Na konci roku jsem se nezastavil. Hraní v nejrůznějších českých, slovenských i německých klubech vyvrcholilo velkou silvestrovskou party. Leden zatím vypadá klidnější, proto bych se rád pustil do hudební tvorby, na kterou v posledních hektických týdnech nebyl vůbec čas. Kromě hraní se věnuji i grafickému designu a čeká mě několik návrhů webových stránek.

S klubem Roxy připravujeme na březen oslavu druhých narozenin akce Vibrátor, což je zároveň i hudební pořad na Radiu 1. Celkově mám z Vibrátoru velkou radost a těší mě, že se nám do Prahy za tak krátký čas podařilo přivézt mnoho skvělých hostů. V Berlíně, kde jsem už bezmála tři roky doma, máme s Finckobotem rezidentní akce Get Wavey. Mimo to plánujeme i řadu víkendových hraní a na obzoru je i start vlastního digitálního labelu. Mezi tím vším hodlám stále cestovat po Evropě a od příštího roku bych moc rád rozšířil své pole působnosti i za oceán.

Právě jsem se vrátila ze severu Čech, kde jsem pro Českou televizi Ostrava připravovala další díl dokumentárního cyklu Intolerance, tentokrát o vlivu médií na vztah majority a Romů. Dokument jsme natáčeli ve Varnsdorfu, kde v posledních týdnech probíhala jedna demonstrace za druhou. Během práce na dokumentu se mezi lidmi v ulicích ukázalo, že motivací je především strach z budoucnosti – který je v tomto regionu oprávněný ještě o něco víc než v ostatních částech republiky. Většina těch, kteří pochodovali k ubytovnám s hesly „cikáni do práce“ je již teď bez zaměstnání, další mají strach, že ho díky pokračující krizi brzy ztratí. Heslo „dejte nám své dávky“, které mířilo od chudých z ulice k chudým z ubytoven, na obavy z přicházejích změn jen poukazovalo. Jak řekl jeden z aktérů: „Černí i bílí by spíš měli spolu demonstrovat před úřadem vlády.“

Během natáčení se také ukázalo, že mnohé z údajných útoků, které se ve městě v minulých týdnech odehrály a o kterých média podrobně informovala, mají zvláštní pozadí. Dostávali jsme signály, že některá z nich se vlastně ani nestala, což postupně prokázala i policie, která již u poloviny z nich došla k závěru, že si je údajné oběti vymyslely. To, že kriminalita díky pozornosti médií fungovala jako reklama i ospravedlnění demonstrací, už pak po jejím zpochybnění v médiích nezaznělo. A tak fámy spolu s potřebou zajímavého zpravodajství a populismus politiků v kombinaci s problémy chudého regionu pracují nejen na stále hlubší propasti mezi „námi“ a „nimi“, ale hlavně záměrně odvracejí pozornost od reálných problémů, které je nutné řešit teď a tady.

V létě jsem strávil měsíc na ostrově Bali a v srpnu a plný energie jsem začal malovat nové obrazy. Před několika dny byla otevřena výstava „Jan Gemrot / Something, Aleš Brázdil / Else“ v pražské galerii Dea Orh.

Společně se svým dlouholetým kamarádem a spolužákem z Akademie jsme vystavili své nejnovější figurální obrazy, které jsou úvahou o životě, smrti a sexu. Výstava potrvá do poloviny listopadu. Při této příležitosti vychází katalog reprodukcí, které jsem vybral ze své tvorby let 2008 až 2011.

Je to můj první katalog, proto jej považuji za určitý mezník ve své práci a mám z něj velkou radost.

Před několika dny měl premiéru nový klip, který jsem vytvořil pro rappera Hugo Toxxxe a klipů rozhodně udělám víc. Nejvíce se věnuji malbě. Pracuji na novém cyklu obrazů – osudy českých pilotů ve službách RAF.

Část ukážu od 3. listopadu na výstavě v galerii Michal’s Collection, kde vystavujeme společně s vynikajícím malířem Pavlem Vašíčkem. Na tu se velmi těším!

Také pracuji pro časopis AREWEBASTARDS?! – většinou dělám rozhovory se současnými umělci. Občas chodím cvičit a také přemýšlím, že bych si pořídil jezevčíka.

Momentálne som v Spišskom Hrhove a natáčam dokument o rómskej superstár. V rómskych osadách som strávila posledný týždeň a natáčala aj taký krátky dokument pre slovenskú televíziu.

Táto cesta po Východnom Slovensku má na mňa podobné účinky ako India – čím dlhšie tu som, tím viac mi príde absurdnejšie trápenie a problémy v rámci našej „prepadajúcej sa“ spoločnosti. Je to už také klišé hovoriť o chudobných Rómoch, čo nemajú na chleba v kontraste s nami, čo riešime milióny na napríklad kvázi nezmyselné filmy. Na druhej strane si myslím, že by bolo zdravé pre našich pražských zbohatlíkov prespať pár dní v osade. Len tak sa tam s nimi tešiť. Namiesto dovolenky na Maledivách, by to možno malo aj dáky účinok na ich vedomie – svedomie. Bez týchto výletov sa človek zacyklí vo svojej virtuálnej realite a dokonca jej začne veriť a brať sa vážne, čo je nebezpečná choroba.

Okrem toho sa trápim so scenárom na svoj celovečerák, a vymýšľam filmy čo budem točiť na FAMU, kde som v bakalárskom ročníku.

Kromě práce na komerčních zakázkách, které mě živí, ale nikoho mimo obor moc nezajímají, připravuju několik dalších projektů.

S produkční společností Pink Productions, která mě zastupuje, připravujeme novou sérii fotek do portfolia a projekt „mobile home“. Zatím to je v úplném zárodku, uvidíme, co z toho bude. Nejdál jsem asi se souborem, kterému zatím říkám „Praha City Writers“. Už druhým rokem fotím prostředí pražské graffiti scény a streetartu. Zajímám se jak o její oficiální, legální stranu, tak i o tu temnější, ilegální. Díky tomu jsem se dostal na plno míst, kam se běžně člověk nedostane, viděl spoustu věcí, které hned tak někdo nevidí. Znovu jsem se učil překonávat strach, lézt po žebřících hluboko do tmy, čekat bez hnutí dlouhé minuty. A řešit morální dilema ve chvíli, kdy sleduju, jak někdo dělá něco, s čím úplně nesouhlasím. Výsledkem by měla být výstava – a ve spolupráci s tátou začínám přemýšlet o knize.

Na balkoně bytu, kde mám i ateliér, se snažím pravidelně doplňovat „sbírku lidí“ – fotím si na něm přátele i lidi, kteří se mým životem jen tak mihnou. Ty fotky jsou úplně jednoduchý, „žádný úmo“, pro mě ale mají smysl a baví mě. Včera jsem udělal 150. fotku… Tahle série má asi kořeny ve fotodeníčku, kterej si s přestávkama průběžně dlouhodobě fotím. Mám blbou paměť, takže se takhle snažím některé okamžiky uchovat.

Trochu jsem teď díky vytíženosti zanedbal svoji srdcovou kapelu SUNSHINE, kterou jsem dlouhodobě sledoval, objížděl s nimi koncerty a zajímal se, jak žijí mimo pódium.Chtěl bych se k tomu vrátit, mám ty kluky fakt rád a chyběj mi.

Mimo to dál spolupracuji s mámou na jejích dokumentech, teď se dostříhává další celovečerní dokument, na kterém jsem se (podle mámy) částečně podílel i režijně, ale myslím, že tomu máma přisuzuje větší důraz, než si to skutečně zaslouží. Sestře Haničce fotím na jejích natáčeních, je to typ práce, která má smysl a mě nekonečně baví.

A kromě focení? Snažím se sbírat „street art“, monografie fotografů a fotky kolegů fotografů. Takže jsme zase zpátky u focení. Mě to prostě baví…

Po dokončení nové desky Ležatá osmička a bláznivých PR aktivitách jsem sbalil rodinu a ujeli jsme z Prahy. Bohužel ne na dlouho. Hned po návratu odjíždím na zámek Kratochvíle, kde se mám účastnit velice speciálních a vlastně pokaždé neopakovatelných hudebně-divadelně-vizuálních představení v režii Kateřiny Melenové, která oslavují slunovrat. Na Kratochvíli se krátí chvíle náramně. Odtamtud odjíždím na Slovensko, kde s Tata Bojs odehrajeme koncert v rámci festivalu Papuča fest. Festivalových vystoupení máme letos, celkem logicky po vydání alba, docela dost.

Na začátku července bychom rádi natočili klip k písni Opakování. Nápady na něj si vyměňuji s mladým režisérem Pavlem Hejným a tanečníkem skupiny Dekkadancers Tomášem Rychetským. S touto deskou jsme se rozhodli oslovit více režisérů a natočit více videoklipů. Necháváme jim volnou ruku při výběru písně. Další by měl být Šimon Šafránek, kterému se zalíbila písnička Homo demo.

Z výtvarných aktivit, které se mi stále tak různě proplétají s těmi hudebními, bych jmenoval po Jihlavě a Budějovicích další zastávku mé samostatné výstavy Pod Kůží, tentokrát v Boskovicích. Zahájena bude 7. července. Pak ještě připravuji dva projekty do veřejného prostoru v Praze. Oba jsou zatím ve stádiu příprav a schvalování, tak to nechci zakřiknout. A pomalu už chystám vizualizace k podzimnímu turné Tata Bojs. Je noc a ptáci už přestali zpívat. Přeji vám hezké léto, Milan Cais.

Tři minuty svého času můžete věnovat kdejakým pošetilostem. Zkusit rekord v zadržení dechu, udělat si uzel na tkaničce a pak ho rozvázat, nahlas napočítat do 180 nebo sledovat jak se louhuje čaj. Tři minuty vlastní svobody ale také můžete obětovat těm, kteří na pošetilosti čas nemají.

Muhannad al-Hassani, Ši Tao a Sakíne Aštíaníová mají jedno společné. Úřady jejich vlastních zemí je během vykonstruovaných soudních procesů křivě obvinily z činů, o kterých sami ani netušili, a poslaly je neprávem do vězení. Podpořit žádost o jejich propuštění můžete svým podpisem v rámci akce „Den s Amnesty“, která se uskuteční 7. července během filmového festivalu v Karlových Varech. Čínský novinář Ši Tao byl odsouzen k 10 letům vězení za „vyzrazení státního tajemství do zahraničí“, tedy proto, že e-mailem upozornil své zahraniční kolegy na ovlivňování obsahu médií čínskými úřady. Syrský právník Muhannad al-Hassani, zakladatel neziskové organizace, která monitoruje případy porušování lidských práv v Sýrii, byl za svou činnost uvězněn na 3 roky a dostal celoživotní zákaz vykonávat advokátní praxi. Třetí je íránská matka dvou dětí Sakíne Aštíaníová čekající na trest smrti ukamenováním za falešná obvinění íránskou justicí, která ji navíc donutila přiznat se k činům v televizním vysílání.

Tři minuty stačí
Informační stánek Amnesty International bude ve Varech stát před budovou Aeroportu od 11:00. Návštěvníci se mohou seznámit s aktivitami AI, dozví se, jak vypadá život za mřížemi íránského nebo čínského věznění, a pochopitelně mohou připojit svůj podpis k petici na propuštění zmíněných osob (lze tak učinit i na webu www.3minutystaci.cz). První signatář je předem znám, petici podepsal bývalý prezident Václav Havel. Večerní program obstará United Flavour. Jejich koncertu bude předcházet křest spotu Voodoo, který vznikl z iniciativy české pobočky AI. Může malý chlapec svým dopisem zastavit týrání vězně na druhém konci světa? Odpověď zní jasně: každá snaha něco změnit, i když se může na první pohled zdát nereálná, je podstatná. Jeden podpis a tři minuty, které mu věnujete, funguje na stejném principu.

Za lidská práva je stále potřeba bojovat
„Za 50 let působení ve světě se nám podařilo osvobodit tisíce nespravedlivě vězněných lidí. Další statisíce ale ještě stále zadržovány jsou, a proto budeme na situaci vězňů upozorňovat právě letošní kampaní i v Karlových Varech. Za lidská práva je bohužel ještě stále nutné bojovat,“ říká Dáša van der Horst, ředitelka české pobočky AI. Globální nezisková organizace Amnesty International letos ke svému kulatému výročí pořádá řadu iniciativ a aktivit podobných té v Karlových Varech, které mají na nevybíravé praktiky některých státních úřadů upozornit. „Spolupráci s MFF KV vítáme a vážíme si prostoru, který tato kulturní a společenská akce věnuje ochraně lidských práv,“ dodává ředitelka AI ke spolupráci s filmovým festivalem.

čt 7. 7. 11:00–1:00
před budovou Aeroportu a v jeho prostorách
Divadelní náměstí 29, Karlovy Vary

Více informací na stránkách www.3minutystaci.cz nebo
www.amnesty.cz

Asi se trochu budu vracet, více přemýšlet o tom, co jsem udělal a jestli jsem to udělal správně. Nejspíš si asi některé věci budu vyčítat. Nerad spěchám a dělám několik věcí najednou, právě teď ale probíhá více výstav (Galerie Zdeněk Sklenář, PRAGUEBIENNALE 5, Galerie XXL, Wannieck galerie, Galerie mladých), kde mám věci a na každou akci jsem se snažil vytvořit specifickou novou věc. Nechci energii, kterou do toho vkládám, ředit, takže jsem fungoval i na energetický dluh. Navíc s Ondřejem Brodym a Jitkou Mikulicovou plánujeme brzy otevřít projekt ScholasticA, kde se budeme snažit představit naši vizi vzdělání současného i klasického umění na úrovni, kterou preferujeme. Rozhodně si ale nestěžuji, jsem šťastný a vděčný za situace, které se dějí. Jen se těším na poležení v lese na chladném mechu.

Právě máme za sebou módní veletrh CODE:MODE, na jehož produkci jsme se podíleli. Pro mě to byla nová zkušenost, protože normálně se věnujeme produkci hudebních akcí. Bylo zajímavé se přesunout z hudebního světa do světa módy. Ve výsledku byla naše práce hodně podobná, ale priority pořadatelů jsou jiné. Byla to taková příjemná odbočka z příprav festivalů, kterým se věnujeme po většinu roku a které se s blížícím létem zintenzivňují. Co mě na mé práci baví, je objevování nových možností a postupů. To se nám pro letošek daří, protože chystáme první ročník festivalu Let it Roll na Slovensku. V Čechách má festival už několik ročníků za sebou a je víceméně zaběhnutý, zatímco Slovensko je pro nás velká neznámá. Nicméně díky naším slovenským spolupořadatelům se přípravy dobře vyvíjí, takže věřím, že všichni návštěvníci si festival budou moci užít naplno. Musím se přiznat, že před rokem nebo dvěmi by mě nenapadlo, že bychom mohli dělat festival v zahraničí, a tak přemýšlím, kam až se můžeme posunout za další dva až tři roky.

Přemýšlím o práci, která mě čeká, i když bych nejraději vypnul a jen odpočíval. Ve skutečnosti ale nemám důvod k povzdechnutí, protože mě čekají velmi zajímavé projekty, na které se těším… Začátkem června se otevírá Bienále v Benátkách a také Sochy v ulicích Brna, které letos uvádí Karel Císař. Z jiného soudku jsou události, které se právě rozjíždějí a působí mi radost. Například dnes přijela do Prahy Althea Tauberger, kanadská umělkyně, která je u nás ve škole novým hostujícím pedagogem. Připravila výjimečný program výuky zaměřený na pražský veřejný prostor a realizace v něm. Před týdnem také skončila v Galerii Jelení výstava Barbory Klímové Tímto okamžikem…

Majitel webhostingové firmy Banán.cz, neúnavný obyvatel Stodolní ulice a kontroverzní bloger, to je internetová celebrita, pan Kaluža z Ostravy. Jeho příběh je jak ze stupidního amerického filmu – ve dvaceti ještě bydlel v maringotce a řídil trabanta, pak se dostal na Ostravskou univerzitu, obor IT, a nedlouho poté začal podnikat v oblasti internetu. Dnes má vlastní dům i audinu a jeho blog, kam píše o své dokonalosti, kráse, pohodlném životě a vysoké inteligenci, denně čte kolem tisícovky lidí. Mnoho je také ale těch, kteří se mu věnují v negativním slova smyslu a na diskuzním fóru „Radovan Kaluža fetišismus“ (www.okoun.cz) se objevují zprávy typu: „Kaluža sedí u kompu ve svém bungalovu, žere lučinu, na sobě dupačky a piští jako kanální krysa, jaké to bude krásné, až se stane na počátku března ultimátním středem pozornosti i v té Praze, pyčo.“ Čímž se dostávám k připravovanému filmu, jenž se může zdát jako dobré PR zasvěcené kultu jeho egocentrické osobnosti. Z indicií, které mladí filmaři poskytli, lze ale s jistou říct, že si tvůrci zachovali vtipný nadhled a pracovali s dobře míněnou nadsázkou. Hodinová stopáž je dostatečný prostor k popsání a demytizování „kalužovského“ fenoménu. Otázka je, jestli právě o tohle mladým filmařům šlo.

Nestává se často, aby akce neziskovek nebo nadačních organizací měly styl. Většinou se jedná o playbackové estrády instantních, resp. konstantních idolů, či naopak únavné koncerty zástupů neznámých kapel. V obou případech to diváka tak otráví, že pak s velkou rozvahou přepočítává peníze, které by měl té nebo té „organizaci za lepší svět“ darovat. „Koncert pro Amnesty“, který se odehraje v pátek 11. března v pražské MeetFactory, vypadá z tohoto pohledu docela nadějně.

Koncert, na kterém vystoupí kapely Skyline, Le Pneumatiq a Kazety se uskuteční v rámci Dne Tibetu a zároveň připomene kulaté výročí založení Amnesty International. Organizátoři chtějí přilákat především mladé lidi, aby se v rámci dobré zábavy seznámili s aktivitami organizace. Kousek od baru najdete informační stánek, kde se návštěvník dozví vše podstatné o Amnesty International. Kapely vystoupí po krátkém úvodu, který začne v 19:00 a určitě je na co se těšit. I když v poslední době o Skyline není moc slyšet a jejich album z přelomu října a listopadu 2010 kritiku příliš nezaujalo, energická živá vystoupení v čele s ex-Gaia Mesiah zpěvačkou Markou Rybin, Mc Jackobem a Mc Nu Cem málokdy zklamou. Elektro-neo-popové Kazety tvořené triem David Doubek aka DJ Ventolin, Johana Švarcová a VJ Jiří Havlíček mají za sebou úspěšné podzimní turné ke svému opěvovanému debutovému albu a v Meetfactory předvedou originální audiovizuální live show. A pak jsou tu Le Pneumatiq se směsí breakbeatu a funky, kteří podobně jako Skyline dokážou své publikum rozpumpovat do nevídaných pohybů. O zábavu do ranních hodin se následně postará afterparty DJ, který zatím nebyl oznámen. Podobná, nejen pro uši, dobročinná akce se v Praze snad ještě neuskutečnila, navíc s cenou lístku za snesitelných 150 Kč (na místě) a 100 Kč v předprodeji (v sítích Ticketpro, Ticketstream a Ticketportal). Výtěžek z koncertu jde na podporu činnosti Amnesty International, takže navíc dobrý pocit k tomu. Žádná knedlíková charita, tohle je regulérní kulturní zážitek.

Krátce před Vánoci jsme měli první premiéru nového cirkusového projektu Up End Down, kde se nám během generální zkoušky jedna herečka vážně zranila, a tak máme čas do 6. února projekt dopilovat, dozkoušet nové věci a nahradit nebo vyhodit věci, které nefungují.

Mezitím trávíme čas na workshopu s Maximem Komarem, ředitelem finského souboru Cirko Aereo, který přijal naše pozvání. Myslím, že pro Cirk La Putyka by byla úžasná zkušenost podílet se na společném cirkusovém projektu v průběhu roku 2011. Kromě toho chystá pro letošní rok Cirk La Putyka minimálně další dva projekty – jeden, který bude více herecký, klaunský, a druhý čistě novocirkusový.

Sám za sebe doufám, že se mi podaří přičichnout ještě více k filmu než minulý rok, protože zkušenost s Tomášem Řehořkem na filmu Piko a Vítkem Karasem na filmu Běžci byla k nezaplacení.

To tvrdí generální manažer Roxy/NoD Jaroslav Stanko. Zpráva o uzavření Roxy prolétla českými médii jako kulový blesk. Obyvatelé Dlouhé a okolních ulic zaplesali, fanoušci Roxy zaplakali. Celá situace se ale začíná vyjasňovat a s legendárním klubem to snad neskončí tak špatně, jak se zdálo.

Jak to, že jste byli tak klidní, když vám klub úředníci zavřeli?
Zareagovali jsme klidně, protože si uvědomujeme, že to je naše chyba. Na druhou stranu to, co zaznělo v prvních prohlášeních městské části Praha 1, nebylo vůči nám úplně fér. Nechtěli jsme se ale účastnit žádné mediální války s úřady, to by nemělo smysl.

Z jakého podnětu k vám kontrola přišla?
Dlouhodobě si lidé stěžovali kvůli hluku. Problém je v tom, že klub Roxy žádný hluk do ulice nešíří. To je dlouhodobě vyřešené, dodržujeme zvukové limity, úniky jsou minimalizovány a jsou v zásadě v normě. Souvisí to tak spíše s provozem kavárny NoD. Kavárna je součástí projektu Roxy/NoD, ale je pronajatá, takže ji provozuje někdo další a s nimi jsme se obtížně dohadovali, jak nahlas a dlouho se tam bude hrát. Podobné akce už se tam odehrávat nebudou. Myslím, že to je pochopitelné.

Zásadní problémy se ale vynořily při objevení nedostatků v samotném klubu. Médii proběhly tři hlavní důvody: hygienické, požárně bezpečnostní a stavební.
Já bych necitoval to, co se objevilo v tisku, protože to bylo přifouknuté. Požárníci nám toho mnoho nevytkli, kdyby šlo jenom o označení nouzových východů a podobně, tak se to odstraní během jednoho dne. Z hlediska oprav a hygieny byly kritickým místem především toalety. Ale rozhodně to neznamená, že by byly životu nebezpečné.

Jak celá situace vypadá dnes?
Byl jsem na jednání na městské části Praha 1 a myslím, že nám vyšli maximálně vstříc a udělali všechno, co mohli, abychom věc posunuli dopředu. Chápou, že to pro nás má jak ekonomické, tak sociální dopady a že jsme ochotni se polepšit. Našli jsme takové řešení, které nám umožní celou věc vyřešit ve dvou krocích. První krok by měl být poměrně rychlý a ten druhý bude dlouhodobější, ale budeme ho moci řešit za provozu.

Můžete ty kroky specifikovat?
Nejdříve to znamená vyřešení formálně-právních a i těch věcných záležitostí, které se týkají výtek v rozhodnutí o uzavření. Když tyto základní nedostatky odstraníme a doložíme dobrozdání od požárníků a hygieniků, umožní nám omezený provoz. Ty dlouhodobější kroky související se stavebním řízením se dají dodělat dodatečně během omezeného provozu. To není tak neobvyklé, záleží, jak k tomu přistoupí konkrétní lidé na úřadě, což se v tomto případě vyřešilo velmi lidsky.

Takže se Roxy zase otevře?
Otevře se v řádech několika týdnů.

A změní se nějak koncepce klubu?
Nemyslím si. Z hlediska nabídky máme v Praze jasně identifikovatelnou dramaturgii, která dlouhodobě profiluje určitý styl a z hlediska konkurence máme výhodu právě v této výlučnosti a odlišnosti. Chceme také zachovat trend audiovizuálních projekcí na všech stěnách, jít cestou velkých formátů a mappingu celého sálu.

Interiér už zůstane takový, jaký je?
Zatím není interiér Roxy esteticky dotažený. Spousta věcí chybí. Nejsou dodělané dekorace na zdech, nejsou hotové podlahy, chybí odkládací pultíky, nemáme sedačky, které tam mají být, balkon není hotový. Budeme zlepšovat i užívané technologie, jako je zvuk, světelné aparáty a podobně.

Nebyla rekonstrukce přece jenom trochu uspěchaná?
Přišel jsem jako krizový manažer, a pokud jsem chtěl klub zachránit, tak jsem tuhle rychlou změnu udělat musel. Vím, že jsem udělal nějaké chyby, ale pravda je taková, že ten klub změnu potřeboval akutně. Každý další měsíc znamenal ztrátu a ocitali jsme se v červených číslech. Je to začátek změn a myslím, že jsme se vydali správnou cestou.

O bleším trhu v Praze jste dříve mohli slyšet buď z vyprávění vašich zcestovalých přátel, nebo odvážlivců, kteří se vypravili na tzv. bleší trh-burzu do Kolbenky. Až konečně, před rokem a půl, objevili se dva nadšenci, jejichž zásluhou se nejdříve na náměstí Míru a posléze i na náplavce u Palackého náměstí začaly konat blešáky, které ctí svou tradici, mají milou a přátelskou atmosféru a neprodávají se na nich vietnamské tepláky a prošlé jogurty.

Ráno
…scházím na zasněženou náplavku u Palackého náměstí, kde má každou chvíli vypuknout bleší trh. Od jara se zde odehrávají pravé bleší trhy (jak je pořadatelé veřejně prezentují) vždy první a třetí sobotu v měsíci. Kdybych chtěl jít na náměstí Míru, musel bych si ještě týden počkat. Z dálky vidím hrstku trhovců vybalovat své zboží na rozložené deky, malé stolky, věšáky na prádlo a podobné důmyslné pulty a pultíky. Všímám si i dvou pánů, kteří jednotlivé prodejce obcházejí, krátce se s nimi o něčem dohadují, načež jeden z nich zaryje patu do zmrzlého sněhu a vymezí prostor. Později se dozvídám, že to jsou sami pořadatelé celé akce. Ale to bych předbíhal.

Zablešené trhy
Bleší trhy se uskutečňují v evropských městech již řadu desetiletí, v některých případech století. Nejstarším známým bleším trhem je pařížský Marché aux puces de St. Ouen. Odtud pochází i označení bleší, které se ujalo i v jiných jazycích (Flea market, Flohmarkt aj.) a má řadu etymologických vysvětlení. Nejpravděpodobněji vzniklo tak, že na těchto trzích obchodovali trhovci se zbožím mnohdy starým, použitým a špinavým, zkrátka z druhé kategorie, a proto se mezi ně mohly snadno dostat blechy. Dalšími možnými vysvětleními je buď, že se tyto trhy často přemísťovaly z místa na místo, nebo že trhovců i zákázníků bylo na jednom místě zkrátka mnoho. V obou případech podobnost s blechami netřeba zdůrazňovat.

Bleší trh zahřeje
„Hlavně že nám nesněží,“ staví se statečně k mrazivému ránu starší dáma, jež nabízí všechno možné od vidliček přes lampy až po knihy. Souhlasně přikývnu a popojdu o kousek dál. Zaujme mě mladý pár nabízející ručně vyráběné náušnice, rámečky a náramky, jimž nelze upřít vynalézavost a nápaditost. Zastavuji se na kus řeči. „Musíme anglicky, moje přítelkyně nemluví česky,“ prosí mě sympatický kluk. Dozvídám se, že slečna se jmenuje Vaiva a pochází z Litvy. Usměvavá mi popisuje proces výroby originálních produktů. Některé jsou z kousků dřeva, jiné vymodelované z polymerované hlíny a dekorované jsou efektní technikou dekupáže. „Na bleší trhy jsem zvyklá ze svého rodného města Kaunas. Je to hodně oblíbená akce hlavně mezi holkama, které stejně jako já něco vyrábějí. Tady v Praze jsme podruhé a moc se mi tu líbí. Když si člověk povídá s lidmi a dělí se s nimi o zážitky, tak mu ani není zima,“ zakončuje a já si uvědomuji, že právě s lehkostí vystihla podstatu této akce, totiž že se zde především lidé setkávají, mohou si spolu popovídat, vyměnit si postřehy nebo zavzpomínat nad předměty z doby dávné i nedávné. Přestože mi umrzaly palce u nohou, za celou dobu naší konverzace s Vaivou jsem na to ani nepomyslel.

Hadry od tety
Na druhém konci řady trhovců starší pán sice pečlivě, ale naprosto nesystematicky vyskládává na rozložený igelit všemožné hadry. Zastavuji se i u něj a jeho vstřícnost mě těší. „Bejt chudý a ještě smutný, bylo by to nápadný,“ říká mi s úsměvem na tváři a vzápětí svou pozornost upne na povolený šroubek, jenž nedrží na stojanu, který by snad vnesl trochu řádu do nabízeného zboží. Pan Zdeněk je trhovcem od samého počátku těchto bleších trhů společně se svou manželkou. Jejich skromné podnikání vzniklo velmi prozaicky. „Moje teta měla butik, takže všechno, co tu vidíte, je vybraný z jejího krámu. Oblečení, boty, šály. Všechno možný. Někdy taky něco koupím i sám, a pak to tady bouchnu,“ přibližuje a já se přistihuju, že mu zírám na fialový nos a zmrzlé tváře a v duchu mu zapínám rozepnutou košili u krku. Jako by mi četl myšlenky, dodává: „Zima je zima, ale hezká na horách. Dneska to nejde,“ a povzdechne si, aby už bylo zase teplo a lidi chodili víc.

Dušínovská pravidla
„V podstatě nám tady chyběl bleší trh v pravém slova smyslu, tak jsme si s kamarádem řekli, že ho musíme udělat sami. Chtěli jsme, aby fungoval tak, jak jsme zvyklí z jiných evropských měst,“ vysvětluje mi zkraje na kost promrzlý pořadatel David Košek, kterého jsem si odchytil u jednoho z prodejců. Společně s Pavlem Šikem vytvořili trhy z čistého entuziasmu a většinu nákladů hradí z vlastní kapsy, i když symbolicky přispívají trhovci za pronájem místa. Zajímá mě, koho na svém trhu vítají a koho na něj nepustí. „Sepsali jsme soubor pravidel, abychom udrželi ráz trhu takový, jaký jsme si předsevzali. Musíme jejich dodržování hlídat, protože se vyskytují prodejci, kteří si je nepřečtou, nebo je záměrně porušují,“ přibližuje. Když si pozdějijednotlivé podmínky a pravidla pročítám, zjišťuji, že jejich poslání je značně šlechetné. Na trhu se nesmí objevit předměty jakkoli asociující násilí (zbraně, válečné předměty, předměty s rasistickým nebo jiným nedemokratickým podtextem), dále zaručené prodejní taháky (květiny, potraviny, parfémy, erotické pomůcky atp.), prodávat se nesmí ani autodíly a velké spotřebiče (podle mého názoru z estetického hlediska), a dokonce ani položky typu stavební spoření, patenty nebo pojištění.

Budoucnost je ve hvězdách a na radnici
Vzpomenu si ještě na ručně vyráběné výrobky a ptám se na postoj organizátorů k rukodělným trhovcům. „Vytvořili jsme hand-made sekci, abychom vyšli vstříct všem, kteří něco vyrábějí, a nemají své výtvory kde prodat. Sekce je omezená na deset trhovců, protože zase nechceme, aby se z nás stal trh šperkařů. Setkalo se to s úspěchem především u mladých lidí.“ Vidím, že pan Košek už přes klepající zuby téměř neartikuluje, a tak spěchám s poslední, a přece podstatnou otázkou. „Budoucnost jistou nemáme,“ překvapuje mě svojí přímočarou odpovědí. Zajímá mě, jak to myslí, a dostáváme se k podpoře města. „Já jsem vždycky přístup města vychvaloval a nejvíc bývalou starostku Prahy 2 paní Černochovou, která měla tu odvahu nás zpočátku podpořit a hodně nám s tím pomohla. Teď se ale objevily nějaké překvapivé nesrovnalosti, a tak čekáme, jakým způsobem se nová radnice zachová. Může se i stát, že budeme nuceni skončit. Je to ve hvězdách,“ zaskočil mě pan Košek. Nenapadá mě tedy nic lepšího, než jim popřát hodně štěstí a včlením se do davu okukujících lidí u vedlejšího stánku.

Renesance starých krámů
Na tvářích lidí okolo sebe vidím úsměvy a další výrazy spokojenosti, včetně úžasu nad nabízenými artikly. Všímám si turistů, rodinek s dětmi, mladých párů, dam a pánů v pokročilém věku – zkrátka průřez všemi generacemi. Je to milý pohled, jenž nejde dohromady s existenční nejistotou, kterou mi poodkryl pan Šik. V duchu se ujišťuji, že se město k bleším trhům postaví zodpovědně – místo aby je potopilo, tak je podpoří. Podobná akce má v Praze své místo a smysl, o tom jsem přesvědčen. Když se chystám odejít, zastavím se ještě u mladých manželů, kteří si prohlížejí stolek se starožitnostmi. Na klišovitou otázku, co se jim na blešácích nejvíc líbí, dostávám zásadní odpověď. „Všechny ty staré, zajímavé a často kuriózní věci, které byly kdysi používané, a pak je někdo odložil, můžou právě a jenom tady dostat novej život.“ Hřebíček na hlavičku.

Pod maskou studenta sociálních věd s dostatečně alternativním přístupem k věci se často přistihuji, že vědomě ujíždím na mediálních neřestech servírovaných komerčním trojlístkem Nova, Frekvence 1 a Super.cz. To je to, co vám chci říct. A ještě něco k tomu.

Nejdřív k Televizním novinám na Nově. Snažím se vychytávat jenom momenty, kdy Nova operuje se svojí největší zbraní – „elpéčkem“. Lidský příběh aneb všech mediálních kýčů král. Je to zaručená finta, jak získat divákovu pozornost, tedy i tu moji, trošku ho dojmout, pak povzbudit a nakonec i tak trochu sobecky potěšit. Sami sebe totiž během reportáže, která například ukazuje rodinu, co přišla o všechno, ujišťujeme, že jejich osud je sice strašlivý, ale mohl by být ještě strašlivější, kdyby se přímo týkal nás. Ach, to je příjemný pocit, že na to můžeme jen koukat. Krásná chvilka první.

Většinou v autě, totiž když jsem sám, naladím si Frekvenci 1. Frek-vén-cé je-dná. Znělka a pak se konečně ozve hlas Dianky Kobzanové. Mluví přirozeně, na nic si nehraje, mluví ke mně, mluví o jednoduchých věcech jednoduchým způsobem. Pak mi pustí popový hit typu Heja Heja a protože jsem v autě sám, s Ivetou si zazpívám. Kouzlo Frekvence 1 je v její přiznané lidovosti. Je to rádio pro lid. S lidovou hudbou, lidovými moderátory, lidovými pořady. Je to lidovost v éteru, pop sám o sobě. Všichni společně ve svých autech, kancelářích, dílnách, kamiónech a kadeřnictvích zpíváme Heja Heja. Krásná chvilka druhá.

A pak je tu Super.cz. Tady si člověk musí dát pozor, kde se na Super.cz připojí. Zásadně se této stránce vyhýbám ve škole, aby mě nikdo neviděl a můj status čtenáře seriózních periodik nebyl ohrožen. Takže pro doma ideální. Pochopitelně klikám jen na pečlivě vybrané titulky podle vlastních kritérií na základě klíčových slov prsa, celulitida, sexy, fotky, smutek, konec, výstřih, kariéra, dovolená, ukázat, odhalit, ukradnout, utratit, přiznat, dráždit, provokovat a zhroutit. To je tak dobrodružné, že tomu prostě nejde odolat. Krásná chvilka třetí.

A teď proč? Proč jsou tyto typy mediálního kýče tak poutavé? Proč se občas přistihnu nad bulvárním článkem nebo u Televizních novin? Mediální kýč má jasnou funkci, a to poskytnout nám snadno identifikovatelné znaky bez hlubšího kontextu, které v nás vyvolají buď negativní nebo pozitivní emoce (vyhořelý dům rodiny Mráčkových, diskotéka Bartošové, prsa Hanychové). Navíc se při konzumaci těchto ve své podstatě irelevantních sdělení nemusíme namáhat, protože kýč je spotřebitelsky pohodlná záležitost. Kde je ale hranice, kterou není rozumné překročit? Pro mě je to přisouzení jakéhokoli smyslu i sebemenší podobě kýče. To je pravidlo číslo jedna. Díky tomu nemám těžkou hlavu, že si občas na těch nesmyslech ujedu. Hoď kamenem…

Rusko je dubstepový DJ z britského Leedsu, který spolupracoval se jmény jako Kid Sister, Rihanna nebo M.I.A. Jeho zásluhou jeden z nejprogresivněších hudebních stylů první dekády tisíciletí nabyl nových rozměrů, jelikož se Rusko rozhodl nenásledovat za každou cenu cestu temného a tříštivého soundu. Naopak dubstepové bomby výrazně odlehčil a obohatil o melodičtější nádech. Na což jsem se těšil a o to větší zklamání na mě dolehlo, když jsem se konečně ocitl na místě. Večer postrádal, kromě dobrého ozvučení, vyváženost a koncept, který by nějak sloučil v celek, co mi proudilo do uší. Byly momenty, kdy to masakroval, ale těch jsem se dočkal minimálně. Většinou se Lucernou táhla podivná diskotéka, která mě nutila přemýšlet, co to je sakra za zakřiklý mejdan, zatímco jsem stál na baru a opíjel se křídlama. Možná jsem měl až příliš velké očekávání, možná tomu nerozumím, možná tuhle hudbu neumím poslouchat, možná, možná, možná. Nevím, ale nemohl jsem se ubránit dojmu, že to, co na nás vystřílel, nebylo to nejlepší z jeho nadupaného zásobníku. Těšil jsem se, že mi Rusko odpráskne mozek, ale dočkal jsem se jen pár facek v podobě popového pacifismu. A to mi na dubstepové party fakt nestačí. Takže na oplátku facka ode mě.

České streetart a graffiti legendy Skarf, Pasta, Tron, Point a Cryptic 257 svou rozsáhlou instalaci Metropolis uvedli na jaře na světové přehlídce umění EXPO 2010 v Šanghaji. Teď je k vidění v Doxu až do 31. ledna 2011.

Umělce jsem na vernisáži obešel a požádal je, aby mi vlastními slovy popsali, 1. co na výstavu připravili a 2. podělili se o své dojmy ze Šanghaje, resp. Číny. Zbylé kousky do mozaiky jménem Metropolis si na výstavě najdete sami.

Pasta *1979
1. Můj objekt se jmenuje Candy Shop a vlastně jsem si tím splnil svůj sen, o kterém už jsem dlouho uvažoval – vyjádřit městské prostředí za použití signmakingu. Ten sdružuje veškeré formy sdělení, které se objevují na ulici – reklamy, billboardy, vývěsní štíty, neony, polepené výlohy. Využil jsem signmakingu ke zhmotnění svých myšlenek, představ, útržků z rapových textů, které mě baví, věcí, které mě inspirují, se kterými souhlasím, ztotožňuji se a za kterými si stojím.

2. Rozporuplné. Máš dvě tváře Číny. Jedna je moderní a druhá tradiční. Tradiční Čína nejsou jen melancholické domečky, romantická zákoutí a pouliční gastronomie, je to i bída, zápach, nemoci a chudoba. Ve svém základu je to země hrozně chudá, nevyvinutá, i když světu dala 80 % všeho, co dnes využíváme od papíru přes kolo až po střelný prach. Někde mezi tou miliardou lidí je část hyperinteligentních lidí, kteří vytváří moderní Čínu (Hongkong, Peking, Šanghaj). Šanghaj je do jisté míry fascinující, megalomanská, snaží se být na úrovni jiných světových velkoměst. Po vizuální stránce ohromující, ale po té zážitkové a obsahové mě nijak neoslovila. Duch místa – to, co my známe dobře tady z Prahy, tam prostě chybí. Když to řeknu jednoduše a pochopitelně, Šanghaj je něco jako tepláky adidas se čtyřmi pruhy. Je to fake, hra na něco, co není, i když se tak tváří.

Masker *1981
1. Nechal jsem si vymodelovat to, co bych sám vymodelovat nezvládl. Model paneláku, do kterého je vidět, uvnitř jsou figury a je vidět do jejich vnitřních záhybů a myšlenek.

2. Já si to ani moc nepamatuju. Blikalo to, bylo to veliký, mají tam asi dost peněz. Byl jsem tam moc krátce, abych tomu nějak rozuměl. Nevím, jestli to bylo negativní, nebo pozitivní, ale bylo to zvláštní.

Point *1978
1. Vytvořil jsem městský organismus připomínající chobotnici. Je to shluk modelů domů, které navzájem prorůstají červené kónické roury. Domy se množí pomocí červených chapadel. Jako by myšlenka člověka sedícího už v hotovém domě vyrazila ven k zemi a tam od základů vyrůstal nový dům. Organické prorůstá anorganické.

2. Viděli jsme jenom Šanghaj, takže nemůžu mluvit o Číně. Šanghaj je New York Asie, ale to, že tam mají svítící a blikající domy neznamená, že tam nejsou lidi, co žijí v bídě. A navíc je tam totalita, je tam cenzura, nefungují tam blogy a sociální sítě, je to nesvobodná země, která se tváří, že je hrozně cool, ale není. Myslím, že jsme to nerozkryli celé, viděli jsme jenom částečku, ale rozhodně to tam není uvolněné.

Tron *1978
1. Pro výstavu Metropolis jsem udělal čtyřmetrový nápis TRON, který vypadá jako budovy města a má v sobě zabudovaných 1 500 diod. Připomínají mihotání světel, když se díváme na město z dálky, a zároveň je v nich zakódovaná věta INVISIBLE FUTURE FOREVER. Celý objekt je utopická vize města budoucnosti. Doplňují ho dvě obrazovky, které se vznášejí nad nápisem a na nich se odehrává každodenní rituál obyvatele města. Jeho cesta, jež se neustále opakuje.

2. Šanghaj je obrovské, dynamicky se rozvíjející město 21. století. Za posledních 20 let narostlo neuvěřitelným způsobem. Vtipné je, že ta masa betonu je tak těžká, že se celá metropole propadá o několik centimetrů do země. Naše futuristické vize těch blikajících měst, co jsme tam přivezli, byly v Šanghaji realitou. Bohužel moderní zástavba, alespoň v tomto městě, naprosto převálcovala starší čtvrti. Za atmosférou původní Číny by bylo potřeba cestovat jinam.

Cryptic 257 *1982
Nechtěl odpovídat. Na výstavě má Graffomat – nový český vynález, jenž místo nápojů a sušenek servíruje spreje a roušky. Jak se mu líbilo v Číně, nevíme.

Skarf *1977
1. Původně jsem chtěl vytvořit dokument o tom, co dělají kluci, ale pak se to vyvinulo v samostatnější autorskou věc. Vznikla audiovizuální koláž, ve které figurují prvky z instalace. Snažil jsem se kreativně zremixovat jejich věci, taková jízda v čase, kde se od sebe jednotlivé motivy z Metropolis různě odrážejí a navzájem potkávají.

2. Bylo to hrozně zajímavé, ale trochu strašidelné. Vyznění pro mě není úplně optimistické, protože v jádru tamějšího systému je zlo. Tradiční Čína se bourá a demoluje a místo toho se staví padesátipatrové paneláky. Materialistické.