Operní árie, zvuk harfy, beatbox a prazvláštní kňučení – to je koktejl namíchaný CocoRosie.

Nadpozemská hudba
Sesterské duo CocoRosie vystoupilo 27. července po třech letech v pražském Divadle Archa se svou novou deskou Grey Oceans. I v novém albu sestry pokračují v zajetých kolejích „freakfolku“. Posluchač se opět vnoří do snového světa, kde se Sieřin operní zpěv rozpouští v elektru a podivné nosové kňourání Biancy dotváří temné drum’n'bassové pasáže. I přes všechnu podobnost s předešlými deskami Grey Oceans nevyznívá tak depresivně a melancholicky. Z noční můry se Coco a Rosie dostaly do pohádkového světa.

Velkým překvapením koncertu bylo, že kňučení Sierry je počítačově upraveno jenom minimálně. Naživo zní její hlas ještě neuvěřitelněji. Koncert CocoRosie je velkým poslechovým zážitkem, ale představovala bych si ho spíše v komorním jazzovém klubu než v přeplněné Arše.

Various Artists
D-I-Y (Do It Yourself, The rise in the independent music industry after punk)
Soul Jazz Records

Tato kompilace vyšla sice už před pár lety, ale je skvělým hudebním dokumentem k tématu DIY. Obsahuje i miničasopis s rozhovory a profily kapel, ze kterého jsou i následující řádky a rozhovor s Geoffem Travisem z record labelu Rough Trade.

překlad: Martin Mikuláš, Phono.cz

Po punkovém roce 1977 se v Anglii vyrojila řada nových nezávislých vydavatelství, obchodů, studií, manufaktur, distributorů, DJů a časopisů. Kapely a labely vznikaly mimo již rozjetý hudební průmysl a postrádaly znalosti o vedení podniku. Nová pravidla a struktury řízení tak vznikaly téměř náhodně, což vedlo ke společnému smyslu pro vedení a spolupráci mezi obchody, labely i umělci. Smlouvy pro umělce s férovým podílem 50 % pro label a 50 % pro kapelu se staly standardem. Dělaly se většinou jen na jedno album a kapela pak mohla klidně přejít k jiné firmě. Šéf Factory Records Tony Wilson dokonce prohlásil, že kapelám patří vše a vydavatelství nic. Tento rovnostářský přístup vedl k vytvoření formace později známé jako Cartel, první nezávislé sítě k distribuci hudby, kterou inicioval Geoff Travis z record shopu Rough Trade.

Record shop Rough Trade jsi otevřel někdy v roce 1976 nebo 77. Měli jste na krámě jenom punk?
GT: Byl to spíš „pre-punk“, bylo to asi šest měsíců před punkem, když jsme otevřeli. Na začátku jsme měli spoustu secondhandových rockových desek jako Tim Buckley, Van Morrison, Jackson Brown a samozřejmě The Stooges a New York Dolls. A hodně reggae, lokální, protože jsme byli v místní reggae komunitě. Pak se kolem nás strhla ta punková bouře a najednou to bylo všude. 101ers hráli v Albionu a do obchodu začali chodit lidi jako Mick Jones, Steve Jones nebo Billy Idol.

Aby se mrkli, jestli máte jejich desky?
GT: Možná se přišli podívat, jestli je máme skladem. Ale ještě předtím, než je začali vydávat, měl náš krám už nějakou reputaci. Vozili jsme zajímavé desky z Ameriky jako třeba první Pere Ubu, kterou vydal David Thomas vlastním nákladem. Dozvěděli jsme se o nich a psal jsem těm lidem dopisy, jestli je můžeme koupit. Tak jsem se seznámil s Edem Bahlmanem a Ginou Franklin z 99 Records, kde vydávali ESG, Liquid Liquid atd. Část mé práce nákupčího bylo nacházení neobvyklých věcí, které nikdo jiný neměl, doslova jsem je stopoval. Například v Paddingtonu existoval takový label – šli jste nahoru a tam seděl Francouz Larry a měli Sky Dog. To byli lidi, kteří přivezli první EP od Flaming Groovies, Sick of You od Iggyho Popa, bootlegy Velvet Underground a tak. Spousta lidí k nám pro takové desky chodila. Sky Dog byli dobrý, protože to byli tak trochu hipíci, ale milovali punkovou hudbu. V bytě na Ladbroke Grove bydlel se mnou taky chlapík jménem Boss Goodman a ten uspořádal festival Fun City, kde hráli MC5. Byla to totální katastrofa. Boss byl lunatik jako třeba Hells Angels, milej kluk. Otevřeli jste jeho ledničku a tam nebylo nic kromě pět let starýho mlíka a hromada LSD. Ale byla to legrace. Ladbroke Grove toho hodně pamatuje. Hippie scéna, Jimi Hendrix, sídlili tam Island Records a když se to zkřížilo s punkovou scénou, byla to skvělá lokalita.

Dokončení rozhovoru z tištěného časopisu.

Kolik jste prodali kopií jedné desky v obchodě?
GT: Kupoval jsem od každého kusu tak 50, takže docela dost.

To bylo všechno na krám?
GT: Ano, tenkrát se to vše prodalo v obchodě, ale nápad založit distribuci vznikl právě tehdy. První kapela, která za námi přišla s vlastním singlem, byli Desperate Bicycles. Přišli jako že tohle jsme udělali a vypadali upřímně. Tak jsem řek jó, zajímavý, to zní dobře, trochu divně, pár jich koupíme. A tím to začalo. Přišel Green ze Scritti Politti a přinesl svou desku, Skank Bloc Bologna, taky Daniel Miller a přinesl pásku T.V.O.D a Warm Leatherette. Já jsem byl za pultem, pustili jsme to nahlas a když se někdo ozval od pokladny s dotazem, co to je, bylo to dobrý znamení.
Když se objevili Buzzcocks se Spiral Scratch, bylo to velký. Jejich manažer Richard Boon přijel do Londýna a pustil nám pásku a my na to, to je skvělý! Byl to první nezávislý singl vyrobený v Anglii, který šel dobře na odbyt. Co si pamatuju, tak se ho prodalo několik tisíc. A s tím přišel nápad, že bysme měli mít národní distribuci.

Jak jste to udělali?
GT: Přirozeně potkáváš lidi se stejným smýšlením a nápady, tak jsme se seznámili s ostatními obchody v zemi. Spřátelili jsme se s Petem ze Small Wonder, obchodu z Walthamstow, protože vydal Patricka Fitzgeralda a první singl Cure a my jich koupili hromady. Pak jsme poznali další obchody, Jeffa z Probe (Liverpool), Boba z Last Up At Fast (Edinburgh), Lloyda z Revolveru (Bristol), atd.

Byly to obchody podobné Rough Trade?
GT: Ano, všechny vypadaly docela stejně, všichni měli podobné nápady. Kolem bylo spousta muzikantů, co dělali fakt dobrý věci a nám se líbil nápad dělat si vše sami (DO IT YOURSELF). Když jsi byl v kapele, přišel jsi i na to, který obchody by prodávaly tvoje desky, a tak se začala tvořit síť. My jsme ji nazvali Cartel a snažili se ji profesionálně řídit. Brali jsme to naprosto vážně – napůl obchodně a napůl politicky – s cílem vytvořit řádnou nezávislou distribuční celonárodní síť. To znamenalo, že už jste nemuseli být u velké nahrávací firmy, nepotřebovali jste třetí stranu, abyste mohli prodávat svoje desky. Díky této myšlence jste měli svůj osud pod kontrolou. Byla to skvělá věc a fungovalo to. Rostlo to a rostlo a děly se úžasný věci, například když se Tony Wilson snažil získat smlouvu pro Joy Division u EMI, jejich manažer Rob Gretton prohlásil, že na to serou a udělají si to sami, a šli do toho s Factory. To byly zlomové okamžiky.

Takže Rough Trade distribuovaly Factory?
GT: Jo, všechny ty skvělý labely, Factory, 4AD, Mute, Creation. Roky jsme pro ně dělali takové potrubí a posílali to do světa, fungovalo to výborně. Pamatuju se na rozhovor s Tonym – myslím, že album Swell Maps vyšlo ve stejný den jako Joy Division – a Tony se ptal, kolik jsme toho prodali. Řekl jsem mu nějaké číslo a bylo to víc než Joy Division! O pár let později toho samozřejmě Joy Division prodali mnohem více, ale byla to zábava a duchovně nás to naplňovalo. Crass přišel do krámu s Johnem Loderem, který později založil Southern Studios a pak Southern Distribution. Crass se objevil ve vší své parádě, vypadal trochu vystrašeně a nemohl být milejší. Vzali byste nějaký naše desky? Pokecali jsme a něco koupili. Stejný to bylo s Genesis P. Orridge (Throbbing Gristle).

Kolik obchodů bylo v Cartelu?
GT: Klíčové obchody byly Revolver v Bristolu, Red Rhino v Yorku a Leamington Spa, Small Wonder ve Východním Londýně, Geoff z Probe v Liverpoolu, Fast v Edinburghu. Staly se regionálními centry a prodávaly do své oblasti, jako mlíkaři.

Fungovaly tedy i jako velkoobchod?
GT: Ano, byla to centra distribuční sítě a pokrývala jejich území, například Edinburgh prodával do Glasgow a tak podobně.

Takže to byl kolektiv?
GT: Byl to kolektiv v tom smyslu, že jsme spolu všichni mluvili, měli jsme stejné cíle a byli jsme součástí stejné věci, věděli jsme, že můžeme pomoct kapele. Mám na mysli třeba singly Depeche Mode, prodali jsme jich spoustu! A bylo dobré mít v tom systém, základnu a lidi pracující pro stejnou věc. Vydrželo to docela dlouho. A architektem jsem nebyl ani tak já, postavili to lidi jako Richard Scott z Rough Trade. Distribuce sídlila v takové boudě za record shopem. Později jsme se přestěhovali za roh do Elgin Crescent do mnohem větších skladových prostor.

A label běžel současně?
GT: Ano, to byla vždycky moje záležitost. Pomáhal jsem rozjet distribuci a stal se hlavním nákupčím pro record shop. Tak jsem se asi stal A&R manažerem labelu, mluvil jsem s kapelama, co přicházeli se svými nahrávkami.

Když jsi se staral o label, pracoval jsi v record shopu?
GT: Dlouhá léta ano, bral jsem pět liber týdně a zpočátku jsem ještě hrál čtyři noci v týdnu jako DJ v Dingwalls, abych si trochu přivydělal. Hrával jsem tam jenom soulový desky, téměř schválně úplný opak toho, co jsme měli v krámu.

Proč skončila distribuce Rough Trade?
GT: Distribuce skončila, protože se příliš rozrostla. Chci říct, že administrace úplně zkolabovala, katastrofálně, byli jsme příliš úspěšní. Proměnilo se to v ohromný obchod a v jednu chvíli tam pracovalo asi 120 lidí – v Německu, Americe a Anglii. Přijde mi, že s velkým růstem k nám přišla spousta lidí s profesionálním, více konvenčním a obchodním zázemím a mluvili tou manažerskou hantýrkou, což byl pěkný nesmysl. Já jsem docela inteligentní, ale nedokázal jsem pochopit, o čem to kurva mluví. Ten jazyk byl hodně rozvracečský. Myslím, že to hodně pokazili, protože zničili komunitní atmosféru. Fungovali jsme dlouho jako komunita, měli jsme stejné peníze a to vytvářelo úplně jinou atmosféru.

Byli jste proti velkým nahrávacím firmám?
GT: Na velkých labelech vycházela spousta dobrý muziky, ale bylo skvělý, že spousta nových muzikantů chtěla být součástí tohoto nového systému. Skutečnost, že Joy Division zůstali u Factory, že Smiths podepsali smlouvu s Rough Trade, to byly důležité okamžiky.

Je Rough Trade dnes stejný jako dřív?
GT: Ne tím samým způsobem. Myslím že se proměnil v menší a soudržnější skupinu lidí. Tím chci říct, že nesnáším politikaření v kancelářích, je to strašná ztráta času. A Jeanette Lee, která dneska spoluvlastní Rough Trade, byla v kapele Public Image a taky spolu s Donem Lettsem otevřela obchod Acme Attractions na Kings Road. Pořád tak spolu sdílíme stejného ducha. Je to částečně anarchie, částečně punk a částečně přísná pracovní morálka. Je to podivná míchanice.

Existuje dneska nezávislý hudební průmysl?
GT: Ano existuje, ale vypadá už trošku jinak, protože tohle všechno byl specifický okamžik v čase, všechno bylo hodně vzrušují a bylo to jako poprvé na pódiu, něco nového. Dneska je to vzrušující, ale jiným způsobem – samotná hudba je vzrušující. A ty struktury, politika a teoretizování jsou ve finále mnohem méně zábavné, než samotná práce, kterou lidi dělají a co produkují.

Ale kdyby se vám podařilo je dostat do pozice, kde se propojí?
GT: To je pravda. Když se propojí, je to dobrý. Jenom je to dneska dost jiný. Je těžké mít hodně času na přemýšlení o tom, co se děje, když máš skloněnou hlavu a makáš a snažíš se přežít. Je to jiný. Musíš si uvědomit, že na začátku byly hudební noviny jako Sounds, Melody Makers, NME a samozřejmě John Peel. Ti všichni toho byli součástí. Dneska máš samozřejmě internet. Není to o tom, že bychom chtěli všichni zbohatnout. Byl by to hezký vedlejší efekt, ale než se to dozvíš, už seš stejně mrtvej, takže to je hlavně snaha dělat věci, který miluješ.

Ještě pořád vás to baví?
GT: Jo, ani nevim proč. Zažili jsme tolik problémů, ale to je život. Ale taky jsou okamžiky, kdy jsi spokojenej.

Jednou z formací, která přijede do Panenského Týnce a po které fanoušci v Česku už dlouho volají, jsou norští Röyksopp. Připravte se na čerstvý sound, jelikož Röyksopp 13. září 2010 vydají očekávanou desku „Senior“. Vystoupení Röyksopp je neoficiálním svátkem, kapela u nás hrála naposledy v březnu roku 2002.

Junior & Senior
Torbjørn Brundtland a Svein Berge, které společně známe jako Röyksopp, se v průběhu roku 2008 rozhodli, že je na čase přijít opět s novým hudebním materiálem. Ale protože nové desky se v době internetových vydavatelství objevují stejně rychle jako houby po dešti, Röyksopp šli svou cestou – ostatně jako vždy. Připravili materiál rovnou na desky dvě. První z nich spatřila světlo světa na jaře loňského roku. Nesla název „Junior“ a nesla se ve znamení návratu k tanečním a hravým kořenům Röyksopp, tedy na zlatou éru z dob desky „Melody A.M.“. Až uslyšíte vokály švédské zpěvačky Robyn, vzpomenete si na hitový singl „The Girl and the Robot“. Ale Torbjørn a Svein nejsou jen průkopníci hravých chytlavých melodií. Mají i druhou osobnost, o které bude vypovídat právě album „Senior“, kterému díky Open Air Festivalu nahlédneme pod pokličku.

Festivalová kuchařka radí: základem je čerstvý line-up
Ideální kombinace jsou čerstvé ingredience (kapely s novými deskami) s vzácným kořením (kapely, které k nám už dlouho nepřijely) a osvědčenou klasikou (zavedení domácí interpreti). A právě na tento recept vsadili na Open Air Festivalu. Ve festivalovém menu tedy najdeme jména jako Faithless, Kosheen DJ set, Sunshine, Monkey Bussines, Toxique, Tata Bojs, Ohm Square, ale i IM Cyber, Suki, Moguai a další.

Festival v malebném prostředí
Open Air Festival několik měsíců hledal místo, kde by se usídlil a pořadatelé projeli republiku křížem krážem. „Když jsme dorazili do Panenského Týnce, hned jsme věděli, že dál už hledat nemusíme. Malebné městečko nám padlo do oka,“ říká manažerka festivalu Marie Marková. Lokalita nabízí prostor pro vybudování kvalitního zázemí, ale i možnost osvěžení v nedalekém přírodním koupališti nebo příležitost k výletům za památkami a zajímavostmi v regionu Slánska a Lounska.

Více informací o Open Air Festivalu najdete na www.openairfestival.cz.

Recently the South African band and Youtube sensation, Die Antwoord (“The Answer” in Afrikaans) played to a packed audience 7th July at Lucerna Music bar. The self proclaimed “Zef” masters put on a late yet energetic live show playing material from their debut album “$o$”.

Zef, a slang term from their home region describes a style unique to South Africa which is both modern and trashy at the same time, glorifying past trends while creating something new in the process. The three piece consists of: Ninja, the lanky tattooed leader of the group, the pint sized mother of his baby: Yo-Landi Vi$$er, and DJHi-Tek whos’ ownership of a PC cemented his spot behind the decks. The show was short, fast and loud, offering various styles with a tongue in cheek attitude that had the crowd loving it.

A typically tight set by DJ Tviks rounded off the night with many staying on well past their Thursday night bed time to enjoy what was honestly a seminal event.

S novinkami na vinylových deskách vás seznamuje DJ, moderátor Radia 1 a spolumajitel record shopu Phono.cz Martin Mikuláš.

Bonobo
Black Sands
Bonobo dorazili v červnu opět do Prahy, skvěle zahráli ve vyprodaném klubu a pokračovali v turné. Jejich nové album vyšlo i v limitované edici na vinylu a obsahuje nejen dvě dobře vylisované sto osmdesáti gramové placky, ale i kód k digitálnímu downloadu zdarma. Ten zadáte na webu vydavatelství Ninja Tune a album máte rázem i ve formátu kvalitní MP3.

Various Artists
Tumbélé!
Pánové z labelu Soundway lítají po světě a ze zaprášených krabic se zapomenutými vinyly loví rarity a exotické groovy. Jsou mezi nimi afrobeatové poklady z Ghany a Nigérie, fúze calypsa, cumbie a jazzu z Panamy a na nejnovější kompilaci Tumbélé mapují afrolatinské zvuky francouzského karibiku v letech 1963-74. Místní styl „biguine“ a hudební kontext ostrovů Guadeloupe a Martinik popisuje v bohatém bookletu DJ Hugo Mendez, člen soundsystemu Sofrito, se kterým pořádají v Londýně vyhlášené undergroundové party. Sofrito mix latina a moderních basů si vychutnejte 30. července ve Free-d-baru Mlékojedy, kam Hugo Mendeze přiváží na tropickou party Cabaret Manana.

Various Artists
Freedom, Rhythm & Sound
Civil Rights Movement, Black Power, Malcolm X, Muhammad Ali, Martin Luther King, to jsou jména spojená revolučními myšlenkami šedesátých let, které oscilovaly i mezi jazzovými muzikanty. S hnutím za občanská práva se měnilo i postavení jazzmana ve společnosti. Z baviče se stal umělec a hudba byla rázem způsobem, jak se zapojit do komunity, přestala být únikem. V roce 1965 založil básník Amira Baraka v Harlemu první centrum pro afroamerickou komunitu, kde kromě divadla a poezie pravidelně hráli jazzoví radikálové Sun-Ra nebo John Coltrane. Dekádu před punkovou vlnou kultury DIY začali jazzoví muzikanti vydávat hudbu na svých malých labelech a vlastnit práva ke svým nahrávkám. Spolu s kompilací vychází i kniha FREEDOM, RHYTHM AND SOUND, první kolekce fascinujícího umění albové tvorby. Ikonické obaly těchto jazzových desek jsou jedinečným historickým dokumentem a zachycují první vlnu nezávislé tvorby v populární hudbě.

Open Air Festival dává jedinečnou příležitost být u premiéry některých skladeb z chystané desky britských Kosheen.

V rámci vystoupení Kosheen DJs totiž zazní některé skladby z alba, které kapela intenzivně připravuje ve studiu. Další dobrou zprávou pro fanoušky taneční hudby je vystoupení WeKi DJs, pražských minimal techno producentů, kteří sklízejí úspěch především za českými hranicemi. A do třetice všeho rychlého – zásadní novinkou je, že jeden z návštěvníků festivalu se stane novým majitelem krásného kombi Seat Ibiza SC. Pravidla soutěže stejně jako časový line-up celého festivalu bude už příští týden na internetových stránkách www.openairfestival.cz.

Kosheen DJs zahrají „neslýchaný“ set
„Našim fanouškům zahrajeme některé nové zvuky a aranže, na kterých jsme v poslední době pracovali,“ prozrazuje Markee Substance, polovina britského dua Kosheen DJs. To znamená, že vystoupení této DJské formace na Open Air Festivalu bude nejen plné známých hitovek, ale také nového studiového materiálu. „Půjde i o skladby, které se objeví na nové desce Kosheen, na které pracujeme,“ dodává Markee.

Pro nedočkavé fanoušky přinášejí Substance a Decoder (tedy Kosheen DJs) několik nových studiových mixů, které najdete na jejich Twitter profilu na www.twitter.com/kosheen1, odkud si je můžete také zdarma stáhnout.

Dobré zprávy pro fanoušky minimal techna od WeKi DJs
WeKi, tato čtyři písmena znají více fanoušci „chytré elektronické hudby“ v zahraničí než u nás. Paradoxně jsou WeKi z Prahy, ovšem jejich vystoupení se v poslední době odehrávají spíše v zahraničí (Německo, Francie, Itálie, Jižní Amerika, Turecko…). WeKi budou další kapelou, která na Open Air Festivalu bude představovat své nové album. Jejich deska nese název Evil Kiss a WeKi ji budou servírovat ještě pěkně „za čerstva“, Evil Kiss totiž vyšla v letošním roce.

V loňském roce se Trent Reznor rozhodl poslat na chvíli k ledu své úspěšné Nine Inch Nails. Neznamená to ale, že by odpočíval.

S dávným spoluhráčem Atticusem Rossem a svou manželkou, zpěvačkou Mariqueen Maandig založil nový projekt. Jmenuje se How To Destroy Angels a od 1. června na svých stránkách (www.howtodestroyangels.com) nabízí šestipísňové EP ke stažení zdarma. Mimo to si zde můžete koupit trička, plakáty a samolepky.

Nine Inch Nails jsou obecně označováni za představitele industriální hudby, mnoho skalních příznivců žánru s tím ale nesouhlasí: Reznor podle nich podobně jako třeba Ministry nedělá nic jiného, než aplikuje „divné“ zvuky na formu (pop)rockové písně, zatímco „pravověrný industriál“ narušuje samotnou písňovou formu. Písňovost Reznorovi rozhodně nemůžeme upřít, na druhou stranu – což mu u „skalních“ vysloužilo alespoň nějaký plusový bod – tento studiový mág na svém pracovišti nahrával i s legendou experimentální elektronické hudby Coil, podle jejichž maxisinglu How To Destroy Angels z první poloviny osmdesátých let své nové hřiště nazval.

Posluchač by právem očekával, že seskupení s takto odvozeným názvem bude ve své tvorbě alespoň trochu odkazovat k jeho původci, už proto, že Reznor a Coil byli spolupracovníci a přátelé a v jejich poetikách by se daly najít styčné body. Z šestipísňové ukázky ale jasně vyplývá, že nic takového se konat nebude a že Andělé budou mávat křídly zcela v duchu Nine Inch Nails: rockové rytmy, jenže digitální, trocha electronic body music a „nepříjemných“ zvuků, náhlá zasnění v podobě kýčovité jednoprstové vyhrávky klavíru… a do toho utopený vysoký zpěv Mariqueen Maandig. Člověk má hned pocit návratu do devadesátých let, kdy zasnění alternativci vzývali triphop a Massive Attack s Goldie byli věrozvěsty nových chmurek. Nejvíc na celém projektu překvapí, že Reznorovi stálo za to rozjíždět novou značku. Neboť to, co nabízí s How To Destroy Angels, v podstatě produkoval již pod hlavičkou Nine Inch Nails. Takže nevěřte fámám: nikdo nekončí, nikdo nikam neodchází.

V roce 2005, v okamžiku vrcholící kauzy s Bohumilem Kulínským, koloval vtip o přejmenování jeho souboru. Pointy se chytili herci souboru „Ztracená existence“ a zrodil se mužský sbor Vagyny Dy Praga. Přesně ten, který jste mohli nedávno vidět a slyšet třeba na Miss Agro nebo na letošním Majálesu v Praze i v Brně.

„Právě do Brna jsme odjížděli trochu se strachem. Prostě Pražáci v Brně, to je vždycky napjaté. Ale bylo to výborné. Lidi na nás přišli ze zvědavosti, naše jméno upoutá pozornost,“ potvrzují Alexandr „Lexa“ Guha a Vojtěch „Bráník“ Dvořák.

Vagyny na Majálesu nakonec přilákaly spoustu diváků, i když na jiném pódiu současně hrál Kryštof. Lidé zpočátku netušili, co přijde, ale show a maximální nasazení je zaujalo, a tak zůstali.

Vagyny vznikají
Jak se vlastně tohle obskurní, nezařaditelné, multižánrové, recesistické a provokativním názvem ozdobené hudební těleso zrodilo?

„Původně to byla jen taková akce pro kamarády. V dřevních začátcích nás bylo 8 sboristů a dohromady jsme sdíleli jeden mikrofon. Pak jsme učinili velký krok a rozšířili jsme počet mikrofonů na dva! Začínali jsme se třemi stupidsongy, které měly úspěch, až nás to zaskočilo, takže jsme je na prvních akcích hráli několikrát dokola,“ vysvětlují Lexa a Bráník.

Teď už mají Vagyny Dy Praga písní tolik, že se ani nevejdou do hodinového koncertního setu. A každá je jiná, mají punkovou, metalovou, rock´n´rollovou, country a dokonce i hiphopovou. A každý zpěvák už má vlastní mikrofon.

Vagyny nahrávají
Speciálním zážitkem bylo nahrávání dema. Sbor sborově čekal na profesionálního zvukaře, který ovšem nedorazil, tak se Vagyny rozhodly vzít osud desky do vlastních rukou a odebraly se do garáže jednoho z členů – kytaristy Regenta. Pro sborové nahrávání půjčily speciální mikrofon, který se však ukázal být nepropojitelný s počítačem. Byl tedy zapojen do reprobeden, u kterých stál druhý „nahrávací“ mikrofon, který výsledný zvuk podruhé zachycoval a přenášel do počítače. A tak vznikl nezaměnitelný garážový zvuk prvotiny „Vagyny maj koule“.

Toto album koluje jen mezi skalními fanoušky, druhé album „Živák!“ už na poslech lepší, je nahráno, jak název napovídá, ze živého koncertu.

Kam za Vagynami v létě?
Třeba na festivaly Sázavafest, Voprfest anebo v září na jejich vlastní akci Vagyny Summerday Fest.
„Svůj festival pořádáme hlavně proto, abychom si sami mohli zahrát v hlavním čase,“ říkají oba zpovídaní členové. Už to prý naštěstí nevypadá jako na prvním ročníku, kdy se díky ne zcela dobré organizovanosti celý časový rozvrh protáhl o hodinu a půl, a tak se Vagyny na vlastním festivalu dostaly na pódium jen asi na čtvrt hodiny.

Přesnější odkazy na hudební produkci, klipy a letní harmonogram se dají najít na youtube, bandzone, facebooku či na dalších serverech.

Zajímavosti ze světa Vagyn
Na koncertech se můžete těšit na zvukovou zkoušku kapely Adolf Hilter Revival a zažít tak recesistickou scénku o tom, jak těžký je život neonacistických hudebních uskupení. Tato scénka není pevnou součástí programu, ale pokud se vám poštěstí, můžete členy Vagyn vidět v koupacích čepicích na hlavě, jak parodují neonacistické „oslavy narozenin“. A když budete pod pódiem v kotli, možná dostanete na závěr koncertu od členů souboru lok pravého chlapského pití: vaječňáku a griotky.

Poselství čtenářské a posluchačské obci
Na otázku, zda členové souboru sdělí nějaké poselství čtenářům, jsem se dozvěděla, že v září vyrazí na turné spolu s Míšou Davidem. Tato informace je ale zatím tajná a nesmí se dostat na veřejnost. Proto se poselstvím stala výzva pro organizačně zdatné jedince – to proto, že soubor je plný mladých talentovaných lidí, kteří ale příliš nezvládají organizační věci, jak už se mnohokrát prokázalo. Takže hledají manažera. Nebo spíš manažerku. I když jsou čistě mužským souborem a tuto genderovou nevyváženost měnit nehodlají, manažerku ženu by prý snesli. A asi by ji více poslouchali.

Ty nejžhavější hudební trendy vám představí vycházející hvězda anglický dj a producent Sinden, domácímu publiku velmi dobře známý DJ Tvyks, jedni z nejprogresivnějších domácích djs Felix! a d.MIT.RY a večírek uzavře známá dvojka Kay & Tvzex z kapely Sunshine.

Dj Sinden je známý především svými eklektickými sety, ve kterých dokáže vystřídat od funky, house, hip hop, dancehall až po electro a nenechá vás tak ani na chvilku vydechnout. Ve spolupráci s Joshuou Harveym (aka The Count aka Herve) vytvořil dnes už velmi známou producentskou dvojici The Count & Sinden, která se zapsala do povědomí většiny především svým singlem Beeper, který bodoval hned v několika různých hitparádách. Velmi úspěšné byli i další singly například Hardcore Girls nebo Mega. Provozuje také vlastní label Grizzly, na němž mj. pod názvem WAFA vydává svůj sólový projekt bubeník slavných Basement Jaxx.

Domácím headlinerem je bezesporu DJ Tvyks, který se během své patnáctileté kariéry propracoval mezi elitu domácího DJingu a produkce. Je spoluzakladatelem pražských mejdanů Plastique a Boom Bang Baby!. Jako DJ si zahrál v prestižních klubech prakticky celé Evropy. Jeho sety jsou sestaveny z toho nejžhavějšího a nejčerstvějšího, co se v současnosti děje na světové hudební scéně. Cesta jeho inspirace začíná na křižovatce mezi bassline a electrem, s odbočkou k disco punku, houseu a acid houseu, až k rozvernému baile funku.

DJ Felix! je jedním z mladých českých djů, kteří se nebojí nových stylů a dnes jsou jeho sety plné exkluzivního electra, discopunku, indie, grime, bassline a nejrůznějších breaků, fidget house, baile funku, cosmic disca atd. Od roku 2009 je residentem extravagantní párty Plastique goes Elastique v klubu Radost FX a coby support DJ hraje po boku electro-pop kapely Cartonnage. Felix! byl roce 2009 nominován do kategorie DJ roku v anketě Dance Music Awards 2008.

DJ dMIT.RY od roku 2009 stojí za projektem Neo Violence, jehož cílem je seznamovat české publikum s novými hudebními trendy v elektronické taneční hudbě. Neo Violence je také pravidelná měsíční party, která od dubna probíhá v klubu Central Station na Žižkově. dMIT.RY je stejně jako DJ Felix! také členem Plastique goes Elastique.

Dva hudbou posedlí nadšenci Kay & Tvzex, dobře známí coby aktivní muzikanti z kapely Sunshine, si předsevzali postavit na hlavu dogma DJské etiky a zaběhlých principů a vnést do klubové kultury punkovou drzost. „Jsme možná z pohledu těch, kteří rozjížděli taneční párty v Čechách, úplný diletanti, protože nectíme zavedený pravidla a neumíme míchat dva tracky do sebe. Nemáme vůbec žádný ambice, chceme se jenom dobře bavit a bavit lidi, co jedou v tom, co se hraje v klubech po celým světě.“ A o to na after party United Islands jde především, přijďte se pobavit a udělat pěkně rozjetou tečku za letošním ročníkem festivalu United Islands!

After Party United Islands
MeetFactory, Ke Sklárně 15, Praha 5
sobota 26. 6. 22:00

Španěl Francisco López je asi nejproslulejším hudebníkem – lovcem zvuků současnosti. Jeho diskografie čítá více než stovku nosičů a jde v ní především o to, co má být slyšet.

Připadá-li vám tohle tvrzení jako samozřejmost, uvědomte si, kolik pozornosti posluchačů si uzurpují nejrůznější výpravné obaly, pečlivě pěstovaná image, pouhé pojmenování skladeb či přítomnost na pódiu. López, který po svém publiku chce, aby poslouchalo, svá díla většinou nepojmenovává, balí je obvykle do černých hávů a při koncertech divákům zavazuje oči (aby nebyli diváky ale pokud možno jen a jen posluchači) a nehraje na pódiu, ale zezadu, od zvukařského mixpultu.

Nové album Amarok (až tento text vyjde, novinkou už zcela určitě nebude) tato pravidla, jak je vidět, porušuje; má obal s obrázkem, i když abstraktním, a název. Zdá se, že López postupem času ztrácí svou zarytou přísnost. Hudba-zvuk hodinové skladby ale do žádných bezpečnějších pozic neustupuje: výchozí materiál byl nahrán v několika evropských městech a v Tel Avivu, kdybychom se to ale nedočetli na obalu, nic by tomu nenapovídalo. López považující sám sebe za dědice konkrétní hudby je v Amaroku zcela abstraktní. Žádné zvukové krajinky či barvité pohlednice, ale pozvolna, o to působivěji plynoucí masa hlubokého zvuku odehrávající se po dlouhé minuty na samé hranici slyšitelnosti, což je oblast, již autor zkoumá obzvláště rád. Posluchač má tři možnosti, co si se znepokojivým téměř tichem počít. 1) Zesílit stereo na neobvyklou míru s rizikem, že mu náhlá změna hlasitosti vyrazí okenní tabulky z rámů – což se patrně nestane, Lópeze podobné „lekačky“ nijak neokouzlují. 2) Nasadit si uzavřená sluchátka a poslouchat dlouhé minuty úplného ticha či téměř úplného ticha. Věřte mi, je to neobvyklý pocit. 3) Otevřít proslulé „cageovské“ okno a považovat za součást skladby všechny zvuky a ruchy z okolí, které při poslechu zazní. Samotný López žádnou radu stran toho, která možnost má být považována za „správnou“, neposkytuje. V rozhovoru, který jsem s ním před několika lety vedl, mi na provokativně pitomou otázku jak by si představoval, aby posluchač přistupoval k jeho hudbě, odpověděl: „S radostí. Jako já.“

Amarok, další z řady kompaktů neúnavného muže s mikrofonem a biologa, který s oblibou natáčí nejen ve městech, ale i na těch nejexotičtějších lokalitách, udělá radost tomu, kdo při poslechu hudby nespěchá, obejde se bez jakýchkoli rytmicko-melodicko-harmonických struktur a – last but not least – ví, že poslouchat cokoliv z hučícího počítače či ušních špuntů přenosných chrchlátek je urážkou hudby.

Další ročník oblíbeného hudebního festivalu United Islands se uskuteční poslední červnový víkend a diváci se opět mohou těšit na multižánrovou dávku světové hudby.

Na pražských ostrovech a přilehlých nábřežích zahraje více než 100 kapel z různých koutů planety, mezi nimiž vyniká především Amparo Sanchez ze Španělska, elektro formace Intima z Argentiny nebo The Cinematics z Velké Británie. Z českých interpretů lákají organizátoři na Midi Lidi, Xindla X, Čokovoko nebo Poslední výstřel.

18 klubů a 8 scén
Festival zahájí ve čtvrtek 24. června Klubová noc. Osmnáct pražských klubů včetně Rock Café, MeetFactory nebo nově zrekonstruované Malostranské Besedy zdarma otevře své dveře a nabídne neokoukané české kapely jako Please The Trees, Sunflower Caravan nebo Kazety.

V pátek a v sobotu budou mít diváci možnost výběru z 8 scén rozmístěných po vltavských ostrovech. Hlavní scéna bude na Střeleckém ostrově, jazzová, ethno a world music sekce společně se scénou Radia 1 v parku Kampa, na Slovanském ostrově se představí tuzemští interpreti a o kousek dál v Mánesu se bude hrát elektro.

Filmy na fasádě
Organizátoři akce letos připravili pro návštěvníky i bohatý doprovodný program v rámci sobotního Festivalu volného času, který nabídne pestrý výběr aktivit pro dospělé i děti. Na Střeleckém a Dětském ostrově si návštěvníci mohou zahrát kuličky, frisbee, lakros, vyzkoušet si e-kolo či freeboard nebo shlédnout nějaký film v rámci Fresh Film Walk na fasádě domů v blízkém okolí. Součástí Festivalu volného času jsou také stánky několika neziskových organizací nebo gastronomická přehlídka na Janáčkově nábřeží.

Podpořte festival
Novinkou na letošním 7. ročníku je tzv. Partner Pass. Každý, kdo si kartičku za 100 Kč pořídí, jednak finančně podpoří organizaci festivalu a také získá spoustu výhod. V balíčku ke zvláštní vstupence je katalog s profily všech účinkujících, CD a mp3 největších hvězd nebo speciální program s mapkou. Studenti mohou získat dva Partner Passy za cenu jednoho. Oficiální afterparty festivalu proběhne v klubu Meet Factory.

United Islands
pražské ostrovy, kluby, nábřeží
24.–26. 6. 2010
vstup zdarma

Pražský festival Respekt, exkluzivní a průkopnická přehlídka world music s 12letou tradicí, přináší i letos jak legendy žánru, tak hudbu z dosud nezmapovaných oblastí: pohanské rituály z Jižní Itálie v čistě dámském podání skupiny Assurd, sibiřský punk s tuvinsko-britskými Yat-Kha, voodoo funk z Trinidadu, virtuozní arabské loutny oud z Palestiny, i objevy z bouřlivé hudební scény Etiopie, země, jejíž hudbu jsme u nás dosud neslyšeli. Vrcholem festivalu budou světoví klasikové senegalské hudby Orchestra Baobab, veteráni dakarských klubů i světových megafestivalů.

Pátek:
Anthony Joseph & Spasm Band featuring Joe Bowie (Trinidad, UK, USA)
Kolize hip-hopu s africkou magií, free-jazz z Trinidadu, černošská rebelie na univerzitní půdě, voodoo funk, to vše dohromady charakterizuje hudbu Anthony Josepha a jeho Spasm Bandu. Termíny jako mluvené slovo či slam poetry tvorbu tohoto kosmického básníka z Trinidadu nevystihují, přesnější je „hudební recitace“. Anthony Joseph je hudebník, novelista i rapper a nabízí skvělé koncerty, poháněné masivním funkem a spoustou free jazzové improvizace, kterou řídí karibské voodoo.

Anthony Joseph & Spasm Band jsou naživo unikátní zážitek, v jejich tvorbě se protínají Sun Ra, Mystic Revelation of Rastafari a Last Poets. Joseph je uznáván jako „vůdce černošské avantgardy ve Velké Británii“. Na podium ho přivedla snaha převést svůj rozepsaný román The African Origins of UFOs do koncertní podoby. Během pouhých dvou let pronikl na tak významné festivaly jako North Sea Jazz, Belfort, Roskilde či Blue Note Jazz Festival v Paříži.

Joseph se narodil na Trinidadu, v Británii žije od roku 1989. Napsal tři sbírky básní a oficiálně byl zařazen do seznamu 50 nejlepších černošských autorů, kteří přispěli k rozvoji britské literatury. Na jeho nahrávkách i na pražském koncertu se jako „special guest“ podílí legendární trombonista Joe Bowie, zakladatel průkopnické skupiny Defunkt.

Trio Kazanchis (Etiopie, Francie, Holandsko)
Co mají společného bubeník z Francie, hráč na klávesy a saxofony z Holandska, a virtuoz na tradiční etiopskou lyru krar? Před rokem se několikrát setkali v těch nejlepších klubech bouřlivě expandující hudební scény v Addis Abebě. Jejich hudba vychází jak z moderního, rytmicky unikátního etiopského funku i groove, tak i z tradičních melodií, které spojuje s myšlením evropských avantgardistů-improvizátorů. Krar, menší bratr nejstaršího hudebního nástroje lidské historie, Davidovy harfy, zní v rukou etiopského virtuoza Mesele Asmamawa jako kytara Jimiho Hendrixe.

Etiopskou hudbu už řadu let mapuje v Evropě vydávaná série Ethiopiques, k níž se jako fanoušek otevřeně hlásí například Robert Plant z Led Zeppelin. Loni objevila hudbu této africké země i tak renomovaná značka jako Real World. Ta vydala album A Town Called Addis, které s etiopskými hudebníky natočil Nick Page, ex-člen Transglobal Underground. Doménou Tria Kazanchis je na rozdíl od tohoto studiově orientovaného projektu naopak živé hraní. Bubeník skupiny Fabien Duscombs má dlouholetou praxi z etiopského projektu Tigre des Platanes. Holanďan Jeroen Vissen, hráč na klávesy a saxofon, hraje též s bubeníkem Chrisem Cutlerem a americkou experimentální muzikantkou Amy Denio a navíc je znalcem filmů Jana Švankmajera, k nimž natočil sérii alternativních soundtracků. Trio nese název čtvrti Kazantchis, v níž leží vynikající klub Fendika označovaný za „hudební srdce Addis Abeby“, jehož undergroundová vizáž harmonicky splývá s okolními slumy. Vissen je také častým spolupracovníkem holandské skupiny The Ex, která do Evropy pravidelně přiváží hostující etiopské muzikanty.

Longital (SR)
Tato dvojčlenná sestava se zvukem plné kapely se letos na jaře probojovala z Bratislavy až na největší přehlídku světové alternativy, festival SXSW v Austinu, Texasu, a její poslední album Gloria, které pokřtila na koncertě v New Yorku, proniklo do americké distribuce. Světová média Longitalu přezdívají „kosmopolitní zvukoví designéři,“ ve vlivném britském časopise Rock n’Reel získala Gloria pět hvězdiček a přiměla jednoho z redaktorů, aby vyjel na koncert skupiny až do Vídně. Příběh dvojice je zároveň manifestem tvrdohlavé nezávislosti: na šňůrách cestují vlakem, svá debutová alba vypalovali na PC a prodávali s obaly z domácí laserové tiskárny. Chválou nešetří ani Gerald Seligman, ředitel evropského veletrhu Womex: „Pořídil jsem si dvě z jejich alb, je to úžasné duo.“

Sobota:
Orchestra Baobab (Senegal)
Legenda západoafrické hudby, která se může chlubit kořeny ještě hlubšími nežli velikáni Ali Farka Toure či Youssou N’Dour. Jejich počátky – podobně jako u skupin Bembeya Jazz či Rail Band – sahají do zlaté éry prvních let africké nezávislosti. Dakarský klub Baobab vznikl roku 1970 z popudu vlády tehdy čerstvě samostatného Senegalu, a Orchestra Baobab se stala jeho domácí kapelou. Během sedmnácti let jejich styl vyzrál do unikátní a sofistikované hudební esence, která jako barevné spektrum propojila senegalský feeling s melodiemi ze sousedních Kapverd i s afrokubánskými rytmy. Po rozpadu se původní nahrávky Orchestra Baobab staly ceněnými sběratelskými artikly. O obnovení skupiny se zasloužil roku 2001 britský producent Nick Gold, který podobně inicioval vznik Buena Vista Social Clubu či spolupráci Ali Farky Toureho s Ry Cooderem.

Obnovená sestava debutovala v londýnském Barbicanu, její album s hostujícím Ibrahimem Ferrérem produkoval Youssou N’Dour.

V Senegalu i Kongu měla kubánská hudba srovnatelný vliv s Beatles, po několik dekád se prolínala s africkými styly. Esence afrokubánské hudby, kterou hrály skupiny jako Orquesta Aragon, se tak vrátila na africkou půdu. K bohatosti stylu Orchestra Baobab přispělo i to, že jednotliví členové pocházeli z kulturně odlišných regionů: z jižního pohraničního kraje Casamance, ze severního etnika Toucouleur, a dokonce i z Mali. Vedle pravidelných koncertů v domovském klubu hrála skupina i na slavnostních příležitostech a vládních akcích, a na sklonku své dráhy získala pověst nejlepšího ansámblu svého druhu nejen v Senegalu, ale celé Západní Africe. V té době například získala pozvání do Paříže, kde vystoupila poblíž Vítězného oblouku na svatbě dcery francouzského návrháře Pierre Cardina, a stala se tak první africkou skupinou, která pronikla do světa evropských celebrit. Brzy poté ale došlo ke střídání generací a ke změně hudebního vkusu: na scénu nastupuje Yousou N’Dour, jeho živelný rytmus mbalax hraný na obrovité bubny sabar je pravým opakem sofistikovaného a lehce nostalgického stylu Orchestra Baobab, a skupina se roku 1987 rozchází. Další generace posluchačů ale jejich hudbu znovuobjevuje prostřednictvím archivních nahrávek, a vzkříšení Orchestra Baobab roku 2001 se stává světovou hudební senzací.

Yat-Kha (Tuva, UK)
Tuvinský hrdelní zpěv, khöömei, syrově autentická předloha západního „alikvotního zpěvu“, má v kontextu etnických vokálních technik unikátní roli, srovnatelnou se zvukově drásavými experimenty. Hudební potenciál této paralely objevil jako první Albert Kuvezin se skupinou Yat-Kha na albu Yenisei Punk. Spoluzakladatelem a hudebním architektem sestavy je londýnský punkrockový vizionář Lu Edmonds, který prošel tak významnými kapelami jako Mekons, Damned, 3 Mustaphas 3, a v současné době hraje navíc s písničkářem Billy Braggem i reformovanou punkrockovou legendou PiL.

Yat-Kha obratně balancují mezi staletými tradicemi, punkrockem a elektronikou, díky čemuž si vysloužili označení „punk dálného Východu“. Když Yat-kha vydali album cover-verzí Led Zeppelin a Black Sabbath, původní zpěv Ozzieho Osborna v tomto srovnání obstál jako příslovečné mlčení jehňátek. Na pražském koncertě představí skupina i nový repertoár z alba Poets and Lighthouses, které Albert Kuvezin natočil jako svoji sólovou desku na skotském ostrově Jura, kam se například uchýlil anglický spisovatel George Orwell při psaní světově proslulého románu 1984.

Trio Joubran (Palestina-Izrael)
Loutna oud je pilířem arabské klasické hudby, Trio Joubran ovšem k tomuto nástroji přistupuje zcela novátorským způsobem. Kombinace tří špičkových sólistů připomíná legendární střetnutí Al DiMeoly, Johna McLaughlina a Paco de Lucii. Sestavu tvoří bratři Samir, Adnan a Wissam Joubran, původem z biblického palestinského města Nazaret. Pocházejí z rodu hudebníků a nástrojářů, jejich koncerty oslňují tempem, energií i virtuozitou.

Mají za sebou koncerty v newyorské Carnegie Hall, televizní kanál Arte o nich natočil hodinový film. Prostřední z bratří, Wissam, absolvoval jako vůbec první hráč na oud na prestižním Stradivari Institute v metropoli evropských houslařů, italském městě Cremona.

Zatímco matka bratří Joubranů vynikala ve zpívané poezii muwachahat, která má kořeny v maurské Andalusii, jejich otec je renomovaným nástrojářem a stavitelem louten, jehož zná celý arabský hudební svět. Trio absolvovalo svůj první koncert roku 2004 v pařížských Lucemburských zahradách. Další rok bratři natočili svůj debut pro světově proslulou značku Harmonia Mundi. Skupina byla nominována v hudebních cenách Django d’Or, pronikla do přísně vybíraného programu festivalů Womex a Strictly Mundial, koncertovala v exkluzivním prostředí newyorské Carnegie Hall. Respekt, jaký získala v hudebních kruzích potvrzuje i pozvání izraelského dirigenta Daniela Barenboima na koncert ve Španělsku. V londýnské hale Brixton Academy skupina vystoupila společně s Massive Attack.

Assurd (Itálie)
Svoji transovní hudbu mají i regiony jižní Itálie. Historie syrových rytmů jako pizzica či tarantella, které léčí pavoučí kousnutí zběsilým tancem, sahají do pohanské éry a jejich síla je srovnatelná s berberskými rituály z pohoří Atlas. Sestava ASSURD je jihoitalským all-star-bandem, tvoří ji tři zpěvačky s divokým vzezřením a drsnými hlasy, které se na koncertech doprovázejí na perkuse i akordeon.

Každá z nich je silná osobnost: majestátní Italka Lorella Monti i Enza Prestia, původem z Argentiny, zpívají a hrají na velké tamburíny, nejvíce energie má ale dáma s akordeonem stojící mezi nimi, bohémsky rozevlátá Cristina Vetrone, žena s hlasem Toma Waitse, která střídavě působí jako skřítek a démon. Koncert má neuvěřitelné napětí, a je to právě ona, kdo se nejčastěji ujímá sólové role.

„Pizzica má hodně silný rytmus, a když ten rytmus slyšíte hodinu či déle, nakonec vás ovládne, jako na diskotéce. Když jdeme na nějakou domácí party, tam celou noc hrajeme a tancujeme, vůbec nás to neunaví, asi na tom transu něco bude,“ říká Cristina Vetrone. Poslední rituály pizzica zaznamenal v Salentu ještě před půl stoletím dokumentarista, který se v téže době podílel jako kameraman na Felliniho Sladkém životě. Díky současným skupinám jako Zoe (host festivalu Respect 2001) a každoročnímu festivalu La Notte della Taranta se pizzica stala podobnou součástí jihoitalské identity jako flamenco v jižním Španělsku.

Mário Bihári a Bachtale Apsa (ČR)
Slovenský romský zpěvák, akordeonista a klavírista žijící v Česku. Byl členem skupiny KOA. Vystoupení Mária Biháriho je skloubením romské linie a písničkářské tvorby. Během jeho koncertu zní autorské staré i nové skladby, z nichž některé již téměř zlidověly, a tradiční romské čardáše. Výsledkem je náladově pestrá hudební fantazie. K tomu Mário přimíchává ohnivé koření tradičního cikánského temperamentu, k čemuž si někdy zve také hosty z řad vynikajících romských muzikantů.

Na letošním ročníku Respectu se zpěvák představí s kapelou Bachtale Apsa, v níž jeho akordeon, případně klavír doprovází kytara a zpěv Petera Horvátha, perkuse Radka Siváka a sólové vokály mladé talentované zpěvačky Sáry Kaliášové. Rytmický spodek vede jeden z nejvyhlášenějších basistů u nás a kolega Mária Biháriho z kapely KOA, František Raba. Romský název „Bachtale Apsa“ znamená v překladu Šťastné slzy a kapela se jím odkazuje k pestrosti nálad, které romská hudba přináší.

Další potěšení na Respectu:
Čajovna, kavárna, pivo a masa na grilu, ochutnávka maďarských vín, africké občerstvení, vegetariánské občerstvení Góvinda, etnocatering, vietnamská kuchyně, maďarské klobásy, prodej hudebních nosičů a tiskovin, prezentace nevládních neziskových aktivit, výrobky rukodělných dílen a další…

Speciální program pro děti. Agentura Hospodyňky zajišťuje na festivalu Respect aktivity pro děti od 2 let. Program pro děti zahrnuje výtvarné a sportovní aktivity, ke kterým se mohou připojit i jejich rodiče. Skákání v pytli, malování vlastních triček a další. Novinkou letos bude skákací hrad.

Pro děti ve věku do dvou let lze ve stanu, který je pro tyto účely na festivalu zajištěn, přebalit svou ratolest na přebalovacím stole, nebo ji ohřát v mikrovlnné troubě přesnídávku.

Předprodej: Ticketpro – jednodenní 400 Kč, dvoudenní 500 Kč
Na místě: 500 / 600 Kč
Do 15 let vstup zdarma.
Pro držitele karet ISTC (Isic, Itic, Alive) sleva 50 Kč.

S novinkami na vinylových deskách vás seznamuje DJ, moderátor Radia 1 a spolumajitel record shopu Phono.cz Martin Mikuláš.

VARIOUS ARTISTS – KEB DARGE AND PAUL WELLER PRESENT Lost & Found – Real R&B And Soul
DJ Keb Darge je legenda deepfunkové scény, kterou také od 80. let vytvářel. Kromě desítek skvělých kompilací ho můžete znát z londýnského klubu Madame Jo Jo’s, kde každý týden hraje. Od syrového deep funku sedmdesátých let, kterým zde krmí taneční parket, se dostal zpátky v čase až k soulu a r’n’b padesátých a šedesátých let, tedy ke kořenům černé taneční hudby. Společně s Paulem Wellerem ze Chicaga sestavil vynikající kolekci svých oblíbených skladeb a vy tak můžete objevit opravdový zvuk mod music, soulu a r’n'b, aniž by vám ho musela přezpívat Amy Winehouse.

STONES THROW RECORDS
STRONG ARM STEADY – STONEY JACKSON
Kdo je znuděn objevováním kořenů a chce rovnou něco nového a čerstvého do uší, ať zkusí jednu z novinek undergroundového hip-hopového labelu Stones Throw. Známý producent Madlib se vrací od jazzových experimentů do hip-hopové škatulky spoluprací se Strong Arm Steady. Na desce „Stoney Jackson“ hostuje mj. Talib Kweli.

STONES THROW RECORDS
JAMES PANTS – SEVEN SEALS
Hip-hopových škatulím se naopak vyhýbá James Pants a při čtení mystických knih komponuje své druhé album „Seven Seals“.

SALAH RAGAB and THE CAIRO JAZZ BAND
EGYPTIAN JAZZ
Jazzoví nadšenci jistě zaregistrovali poklady egyptského jazzu, které jsou nám odkrývány v posledních letech. Mezi zásadní alba této donedávna uzavřené scény patří i Egyptian Jazz z počátku 70. let.

Simon Green aka Bonobo s sebou v pondělí do Prahy přiveze dalších šest muzikantů, mezi nimi i zpěvačku Andreyu Triana, s kterou nahrál skladbu Eyesdown. Na koho dalšího se v kapele můžete těsit? Na klávesy bude hrát Ciaran O’Rourke, na bicí Jack Baker, kytaru zmáčkne Ewan Wallace, počítač a činely rozezvučí Andrew Wilkins a dechové nástroje rozfuní Mike Lesirge. Simon bude hrát tradičně na basovou kytaru.

Podle hudebního publicisty Karla Veselého Simon produkuje fúzi elektronické hudby a jazzu. „Nejhorší, co se mé hudbě může stát, je to, že ji někdo začne škatulkovat,“ brání se hudebník původem z Brightonu v rozhovoru pro aktuální Reflex. Prozradil v něm mimo jiné, že vyrostl na DJi Shadow nebo Herbalizerovi. „Skoro jsem nevěřil vlastním uším, když mi zavolali z Ninja Tune a nabídli mi spolupráci,“ vzpomíná na pozvánku do labelu, jehož hvězdy ho ovlivnily a obdivuje je.

A jakou ze Simonova pohledu nejtrapnější nálepku novináři dali jeho muzice? „Chill-wave! Ne, počkat: chill-gaze! Vtipný? To je, nejspíš to má připomínat něco mezi chill-outem a shoegaze. Nemusím snad ani dodávat, co si o tom myslím (smích),“ prozradil Reflexu.

Koncert Bonobo v Lucerna Music Baru se uskuteční v pondělí 7. června. Dveře klubu budou otevřené už od 20 hodin. Vstupenky jsou stále v prodeji v sítích Ticketpro, Ticketportal či v pokladně Lucerna Music Baru, kde ušetříte za manipulační poplatek.

Když minulý rok koncert nakonec zrušili, nejedno oko zaplakalo. Pokud se tedy chcete svézt na vlně triphopu a downtempa, kterou strhne Bonobo na začátku června v Lucerně, přijďte určitě i do KD Vltavská na toto DJské duo.

Thievery Corporation, to je dvojce Rob Garza a Eric Hilton. Pocházejí z Washingtonu, který byl před časem známý svou punkově hardcoreovou scénou, která ovlivňovala dění v celé severní Americe. A co z té doby zůstalo dodnes? Asi jistá političnost tamějších kapel. Pomyslnou štafetu po hvězdách jako Fugazi přebírají Thievery Corporation. Poprvé vešli ve známost na kompilaci DJ Kicks známé producentské dvojky Kruder & Dorfmeister, kde se objevili The Herbalizer. Od té doby se těší čím dál větší popularitě a ke spolupráci na písničkách si zvou čím dál slavnější umělce. Na posledním albu se třeba objevila sitárová virtuoska Anoushka Shankar(mohli jste ji slyšet v rámci Pražského jara 24. 5. v Arše), dcera Raviho Shankara, který jako jeden z prvních začal se svým nástrojem prozkoumávat vody fusion hudby, a tím sitár představil západu. Dcera je neméně aktivní, a tak track Mandala z posledního alba Radio Retaliation jasně vyniká kvalitou. Vedle Anoushky Shankar tu jsou i další umělci jako Chuck Brown, jehož píseň Numbers patří k nejlepším trackům na tomto albu, nebo třeba Femi Kuti ve skladbě Vampires, která jasně ukazuje na genocidu na Africkém kontinentu. Všude, v Kinshashe, Dárfúru nebo Lagosu poletují upíři ze západu a vysávají tak již podlomené africké státy. A tím se dostáváme k druhému rozměru hudby Thievery Corporation, a tím je její političnost.

Asi nejvýrazněji se Thievery Corporation angažují v iniciativě Spojených národů Světový potravinový program. Sám Rob byl s touto iniciativou v Keni a Súdánu. „Radio Retaliation je rozhodně spíš veřejné politické prohlášení“, tvrdí Rob Garza. „Nemůžeš být zticha. Omluva neexistuje. V době, kdy dochází k nerespektování habeas corpus (ustanovení, které zajišťuje každému jedinci právo na důstojné a humánní zacházení, pozn. aut.), v době, kdy jsou známé případy extrémního mučení, neodůvodněných válek, v době ropné, potravinové i ekonomické krize. Je těžké zavřít oči a spát, když svět okolo je v plamenech. Právě teď je nejvyšší čas se ozvat, zvlášť když jsi umělec.“

Pokud tyto dva DJe znáte, zvuk Thievery Corporation poznáte i pod vrstvou hluku v kavárně. Kombinují fragmenty z dubu, acid jazzu a dalších vlivů z různých světových končin jako Indie a Brazílie s lounge pozadím. Ačkoliv by se mohlo zdát, že to vše tvoří hlavně ze samplů a smyček, není tomu tak. Jak v jednom rozhovoru uvedl Eric Hilton: „Lidé si myslí, že se zavřeme na čas do studia, kde je kouzelné tlačítko, které zmáčkneme a z druhé strany vyleze nové album. Ale ne, připomíná to spíš kapelu, než cokoliv jiného. Vezmeme si nástroje a začneme vytvářet základní rytmus.“ Většinou jezdí po klubech se šesti zpěváky, dvěma hráči na žestě, kytaristou nebo sitáristou a dvěma perkusionisty. Rob s Ericem pak dotvářejí živě výsledný zvuk elektronickými smyčkami, beaty a hrou na klávesy. Prozkoumávají i nové technologie. V poslední době experimentují s francouzským hardwarem Lemur, což je v podstatě sampler a řadič s velkou obrazovkou. Ani do tvorby textů zpravidla nezasahují. Pokud zpívá umělec ve vlastním jazyce a jelikož je kapela velmi kosmopolitní, najdeme jich nemálo, nechají text ryze na zpěvákovi. Jen ty anglické s umělci probírají a spoluvytvářejí. A tak vznikají i takové jemné protestsongy jako The Richest Man in Babylon. Thievery Corporation vydávají na vlastním labelu Eighteenth Street Lounge, který je spojený s jejich klubem a barem ve Washingtonu. Další alba, která stojí za pozornost, jsou The Cosmic Game a The Mirror Conspiracy, na kterém se objevila písnička Lebanese Blonde, kterou považuji za nejzdařilejší a která zazněla i na soundtracku k filmu Garden State).

Jen malé upozornění na konec. Původně měli Thievery Corporation hrát v Lucerna Music Baru, pro velký zájem byl ale koncert přesunut do KD Vltavská.

Thievery Corporation
Kulturní centrum Vltavská, Bubenská 1, Praha 7
5. 6. 2010 20:00

pá 28. května v 19:30
Školská 28, Praha 1
Uvádí Galerie Školská 28 ve spolupráci s ČRo–Vltava
Vstupné: 100 Kč (studenti 80 Kč)

John Bischoff
Tvorba Johna Bischoffa je neodmyslitelně spjata s počátky elektronické hudby v 70. letech. Společně s Jimem Hortonem, Timem Perkisem, Davidem Behrmanem, Paulem DeMarinisem a Richem Goldem založil „Ligu automatických hudebních skladatelů“ (The League of Automatic Music Composers), skupinu, která jako první použila síťové zapojení primitivních mikropočítačů pro živou hudební produkci. Od roku 1985 navazuje na tuto experimentální tradici jako člen skupiny The Hub. Jeho hudební jazyk sestává z širokého rejstříku elektronických šumů, tonálních proměn a digitálních chyb. Bischoffovi sonické skulptury však využívají nejen elektronický zvuk. Do hudebního tvaru zapojuje akustické zvuky píšťal, zvonků a perkusí, které nechává souznít se syntetickým počítačovým zvukem. Používá již klasický „crackle box“, analogový nástroj vyvinutý v centru Steim, zvuky hraček a hracích skřínek. Zmíněné nástroje jsou pro něj stejně tak zdrojem zvuku, jako materiál pro počítačovou dekonstrukci zvuku. V současnosti se věnuje skladbě a živému koncertování, vydává na značkách Tzadik, New World, 23Five a dalších.

www.johnbischoff.com

Kenneth Atchley
Kenneth Atchley je americký hudebník, skladatel a zvukový umělec narozený v Libanonu. Jeho tvorba zaujímá široký rámec od zvukových objektů a imersních instalací po koncertní elektroakustické skladby. Využívá bohatý zvukový materiál čistých generovaných frekvencí, elektronický šum i bohatě harmonické zvuky ve spojení se zvukovými objekty a akustickými nástroji. Hudební principy svých skladeb někdy spojuje s videoprojekcí. Důležitou součástí jeho živého hudebního projevu je unikátní akustika prostoru, respektive jemné témbrové a harmonické proměny závislé na pozici posluchače v prostoru. V 80.letech spolupracoval se skupinou Rota-League (spol. se Samem Ashleym, Barbarou Golden, ad). Spolupracuje s choreografy a tanečníky, je autorem opery Edison’s Last Project(ION) a chorální skladby Lumiere de Main. Vydává na značkách Auscultare Research a 23Five.

www.katch.com

Pro každého, kdo myslí, že festivalovou sezónu zahajuje megalomansky komerční Votvírák, máme dobrou zprávu. Letos se již podesáté uskuteční festival bez plotů, zato s jedinečnou atmosférou – Reggae Meeting.

Nadšené začátky
Reggae Meeting patří pod křídla Beat Promotion, stejně jako Realbeat či Let It Roll a mnoho dalších reggae koncertů a akcí pořádaných v průběhu roku. Tenhle je však výjimečný tím, že je pořádán neziskově. První ročník se konal v srpnu 2000 jako menší setkání milovníků reggae a afro-karibské hudby obecně. Byla to spíš freeparty, na místě hrála jedna česká a jedna francouzská soundsystémová stage. Pro svou atmosféru si festival postupně získal oblibu. Je totiž dělán s láskou a pro lidi, připravují ho dobrovolníci a ani produkční tým nedostává honorář.

Další ročníky postupně narůstaly. Konaly se například v malebné lokalitě pod Točníkem nebo na oblíbené pískovně Oplatil u Pardubic. Jako neziskový festival dává Meeting šanci začínajícím kapelám, ale v jeho historii se najdou i zvučná jména, například King Banana, El Condorsito, Muffler a další. Vydatnou podporu každoročně zajišťují stálice české scény – Urban Bushman, United Flavour, Peeni Walli, nebo Dub in da Trip.

Bahenní párty
Loňský ročník byl skutečným vyvrcholením snahy pořadatelů a zároveň důkazem, že atmosféra Reggae Meetingu trhá mraky. Ve čtvrtek před zahájením festivalu totiž začalo pršet a až do neděle nepřestalo. I přes mohutný déšť se nakonec podařilo postavit klasické tři scény – koncertní, dubovou a dancehallovou. Krom nezbytných plachet, celt a gafy tak byly hrdiny víkendu pytle s pilinami, kterými se zasypávaly nejhorší louže. Pracovníci festivalu oblékli místo promotriček igelitové pytle s otvorem pro hlavu a párty mohla začít.

I přes tuto sabotáž ze strany počasí nakonec dorazilo kolem 1500 lidí a atmosféra připomínala legendární Glastonbury – nejen všudypřítomným bahnem po kolena. Odměnou pro statečné byl multižánrový hudební zážitek od reggae a etna po dub, soul, dancehall, latino, jungle i disco. Představilo se několik úplných nováčků, z nichž nejvýraznější byla kapela, která si říká Dub Artillery: „Kapela vznikla na podzim 2006 z trosek předchozí formace Jahzmuzik. K rytmickému základu Balú, Thomas, Sorbák a Ludvík přibyla Nina se zpěvem a Michal s kytarou a mašinkama. Michal taky přinesl spoustu svých hudebních nápadů, kterým dáváme ve zkušebně postupně tvář. Jsme amatérská kapela a naším hlavním motivem je zábava. Snažíme se hrát reggae a dub s původním jamajským feelingem.“ (www.dubartillery.cz)

Letos se Reggae Meeting bude konat o víkendu 28.–29. 5. na Točníku a o vaši dobrou náladu se postarají Bug&Dub, Dub Artillery, ExT, Tribetown, Harambe, Chaotic, Kus Kus Klan a mnoho dalších. V plánu jsou opět tři pódia – koncertní, dub station v produkci německých Rizzla sound a také dancehall, kde přibude i trochu zlámaných beatů. A prý letos přijde i slunce.

Tak doražte, má to být poslední ročník. I když tím produkce vyhrožovala už několikrát… Jah bless!