Pokud jste filmovými fanatiky a máte pocit, že každoroční přehlídky německého nebo třeba francouzského filmu jsou už příliš nudné, mám pro vás dobrou zprávu. Od 11. do 15. ledna proběhl v kině Světozor u nás vůbec první Festival íránských filmů. A velký zájem, který u diváků vyvolal, naznačuje, že by nemusel být ani posledním.

Filmy byly rozdělené do tří sekcí – hrané snímky s ústředním tématem Ženy v íránské kinematografii, dokumenty s hlavním titulem Teherán a krátkometrážní filmy mladých filmařů.

Festival zahájilo drama známého režiséra Asghara Farhadiho Rozchod Nadera a Simin. Film získal několik cen na loňském Berlinale a mluví se o něm i jako o žhavém kandidátovi na Oscara a Zlatý glóbus. Není tedy divu, že právě o tento film byl mezi lidmi největší zájem a sehnat vstupenky bylo prakticky nemožné. I já patřím mezi ty, kterým snímek unikl. Vypravit se na něj ale můžete od 9. února, kdy se objeví v běžné distribuci.

Snímek Je to prosté je spíše nenápadný a na první pohled méně dramatický než Rozchod Nadera a Simin. Možná i proto jej íránské publikum přijalo poměrně vlažně, na rozdíl od odborné kritiky. Režisér Seyyed Reza Mir-Karimi také patří mezi pravidelně oceňované tvůrce nejen v Íránu, ale i na zahraničních festivalech. Hlavní hrdinkou filmu je obyčejná žena v domácnosti, kterou však stereotypní život nenaplňuje a sbírá odvahu k nějakému radikálnímu kroku, jak ho změnit. Cítí se osamělá, schází jí porozumění a seberealizace. Její každodenní činnosti můžete sledovat pod drobnohledem. Největší síla snímku tkví právě v jeho jednoduchosti. Nazvala bych ho jako „realistickou studii života íránských žen“. Mám ráda filmy, které musíte nechat po skončení vstřebat a nechat „doznít“. Tento film patří mezi ně. Hrobové ticho při závěrečných titulcích napovídalo, že i ostatní mají podobný názor.

Dobré znamení pro příští rok
Íránské filmy jsou pravidelně oceňovány na mezinárodních filmových festivalech, a přesto nejsou českému publiku dosud předkládány ve stejné míře jako kinematografie turecká, indická nebo korejská. Festival íránských filmů snad tuto skutečnost alespoň částečně změnil, organizátoři nabídli filmy, na které chodí sami Íránci. Za sebe můžu říct, že mě těší, že díky festivalu jsem poznala alespoň trochu z íránského světa – a soudě podle návštěvnosti nejsem jediná, kdo má v Česku zájem o netradiční kinematografie.

Návštěvu luxusního domu lásky v době přelomu 19. a 20. století zprostředkovává francouzský režisér Bertrand Bonello. Přibližuje jak rozkoš, tak i ponížení a bolest, a ukazuje obě strany mnoha mincí tehdejší zábavy bohatých pánů.

Ve filmu o vzpomínkách z pařížského nevěstince pro ty nejbohatší zákazníky může divák nahlédnout do sugestivních scén, ve kterých kurtizány řeší každodenní strasti i slasti svého řemesla a s ironickým úsměvem a rudou rtěnkou na rtech doufají v lepší zítřky. Scény jsou plné dobových stylizací a největší rozkoš nabízejí v oblasti vizuální. I když film nevyniká výraznými zápletkami ani zvraty, je klíčovou dírkou i do dnešního světa.

Sbírka nablýskaných pozlátek
V Nevěstinci se střetávají příběhy jak zkušených děvek, tak nenápadné pomocnice přezdívané Židovka, která zásluhou zhýralého hosta dostane na památku krvavě se třpytící ozdobu. Ta ji učiní nejvýraznější z dívek a budí v okolí zájem nejen u mužů. Do podniku nastoupí i mlaďounká dlouhovláska, zdánlivě panenského vzezření, která ve svém těle cítí potenciál pro snadné zbohatnutí – aniž by ale měla vzhledem k rodinným poměrům peněz nedostatek. Další z nich, která v tomto nočním domě strávila už nespočet pracovních dnů, se stále snaží svými opiovými chvilkami uniknout z reality. To se nakonec díky zákeřné nemoci z povolání nepodaří jí, ale kolegyni. Scény zobrazují bezvýchodné situace, kdy by dívky raději unikly jakoukoli cestou z tohoto způsobu života, ale přesto doufají, že někdo vykoupí jejich dluhy z minulosti, kvůli kterým většina z nich do podniku přišla. Jejich důstojnost, kterou příchodem do Nevěstince ztratily, jim už ale nevrátí ani to největší jmění. Celé dění tohoto rozporuplného místa řídí Madam a ta se ke konci příběhu setkává s finančními problémy, a musí proto jednotlivé dívky rozprodávat jako kusy nábytku do podniků s horší pověstí.

Dveře z minulosti vedou do současnosti
Tehdejší snahy o reformu společnosti chtěly, aby se dívky tohoto nejstaršího řemesla vzdaly úplně, ale nestalo se tak a změnila se pouze forma provozování tohoto druhu obživy v současnosti. Paralelu s dnešním světem zdůrazňuje i podbarvení filmu současnou hudbou, soulem ze šedesátých let. Hořká pravda v závěru filmu sděluje, že i přes slzy plné spermatu svět mužů a žen rovnocenný nebyl a není.

Nevěstinec (L‘apollonide)
Francie, 2010, 122 min.
režie Bertrand Bonello
hrají Adele Haenel, Jasmine Trinca, Hafsia Herzi, Noémie Lvovsky, Céline Sallette

Když hodíte žábu do vroucí vody, lekne se a vyskočí. Sedí-li ve studené, kterou postupně dovedete k varu, nechá se uvařit zaživa. Aneb lidi žijící v konzumu netuší, jak konzumně se chovají. Sami o sobě říkají, jak jsou štědří, uvědomělí a laskaví a konzum odsuzují. Komedie „Pan Popper a jeho tučňáci“ je toho zářným příkladem. Kapitalistického byznysmena okouzlí šestice tučňáků natolik, že (SPOILER ALERT!) se vnitřně změní, získá zpět svoji rodinu a zachrání budovu. Paradoxně je tato rádoby poučná a dobrotivá komedie bojovnicí proti konzumu zároveň tím nejkonzumnějším odpadem, který jsem viděl.

Kino Aero již osmým rokem pořádá soutěž krátkých filmů Aerokraťas. Mohou zazářit amatéři i profíci a odměnou je promítání před celovečerními filmy. Což je jedna z tradic, kterou se zaslouží zachovávat i podporovat.

Uvedení filmu před platícím publikem může být pro mnohé tvůrce zajímavou příležitostí, pro jiné jsou dostatečnou motivací i hodnotné a praktické ceny v soutěži, například kamera nebo střihačský software. Soutěží se ve třech kategoriích – Amatéři do 10 minut, Profíci do 10 minut (za profíky jsou považováni například studenti filmových škol) a nakonec Minuta film – a ocenění také získali žáci filmového workshopu pořádaného kinem Aero (Aertěk) a vítěz diváckého hlasování. Všechny soutěžní filmy byly totiž s předstihem uveřejněny na www.muvi.cz a internetoví diváci mohli hlasovat pro své favority, čímž se Aerokraťas odlišuje od ostatních soutěží krátkých filmů – při slavnostním udělování cen jsou promítány jen ty nejlepší vítězné kousky.

Jako by nestačilo náhlé úmrtí matky. Ještě musí přijít notář s prapodivnou závětí. Pozůstalí potomci, dvojčata Simon a Jeanne (Mélissa Désourmeaux-Poulin a Maxim Gaudette), jsou povoláni k nelehkému úkolu. Mají předat svému otci a bratrovi matkou napsané dopisy. Do té doby však netušili, že nějakého dalšího bratra mají a o otci se domnívali, že je již dávno mrtev. Pokud však splní daný úkol, budou moci vystrojit matce pohřeb se vší parádou, kterou zasluhuje.

Doutnající požářiště
Od té chvíle začíná pátrací akce odehrávající se v matčině rodišti. Dvojčata, zvyklá na pohodlný život v Kanadě, jsou konfrontována s drsnými podmínkami vyprahlé arabské země, kde jejich tajemná máti strávila období svého mládí. Zjišťují, že o svém původu vědí žalostně málo. Tuto dějovou rovinu prolíná vyprávění o životě tvrdé a neústupné ženy – jejich matky. Každý si ji pamatuje pod přezdívkou Žena, která zpívá. Často svým hlasitým zpěvem totiž dávala najevo, že ji protivník přes veškerou jeho snahu nezlomil.

Vkusně a bez patosu
Film Požáry (Incendies) získal řadu ocenění, mezi nimi například osm cen na Genie Awards či cenu za nejlepší kanadský film. Právem. Byla jsem dokonale vtažena do silného příběhu odehrávajícího se ve fiktivní arabské zemi zmítané náboženskou válkou, kde lidský život nemá zdaleka takovou hodnotu, jakou mu přisuzuje naše západní kultura. Spolu s hrdiny jsem se napjatě blížila k odhalení rodinného tajemství, kterým jsem byla i přes jeho mírnou předvídavost v závěru šokována.

Na snímku se mi kromě vynikajících hereckých výkonů a silného příběhu líbí především zdravý vypravěčský odstup, který nenutí divákovi své postoje ani se z něj nesnaží vymačkat násilím slzy dojetí, přestože k tomu zápletka vysloveně vybízí a stačilo by přidat několik smyčců a patosu v dialozích, aby dojetí mohlo propuknout naplno. Očistné slzy však nepřijdou. Nejedná se také o žádný průměrný film, na který byste mohli druhý den jen tak zapomenout.

Požáry (Incendies)
Kanada/Francie, 2010, 130 min.
režie Denis Villeneuve
hrají Lubna Azabal, Mélissa Désourmeaux-Poulin, Maxim Gaudette

Filmasia svým zaměřením na u nás nepříliš distribuovanou, ale značně populární asijskou kinematografii láká specifické publikum. Dvanáct filmů promítaných od 1. do 4. 12. ve Světozoru pocházelo zejména z Jižní Koreje.

Kompletní retrospektiva jihokorejského režiséra Bong Joon-hoa (Pes, který štěká, nekouše, Vzpomínky na vraha, Mutant, Tokio! a Matka) pěti filmy zabrala téměř polovinu festivalové nabídky. Kvalita jeho filmů byla nicméně dostatečným odůvodněním. Bong Joon-ho právě natáčí v barrandovských ateliérech svůj nový film Snow Piercer a mohl tak Filmasii osobně navštívit – své filmy osobně uvedl, ale také se zúčastnil diskuze s diváky.

Dramaturgicky se Filmasia drží svého konceptu z loňského roku. Tehdy poprvé upustila od do té doby tradičního uvádění filmů jedné země a dalších doplňujících snímků, například žhavých asijských novinek. Loňský rok a letošek už se soustředí čistě na současnou asijskou tvorbu, větší prostor dostávají žánrové filmy, kterých si jiní festivaloví dramaturgové méně všímají a k českému divákovi tudíž mnohdy nedoputují.

Návštěvník Filmasie by teoreticky měl po čtyřech dnech opouštět kinosál s daleko jasnější představou o současných trendech v asijské tvorbě. Já jsem si třeba znovu potvrdil asijskou hravost, míchání vážného s komických až absurdním, jistou afektovanost a sklony k podivnostem. Mému srdci nejbližší byl Joon-hoův Mutant (2006), film, který je – překvapivě – o obří, lidmi se krmící, stvůře. Patetický, megalomanský, místy značně nesmyslný monster film se zároveň bere zcela vážně jako snímek společenskokritický a sociologický, zároveň je parodií sebe sama a monster filmů obecně. Že to zní jen jako jakýsi nesmyslný spletenec? Taky že je. Ale drží pohromadě a má svou kvalitu. Stejně jako většina uvedených filmů.

Naposledy nechal o sobě Vinterberg vědět syrovým sociálním dramatem Submarino. Příběh dvou bratří, kteří si kladou za vinu tragickou událost z dětství, když zemřel jejich novorozený sourozenec, o něhož se starali místo své alkoholu propadlé matky, byl čirým vymítáním dobré nálady. Nový snímek se sice bude odehrávat v provinčním městečku těsně před Vánoci, ale čekat pohodový film na zimní prázdniny by bylo bláhové. Portrét obyčejného muže, jehož pouze malá poznámka, náhodná lež vyvolá v malé komunitě stav kolektivní hysterie, která propukne v téměř středověký čarodějnický lov na jeho hlavu a jeho následný boj o vlastní důstojnost a možná i život, zaručeně rozplyne nespokojenost s nechtěnými pletenými ponožkami pod stromečkem. Premiéra filmu se očekává v závěru roku 2012, takže konec světa.

Prvním baletem, který byl natočen technologií 3D, je příběh o dívce Giselle, která se po smrti stane vílou. Představení bylo zaznamenáno ve významném ruském Mariinském divadle a v hlavních rolích tančili Natálie Osipová a Leonid Sarafanov, jedni z nejlepších baletních mistrů současnosti.

Záznam ve 3D není jen zoufalou snahou přinést kvalitní balet obyčejným lidem, ale také novou formou baletu jako takového. Nevýhodou divadla je, že divák usazen na jedno stálé místo má po celé představení pohled na scénu jen z jednoho úhlu, zatímco v záznamu se střídají záběry v detailech (v případě Giselle zabírají tyto záběry celé postavy) se záběry v celcích (celé pódium) a velkých celcích (celé divadlo). Proto divák v kině vidí výraz v tváři hlavní hrdinky, aniž by musel používat kukátko, a v dalším střihu uvidí celou taneční kreaci padesáti tanečnic.

Podobné záznamy představení, oper a baletů – například ze státní opery v New Yorku – jsou již běžnou záležitostí, včetně přímých přenosů z těchto akcí. 3D projekce nabízí ale i třetí rozměr tance a vtáhne diváka do děje.

Jedinou nevýhodou baletu v kině je, že se nejedná o tak významnou událost, na které bych mohl vyvětrat frak a cylindr a závidět lidem v lóži. Stačí jen dojít do jednoho z kin Aerofilms a nasadit polarizační brýle.

Se svým novým snímkem Turínský kůň ohlásil Béla Tarr konec své kariéry. Po 33 letech bylo řečeno vše a nemá cenu se opakovat. Definitivní postoj nemohl maďarský režisér vyjádřit lépe, protože jakási všeobecná konečnost a nechuť či spíš nepotřeba zbytečně hovořit je protkaná celým filmařským epitafem.

Vozka táhne koně, fouká silný vítr, trmácejí se po kamenité cestě. Přichází žena viditelně mladší než vozka. Zbaví koně vozíku i otěží a ustájí ho. Převléká muže. Ten před ni stojí jaksi nedominantně, pokorně a stařecky vděčně. Později se dozvídáme, že jde o dceru a otce, který má jednu ruku chromou. A tady bych mohl skončit. Poslední film Bély Tarra nemá zápletku. Rozhodně ne ve smyslu, jaký jsme většinou u filmu či dramatu zvyklí chápat. Dosloužilý maďarský režisér optikou svého vyprávění zde akcentuje takové situace, jako je prostá příprava brambor v horké vodě, jejich následné loupání a konzumace, převlékání z pracovního oděvu do domácího, osedlání koně či zapálení lampy. Příběhy se rituálně opakují v drobných obměnách. K samotnému vyprávění skrze postavy filmu dojde pouze jedinkrát, aby bylo jinou z nich v zápětí odbyto. Jejich vzájemná komunikace je omezená na emocí zbavené úsečné povely či strohá sdělení typu „jsou hotové“ anebo „jíst se musí“.

Konec všeho bytí začíná pozvolna mohutným neústupným vichrem, apatií koně, který zničehonic přestal žrát a jen na svém místě ve stáji odevzdaně civí, jako by se na něho přenesl mlčenlivý zánik Friedricha Nietzscheho zmíněného v úvodu snímku. Studna vyschla, vítr je neústupný a nechuť se již přenesla i na obyvatele skromného domu. Pokus opustit stavení se velice záhy jeví jako nemožný, utéct není kam. Smrt je nevyhnutelná.

Přes svoji zdánlivou diváckou nevstřícnost, ať už jde o asketický střih ve spojení s dlouhými několikaminutovými záběry nebo o vyprázdněnou naraci, přináší Turínský kůň paradoxně úlevu, neboť divák nemusí bedlivě sledovat všechny intertextové odkazy, jako například u romantického konce světa v Melancholii Larse von Triera, který si často libuje v metafikci. Místo toho se stačí ponořit do dlouhých až plíživých kamerových jízd, které se vždy v přesný okamžik zastaví, aby následný záběr mohl vykrystalizovat ve zcela fotogenický obraz s dokonalou kompozicí, který by už stačilo jen zarámovat. Všudepřítomný pocit zmaru dokresluje ústřední a zároveň jediný hudební motiv Mihály Viga, je definitivním zhudebněním nevyhnutelného.

Celý snímek ovšem stojí a padá na estetické distanci, jež se v případě Tarrova filmového epilogu smršťuje na nekompromisní líbí/nelíbí. Pro jednoho může Turínský kůň představovat hluboký a intenzivní duchovní zážitek, pro jiného navždy ztracených a nepochopitelných 146 minut života uvnitř potemnělého kinosálu. Existenciální tíha dopadá těžce na hruď v obou případech.

Turínský kůň (A Torinói ló)
režie Béla Tarr, Ágnes Hranitzky
Maďarsko/Francie/Německo/Švýcarsko/USA,
2011, 146 min.

Probíhající rekonstrukce kinokavárny měla za následek, že všichni návštěvníci se museli spokojit s holými zdmi, pivem v plastu a toitoikami na dvorku – včetně finské velvyslankyně či divadelního režiséra Miroslava Krobota. Ten adaptoval Kaurismäkiho Muže bez minulosti pro Dejvické divadlo a zúčastnil se tak odborné diskuze.

Ale když se na situaci podívám z pohledu organizátorů, musím hluboce smeknout. I přes nedůstojné podmínky kino nezavřeli. Aero zná své publikum. Zajímavější než samotné podmínky byl pochopitelně samotný průběh festivalu – 5 dní (5.–9. října), 16 filmů, diskuze, finská sauna přímo na dvorku Aera, sobotní koncert kapely Marko Haavisto & Poutahaukat.

Koncert se stal jedním z pomyslných vrcholů. Dalším pak byla projekce nejnovějšího Kaurismäkiho filmu Le Havre. Ten byl u nás zatím k vidění pouze na mimopražských festivalech a na svou premiéru v kinodistribuci ještě čeká. Z jednoho ze svých předchozích filmů Bohémského života si Kaurismäki pro Le Havre vypůjčil postavu spisovatele Marcela Marxe (Sakari Kuosmanen).

Kdybych měl doporučovat, rozhodně by vám neměla uniknout Smlouva s vrahem, příběh o muži, který chce spáchat sebevraždu, ale nenalézá k ní odvahu. Tak si svou smrt objedná. Ale jak už to chodí, zamiluje se a chuť do života se vrací. Zvrátit rozhodnutí, které jej může stát život, je ale už pozdě. Další z mých doporučení je Juha nádherný němý film, Kaurismäkiho pocta počátkům filmového umění. Nebo Calamari Union – surrealismus v Helsinkách. A vlastně cokoli.

Kaurismäki dokáže točit dramata, absurdní filmy i komedie. Všechny jeho filmy jsou vlastně složeny z těchto tří složek, záleží jen na jejich vzájemném poměru. Až karikované archetypy nemluvných Finů, nepravděpodobný děj, suchý, černý humor. A také patetické happyendy, za které jsem ale já osobně vždy velmi vděčný. Být šťastný v Kaurismäkiho světě je totiž docela těžké.

Aktuální snímek Lůno mladého maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa sebou přináší spoustu otázek ale žádné odpovědi. Už úvodní titulky mohou svou minimalistickou stylizací působit dost nepřívětivě a jaksi neklidně. Bílý text běží nerušeně na šedém pozadí, aniž by jeho tok provázela hudba. Stejně šedivá a nehostinná je i pláž, na které se seznámí Rebecca (Eva Green) a Thomas (Matt Smith).

Jejich pouto nevyslovené dětské lásky roztrhne Rebečin odlet do Japonska, ze kterého se vrací po více jak deseti letech už jako mladá žena. S příjezdem domů přicházejí po léta vysnívané polibky. Mladý pár nestačí ani setřást divný pocit ze vzkříšené lásky a jsou opět odděleni. Tentokrát nadobro Thomasovou nečekanou smrtí.

Místo zármutku Rebecca vyzdobí dětský pokoj a přinese Thomasovým rodičům formulář schvalující vytvoření jeho klonu, který sama porodí. A zde začínají zásadní konflikty příběhu a eticko-morální dilema. Rebecca porodí svého milence, který se však podruhé na svět nedostává skrz její lůno, ale císařským řezem. Z milenky se přesouvá do role matky a jako každá jiná matka každého jiného dítěte musí malého Tommyho kojit, přebalovat, učí jej chodit, mluvit, jíst. Stále není těžké její sobeckou volbu pochopit. První náraz přichází ve scéně, kdy si Rebecca zhruba 11letého Tommyho prohlíží při společné koupeli pohledem, ve kterém není nic mateřského. Ona totiž ani jeho „opravdovou“ matkou není a on není ani „opravdovým“ Tommym. Nemá vzpomínky, zkušenosti, paměť originálu, z něhož vzešel. Je pouze uměle vytvořeným člověkem, který nese jeho identickou podobu. Rebecca mu chce jeho původ alespoň naznačit ještě v době, kdy má pubertu daleko před sebou, a sdělí mu, že jeho otec zemřel (je tedy otcem sám sobě?), a on odpovídá „Myslel jsem, že se jen vrátil na svou planetu.“

Pokud chcete někoho naklonovat, nejdříve se ho zeptejte
Tušení, že něco není v pořádku, roste s Tommyho dospíváním a vrcholí setkáním s matkou původního Thomase, kterou vidí poprvé a zároveň naposledy, neboť on pro ni představuje zhmotnělý přízrak přinášející nikoliv útěchu, ale bolest.

Konfrontace se skutečností, že je klonem někoho, kdo žil před ním, vede ke ztrátě všech jistot týkajících se jeho identity a dosavadního života. To nakonec vede k násilnému vniknutí do Rebečina lůna, které jí ale zjevně nevadí. Jako by se skrz ni chtěl dostat zpět do prázdnoty nebytí, tedy před okamžik umělého stvoření. Proč považovat jejich pohlavní styk za incest? Nikoliv proto, že Rebečino tělo sloužilo jako líheň, ve které se plod vyvíjel, ale kvůli tomu, že Tommyho vychovávala. Tommy od Rebeccy pak odchází a děkuje jí za druhou šanci k životu. Za altruistku ji ale považovat nelze, druhou šanci nikomu nedala, jen vytvořila její iluzi – protože co mají Thomas/Tommy originál a kopie společného kromě genetické informace?

Rebečinu volbu motivovalo hlavně odmítnutí smrti, nedostatek síly přijmout trvalé odloučení od člověka, na kterého čekala dlouhé roky. Zda si byla vědoma možnosti, že Tommy od ní nakonec odejde, lze jen polemizovat – ve filmu nad tímto důsledkem neuvažuje, stejně tak jako nepřemýšlí nad dalšími následky svého jednání. Nakonec se ukáže, že s klonem Tommyho přišla o panenství a čeká s ním dítě. Otázkou zůstává, zda si i on, podobně jako Oidipus, vypíchne oči a v cárech opustí svůj dosavadní život.

Kopie musí z kola ven
Přes stěžejní téma genetického inženýrství se nejedná o žádné neuvěřitelné sci-fi. Lůno má spíše podobu komorní lovestory rozehrávané na pozadí „co kdyby…“. I když se tímto snímkem Benedik Fliegauf zastává klonování, nevyhýbá se ani problematice s tím související (jako ve filmu naznačená xenofobie vůči klonům) a nutí k zamyšlení nad začleněním replikovaných bytostí do společnosti. Neuvážené Rebečino jednání by však bylo možné číst i jako varování před nekontrolovaným užíváním výsad moderní technologie. Tím by se tak mohlo přiřadit k filmovým a literárním dílům jako je Brave New World, Blade Runner, Never Let Me Go nebo The Boys from Brazil, jejichž vize světa genetického inženýrství je znepokojivá.

Mohlo, jenomže Lůno je přes všechny ty otázky, ke kterým může vybízet, spíš perverzní romancí o znovunalezené lásce, lépe řečeno o pokusu získat ji zpět. A to je jen dobře, protože netradiční způsob vyprávění něčeho známého je to, co se počítá. A co se týče toho klonování, není to jen další krok v hledání elixíru života?

Lůno (Womb)
Režie Benedek Fliegauf
Německo/Maďarsko/Francie,
2010, 111 min.

Nejaktuálnější a cenami ověnčené hrané i dokumentární snímky z Německa, Rakouska a Švýcarska opět přicházejí do kin díky přehlídce německy mluvených filmů DAS FILMFEST.

Na 26 snímků bude uvedeno ve dnech 19. až 23. října v pražských kinech Lucerna a Evald. Následně se atraktivní výběr filmů přesune na dalších pět dní (24.–28. října) do brněnského Kina Art. Čtyři festivalové sekce zaostří na rebelující hrdiny i režiséry, dotknou se tématu smrti a umírání, nahlédnou za Berlínskou zeď v 60. a 70. letech (50. výročí její stavby připadá právě na letošní rok) i na další významné historické události 20. století. Návštěvníci festivalu se mohou těšit také na řadu zajímavých hostů z řad tvůrců a producentů.

Přehlídka filmů je rozdělena do čtyř kategorií: Die Rebellen/Rebelové, Die Schwelle/Na Prahu, Die Doku a Die Mauer/Zeď. Rebelové nabídnou například filmový debut dokumentaristy Andrease Veiela s názvem Kdo, když ne my, který letos získal bronzovou německou filmovou cenu. Osvěžující pop-drama s prvky komiksu o dospívání dvou kamarádek režisérky Zisky Riemann, Lollipop Monster, zamíří na Das FilmFest rovnou ze soutěžní sekce letošního festivalu v Karlových Varech. Další diváckou lahůdkou bude jistě i historické velkodrama Poll v režii Chrise Krause o zvratech v Evropě v létě roku 1914, těsně před vypuknutím první světové války.

Rakouská tvorba bude zastoupena například debutem režisérky Marie Kreutzer Bez otce. Snímek byl letos uvedený v rámci soutěžní sekce festivalu Berlinale a v Grazu na Diagonale 2011, kde toto intimní drama o životech zmatených potomků jedné hippies komunity ověnčily hned čtyři trofeje.

V sekci Na prahu se představí ukázky pro tvrdší nátury jako například švýcarský snímek Nemocniční piráti vyprávějící o pětici teenagerů čekajících na ortel při léčbě rakoviny nebo úspěšný thriller Pastýřova panenka, držitel ceny Prix Walo 2011 za nejlepší filmovou produkci a ceny poroty za výpravu na Švýcarské filmové ceně 2011.

V rámci sekce Zeď se mohou diváci těšit na satirickou road-movie Sváteční řidiči z roku 1963, která se po několika desetiletích konečně dočkala přijetí ze strany německých diváků. Autorem scénáře je Wolfgang Kohlhaase, který loni získal na Berlinale cenu Zlatý medvěd za celoživotní dílo. Kromě toho budou na festivalu vůbec poprvé k vidění snímky ve 3D, a to dokument Wernera Herzoga Jeskyně zapomenutých snů 3D a taneční film Wima Wenderse PINA věnovaný tanečnici a choreografce Pině Bausch.

Na festival přijala pozvání vedle Zisky Riemann a Andrese Veiela celá řada filmových tvůrců a producentů. Svůj snímek osobně uvedou například režisér nejnavštěvovanějších švýcarských filmů posledních deseti let Michael Steiner, který přiváží film Pastýřova panenka, nebo režisér a scenárista Karl Markovics, u nás známý především jako hlavní hrdina seriálu Komisař Rex, uvede film Dýchat.

Das Filmfest pořádá Goethe-Institut Prag ve spolupráci s Rakouským kulturním fórem a Švýcarským velvyslanectvím v Praze. Všechny filmy budou uváděny v originále s českými titulky. Předprodej vstupenek začína v pražských kinech 5. října.

Více na www.dasfilmfest.cz.

autor: Silvie Marková

Přišel čas, kdy se zhmotnil i český král komiksu Alois Nebel. Cesta vede přes Sin City Roberta Rodrigueze.

Právě, zfilmovaný Sin City, možná i díky své věrnosti předloze, udělal na Pavla Strnada, spoluzakladatele společnosti Negativ, takový dojem, že řekl Jaroslavu Rudišovi a Jaromírovi 99, ať Aloise pošlou nejbližším expresem na plátno. Strnad taky vyhmátl Miroslava Krobota, který je navíc taky z Jesenicka. Pak k sobě přibrali ještě Tomáše Luňáka, pro kterého je Alois Nebel celovečerním režijním debutem. Že nepůjde o hraný film, bylo jasné už od začátku. Jenže klasická animace se zdála příliš dětská a důležité bylo udržet atmosféru příběhu. K otázce jak zachovat výtvarnou podobu napověděl snímek Waking Life Richarda Linklatera, ztvárněný pomocí rotoskopie (viz box).

Znamenalo to, že se každá scéna, obrázek po obrázku, musela převést do masek z vektorových křivek v patřičném softwaru. Převedení jedné scény může trvat jeden týden, ne-li pět, záleží samozřejmě na její délce a složitosti. Tým animátorů ze studia Tobogang měl kromě animace na starosti také pozadí a kompozici. Práci usnadňovalo i výrazné bílé nalíčení herců a černé zvýraznění vrásek, kterých se mohli animátoři držet. Část animací, paradoxně také scény poválečného odsunu, mělo na práci drážďanské studio Balance.

Kdo na reálu šetří, má virtuálně za tři
Co se týče interiérů, všechny byly natáčeny v Barrandovských studiích. Exteriéry nejsou jen z Jeseníku, ale také z pražských Stodůlek. Za Bílý Potok posloužila Malá Morávka, kde se natáčel Freonový duch Zdeňka Zelenky.

Hlavně díky formě, do jaké se film převáděl, bylo možné při samotném natáčení šetřit. Někdy postačila jenom provizorní holá budka, kus prkna za železniční přejezd. Z denní scény se mohla stát záhy noční, celkem snadno se dodělal sníh, déšť, bouřka, vlastně všechno. Tím se také rotoskopie liší od běžné animace, kde mají animátoři na starosti herectví samotných postav. 3D animace se pak postarala o vlaky a jiné vehikly a 3D motion tracking pomohl převést pohyb kamery do digitální podoby, stručně řečeno.

Od původního záměru použít jenom černou a bílou nakonec autoři upustili, protože to prostě nefungovalo. Přesně díky téhle chybě se například pohřbil ambiciózní francouzský snímek Reneissance, ve kterém dominovala černá. Protože neměli tvůrci z čeho vycházet, pracovali metodou objevování, rozdíl mezi verzemi prvního testu a nynější podobou je jako peklo a varhany.

Film o filmu Alois Nebel

Film o filmu Alois Nebel from Negativ Film on Vimeo.

Naši redaktoři vybrali filmy, které mají rádi a které jsou z jakéhokoliv důvodu „divné“. Co jiného také doporučit pro zlatavá odpoledne babího léta, kdy světlo odnášejí pavoučí vlákna ve větru, a tmy valem přibývá.

Ink
popisuje Anna Mothejlová
Film Ink pro mě představuje velmi netradičně pojaté téma života a smrti. Režisér Jamin Winans si pohrává nejen s otázkou a možnými odpověďmi, ale i s okamžiky, kdy se musíme rozhodnout, co je pro nás a naše blízké skutečně důležité.

Ve filmu se prolíná několik prostorů, které se doplňují, ale zároveň divákovi dopředu nic neprozradí. Nejen napětí z nepředvídatelnosti děje, ale i odvážné vizuální zpracování mne nutí nad filmem Ink přemýšlet a jen tak na něj nezapomenout.

Ink
režie Jamin Winans
USA, 2009, 105 min

Donnie Darko
popisuje Sára Šimáčková
Jen o vlásek unikne smrti – málem ho zabije motor z letadla, který spadne přímo do jeho pokoje. Po čase ale vyplývá, že Donnie Darko není jen obyčejný dospívající kluk. Trpí představami o děsivém králíkovi, který ho nabádá ke špatným věcem a přesvědčuje ho o konci světa. Dokáže Donnie ovládnout svou představu nebo se dočista zblázní a stane skutečně nebezpečným?

Donnie Darko
režie Richard Kelly
USA, 2001, 113 min

Vodnické zpívánky
popisuje Antonín Brinda
Jeden z vrcholů letošní Letní filmové školy. Nepochybně budoucí kultovní snímek: soft porno (respektive zástupce japonského žánru pinku eiga – populárního proudu japonské kinematografie, ve které je vždy několik erotických scén povinností), muzikál a monster film v jednom. Mrtvý středoškolák se vrací získat přízeň své lásky, bohužel je z něj teď vodník. Takže to není tak snadné. A má rád okurky. A zpívá a tančí. Ale hlavně: je to ten typ filmu, který nabíjí optimismem a energií!

Vodnické zpívánky (Onna no kappa)
režie Shinji Imaoka
Japonsko/Německo, 2011, 87 min

Dünyayi Kurtaran Adam
popisuje Antonín Brinda
Vítěz v žebříčku „nejrozporuplnějších filmů“ na stránkách ČSFD. Nestoudná vykrádačka Hvězdných válek – totožná je nejen hudba, ale ve filmu se objevují i scény z Lucasova opusu. A pravděpodobně nejslavnější turecký sci-fi snímek. Hrdina s magickými rukavicemi. Červení medvědi. Mumie. Technika skákavého boje. Úchvatné zvláštní efekty vytvořené barevnými dýmovnicemi. Balvany z papundeklu. V roce 2006 se v Turecku tento velmi úspěšný film dočkal svého pokračování: Dünyayi Kurtaran Adam‘in Oğlu.

Dünyayi Kurtaran Adam
režie Çetin Inanç
Turecko, 1982, 91 min

Mazací hlava
popisuje Antonín Brinda
Sice provařená klasika, ale na seznamu podivností rozhodně nesmí chybět. Režijní debut Davida Lynche je plný znepokojivých zvuků, zneklidňujících odkazů a tísnivých situací. Henryho účes, píseň In Heaven, porcování kuřete, svět za radiátorem, hučení a navíc to děsivé mimino (brr)! Příběh o nešťastném mladém muži a o tom, jak je složité být otcem.

Mazací hlava (Eraserhead)
režie David Lynch
USA, 1977, 90 min

Písně z druhého patra
popisuje David Vo Tien
„Milovaný budiž ten, kdo sedí.“ Chladný švédský film inspirovaný dílem peruánského básníka Césara Valleja, ve kterém se plouží absurdní postavy, dávno mrtvé či naprosto zbídačené, které spolu mluví, ale neposlouchají toho druhého. Generál v den svých stých narozenin vzdává hold Göringovi, Tomas skončil v blázinci, protože „psal básně, dokud se z toho nepomátl“, Kalle je pronásledován ruským chlapcem popraveným nacisty, který hledá svou sestru. „Být člověkem není jednoduché.“

Písně z druhého patra (Sånger från andra våningen)
režie Roy Andersson
Švédsko, 2000, 98 min

Harold a Maude
popisuje David Vo Tien
Další variace na téma (nevšední) láska natočená podle románu Colina Higginse. Harold znuděný životem plným luxusu předstírá sebevraždy, jezdí v pohřebním voze a chodí se dívat na cizí pohřby, kde jednoho dne potká Maude. Ta si užívá naplno života, raduje se z každé drobnosti a ke smrti, které už unikla během holocaustu, přistupuje důstojně. Uvedení kontroverzního snímku čtyři dny před Štědrým dnem filmu moc neprospělo, ale nakonec ustál i to. Komedie pro náročné, řekl bych.

Harold and Maude (Harold and Maude)
režie Hal Ashby
USA, 1971, 91 min

Čas
popisuje David Vo Tien
Jak daleko je člověk schopen zajít, aby uchránil lásku od jakéhokoliv stereotypu? Obavy, které pomalu přerůstají v posedlost. Ideál krásy a křehkost identity, jejíž částí je i obličej – který je možné přetvořit k domnělé dokonalosti. Ale i přesto je člověk touž osobností jako před operací. Jen s jinou tváří. Gesta, zvyky a chování zůstávají stejná.

Čas (Shi gan)
režie Kim Ki-duk
Japonsko / Jižní Korea, 2006, 97 min

RRRrrrr!!!
popisuje Karel Hejkrlík
Francouzská komedie, která rozhodně nepatří do žádné klasiky a nezískala žádná ocenění. Přiznám se, že když jsem ji viděl poprvé, řekl jsem si „no to je ale kravina“. Dokonce mě iritoval příběh, ztvárnění a film mi přišel celkově trapný. Pak jsem ho ale viděl podruhé a přistihl se, že se těším, až přijde tahle scéna a až se objeví tahle postava, která řekne tuhle hlášku. Napotřetí jsem si už pamatoval většinu úžasných vtipů a celý film jsem se nepřetržitě smál. Kouzlo asi spočívá v opakovaném zhlédnutí, stejně jako musím naposlouchat vážnou hudbu, než se mi zalíbí. Kámen!

RRRrrrr!!!
režie Alain Chabat
Francie, 2004, 98 min

Drogy jsou špatné. Zabíjejí mozkové buňky a mysl i tělo strádají. Feťák začne zanedbávat svůj zevnějšek, své blízké, domácí práce a práci obecně. To můžeme vidět na každém rohu. Jenže existuje droga, po které se mozek naopak nastartuje, donutí vás dát svůj vzhled, domácnost i kariéru do latě a přinese vám přízeň žen, šéfa i bytné. Dáte si?

Pokud řeknete ano, vítejte ve světě Limitless. Film zpracovává téma dostatečně lákavé a nebezpečné zároveň; tedy mix, který cílí na široké spektrum diváků. S nějakým druhem drogy má alespoň minimální zkušenost každý z nás, když poctivě započítáme nejen alkohol a cigarety, ale taky kávu a čokoládu. Hlad po další dávce a opojný rauš tedy není ničím novým a je stále aktuálním. Aby snímek se zápletkou o drogově závislém sympaťákovi nezapadl mezi tuny příbuzných „béček“, stačilo přidat chytré dialogy, trochu vypiplat scénář, vybrat dobré herce a svěřit vizuální stránku nějakému hračičkovi. A ejhle! Vznikl příběh, který by se klidně mohl stát! Navíc se zrodil charakter, se kterým je snadné se ztotožnit.

Je jím flink, který už nekonečně dlouho píše knihu, zanedbává svou skvělou přítelkyni, svůj byt a sám sebe. Má sice ambice a dokonce i předpoklady svých vzdálených cílů dosáhnout, ale vlastní lenost mu brání. Chudáček malej, říkáte si možná. No a? Tak ať se snaží, lempl! Přece si nemůže myslet, že jednoho krásného dne jen tak spolkne nějakou čarovnou pilulku a všechno najednou půjde bez námahy, nebo co.

Spolkni mě!
A co když přesně taková pilulka existuje? Ve filmu tak staví zmíněného neschopu před nemalé dilema: spolknout, či nespolknout? A pak tedy ještě: spolknout zas a znovu, nebo se vrátit k polodementnímu, těžkopádnému, bordelářskému stadiu?

Běh událostí na plátně staví diváka před otázku, co by dělal on sám v takové situaci. Nabídka je asi podobně lákavá jako lahvička s nápisem „Vypij mě“ ve slavném příběhu o Alence. Jenomže zázračně užívat všech smyslů naplno a rozplétat mozkové závity není možné donekonečna. Je jasné, že vlastnosti nadčlověka jsou jen vypůjčené a že si droga svou daň začne dřív nebo později vybírat. A že o ni začnou mít nemalý zájem i další lidé.

Nechci a nebudu o filmu prozrazovat víc. Určité dějové zvraty jsou více či méně předvídatelné, závěr filmu zůstává podivně otevřený. Hvězdné obsazení tu zastupuje „jen“ Robert De Niro, ale Bradley Cooper je v hlavní roli úchvatný. Přesvědčivě ztvárňuje neschopného losera bezpodpůrných prostředků i perfektního muže s pilulí v břiše. Dám ruku do ohně za to, že jeho kouzlu propadnete a vybaví se vám řada kamarádů z blízkého okolí, kteří vám budou alespoň jednoho z těch dvou alter-eg připomínat.

Rozumný feťák šetří
Jediné, co mi bylo ve filmu trochu proti srsti, byla nerozumná rozhodnutí, kterých se hlavní postavy občas dopouštěly. V některých momentech mě prostě napadlo, že tak chytrý člověk by přece takovou kravinu neudělal. Základní chyba nedostatečné zásoby drogy takzvaně „na horší časy“ mi přišla vyloženě školácká. A taky že z ní pro našeho sympatického závisláka pramenila nejedna potíž.

Na závěr bych ještě vyzdvihla vizuální stránku filmu. Pozměněná realita pod vlivem zázračné látky je na plátně vykreslena tak, že si po filmu nejste úplně jistí, zda vám do kelímku při vstupu do kina náhodou taky někdo něco nepřidal. Překvapivě doporučeníhodný zážitek. Málokdy totiž film znamená zážitek.

Všemocný / Limitless
režie Neil Burger
USA, 2011, 105 min

Myslím, že když jde v současné době kdokoli z nás do kina, neoblékne se jinak než běžně a netěší se týdny. Kina se stala již příliš normální součástí na to, abychom je vnímali jako společenskou událost. Jenže – sály zejí prázdnotou, pokud tedy nejde o mohutnou 3D projekci, což by měl mimochodem někdo zastavit, proč ta posedlost 3D?

Lidé z okruhu Aerofilms se rozhodli přivést do sálů něco nového. Inspirovali se zahraničním projektem, který nabízí divákům trochu jiné sledování filmů a přináší ten tak chybějící „esprit“ ze společenské události. Před čtyřmi lety díky Fabienu Riggallovi a jeho inspiraci filmem Ridleyho Scotta, Blade Runnerem, vzniklo „Secret Cinema“. Stejně jako na těchto akcích v ČR, ani tehdejší diváci do poslední chvíle netušili, kam jdou a na jaký film se podívají. O to ale ani primárně nešlo. Fabien Rigall se snažil návštěvníky propojit s filmem natolik, že děj filmu prožívají na vlastní kůži. A tak se kromě Londýna obdobné akce konaly například v Berlíně nebo v Moskvě. Nicméně nemusíte jezdit tak daleko, abyste zažili film na vlastní kůži. Český projekt inspirovaný právě Secret Cinema, který na počátku nesl stejný název (snad proto, aby ti informovanější mohli jásat, že „to“ přišlo konečně k nám), se nyní prezentuje jako Cinema Royal.

Na mojí kůži
V první polovině roku 2010 jsem se i já stala členem „tajného spolku“. V průběhu měsíce přijímám s velkým očekáváním šifrované e-maily. Téma nejbližšího setkání napovídá text a nejrůznější hypertextové odkazy, pak přichází jasný dress-code a nakonec je určeno i místo setkání, avšak stále ještě neznám film, který nakonec budeme sledovat. Mohlo by se zdát, že jsem tím trošku znevýhodněna, opak je ale pravdou. Strávit večer se Cinema Royal je velmi zábavná a zajímavá zkušenost. A tak se jen s pár přáteli, kteří se díky vlastnímu zájmu o alternativní kulturu o projektu dozvěděli, těšíme na film a především na skvělý zážitek.

„Dost bylo strádání! Nabízíme jedinečný výdělek, který vás dokáže plnohodnotně zajistit na dobu několika dalších měsíců!“ Takto oznámili Cinema Royal páté setkání. Do prvního e-mailu vložili odkaz na facebook event, kde jsme my, podléhající sociálním sítím, sledovali další dění. Ale ani nefejsbukáři nepřišli o důležité informace. A když tu byl konečně 3. červen, den setkání, vyrazili jsme směr závodiště Velká Chuchle. Na Smíchovském nádraží jsme potkávali první zasvěcené. Usmívali jsme se na sebe, avšak dělali jakoby nic. Zdálo se mi, že všichni krom mě vědí, co očekávat. Oblečeni do podobných šatů jsme se pomalu dostávali do role ještě dlouho před tím, než jsme dorazili na místo. Pánové netradičně galantní, dámy s koleny u sebe a na nich lehce položené ruce v háčkovaných rukavičkách. V ruce jsem žmoulala vstupenku v podobě sázecí karty a ruličku bankovek v hodnotě 3 000 peněz, kterou jsem obdržela za 220 korun v kině Světozor. Dáma s deštníčkem a muž smekajíc klobouk uvedli naši skupinku přijíždějící stosedmdesátdvojkou v sedm dvacet ihned do centra dění. Nestihli jsme si ani objednat a už nás vyzvali k sázkám na koně. Kde však jsou? Plni očekávání jsme si žádného koně nevšimli. K našemu překvapení tam však byli, dva možná tři hnědáci v celé své kráse, každý se svým Váňou. Nedočkavě poklusávali po trati. Jen co první z nich zařehtal a přesvědčil nás, že to není žert, jsme zamířili k sázecímu stolku. Sázky se jen hrnuly, sázkaři se přetlačovali, překřikovali, ale bookmakeři byli až podezřele lhostejní. Přijímali bankovky, co jsme jim svěřovali, neptali se na jména, psali špatné cifry a zaškrtávali koně, kteří jim přišli zrovna pod ruku. Protesty sázkařů se ztrácely v informacích, kterými jsme byli zahrnováni prostřednictvím reproduktorů v areálu. Mezitím nám jiní, velmi slušně oblečení organizátoři dostihu, nabídli nějaké žetony za malý úplatek. Ve chvíli, kdy jsem se vracela s objednávkou, zaslechla jsem „Dělejte, hlavně je těch prachů musíme do tmy zbavit…“, v tu chvíli zmizela moje tisícovka ze Světozoru do kabelky a já byla rozhodnuta ji za žádných okolností neprohrát.

Vsaďte boty, že to bude stát za to
Začalo se stmívat, stejný hlas, který nás vyzýval k sázení, nás nyní zval na tribuny, upozorňoval, že koně jsou připraveni ke startu. Bylo opravdu krásné sledovat tak nezvykle oblečený dav shromážděný na tribunách. Některé dámy vytáhly kukátka, pánové doutník či placatku a společně jsme vyčkávali. Chvíli před tím, než zazněl první výstřel, se už velká část publika ošívala, někdo podotkl: „Vždyť je tma jak v prdeli, co z toho dostihu budeme mít?“ V tu chvíli se koně rozeběhli, alespoň v našich uších, osvětlovač následoval jejich pomyslné kroky po celém okruhu, komentátor oznamoval každé klopýtnutí. S posledním dusotem se rozsvítilo plátno s názvem filmu. Právě v tu chvíli již nebylo nutno žádné vysvětlení – „Podraz“. Diváci tleskali a jásali. Snímek, který získal několik Oscarů za nejlepší mužský výkon v hlavní roli, kameru a zvuk, myslím všechny potěšil. Úvodní píseň se díky filmu proslavila a je s filmem neodmyslitelně spjata – a pro mě je nyní neodmyslitelně spojena i se Cinema Royal.

Když dnes celý večer vzpomínám, neubráním se nostalgickému úsměvu – bylo to jednoduše skvělé. Nemohu se dočkat dalšího promítání Cinema Royal. Uvidíme se?

Animovaných filmů u nás přibývá jako čmáranic na zdech. Nedávno ale vznikl pod vedením Libora Pixy krátký film Graffitiger, který dokázal vzbudit značný zájem i za mořem. Rozhovor s režisérem, animátorem a scénáristou v jedné osobě by si smluvil každý druhý pisálek. Mě ale víc zajímal pohled do zvukové kuchyně filmu, v němž zazní všehovšudy dvě holé věty. Zpovídat se nechal zvukař Marek Musil a autor hudby Michal Reynaud.

Kudy vedla cesta ke spolupráci na filmu Graffitiger?
Marek Musil: Já si to musím nejdřív rozmyslet.

Michal Reynaud: Tak já začnu. Oslovil nás Libor, protože znal muziku, kterou dělám já a Luka (Luka Križek, spoluautor hudby – pozn. aut.) Muzika se mu líbila a tak se nás zeptal, jestli bychom mu nechtěli složit hudbu k jeho studentskému filmu. Tak jsme řekli, že jo.

MM: Asi to budeme dělat tímhle způsobem – že bude vždycky nejdřív mluvit Michal a já si rozmyslím, co jsem vlastně chtěl říct.

MR: No to ale pak budou ty tvoje odpovědi mnohem kvalitnější!

MM: (smích) Já jsem byl na FAMU s Liborem ve stejném ročníku, takže jsem už od prváku dělal všechny jeho filmy. Byl to svým způsobem takový samospád. Prostě Libor dělal film a tak se automaticky počítalo s tím, že je budu dodělávat.

Jak obtížné bylo nazvučit animovaného tygra?
MM: Film je zvláštní tím, že není prvoplánově animovaný. Je to hraný film s animovanými prvky. Tygr je trikově dodělávaný ex-post. Všechna pozadí, švenky kamer a jízdy se musí předem vymyslet a natočit tak, aby tygr šel do všeho naanimovat a aby to fungovalo. To je asi to, co se na našem filmu cení. Příběh je vlastně docela jednoduchý, ačkoliv scénář se během natáčení docela razantně měnil. Ve filmu nejsou dialogy, takže se veškeré emoce odrážejí v muzice. Zvuky nejsou nositeli takových těch prvoplánovitých emocí, okamžitě jasný dojem z poslechu jednotlivých zvuků divák nemá. Co se týče hlasu samotného tygra, tak lidé mají tendenci si myslet, že se otevře nějaký šuplík, kde jsou tisíce nahrávek řvaní tygra a že si to vybírám jako korálky. Ale i v drahých archivech je prostě zařvání tygra: „uá“. Je potřeba poskládat ta zařvání do celého filmu tak, aby diváci neměli pocit, že je to pořád to jedno a samé zařvání. To si myslím, že byl zvukový majstrštyk: že si nikdo nevšimne, že je to kombinace několika zařvání. Ve zvukových bankách je sice těch zařvání spousty, ale je slyšet, že je to třeba jiné zvíře, v jiném prostoru, zvuk má jinou barvu, je nahraný z jiné dálky, na pozadí jsou slyšet ptáci atd… V zoo jsou zase lidi a taky tam nemůžete stát celý den a strkat do tygra klacíkem, aby zařval. Takže musíte vycházet z dostupných zdrojů, kterých je omezené množství. No a pak přišel Libor, poslechl si tygra a řekl: „No fajn, akorát tady bych potřeboval, aby byl ten tygr trošku smutnější.“ Tak jsem mu řekl, ať mi tygříka přivede na postsynchron. (smích)

MR: Bylo to hrozný, samozřejmě. My jsme dostali od Libora animatic, což je film ve zjednodušené podobě. Nesedí sice finální střih, ale plus minus člověk ví, co se ve filmu děje a jakou má náladu. Libor si už předem z naší muziky vybral nějaké podkresy a nadhodil to nahrubo do natočených scén. Mně se ten výběr moc nelíbil, a tak jsem začal znova od hudebních skic až po ucelenější kusy, které jsem Liborovi posílal po netu. Od doručení animaticu uběhlo zhruba šest měsíců, kdy se nic nedělo. Psal jsem Liborovi smsku, jestli se mu ta muzika líbí nebo nelíbí, jestli to teda dělat budeme nebo nebudeme. On neodpovídal. Pak zavolal, že už je to celé hotové a že do 14 dnů musí být film komplet dodělaný. Nastal stres, mně do toho samozřejmě nefungoval počítač – tradičně, a ještě jsem měl odletět na měsíc na dovolenou. To byla druhá fáze. A pak se stala ta třetí věc, která nám všem zkomplikovala život. Když byl film hotový a už dokonce někde i běžel, přišel shora „božský“ zásah střihače, který ten film tak nenápadně přestříhal, že najednou všechny zvukové stopy – hudba, zvuky, ruchy i efekty, přestaly fungovat. A do toho přišel Libor a říká: „No to je ale průšvih, já s tím musím do konce týdne odjet do Ameriky.“ Takže se to muselo na poslední chvíli znovu předělat. Ale jinak se s Liborem dělá výborně. On má pro hudbu cit. Nemuseli jsme nic dlouho hledat. Všechny ty nálady se mu v zásadě líbily a pak už to bylo jen takové ladění.

Jakou konkrétní část filmu máte nejradši?
MR: Pro mě je to druhá polovina filmu. Konec klubu, zhypnotizovaný tygr, bláznivá honička po fasádách a pak hlavně ten moment naděje, kdy uvidí onu známou značku a jde po stopách své smazané tygřice.

MM: Těžko se mi vybírá. Já to mám zatížené natáčením. Navíc natáčením scén, které nakonec ve finálním střihu filmu ani nejsou. Je potřeba dodat, že animace se tam dodaly až následně, takže natáčíte prázdné stěny. Ale točili jsme scénu, kdy přichází deset malých dětí a mají ukazovat na zeď, na které je tygr. Jenže ten tygr tam v tu chvíli samozřejmě nebyl. Takže jsme lepili na zeď nějakého tygra, který se potom vymaskoval. Natáčení ale bylo dlouhé a děti už nechtěly hrát. Takže nastal tvrdej byznys a děti hrály za žvýkačky, za čokolády… Slibovaly se hory doly. Vlastně těch pár vět, které pak ve filmu zazní, je asi 20 minut natáčení. Tady padla jedna věta, tady další. Děti buď mluví všechny, nebo žádné, nebo všechny přes sebe… Je těžké získat použitelný materiál. Bylo chytře vymyšlené, že ty děti stojí v záběru zády ke kameře, aby jim nebylo vidět na pusu. Ten synchron by pak už totiž nikdo nechytil. Natáčení s dětmi, které si uměly dirigovat catering, bylo vtipné.

Byli jste pyšní na nominaci na Oscara?
MR: Já jsem gratuloval Liborovi, protože si myslím, že je to hlavně jeho film. Byl jsem hodně překvapený už i z nominace na Českého lva. Zdálo se mi to jako drobný film a nečekal jsem, že bude diváky tak hezky přijat. Libor průběžně aktualizoval stav věcí a napsal mi smsku „Jsme nominovaní na Oscara.“. Časem jsem si to tak nějak přisvojil a teď jsem pochopitelně hroznej machr, že mám v portfoliu film, který byl nominovaný na Oscara. Ale jsem spíš pyšný na film jako takový, protože si myslím, že se povedl, že je hezký.

MM: Mě to potěšilo, ale ne tak, že bych si řekl: „No to jsem na tom zapracoval!“

Jaký máte názor na graffiti? Postava sprejera totiž v jedné scéně filmu působí skoro jako bůh…
MR: Kdyby všichni sprejeři byli zahalení podobnou stvořitelskou aurou, tak bych graffiti měl samozřejmě hrozně moc rád. Bohužel si myslím, že jako ve všech uměleckých směrech, je i tady celá škála kvalit. Jsou místa, kde se mi graffiti opravdu líbí. Bohužel je jich málo – třeba ty tanky na Národní, které Libor vtipně použil. Ale obecně se nekloním k optimistickému vnímání graffiti jako jazyka města, nebo – jak se často stylizuje – uměleckého promlouvání ulic a fasád. V mnoha případech je to pro mě prostě jen vandalismus.

MM: Matně si vzpomínám, že jsem před pár lety dělal do už neexistujícího výtvarného měsíčníku rozhovory s grafiťákama, takovou tou elitou. Je to zvláštní koníček. Ty lidi to stojí strašné peníze za spreje, riskují, mnohdy byli zavření. A to jen proto, aby prosadili nějakou věc, která se těžko odlišuje od vandalismu. Ale myslím si, že je to jako s každým uměleckým směrem. Nějakou dobu to tu bylo, teď to ještě nějak jede dál. Ale lidé, kteří s tím začínali, už na to dnes koukají jen z dálky. Možná se ale úplně pletu.

Chtěli byste se setkat s kresleným tygrem?
MR: Leda jako voyeur. Bavilo by mě být zalezlý někde za popelnicemi nebo schovaný v autě a pozorovat život na stěnách – pokud by byl tak živý. Kdybych se měl setkat jen já a on, připadal bych zbytečně rozměrný – troj…

MM: Tygr má lidské emoce, jsou to v podstatě lidské příběhy s nastrčenými zvířecími postavami. Takže se s ním možná všichni setkáváme. To míjení je z určitého úhlu denní realitou.

Čemu se aktuálně věnujete?
MR: Hudebně asi vůbec ničemu. Doufám, že si někdo všimne muziky u Graffitigra a přijde s nějakým podobně zajímavým projektem. To mě bavilo. A jinak si dělám svoje věci do šuplíku. Co mi zbývá. (smích)

MM: Já si zvuky moc do šuplíku točit nemůžu. Leda bych šel do zoo točit nějaká zvířata. (smích) Právě pracuji na filmu Čtyřlístek, kde je lev měnící se v draka. S těmi pěti zvuky na Graffitigra bych neobstál. Takže aktuálně natáčím draky a těch je, jak známo, v Praze dost málo.