„Protože jsem začal makat ve financích a prostě jsem si zvyknul na určitej standard. Několikrát jsem sice měl cukání, že s tím praštím, ale zatím jsem to neudělal,“ dodal a naklonil se blíž ke Katce. Nasadil výraz, který se blížil pohledu Dr. House. Aspoň mu to tak říkala jeho bývalá manželka. „Dostal jsem se na úplnou špičku. Práci jsem ale musel podřídit všechno. Všechno, chápeš? Finančních poradců je jako sraček, nahoru se vypracuje jenom ten, kdo maká fakt tvrdě.“ Odmlčel se a usrknul ze sklenice. „No a co děláš ty?“

„Nic. Teda, prodávala jsem v knihkupectví a předtím jsem byla rok na jazykovce. Nevím, co bude dál. Asi pojedu někam pryč. Tady to stejně nemá cenu.“

„Aha, já jsem si myslel, že seš studentka. Tohle je přece studentskej klub…“

„Vytáhla mě sem moje spolubydlící. Je zamilovaná támhle do toho basáka,“ Katka kývla směrem k pódiu, „ale je tady nuda a ta hudba se mně moc nelíbí.“

„Tak nepůjdeme jinam?“

„Mně se už nikam jinam nechce.“

„Tak si dáme panáka? Co si dáš?“

„Nevim, rum asi.“

„Rum?! Dej si tequilu!“ Adam mávl na barmanku.

Kapela se s plnou vervou opřela do svého posledního kousku. Pod pódiem se na poloprázdném parketu kroutilo několik holek. Partička kluků u dveří se hlasitě smála. Barmanka začala umývat sklenice.

Kateřina zívla. Pak řekla, že si musí odskočit. Adama napadlo, že z tohoto večera nic kloudnýho nekouká.

Bylo půl třetí ráno.

Adam se vracel z koupelny ve svém bytě. Vzpomněl si na Katku, na tu divnou holku u baru. Ty dnešní holky jsou takový mdlý, chybí jim životní elán, pomyslel si. Jsou jiný, než bývaly moje spolužačky. Ale zase jsou tak nějak hezčí.

Katka a Helena kouřily doma na balkoně. Helena vzlykala a po několikáté opakovala, že basák Robert je neskutečnej hajzl. „Pozve mě a pak se tam u baru olizuje s ňákou vodbarvenou krávou!“ vypravila ze sebe mezi vzlyky a začala hledat kapesník.

„Kašli na něj,“ utěšovala ji Katka,“ prostě neví, co chce. Jako všichni chlapi.“ A zaplavil ji pocit, že ona je naštěstí tak nějak nad věcí.

Jarmila Růžičková se před třemi lety dozvěděla, že jí manžel zahýbá. Učinila několik pokusů obnovit svou atraktivitu a nedostupnost, což vyčetla z ženských magazínů. Nechala si domů přinést velikou kytici rudých růží a udělat si nový účes od kamarádky kadeřnice. Při aplikování barvy na vlasy kamarádce uklouzlo, že Karel Růžička čeká se svou milenkou dítě.

Po rozvodu Jarmila začala instinktivně nenávidět všechny drobné blondýny, zvlášť ty s ostravským přízvukem. Když se věcí neznalá Lenka, plavovlasá „cerka“ z Poruby, před měsícem přistěhovala do vedlejšího bytu, Jarmilu málem trefil šlak. Tu sukni si ale holka mohla koupit o číslo větší, konstatovala dnes ráno Jarmila s úsměškem, je v ní narvaná jak jitrnice.

V práci hned mezi dveřmi Lenka potkala Michala, svého nadřízeného. Vzpomněla si na tu zatracenou prezentaci. Slíbila včera, že ji ráno odevzdá. Jenže to nestihla. Řekla, že se omlouvá. „V pohodě. Stačí, když to bude hotový do dvou,“ odpověděl Michal, zavtipkoval s procházející kolegyní a šel si uvařit kafe.

„Tyvole, vona se uplně posrala. Si nakráčí a hned na mě vybalí, že nic nemá,“ rozčiloval se Michal, když si na dvorku zapaloval cigaretu. „Kurva, co si jako myslí? Musíme na ni víc přitlačit!“ Muž stojící vedle něj típl vajgl a přikývl. Když Michal vcházel zpátky do dveří, napadlo ho, že měli asi fakt přijmout tu druhou uchazečku. Ta si ale řekla o moc velké peníze.

Ten druhý muž na dvorku se jmenoval Roman Veselý. Když byl před pár měsíci poprvé na firemním večírku, připadalo mu absurdní, jak je celá společnost rozsazená za dlouhý úzký stůl. Přesně vprostřed seděl Michal spolu se dvěma nejbližšími spolupracovníky. Vyprávěli historky a zbytek stolu se více či méně spontánně smál. „Podle vzdálenosti od středu lze krásně určit hierarchii jedince,“ pomyslel si Roman a všiml si, jak směrem ke krajím stolu vzrůstá vehementnost smíchu.

Roman v duchu zalitoval, že tu vůbec tráví čas a že radši nešel s klukama na koncert. Když se ho druhý den Michal zeptal, jak se mu akce líbila, Roman se usmál se a řekl, že to bylo fakt dobrý.

„Lidi jsou prostě svině! Usmívají se na tebe a pak tě podrazí,“ stěžoval si Lenčin přítel Honza, když spolu seděli večer u stolu. „To je tím, že vidíš na všech jenom to negativní. Já mám úplně opačnou zkušenost. Musíš se prostě obklopovat milýma lidma,“ usmála se Lenka a dolila si víno.

Toho samého večera si Roman jen tak pro zajímavost vyplňoval jeden psychologický test. Nad jednou otázkou přemýšlel poměrně dlouho. Pak ale zaškrtl „upřímnost“ jako vlastnost, které si na sobě cení nejvíce.

Jsem dcerou váženého pražského lékárníka, ale víc než svět mastiček mne láká pražská bohéma. Objevuji avantgardu a chodím do těch správných kaváren. Vím, co je to surrealismus, futurismus a psychoanalýza. Čtu potají Marxův Kapitál a platonicky miluju Huga Haase. Odvážím se nahlas říct slovo onanie. Píšu poezii a kouřím cigarety v dlouhé špičce.

Sladká třicátá léta se ale přehoupnou do své druhé půlky.

Možná se ze mě v průběhu času stala ctihodná matrona a na politiku ani poezii nemám čas. Říkám si, že „nějak bylo, nějak bude“.

Možná nosím na rukávě židovskou hvězdu a do kaváren už dávno nesmím.

Možná se zdviženou pravicí vítám nového vůdce a tvůrce nového řádu.

Kdo ví.

Vyhlídky zdají se být neradostné. Možná jsem přežila válku a čeká mě další vítězství. Tentokrát vítězí pracující lid a tam, kde visela napřed podobizna Masaryka a potom na čas kníratého Adolfa, visí zarámovaný báťuška Stalin.

Už se mi to nelíbí, říkám si osmdesát let před tím, než se tato věta stane tlačítkem na nejoblíbenější sociální síti světa. Obrátím tedy list a zvolím si přesun v čase a prostoru. Své mládí prožívám v experimentátorských létech šedesátých.

Jmenuji se Jane a pocházím z Bostonu. Po vzoru Jacka Kerouaca se vydávám stopem přes Státy do Kalifornie. Miluju Grateful Dead. Chtěla bych být slavná jako Janis Joplin, ale neumím zpívat. O to víc fetuju. Naplno vdechuji počátek nových hnutí, omamné výpary hašiše a horký vzduch tetelící se nad dálnicí.

Třeba mám ale smůlu, že se ve stejné době a ve stejné zemi narodím s poněkud tmavší kůží. Čeká mě nejspíš kariéra domácí posluhovačky v jednom z těch úhledných předměstských domků, kde žijí uspěchaní workoholici a znuděné frustrované ženušky v domácnosti. I když Martin Luther King právě pronáší plamennou řeč o tom, že se mu zdál sen, v realitě se nic moc nemění.

A tak to zkusím potřetí. Po výletu přes oceán se pokorně vracím do srdce Evropy. Zmatené období puberty prožívám v letech devadesátých. Změnila se však i první číslice letopočtu. Je podzim 2091. Moje matka mi vypráví, jak se kdysi dávno v roce 2012 všichni připravovali na konec světa. Poslouchám ji jen na půl ucha, přemýšlím totiž, jakou barvu šatů si vezmu na oslavu kamarádčiných narozenin. Nakonec zmáčknu jeden z čipů všitých na lemu rukávu a počkám, až se bezbarvá látka změní v královskou modř. Vyčkám, až se uvolní sedadlo v teleportu a těším se na bujarou party na druhé straně oceánu.

Co když ale žádná druhá strana oceánu nebude? Obyvatelný svět se kdysi dávno zmenšil a pevnina vykukuje z nedozírné vodní plochy pouze v místech, kde se dřív tyčily velehory. A já mám to štěstí, že jsem přežila druhou velkou potopu světa.

Co je to autorství? Je možné věřit fotografickému médiu, když vytvořit montáž je tak snadné? A jak se coby fotograf zachovat tváří v tvář utrpení? Manipulují s námi média prostřednictvím obrazu, který nám předkládají?

Pokud patříte k té sortě diváků, kteří se rádi dozvídají o okolnostech vzniku díla, pak vaší pozornosti nemůže uniknout právě probíhající výstava Kontroverze v prostorách Rudolfina. Najdete tu fotografie, které doprovází rozporuplná historie a při jejich prohlížení vás jistě napadne spousta otázek.

Rychle zjistíte, že při snaze na ně najít odpověď tu aspekt „líbí-nelíbí“ nehraje takovou roli. Spíš jde o aktivizaci mozkových buněk – a celý listopad pak v této jistě bohulibé činnosti pokračujte. Se vstupenkou z výstavy můžete navštívit přednášky odborníků z oblasti práva, médií, etiky či filozofie.

Doprovodné akce výstavy:
» 3. listopadu, můžete zažít exkurzi do experimentátorských let šedesátých v rámci přednášky Martina Mikuláše „Sex, drogy a r’n'r na obalech LP desek“. Jedním z příběhů k tématu výstavy je historie fotografie nahých dívek na obalu alba „Electric Lady“ od Jimiho Hendrixe a chybět nebude množství hudebních ukázek.

» 8. listopadu máte možnost zamyslet se spolu s Jiřím Přibáněm nad etikou a zákonem skandálu na stejnojmenné přednášce.

Přijďte se dozvědět více o fenoménu kontroverze. Burcovat svou mysl a bránit se zpohodlnění ducha občas neuškodí. Zvláště v zadumaných podzimních dnech. Více informací najdete v programu galerie Rudolfinum nebo na stránkách www.galerierudolfinum.cz.

Málokterá zvířecí dvojice však vyvolá při srovnání tolik emocí jako pes a kočka. Jsou lidé, se kterými můžete na toto téma diskutovat hodiny a stejně k ničemu kloudnému nedospějete. Maximálně se pohádáte a navzájem se osočíte z mnoha nehezkých povahových rysů. Z neschopnosti uznat svobodnou vůli druhých, z potřeby otrocké závislosti, z kompenzování komplexů méněcennosti a vůbec chatrného duševního rozletu na jedné straně. Na druhé straně pak z přetvářky a falše, z neschopnosti jednat na rovinu, z infantilnosti a já nevím, z čeho dalšího.

Šelma žijící ve smečce, bezprostředně reagující na naše povely na straně jedné, na straně druhé samotářský lovec, který si dost dobře vystačí i bez nás. Nejtypičtější zvířata, do kterých si ukládáme části svých představ a občas, když se zapomeneme, si myslíme, že myslí, jednají, cítí jako my. A kdo z nás necítí záchvěv téměř magický, když na něj v šeru zírají dva svítící zelené ovály?

V tradici šamanů má každý svého zvířecího ochránce. Něco podobného rezonuje v naší, od původní přírody už dávno odtržené civilizace. Třeba když se známý spisovatel nechá na oficiální fotografii zpodobnit se svým kocourem. Čím to, že zpodobnění se zvířetem dělá dotyčného jaksi „lidštějšího“?

Máme rádi zvířata… protože co jiného pohne našimi zcyničtělými srdečními chlopněmi než nějaké hezké video na youtube. Se štěňátkem. Nebo radši s koťátkem? Cože, že kočka je roztomilejší? Kdeže? Je to přece vypočítavá svině!

Velké pohoršení jsem vzbudila, když jsem jednou, kráčeje rodnou obcí, zapomněla hlasitě pozdravit jednoho místního opilce. Dotyčný se několikrát ohradil a poté usoudil, že za všechno může moje pražácká namyšlenost. Svým způsobem měl pravdu, ve městě si člověk svých bližních opravdu příliš nevšímá. Čehož někteří obratně využívají a všímají si pro změnu cizích peněženek.

Na Václaváku na mě nejspíš nikdo nezakřičí „A kdy se jož bodeš vdávat?“, místo toho se však brzy dočkám oslovení „Hey, you sexy, go with me!“ od zubícího se chlapíka černého tak, že kdyby ho zahlédly některé starší občanky rodné vísky, s pokřikem „ježišmarja, čert“ by spěšně zamykaly svá obydlí. „Opravdovyho čerňocha“ viděly jenom onehdá v televizi, když nepočítáme „teho Koramtenga nebo jak se menuje, ten co říká zpráve na té Nové s tó Borhyjovó“.

Když mi bylo asi sedmnáct, budila jsem pozdvižení černě nalakovanými nehty. „Sodoma gomora, tohle svět neviděl,“ vykládala pohoršená sousedka mojí babičce. Jenže k punkrockové holce něco takového prostě patří a na taneční zábavě, která představovala pomyslný kulturní i společenský vrchol týdne, jsem se něčím takovým mohla blýsknout před stejně smýšlejícími kamarády. Kořalka za sedm korun pocit sounáležitosti ještě stvrdila. „To v Praze, tam je všechno tak drahý,“ vyprávěla kamarádka mé starší sestřenice a já jen valila oči. Jak se někdo může v tak velkém městě plném neznámých nástrah, feťáckých trosek, kurev, pasáků a cizinců, kteří sladkými řečičkami vábí naivní holky a prodávají je do bordelů, vůbec existovat!

Život ve městě má prostě svá úskalí. Když vidím vyplašené cizince z evidentně neevropských zemí, kterak s děsem v očích poprvé vstupují na jezdící schody, znova a znova se o tom přesvědčuji. Ale na vesnici to taky není žádný med.

Kdyby do sálu přišel třeba domorodec z tajgy, asi by kroutil hlavou, co ti Evropani vyvádějí. Nejspíš by usoudil, že to je nějaký speciální rituál plodnosti nebo obřad zahánění zlých duchů. Ale kdepak, říkám v duchu tomuto imaginárnímu návštěvníkovi. My jsme právě vstali od svých počítačů a teď se snažíme protáhnout ztuhlé svalstvo a shodit nějaké to kilo.

„Zadeček nahoru!“ velí naše cvičitelka. Řada stehenních svalů se vypnula. Raz a dva! Je dost možné, že se právě v ten samý okamžik o patro níž rozhýbe les synchronizovaných rotopedů a za zvuků disca začne lekce spinningu, v posilovnách ulehnou unavení manažeři na bench a připravují si činky těžké jako všechna ta odpovědnost, která na ně dnes a denně padá, zatímco jejich kolegyně poskakují na malých trampolínách. Proti celulitidě je „jumping“ nejlepší – usmívá se od ucha k uchu předcvičující holčina.

Ve zdravém těle zdravý duch! Je přeci léto, doba svlékání se do plavek. Všichni chceme být krásní. Nebo aspoň většina z nás. Není krása relativní? Estetika subjektivní? Nevím, teď nemám čas ani energii nad těmito otázkami přemýšlet. Musím se soustředit na další cviky. Už cítím, jak se mi krásně tvarují boky a endorfiny kolují krevním řečištěm.

Léto je doba odpočinku. Přesto si neodpustím doporučit dva hloubavější tituly. Na první pohled nemají příliš mnoho společného: S elegancí ježka od Muriel Barberyové vypráví o paralelních životech dvou obyvatelek jednoho pařížského činžáku: o stárnoucí chudé domovnici René a o jedné z nájemnic, třináctileté přemýšlivé dívce jménem Paloma. Zeptej se táty od Jana Balabána je próza o výseku života tří dospělých sourozenců v okamžiku, kdy umírá jejich otec.

Stylistická vybroušenost
Obě knihy spojuje citlivá a sugestivní práce s jazykovými prostředky. Síla slova, která před očima vybavuje popisované obrazy. Možná se i vy díky Balabánově knize stejně lehce přenesete na okamžik kamsi na prašnou cestu v Beskydech a budete spolu se sourozenci Emilem, Hansem a Kateřinou cítit, jak voní vyprahlé pole, jaké to je prsty čeřit zlaté obilné klasy a vzápětí otevřít dveře nemocnice, kde ve vzduchu čpí dezinfekce a odér umírání. Muriel Barberyová pro změnu vysvětlí, co vše může změnit jedna správně napsaná čárka v souvětí, že Dostojevského bonmot „Krása spasí svět“ se může nečekaně realizovat v postavě bystré duše sídlící v nepříliš vzhledném těle a že „jedna kamélie může změnit náš osud“, což je více než úryvek z jednoho starého japonského filmu.

Dobrat se podstaty
Obě knihy spojuje nenásilná snaha autorů objevit, co je v lidech univerzální. Rozbít slupku přetvářky, kterou každý z nás více či méně vědomě nosí. Nepoučují nás, ale ani z nás nedělají primitivy, kterým je třeba vše servírovat až pod nos. Naopak, nechávají prostor k přemýšlení a dlouhému vychutnávání krystalicky čistých slovních obratů.

My lidé jsme plémě zkažené. Svou vynalézavost obracíme téměř bez výjimky k tomu, abychom se navzájem vraždili a způsobovali si utrpení, o čemž jsem se přesvědčila, když jsem před několika dny omylem otevřela přílohu jakéhosi magazínu, kde se barvitými způsoby popisovalo sedm nejkrutějších způsobů popravy a dvanáct nejšílenějších způsobů mučení.

Filmová hrdinka Leeloo Milla Jovovich ve filmu Pátý Element na poslední chvíli zaváhá zachránit náš prohnilý svět, když v notebooku objeví slůvko WAR a její superinteligence jí v mžiku umožní porozumět, „vo co gou“. Sympaťák Bruce ji však přesvědčí, že na Zemi existuje něco jako LOVE a že to je důvod, proč by nám, pozemšťanům, měla od katastrofy pomoci. Teď, po dvaceti letech, už superhrdinka Leeloo postává zpruzená u sporáku, její sexy taxikář BW s lahváčem v ruce komentuje televizní zprávy, a tak si holka právem řekne: podruhý vás už nezachráním, ani mě nehne a za rok v prosinci radši odjedu na dovolenou, holoto lidská, korunou tvorstva pyšně se nazývající.

A v ten moment k ní vysílám imaginární delegaci, které vkládám do úst toto: Rozpomeň se, rudovlasá vílo Leeloo, na Oldřicha Nového, kterého sjíždíš každou neděli po obědě v bloku filmů pro pamětníky, v době, kdy Bruce kroutí víkendovou šichtu. Vzpomeň si, jak podmanivým hlasem zpívá „Jen pro ten dnešní den“. Nejen pro klid tichý stojí za to žít, ale je spousta dalších věcí!

Milostná lyrika, tvarohová zmrzlina a rajcovní boty na podpatcích, otevřená flaška vína za letního večera u řeky, sonáty J. S. Bacha a ten pocit, když ke konci měsíce bez problémů vyjdu s výplatou. Nedočkavost, když začnu malovat nový obraz a když se těším, až přijede můj milý z města na druhém konci republiky. Když náhodný kolemjdoucí poskytne první pomoc epileptikovi, když se mi podaří fakt setřít arogantního debila a když mi někdo na ulici řekne, že mi to sekne. Když stojím před Rodinovou sochou a vnímám tu úžasnou tíhu hmoty a když potkám chlapa, co umí být gentleman. Když někdo na poslední chvíli odvede domů chrta určeného k zabití, protože už nemůže běhat dostihy, a když se mi podaří rozesmát zachmuřenou pokladní v Tescu. A taky mám radost, že existuje hořká čokoláda s chilli, že Thom York pořád skládá hudbu, že existují sponzoři dětských vesniček a že nezaniká přírodní kosmetika.

A společně najdeme ještě spoustu dalších věcí, nebo se mýlím?

A Leeloo se zamyslí a řekne: „no, uvidíme, zda budeme pokračovat příště, nebo to rovnou zabalíme“.

„Jsi blázen, teď, v době krize, dát výpověď!“, kroutí lidé hlavou nad neuváženými kroky svých známých. Vždyť doba je nejistá a vyplatí se přikrčit se. Aspoň vyčkat, zda z onoho mraku uhodí ničivý blesk, anebo ne.

„Krize je největší inspirace,“ vypadlo ze mě jednou při hovoru. Probíralo se téma, jestli je možné vytvořit něco na povel. Třeba hudbu. Když nadejde ten trýznivý moment, ve kterém na dveře klepe deadline čili česky uzávěrka a člověk nemá lautr žádný nápad.

Toto téma už bylo zpracováno mnohokrát. Umělec, který najednou ztratí talent. Má pocit, a dost oprávněný, že už nic nevytvoří. Nebo nic, co by stálo za řeč, a otevírá se před ním chmurná vyhlídka žití s vlastní průměrností.

Irská kapela Therapy? zpívala píseň o tom, že „Happy People Have no Stories“, Bohumil Hrabal sbíral po putykách historky blábolivých pantátů a zkrachovalých existencí a Virginia Woolfová ve svém pokoji ostřila tužku myšlenou na vlastní smrt. Osobní neštěstí živí tvůrčího ducha. Ale lze tímto způsobem žít?

S pocitem štěstí trýznivé touhy ustanou. Ideální je šťastně se zamilovat. A člověk si oddechne, chmury odletí jako hejno vyplašených hus. Na jak dlouho ale, než začneme znovu toužit po něčem, nacházejícím se kdesi za obzorem?

Možná mi tenkrát v paměti příliš utkvěl film Vojtěcha Jasného Až přijde kocour. Nebo jsem prostě už od mala věnovala nadmíru energie tomu, „po čem mi není nic“, jak říkala moje babička. Ta ale s pravou hanáckou zemitostí volila jiná slova.

Ve světle dospělého vnímání se už takový nápad dávno nejeví jako roztomilý. Vědět, co si myslí lidé kolem mě, by mě velmi rychle připravilo o iluze. Nemyslím jen ono obligátní lhaní, tedy „jsi fajn holka“ na jazyku a „kráva blbá“ v hlavě dotyčného. Ale mohla bych například zjistit, že tamten zádumčivý a sofistikovaně vypadající mladík přemýšlí pouze nad tím, co si dá k jídlu, a jeho nejsložitější myšlenkový pochod se týká vypočítání nejkratší cesty od tramvajové zastávky do hospody Na růžku. Naopak onen stydlivě a nevýrazně vyhlížející muž by mě třeba překvapil, kolik erotických poloh je schopen ve své fantazii vystřídat za minutu, s kolika ženami najednou a jak briskně překlikává mezi jednotlivými pornoscénami. Nastal by moment pravdy a navždy by zmizela sladká nevědomost.

Pozorovat a nebýt zpozorován, to je základní pravidlo každého psychotronika-amatéra. Nedej bože totiž, aby se tato hračka (vlastně spíše zbraň) obrátila proti svému vynálezci. O své nejniternější záchvěvy mysli se nechci dělit jen tak s někým. Co kdyby se svět dozvěděl, že ve chvílích, kdy se mi na tváři rozhostí přemýšlivý výraz, který by i Sokrates mohl závidět, řeším maximálně to, zda si ráno obléct sukni nebo kalhoty.

Výše zmíněné kukátko naštěstí zůstává jen záležitostí fikce. Přesto se nás častokrát snaží kdekdo přesvědčit, jak nás má přečtené. Že jsme takoví nebo makoví, že patříme do všelijakých cílových skupin a že něco nutně potřebujeme. Prodavači instantního duchovna, reklama všeho druhu, nadřízení v práci a třeba i hospodský v oblíbené putyce. I když, možná že ten poslední zmíněný bývá pravdě nejblíž. Alespoň občas.

Přiznávám se, že patřím k těm, kdo mají k hororovému žánru rozporuplný vztah. Na ty působivé se do kina zdráhám jít, protože mám obavu o své duševní zdraví. „Vždyť svět je sám o sobě hrozivé místo, proč si další hrůzy uměle navozovat,“ přitakávají ti, kdo jsou na tom podobně jako já. A ty špatně natočené snímky mne neskonale rozesmívají, tak jako ostatní lidi v sále. Nejeden fanoušek festivalu Otrlého diváka ví, o čem mluvím – litr kečupu vylitý ve správný okamžik udělá někdy lepší službu než jedno sezení u psychologa.

Každý si tím prý od dětství prochází. Kreslí kostlivce, bouračky a tekoucí krev. Tetičky se děsí, co že to z malé ratolesti vyroste. Prý to souvisí s prvním ťuknutím vlastního vědomí o otázky konečnosti. Při čtení pohádek, ve kterých se Baba Jaga chystá upéct pocestné v peci, poprvé okusíme specifické návaly adrenalinu. Ani nedutáme a příběh nás vtáhne magickými vlákny. Nakonec všechno dobře dopadne a mámin konejšivý hlas řekne: „Byla to jenom pohádka.“ A v tu ránu na vše strašné zapomeneme, vždyť vyhřáté peřiny jsou tak útulné a morbidní vize nenávratně mizí.

Každé monstrum prý zastupuje některý ze základních děsů. Strach z úplné ztráty sebekontroly, strach z neznáma, strach z napadení cizím člověkem. Místo do vlastního nitra tak radši nahlédneme do prázdných očních důlků kašírovaného kostlivce.

Každý však jednou vyroste. A místo z dveří do sklepa jde hrůza z dveří pomyslných, které se před námi mohou otevřít kdykoli a bez jakéhokoli varování. Kdo nám ale dnes stejně jako tenkrát, kdy končila pohádka a venku se šeřilo, řekne onu magickou větu: „Neboj, to není doopravdy.“?

Třeba se to dozvíme, když klopýtáme světem a snažíme se držet své bubáky z dosahu. Jak účinně a na jak dlouho, to se teprve uvidí.

Hlavní město a regiony. Věčné téma, aktuální snad všude na světě. Slováci mimo Bratislavu tvrdí, že bratislavský přízvuk zní arogantně. Berlínský irituje obyvatele mimo Berlín a tokijský lidi mimo Tokio. A říct v Brně, že se vám líbí Praha, znamená stát se terčem nevraživých pohledů. Při nejlepším.

Se směsí nechápavosti a předpojatosti se ohlížíme mimo „vlastní region“ často. Znám člověka, jehož celý život se vlastně odehrává na ploše jedné městské čtvrti v Praze. Od školky po současné zaměstnání se jeho akční rádius rozšířil pouze o několik ulic. Vytáhnout paty dál za Prahu pak pro něj představuje cestovatelský oříšek srovnatelný s výletem do tajgy. Vždyť za Českou Třebovou už začíná Asie! Pro dost mých moravských známých je zase nepochopitelné, jak můžu žít v Praze, „v tom hluku, v tom chaosu, a hlavně mezi těma namyšlenýma Pražákama!“

Jako si někteří patriotičtí emigranti zachovávají knižní češtinu, existují i v Praze ostrůvky pravověrných Moraváků. Jedna z jejich řad na mě onehdy nevěřícně zírala, když jsem v hovoru použila slovo „brejle“. Brejle?! Jak něco takového vůbec může vypustit Moravačka z pusy? Od brejlí už je jen krůček k tomu nejhoršímu a nejpražáčtějšímu, co může ucho člověka vyrostlého na východ od Devíti křížů vůbec zaslechnout, a sice k magickému slovu „viď“. Jak jej vyslovím, je se mnou ámen.

My Moraváci máme totiž v Praze speciální misi. Vypadá to, že jsme tu kvůli práci, nebo protože se nám tu prostě líbí a nechceme pryč. I Franz Kafka přece psal, že Praha jen tak nikoho ze svých spárů nepustí, ale každého se snaží k sobě připoutat. Skutečnost je ale trochu jiná a už je načase ji vynést na světlo světa. Úkol Moraváků v Praze je infiltrovat do místního uši tahajícího dialektu ty správné výrazy. Až zvítězíme, budou se v Praze světla zásadně rožínat, polévka se bude nabírat šufánkem a po ulicích budou jezdit pouze šaliny. Však jenom počkéte!

Alexandr Guha v knize České míchačky popisuje alkoholové míchanice a dryjáky studentských klubů, hospod nižších cenových skupin, etylalkoholové experimenty normalizační éry i alchymistické směsi popsané v literatuře a tradované napříč generacemi. Také se tu například dozvíte, že alkohol a alchymie mají opravdu stejný slovní základ, a tedy že scénka z filmu Císařův pekař, kdy mudrcové místo zlata vydestilují špiritus, není tak úplně vymyšlená. Mimochodem, špiritus a spirit také nezní příliš vzdáleně.

Co všechno se dá smíchat?
Otázkami ohledně provázanosti alkoholu s euroamerickou civilizací, odkazy k předkřesťanským mystériím i novozákonní úlohou vína jako Kristovy krve či filozofickým pojetím stavu kocoviny se kniha zabývá společně s veskrze praktickými radami. Třeba jak namíchat správný Semafor nebo jak co nejúčinněji s kocovinou zatočit. Kombinace zemitosti a praktičnosti, jež knihu může řadit někam ke „kuchařkám“, spolu s kulturním podhoubím alkoholového pití, dochuceným trochou současného folkloru činí z Pravé české míchačky knihu, která se vcelku příjemně čte. A to díky vyváženosti ingrediencí. Čerpá z lidového prostředí a nezastírá fascinaci zvláštním světem hospod, kde stále přetrvává družný a „máničkovský“ duch, ale nesklouzává k adorování opilosti. Na fenomén pití alkoholu se dívá jako na zdroj umělecké inspirace, jistého osobního uvědomění a v neposlední řadě i jako na zdroj novodobého folkloru. Takže budete chvíli mezi pivními kamarády, kteří se hecují historkami typu „jó, tehdá, když jsem se poprvé poblil…“ a chvílemi zakusíte exkurz do tajů existenciální filozofie. V duchu míchaných koktejlů, kde se jeho tvůrci také nebojí míchat takřka všechno se vším.

Skutečné těžiště knihy ale leží v barvitém popisu lidových koktejlů, které „zlaté české ručičky“ vytvořily zejména během normalizace, kdy dnes už standardní koktejly západoevropské provenience nebyly k mání a k míchání koktejlů stačily dostupné lihoviny jako rum, zelená či vodka. Nedílnou součástí každé podobné míchanice je také rozbor jména, které odkazuje nejen na prostředí hospod, ale často přesahuje do národní historie (Utopený komunista), všímá si výtvarné stránky vzniknuvšího produktu (Hovno v trávě) nebo odkazuje na dobové reálie (variace na oblíbené čůčo).

K některým míchačkám se váže i specifický způsob pití, a jedná se tedy o určitou ritualizovanou podobu (MBS neboli Miluj Bližního Svého, Prasečí polívka, Cesta do lesa, cesta z lesa apod.).

Múza Alkohol, Démon Alkohol
Autor nezastírá kladný vztah k tématu, a není to na škodu. Naopak. Zní-li základní poučka pro spisovatele „pište o tématech, která vás pálí nebo která vás baví“, platí to podle mě o této knize více než uspokojivě. Ovšem nedoporučuji číst ji po prohýřeném večeru, neboť naturalistické popisy drinků i jejich účinků mohou vyvolat nehezké stavy.

O Českých míchačkách napsal Karel Nešpor, že „text může u závislého vyvolat bažení nebo mít návodnou povahu“. Jako protiváhu tohoto varování můžeme brát třeba obsáhlé vyjádření barmana Georgi Gjurova, jemuž je tu věnováno několik stran, či motto, které si autor v úvodu nevypůjčil od nikoho jiného než od v Čechách snad nejslavnější hudební formace oslavující alkohol – Tří sester: „Alkohol je, jak řekla, lidstva metla, a kapka špiritusu po bradě jí stekla.“

Takhle přemýšlím, když si v časopise pročítám stránku s horoskopy. Nemůžu se už dočkat onoho osudového setkání, které mi hvězdy tento týden předpovídají. Pozor však na zbytečné utrácení, varuje mne Venuše.

Na magické síly a nadpřirozeno se sem tam obrátí kdekdo z nás. „Ty opravdu umíš vykládat karty, jo?“ zazní ihned u stolu, když dojde řeč na podobné téma. Dotyčná (většinou se jedná o ženu) je posléze zavalena žádostmi o karetní seanci. Práce, láska, rodina… koho by nezajímalo, jak se budou v jeho životě tyto pilíře vyvíjet?

Jeden z karetních výkladů se odehrával v pošmourném podvečeru na železniční trase mezi Pardubicemi a Českou Třebovou. Usazená na nevábně páchnoucí koženkové sedačce jsem přes hřbet knihy občas nenápadně nakoukla a sledovala roztřesenou ruku slečny, která vytahovala karty z balíčku, zatímco naproti sedící žena ji pevným hlasem přesvědčovala, ať s tím mužem ve znamení Berana do společného projektu radši nevstupuje. V prostoru kupé je těžké uniknout cizím příběhům.

Lapeni ve stejný čas na stejném místě jsme takto často náhodnými svědky životů ostatních. Balancujíc na tyči MHD se těžko bráním, abych nenahlížela cizím lidem do rozevřených novin nebo knih. A abych nepřemýšlela, kdo asi je ta osoba, sedící právě pode mnou.

Jako toho dne, kdy si vedle mne přisedl člověk, co právě v trafice zakoupil Leo a lomcovalo s ním jasně viditelné přání blíže ohledat jisté stránky. Lačně nakukoval a jeho pohled těkal stydlivě sem a tam, jak se ostýchal časopis rozevřít úplně. Pootevřel magazín a zase jej rychle zavřel, naoko pozoroval dění kolem sebe, ale prsty mu bezmyšlenkovitě přejížděly po lesklém obalu. Dovnitř a ven. Konečně vystoupil, načež z reproduktoru blízkého obchodu zaburácela odrhovačka Daniela Landy o tom, že „touha je zázrak, kámo, zázrak“. A dotyčný uháněl domů hnán právě takovou touhou.

A já otáčím stránku v časopise, od horoskopů můj zrak přeskočí na článek, který zdobí reklama téměř stejně explicitní jako obrázky v magazínu onoho pána. Rozhlížím se kolem sebe a zachytávám pohledy ostatních spolucestujících. Prohlížím si je pozorně. Třeba je někde mezi nimi právě Ten, kterého mi předpovídají hvězdy. Ale je dost možné, že ho právě odradil bulvární plátek v mé ruce.

Nechci si hrát na znalce metalu. Zblízka jsem poznala spíše jeho vysmívanou variantu, a to jeho publikum vesnických zábav: v džízce počmárané nápisy Arakain a Vitacit, s účesem à la Jaromír Jágr na počátku své kariéry a půllitrem piva v ruce. Podobného ražení byly i kapely – s variací na Kabáty a Alkehol sklízely od publika své plody slávy. S propracovanějšími formami metalu jsem se setkala až nedávno, když se mezi mými přáteli vyskytlo hned několikero fanoušků i hudebníků, produkujících tento typ hudby. Poslední pomyslnou kapkou do poháru mé zvědavosti byl fakt, že přímo pod ateliérem naší umělecké skupiny Got Neighbours vznikl metalový klub.

Shodou okolností jsem byla pozvána na koncert šumperské kapely Dying Passion v rámci jejího předvánočního turné, a tak objevila jinou odnož metalu než ono zmiňované „chroptění na pódiu“. Začalo mě zajímat, co vlastně lidi na metalové hudbě fascinuje? Kromě rozhovoru s Dying Passion se se mnou sešel i jeden z hudebníků, Robert Vdoviak, zpěvák kapely Dead In Red působící v Moravském Písku. Hovořila jsem také s Pavlou Dudovou, výtvarnicí a filmovou animátorkou, která poslouchá metal už od střední školy.

Soudobá lidovka?
„Je pravda, že je to vesnická záležitost, akorát v současné době vidíte spíš emo-patky místo těch zmiňovaných džízek s nápisy,“ říká Pavla Dudová. Společně s ní a s Robertem Vdoviakem se dostáváme k otázce, jestli se metalová hudba dá označit jako „soudobá lidovka“. Několik styčných bodů by tu bylo – vesnické prostředí tancovaček, jasně daný rytmus a také fakt, že metalové skladby na zábavách jsou jednoznačně určené „do skoku“ než pro poklidný poslech.

„Spíš bych to nazval vážnou muzikou, která se hraje hodně nahlas,“ říká Robert. Naráží na muzikantskou obtížnost a propracovanost metalových vyhrávek, která prý pro nezasvěceného nemusí být ihned patrná. To, co člověk vnímá jako „kravál“, má totiž přesný řád a kupodivu v metalu není zase tolik prostoru pro improvizaci. Vlastně ani přímé propojení metalové kapely a klasického hudebního tělesa není ničím zas tak neobvyklým, se symfonickým orchestrem hrála třeba Metallica nebo norská kapela Therion.

Vyhánění démonů
„Není třeba rozumět textu, metal je hudba, která se vnímá celým tělem,“ dodává Pavla. Něco přece jen bude na skutečnosti, že metalové koncerty jsou rituálem, kde se člověk zbavuje temné stránky a „vypouští ze sebe démony“ za doprovodu podladěných kytar. Je možné, že právě na koncertech, které slouží jako jakési „kolektivní vyhánění démonů“, si člověk tuto temnou stránku prožije a nemusí ji „tahat“ do svého „civilního života“?

Když se nezaujatým okem podíváte do řad posluchačů, uvidíte zarputilost v obličejích, pekelnická gesta – ale v reálu je většina metalových příznivců tichými a introvertními lidmi. „Nezažil jsem nějakou bitku na našich koncertech,“ říká Robert. Těžko však říct, jestli je metalové publikum v jádru opravdu tak mírumilovné, nebo jestli je tahle nekonfliktnost způsobena určitou homogenností v hledišti. Přece jen, „šampónek“ v růžovém triku na black-metalový koncert těžko zavítá.

Jsme drsňáci!
„Jde o to nasrání, to je emoce, která dělá metalový koncert metalovým koncertem,“ dodává Pavla. „A hlavně je to šou, divadlo,“ shodují se oba dotázaní. Tato divadelnost úzce souvisí právě s předchozím zmiňovaným tématem „rituálu“. Aby si člověk řádně „temný rituál“ prožil, musí se připravit takřka od hlavy po paty. Obléci si kostým, pomalovat se válečnými barvami – a pokud se v takovém prostředí dostanete do správné ráže, nejeví se ani známá ukousnutá netopýří hlava na koncertě Ozzyho Osbourna ničím nepochopitelným.

Všechny ty šklebící se obličeje, poetika smrti, satanských křížů, nihilismu – není to trochu zahleděné do sebe? Nemůže se podobný zážitek stát nechtěně komickým? Přece jenom, v dnešní době, kdy jsme zvyklí dělat si legraci ze všech, ze všeho a nebrat vážně sami sebe, mi přijde, že se metal naopak bere smrtelně vážně. Není to moc patetické?

Inklinace ke smrti
Když však nahlédneme do historie metalu, zjistíme, že skandinávská odnož black-metalu si na „peklo na zemi“ opravdu nehrála. Legendární kapela Mayhem, založená v Norsku roku 1983, se pohybovala hranici temnosti, satanismu a smrti. O jejím zpěvákovi se signifikantní přezdívkou Dead (který mimo jiné odešel z tohoto světa vlastní rukou) je známo, že si pohřbil své oblečení na několik týdnů pod zem, aby na jevišti vystupoval ve správném stupni rozkladu. Také u sebe nosil hnijícího krkavce v igelitovém sáčku a inhaloval tuto „vůni smrti“ jako inspiraci před koncerty. Těmito prostředky kapela dosahovala postupně intenzivnějších ponorů do hlubin satanismu, rozkladu a obecnému odporu ke všemu. „Upřímně si myslím, že jej život na Zemi moc nebavil,“ vyjádřil se o Deadovi Faust, bubeník spřízněné kapely Emperor.

Historii severského metalu pak lemují další excesy, jako vypalování dřevěných kostelů, které naplánoval další člen skupiny Mayhem zvaný Varg. Ten byl krátce poté odsouzen za vraždu svého spoluhráče z kapely.

All you need is… hate?
Tohle měl zpovídaný kamarád Robert asi těžko na mysli, když na obhajobu metalu tvrdil, že „nenávist a agrese zmůže víc než ‚hipísácký mír a láska pro všechny‘“. Otázkou zůstává, když člověk své démony opravdu odpoutá, jestli je dokáže také usměrnit. To už je spíše otázka pro psychoanalytiky.

Na serveru Topzine.cz píše novinář a znalec metalu Michal Čížek: „Dnešní black-metal je stále o kultu. Specifická odnož rockového náboženství. Všichni fanoušci se shodnou na třech věcech: odpor k církvi, pohanské myšlení a láska k přírodě.“ Poslední dva motivy, tedy fascinace pohanskými mýty a úcta k přírodě jsou východisky kapel, které se od satanismu jednoznačně distancují – například Enslaved či Summoning.

Je vůbec možné mít nad touto potemnělou poetikou trochu nadhledu? Někteří hudebníci tvrdí, že ano. Řecký muzikant Bob Katsionis z kapely Firewind odpovídá v rozhovoru pro internetový server Metalirium na otázku, jak vnímá tato klasická metalové klišé: „Myslím, že je to vtipné. Vyrostl jsem na skupinách jako Rhapsody a samozřejmě Manowar, ale teď je mi dvaatřicet a nevěřím na bojovníky ani draky. Byl jsem v armádě a žádní draci tam teda nebyli. Ale… je to dobré téma, o kterém skupina může mluvit.“

Podobným dojmem často působí metalové videoklipy, dobře zpracované příběhy „temných lordů a osudových pobledlých dívek“. A možná je zde i klíč k otázce, proč metal láká daleko víc mužské než ženské publikum.

Byla bych naivní, kdybych si myslela, že existuje jen jediná pravověrná metalová cesta, lemovaná satanistickými kříži a výkřiky o smrti a neodvratitelnosti našich temných osudů. Nakonec, žádný žánr nepřetrvává v ortodoxní podobě příliš dlouho. I metal přece prodělává fúzi s elektronickou hudbou, s prvky jazzu a odbočkami k vážné hudbě i emo-stylu.

Rozhovor s metalisty

Za kapelu Dying Passion (www.dyingpassion.com), která inklinuje právě k experimentální formě metalu a která představuje (nejspíš) posluchačsky přístupnější formu této muziky, odpovídal kytarista Stanislav Jelínek:

Jaká byla vaše tvůrčí cesta, vývoj?
Vývoj byl ovlivněn i novými lidmi v kapele, kteří měli jiný odlišný hudební rozhled. Pokud si pustíte první desku Secretly a poslední Absorb, tak je to docela skok, ale každopádně je to pořád emotivní melodická muzika s náznaky progrese. Na začátku jsme hodně používali flétnu a housle a měli jsme i chraplavý mužský zpěv, tady to byly ještě dozvuky z předešlých death-metalových kapel. Pak jsme plynule přešli ke klávesům, které nebyly tolik svazující a poskytovaly větší rejstřík. Nyní si pohráváme hodně i s elektronikou.

Jaké byly úplné začátky? Co vás „nakoplo“, abyste začali hrát?
S Alešem Ciprou (R.T.I, Cruadalach) jsme chtěli založit projekt, inspirovaný tehdy rodící se doomovou scénou (My Dying Bride, Anathema, Amorphis, …). Tenkrát jsme se ještě jmenovali Sinners, ale po pravdě řečeno se nám nedařilo dát něco kloudného do kupy, navíc bez zkušebny, tak jsme se jen potloukali. Dal jsem pak dohromady DP a už ve zcela jiné sestavě jsme natočili demo No Time. Na bázi jeho rozesílání do všech možných zinů po celém světě jsme vydali desku Secretly u Metal Breath/Epidemie Records, čímž se lokomotiva rozjela plnou parou vpřed.

Co byste poradili začínajícím kapelám? Pamatujete si moment, kdy jste si uvědomili, že už nehrajete „jen tak pro kamarády“?
Nevím, v čem bych měl radit začínajícím kapelám, myslím, že bychom se mohli taky ještě řadit mezi začátečníky, ale ten čas nám to kazí (smích). Ale snad jen, že pokud mají jasno, že chtějí hrát, tak ať do toho jdou naplno. Je dobré si hned pořídit vyhovující aparát i přesto, že se zadlužím. Ale jak se prosadit s hudbou neporadím, to by mě taky zajímalo a obzvlášť dnes, před těmi 10 lety mi to přišlo jednodušší.

Co je váš hudební profesní sen? S kým byste rádi stanuli na jednom pódiu?
Myslím, že bychom si všichni rádi užili dlouhé světové turné s kapelou… hmm… těch by bylo asi víc. Máme hodně oblíbenců: Porcupine Tree, Anathema, Oceansize, Nine Inch Nails, Muse, …

Jak byste definovali vaši hudbu, pro jakého posluchače je?
Naše muzika není ani komplikovaná, ani čitelná na první poslech. Je třeba pro lidi, co mají rádi melodickou rockovou hudbu, nebojí se hledat a nejsou spokojení s konzumní hudbou, která zní v rádiu.

V čem si myslíte, že je „tvrdší hudba“, a tedy metal pro lidi lákavý? Kdo chodí na vaše koncerty?
Myslím, že na nás chodí neortodoxní metaloví i nemetaloví posluchači různých věkových kategorií. Ale asi nedokážu nijak jednoduše popsat, v čem je metal lákavý, snad jen že je v něm obrovská dávka energie. Na každého jedince působí jinak, na mě ovšem v jistých odvětvích metalu velice pozitivně. Pro mě je lákavá hudba různých stylů, ať je to metal, rock, pop či jazz, podle nálady a obsahu.

Ale začnu od lesa. Byl to jeden z těch večerů, kdy se jen tak povídá u vína a kamarádka Marta vzpomněla koncert kapely The Frames. Nezapomenutelný tam byl moment, kdy Glen Hansard říkal, že následující píseň chce věnovat jednomu svému velmi dobrému příteli. Prý se spolu kvůli něčemu hrozně pohádali a Glen pak doma napsal píseň a věnoval mu ji. Protože přátelé, kteří zůstanou přáteli, i když se s nimi pohádáte a i když mají na spoustu věcí úplně odlišné názory, jsou v životě to nejcennější.

Ano, je o mnoho jednodušší obklopit se lidmi, se kterými nás pojí názorová spřízněnost od stylu oblékání po náhled na globální oteplování, ale nevede přesně tohle k sebezahleděnosti a ukrytí se před světem? K pocitu, že „my jsme ti nejlepší“ – my máme pravdu a tamti ostatní jsou pomýlení? Kritiku člověka, kterého vlastně neznáme, můžeme smést ze stolu jako nebetyčný blábol, ale co když nějakou naši vlastnost zkritizuje někdo, koho máme rádi a koho si vážíme? A když nedejbože sami víme, že právě trefil pomyslný hřebíček na hlavičku?

„S vaším názorem nesouhlasím, ale udělám všechno proto, abyste ho mohl vyslovit,“ řekl prý jednou Voltaire některému ze svých odpůrců. Kdy jindy vytříbit své názory než při diskuzi? Kdo z nás je ale schopen unést odlišný názor a vyvarovat se zjednodušujících invektiv typu „tohle si myslí jen debil“?

Mohlo by to být jedno z novoročních předsevzetí: více hádek a více sporů. Ovšem pouze těch konstruktivních.

Guilty pleasure neboli tajná slast. Požitek, kterého si užíváme plnými doušky, ale styděli bychom se jej přiznat. Nechme stranou sexuální praktiky a erotické fantazie. I když, někde podprahově je erotika přítomná i v „tajných slastech“, které v podobě kýče obývají mysl i knižní poličku nejednoho intelektuálně založeného jedince.

Proč se občas stydíme za něco, co se nám líbí? Možná proto, že tušíme, že vlákna těch pravých a nefalšovaných „tajných rozkoší“ vedou někam k pubertálnímu snění. Že jsou to zbytky naší vypjaté, romantické, dobrodružné psýchy, kdysi živené pubertálními představami a dnes již zkorigované naším racionálním a dospělým já. Jenže pak se objeví kýč jak bič, jenž tohle naše slabé místo znova rozezní.

Za našich mladejch let bejval svět jako květ
Jistě jste si toho někdy všimli. Ve společnosti, kde se zábava posunula do brzkých ranních hodin a v krvi už proudí pár promile alkoholu, z jukeboxu začínají znít hity Michala Davida, Teamu, Elánu či Dalibora Jandy. Internacionální typy pak zaloví v paměti, kdy jako malí sedávali u Esa a Tereza Pergnerová jim s pozdravem čágo bélo šílenci servírovala to nejlepší ze soudobé vlny komerčního eurodance. Čím bizarnější, tím lepší – a s odstupem času už se můžeme bavit, která ze Spice Girls byla nejvíc sexy nebo jaký nádherný doják byl videoklip k singlu Always od Jona Bon Joviho. Ne nadarmo přicházejí retro-vlny jako ozvěny skutečnosti, že mladiství posluchači původních songů dospějí a zjistí, že dospělost není „taková sranda jak si představovali“, a tak se do svých nejlepších let, kdy to všecko stálo ještě za to, znovu vrací.

„Nádhera z dob, kdy ještě nebylo kýčem a hříchem dělat smutný a romantický písničky… proč už nikdo dnes nezpívá o lásce?“ píše jedna uživatelka serveru Youtube pod písní Láska, necestuj tým vlakom. Dojemné a úsměvné vyznání – ale i ti, co mají nadhled a vědí, že sklon idealizovat si minulost nemá co do činění se skutečnými hodnotami, se občas zasní, zavzpomínají a svým idolům z mládí jsou schopni odpustit to, co by současným hudebníkům v jejich očích prošlo jen stěží. Po pár panácích může křepčit na píseň Michala Davida Pijeme kolu i ten, komu z kapsy kabátu čouhá kniha Egona Bondyho.

Má to možná něco společného s dětskými říkadly, kdy nejde o význam slov, ale jen o jejich rytmické seskupení. A tak je snadné propadnout prvoplánovému žvatlání a … heja heja, heja heja, mít chuť se zas bláznivě smát.

Ach, José Fernando!
V každé slušné společnosti všichni svorně tvrdí, že na přihlouplé seriály se nedívají, a když náhodou ano, tak je používají čistě jako kulisu k večeři nebo k žehlení. Kde se tedy berou ty davy diváků, které usedají k obrazovce s nervy napjatými k prasknutí a sledují, jak se vyvine vztah paní doktorky s novým milencem, jestli velkostatkáři Juanu Rodriguezovi přišla manželka na jeho nevěru se služkou a jestli se už fence paní Novákovic z Ulice narodila štěňátka. Co na tom, že dialogy tahají za uši a s realitou mají tyto filmařské výplody společného asi tolik, kolik prsa Hanky Mašlíkové (ano, to je ta, jejíž eskapády nás na Super.cz „fakt nezajímají ani trochu“) mají společného s přírodou.

„Přemýšlím v práci, tak relaxuji u těchto blbostí“, říká spousta vytížených žen – psycholožek, učitelek, lékařek. Něco na té potřebě vyvážit duševní vypětí brakem je. Na chvíli se zasnít a nechat problémy řešit jednorozměrné seriálové postavy.

Raději jsem neměla ten román…
Vzplanout platonickou láskou k některé ze známých osobností zdá se být pošetilé, vždyť šance takové Jarušky z Horní Dolní, že obdrží políbení od Brada Pitta je asi stejně reálná jako představa, že z českých ulic jednou pro vždy vymizí kombinace ponožek a sandálů. Avšak propadnout vášni ke zcela vymyšlené postavě, to už chce o několik tříd rafinovanější fantazii a něco jako duševní masochismus. Vždyť cíl takové touhy není nikde jinde než „v knihách (a ve filmech) nebo dívčím snění“, řečeno s textem známé písně.

Přesto taková erupce citu není nijak neobvyklá. Nevěříte? Zkuste nahlédnout do několika fanouškovských webů populárních seriálů. Anebo si zadejte do Google jména jako Gregory House, Aragorn či Sheldon Cooper. Nebo se zeptejte maminky či tety, jestli milovaly Vinnetoua nebo Old Shatterhanda.

Zbožňujeme rytíře bez bázně a hany, udatné bojovníky, tajemné a neproniknutelné agenty, postavy z fiktivních světů. Někdy nám stačí vlastní fantazie při četbě, častokrát však spolu s filmovým zpracováním přichází třeskutá a „smrtící“ kombinace charakteru postavy a šarmu herce. V takovém případě nám třeba ani nedojde, že v reálném životě bychom se člověku, nad jehož filmovým ztvárněním zatajujeme dech, radši vyhnuli obloukem. Co třeba postava profesora Snapea, jenž je v knihách o Harry Potterovi vykreslen jako podivín s mastnými vlasy a věčně kyselým úšklebkem. Po filmovém „vtělení“ do Alana Rickmanna ale vyvolává nekontrolovatelné „och“ a „ach“ u divaček klidně o jednu až dvě generace mladších. Pro pravý „guilty pleasure“ zážitek doporučuji fanouškovská (spíše fanynkovská) videa na Youtube.

Málokdo také pochybuje, že „smart is a new sexy“ poté, co se celosvětově rozšířil seriál The Big Bang Theory. „Nikdo z té čtyřky kluků nemá tolik fanynek jako právě Sheldon. V čem to je? Možná v tom, že jako jediný z nich není zoufalec, ale na rozdíl od ostatních on o ženy nestojí. Takže se na něj divačky od začátku dívají jinak než na ostatní – jako na někoho, kdo je provokuje, protože ho nemohou tak snadno mít,“ vysvětluje jeden Sheldonův obhájce v internetové diskuzi.

Končí pomyslná trojice vybraných „guilty pleasures“. Nezastírám ženský pohled na věc a netvrdím, že jsem vůči podobným lákadlům imunní. Kýč i určitá pošetilost jsou našimi průvodci od nepaměti a kdo si podobné slabosti nepřizná, ten se jimi opájí většinou nejvíce. Nebo se mýlím?