků.

Jak už název představení napovídá, divadelní hra se týká sado-masochistických praktik. Vše je ale podáno s humorem a příběh masochisty, který hledá své štěstí, je velmi zábavný a dobrodružný. Nedokázal jsem si představit, jak je v dnešní době náročné realizovat se jako masochista, který, aby dostal takzvaně na držku, musí vynaložit velké úsilí.

Čtveřice herců (Tomáš Kobr, Richard Fiala, Tomáš Jeřábek a Zuzana Onufráková) předvedla neskutečný fyzický výkon, kdy s vtipem a lehkostí ztvárnili několik různých postav, včetně Ekonomické krize, Filozofujícího koně či politiků, byli neustále v pohybu a hráli naplno – samozřejmě s vhodnými rekvizitami, jako je devítiocasá kočka, klece a formuláře. Jistě vás zaujme i zvukomalebný text s paradoxním slovosledem, který postavám dodává na komičnosti.

Divadlo Letí se již od roku 2005 zabývá současnými hrami, nebojí se spolupracovat s debutanty a nezalekne se žádného tématu, například romské menšiny (Bílý palcát aneb konečné řešení), genderových problémů (Rodinné blues), či tématu homosexuality (Po Fredrikovi). Jen varujte svoji partnerku, na jaké divadlo jste ji pozvali.

Roman Sikora: Zpověď masochisty
Studio Švandova divadla
Štefánikova 57, Praha 5
čt 24. 11. 19:00
170 Kč

Nultý ročník Akcentu – mezinárodního festivalu divadla s přesahem – proběhl loni na podzim v Praze a v Banské Bystrici. Od 15. do 20. listopadu se letos v Divadle Archa a v jeho okolí uskuteční oficiální první ročník.

Akcent je festival sociálně a politicky angažovaného divadla a představí tvůrce, pro které je umění prostředkem komunikace, společensky prospěšnou či společensky kritickou aktivitou. Festivalový program kromě divadla nabídne také koncerty, workshopy, prezentace, filmové projekce nebo site-specific projekty. I v loňském roce se prezentovaly projekty sociálních intervencí – např. jak guerilla gardeningem zvelebovat neutěšeně vyhlížející prostranství ve městech sadbou květin.

Dějištěm Akcentu se stane divadlo Archa a také přilehlá prostranství, která „v sobě nesou znaky sociálních a ekonomických proměn, otevřených či skrytých sociálních tenzí a konfliktů,“ jak píše na stránkách festivalu Jana Svobodová, jeho umělecká ředitelka.

Na ulici začíná projekt Královského vlámského divadla Occupied City (Obsazené město), ve kterém poezii vlámského básníka Paula Van Ostaijena ztvárňují rapeři či pouliční zpěváci.

Studenti AMU v čele s Riet Mellink z Nizozemí a domácího Jiřího Havelky představí site- specific projekt Sousedé (Neighbours) odhalující tajemství každodenního života v okolí Archy.

Osobní prožitek na téma osamělosti, neužitečnosti a naděje je tématem zvukového experimentu tvůrčího týmu Divadla Archa Pojď se mnou. Prostřednictvím hlasu v MP3 přehrávači diváci nahlédnou do světa vietnamských stánkařů. Happening v prostoru Holešovické tržnice je založen na individuálním prožitku každého zúčastněného.

Stejně jako loni naše uši potěší uskupení hudebníků ze všech koutů světa Allstar Refjúdží Band, které tentokrát vystoupí v rámci jednoho večera s hiphopery, protagonisty představení Královského vlámského divadla Occupied City. Multikulturní a multietnická hudební skupina hraje kurdský folk a pop, akordeon východoevropského stylu, čínský pop, švýcarské nápěvky z hor a kabaretů, kletzmer a dixieland. „Nenašli jsme jediný styl, který by kapelu sjednocoval, což nakonec vytvořilo ideální situaci pro vývoj vlastní originální muziky,“ popisuje Allstar Refjúdží Band kapelník Michael Romanyshyn, který na Akcentu povede hudební dílnu.

Domácí divadelní soubory zastoupí sdružení Inventura se svým Kabaretem na konci světa nebo kolektivní autorský projekt divadla Alfréd ve dvoře Tělovník obecný / Corpus Vulgaris. Další tvůrci, kteří pracují formou komunitního umění, sociálních intervencí či se zabývají sociálními tématy, se představí v rámci prezentace projektů Urban Buran v KC Zahrada na Chodově.

Zpestřením festivalového programu bude cyklojízda do Divadla Archa pořádaná ve spolupráci s iniciativou Auto*Mat, karaoke nebo Homeless travesti show Karla Lampy.

Více informací a kompletní program naleznete na www.akcentfestival.eu

Nora, postava vypůjčená ze stejnojmenné Ibsenovy hry, opouští manžela i děti a buduje si novou existenci. Jednotvárnou dřinu v textilní továrně po večerech střídá „hledáním sama sebe“.

Vidina mužné kapitalistické náruče a „teplého vycházkového kožichu“ však poněkud modifikuje Nořiny ideály i razantnost jejích činů. Začíná příběh plný neočekávaných zvratů s očekávaným koncem.

Scénograf Martin Chocholoušek skvěle navodil množstvím industriálních prvků starých továrních hal atmosféru dvacátých let minulého století, hudba Miloše Orsona Štědroně pak podtrhuje jednotlivé obrazy a chvílemi pomáhá odhalit, „kdo je padouch a kdo hrdina“.

Vynikající Kateřina Winterová v roli Nory je duší i tělem celého představení, ostatní postavy představují spíše jednotlivé lidské typy, jednající podle předem dané „šablony“ (příkladem je chůva Annemarie v podání Zdeny Hadrbolcové zosobňující staré dobré časy svéhlaviček a pilných hospodyněk, vždy připravených dmýchat oheň rodinného krbu: „Vrať se k manželovi a dětem a všechno bude zase dobré, uvidíš!“).

Čekáte-li od „levicové feministky“ příběh plný obžaloby mužského pokolení, překvapí vás Jelinková dobře mířenou střelbou i do ženských řad. Ani na jedné straně nezůstává ona pověstná suchá nit. Ostatně, běžte se přesvědčit sami.

Elfriede Jelinek: Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností
Nová scéna Národního divadla
Národní 4, Praha 1
ne 13. 11. 19:00
110–260 Kč

Splést se může každý. Ovšem omluvit se, a navíc tak, aby to chytlo u srdce, to dokáže málokdo. Třeba Pavel Kohout spolu s hudebním doprovodem Miloše Černého a herecké podpory Ondřeje Kavana.

Omyly Pavla Kohouta z dob jeho mladicky nadšeného komunistického světonázoru jistě netřeba rozebírat. V divadle Viola na jaře vzniklo představení, které mnohé jeho motivy chování a labyrint úvah odkrývá. Stalo se tak u příležitosti křtu Kohoutovy knihy nesoucí stejný název jako komponovaný večer sám, tedy Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem.

Kohoutovy peripetie jsou pestré a dávají nahlížet průřez nejen jeho vlastním životem, ale celými novodobými dějinami naší kotliny v trochu jiném světle. Ve světle, které probarvuje i obvykle šedá či černobílá místa z hodin dějepisu. Ostatně nedokážu si představit poutavější suplování výkladu než právě tuto hodinu a půl.

Pane Kohoute, jaké období vnímáte jako nejmilejší?
Dnešek. Ale každej den dneska! (smích) Protože já už trochu přesluhuji, takže jsem rád, že to takhle ještě běží. Nové představení si moc užívám a musím podotknout, že je to zásluha těch dvou hochů. To oni to celé vymysleli, já dodal jen tělo. A také jsem se postaral o výbor a uspořádání textů, protože jsem chtěl, aby vznikla taková cesta kolem života za 80 minut.

Pavel Kohout: Můj život s Hitlerem, Stalinem a Havlem
divadlo Viola
Národní třída 7, Praha 1
pá 11. 11. 20:00
250 Kč
Soubor textů a písní z představení vychází na CD Sorry (možno zakoupit v divadle Viola)

Knihu Mariuse Szczygieła Gottland není nutno dlouze představovat. Je možné zachytit všechny zákruty a spletitosti české historie i na divadelních prknech? Po ostravském Divadle Jiřího Myrona se o to pokouší i Švandovo divadlo na Smíchově.

A to si bere na pomoc dva triky. Tím prvním je ztvárnění více osobností jedním hercem. Ten druhý se jmenuje „Facebook“. Ano, už zase ono neustále připomínané prokletí dnešní společnosti. Pomocí promítání různých facebookových statusů jednotlivých osobností tvůrci docílili efektivního propojování děje. „Josef Goebbels je ve vztahu s uživatelkou Lída Baarová.“ „Tomáš Baťa, prodejce nejkvalitnější české obuvi – toto se líbí uživateli Antonín Baťa.“

Ne že by facebookové projekce byly nepostradatelné, jednotliví herci přepínají mezi velkým množstvím charakterů rychle a přesvědčivě. Během minuty tak můžeme poskočit o několik desetiletí dopředu a zase zpět. Kdo nečetl knihu nebo nezná všechny dějinné souvislosti, si však pravděpodobně nespojí vše. Ale hlavní, na přeskáčku vypravované hitorické linie jsou zřetelné. Baťa, Goebbels/Baarová, smrt Jana Procházky, stavba Stalinova pomníku, Golden Kids. Nejdůležitějšími motivy jsou případ „pochodně 2003“ – mladíka Zdeňka Adamce, který se v roce 2003 upálil po vzoru Palacha a Zajíce na protest proti konzumní společnosti a samozřejmě v posledních několika dekádách v kulturní sféře nepřehlédnutelně viditelný Karel Gott.

Scéna je v tomto případě jednoduchá – stačí pár židlí, hercům obleky, mimika dělá divy. Gottland ve Švandově divadle se s předlohou vypořádal důstojně. Vhodné pro ty z vás, kteří byste zachtěli oprášit si své historické znalosti či si užít divadlo s netradiční narativní formou.

režie Petr Štindl
scénář Petr Štindl a Dodo Gombár
dramaturgie Lucie Kolouchová
hrají Martina Krátká, Patrik Děrgel, Zuzana Onufráková a další

„Divadlo Letí svým ztvárněním slavného gay monodramatu Po Frederikovi opět potvrdilo své výjimečné postavení na české alternativní scéně suverénním pojetím angažovanosti v palčivých tématech současné společnosti,“ píší Divadelní noviny.

V roli Johana exceluje Ivan Lupták, který si tak poprvé vyzkoušel vystoupit sám bez hereckého partnera před diváky. Sám o této zkušenosti říká: „Je těžké být na jevišti sám a nemít se o koho opřít. U Fredrika mě naštěstí drží silný příběh, takže se na scéně nemusím cítit osamoceně.“ Podle režiséra Petra Haška „… je to příběh o lásce, životní vitalitě a smrti, který se může dotýkat jak párů homosexuálních, tak i heterosexuálních.“

Hra popisuje život Johana, který právě skončil střední školu a definitivně zjistil, že s holkama bude jen kamarádit. V den svých jednadvacátých narozenin potká Fredrika a zamiluje se. „Na svoje dvacátý první narozeniny jsem se seznámil s Fredrikem. Nebo přesněji řečeno, on se seznámil se mnou, protože on oslovil mě. Ten večer se mi změnil život.“

V tento den začíná nejkrásnější a zároveň nejtragičtější kapitola Johanova života. Dokáže Johan žít i … po Fredrikovi?

Hostování inscenace Po Fredrikovi proběhne u příležitosti queer filmového festivalu Mezipatra. Divadlo Letí se navíc zapojilo do národní kampaně boje proti AIDS ve spolupráci s občanským sdružením Art For Life. Benefiční pražská představení proběhnou 13. a 18. listopadu ve Švandově divadle.

Divadlo LETÍ
Mattias Jesper Brunn: PO FREDRIKOVI
Překlad: Miroslav Pošta
Režie: Petr Hašek
Dramaturgie: Marie Špalová
Výprava: Jitka Nejedlá
Produkce: Magdaléna Zelenková
Hraje: Ivan Lupták
6. 11. od 19:30 hodin v HaDivadle
Více na www.divadlo-leti.cz